Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Milá Rive,   Berkin zde již určitý princip disidentství naznačil. Obecně je slovo „disident“ označením pro člověka odlišně smýšlejícího, aktivního odpůrce totalitního režimu.

Uvedu příklad: ČSSR se kdysi zavázala k dodržování Listiny práv a svobod, ale prakticky tyto principy nenaplňovala. Disidenti proto upozorňovali zejména na úmluvy, z kterých jim plynulo právo, které jim tehdejší režim aktivně upíral. Analogicky disident v církvi hájí principy Písma například proti vládě nevolených, vyvolených, nevykazatelných a neodvolatelných autorit. Hájí principy všeobecného kněžství proti zprostředkující úloze pyramidálních, rigidních struktur, které kontrolují myšlení svých členů a vedou k vymáhání naplňování vizí jejich špiček. Prakticky disident, stejně jako muži, které jsem jmenoval, budou hájit historickou ortodoxii proti novodobým, manipulativním a účelovým lidským výkladům. Například budou aktivně vystupovat proti zjevování zemřelých a komunikaci s nimi. Budou vystupovat proti evangeliu bez pokání. Mohou upozorňovat na to, když se principy evangelia nahrazují manažerskými technikami. Jednoduše by se disident měl snažit poukazovat na Písmo a právní dokumenty z něho vycházející tam, kde se lidé jejich principům zpronevěřují. Disident si musí být samozřejmě vědom, že je omylným člověkem, že sám potřebuje korekci a že je součástí konkrétního společenství. Musí být v rámci něho vykazatelný a sám se řídit principy, na které poukazuje. Disident nikdy nesmí bojovat proti lidem, nesmí se nechat vyprovokovat vstoupit do osobní roviny. Jeho nepřítelem jsou omyly, ne lidé. Být disidentem je mnohem náročnější než odejít nebo být apatickým. Někdy stačí mlčet nahlas, nehrbit hřbet a nesnižovat se k osobním výpadům jeho odpůrců. Je to samozřejmě život ve střehu a v sebeovládání. K tomu nás ostatně Kristus vybízí. Nemyslím, že já sám bych takto beze zbytku dokázal, bylo-li by třeba, žít. Nicméně každý z nás máme svoji zodpovědnost, Bůh nás postavil do konkrétních společenství a nemyslím si, že je dobré se této spoluzodpovědnosti vzdávat nebo na ni rezignovat. Zatím je zde, díky Bohu, demokracie, která brání, aby se příliš zneužívalo moci. Ovšem představa, že by se některé současné novodobé „církevní“ principy rozšířily na společnost ani nechci domyslet. Je to v současnosti právě demokracie, resp. demokratická společnost, ovoce reformace, která brání rozkladu některých společenství. Svět je tedy nyní paradoxně solí církve a dnes je někde snadnější opřít se o světskou instituci, která musí – byť nedostatečně – respektovat právo, které je z podstaty vynutitelné, než o církevní instituce tam, kde jsou tyto vedeny jen zjevením a ušlechtilými motivy a dobrými úmysly. Jestliže to – jen z principielních důvodů přeženu - i světští diktátoři to vždy mysleli dobře a měli ty nejušlechtilejší motivy. Jen jim v prosazování jejich chápáni dobra bránily „svazující předpisy“, které bylo třeba, v rámci ušlechtilých cílů, obejít. Ve společenstvích, kde existuje vláda vizí nevolených autorit a kde plní ústava jen funkci registrace před státem, je však vynutitelnost práva prakticky nulová. Obávám se, že však demokracie zde nebude stále a pak již nebude autorita vůdců ničím omezena. Tato doba, tuším, přijde. Vždyť někteří kazatelé proti demokracii aktivně vystupují. Proto je dobré se na tuto dobu připravit. Dnes disident v církvi nic neriskuje, stále má jídlo, teplou vodu, spánek, svobodu projevu a vyznání a autority zatím nemají žádnou šanci tyto svobody nějak omezit. Je ale možné, že tato doba jednou skončí a ostatně téměř celý středověk nám může být svědectvím toho, jak vypadá teokracie, po které někteří tak neúnavně volají. Proto si, milá Rive, myslím, že je třeba se učit osobní odpovědnosti již nyní, kdy to mnoho nestojí. Jak budeme moci obstát tehdy, až si to třeba bude žádat osobní oběti? Právo v církvi nelze vynutit silou a to by ani nebylo cílem. Útěchou musí být, že poslední slovo bude mít a má Pán církve. S pozdravem, Pastýř