poslal Seraphim Staleté zkušenosti křesťanských exorcistů.
Když je z někoho vyháněn zlý duch, je nezbytná sv. opatrnost
Zde uvádím příklad tzv. bezpečnostních norem, neboť při vymýtání ďábla (exorcismu) se přímo střetáváme s neviditelnou bytostí, která je daleko inteligentnější než člověk a má k dispozici informace, o kterých se nám ani nesnilo. Problém však je v tom, že tato bytost je zatvrzelým lhářem. Proto je nutné s ní nekomunikovat nebo komunikovat jen minimálně přesně podle vzoru Ježíše Krista v evangeliích. Jinak nás tato bytost oklame, svede a duchovně zahubí.
Zde je 21 moudrých rad:
1. Kněz (duchovní), který se odhodlá k exorcismům nad osobami souženými zlým duchem, musí být vybaven speciálním pověřením ze strany ordináře. Musí se dále vyznačovat zbožností, obezřetností, kvalitou života. Nesmí se spoléhat na svou vlastní moc, nýbrž na moc Boží. Ať je vzdálen jakékoli chamtivosti a neprahne po lidských dobrech, aby mohl dobře naplňovat svou náboženskou úlohu veden vytrvalou láskou a pokorou. Musí mít také odpovídající zralý věk, aby si zasloužil respekt nejen kvůli svému pověření, nýbrž také pro kvalitu svých zásad.
2. Aby mohl dobře vykonávat své poslání, ať vynaloží dostatek úsilí, aby se seznámil s řadou dalších dokumentů, které pocházejí od prověřených autorů a které jsou užitečné pro naplňování tohoto úkolu. Tyto knihy nemůžeme na tomto místě uvádět, vylučuje to stručný ráz těchto norem. Ať se také snaží nabýt příslušné zkušenosti v dané oblasti. Konečně se musí řídit těmito několika ustanoveními, protože jsou skutečně obzvlášť důležitá.
3. V první řadě ať takový jen tak neuvěří tvrzení, že je někdo posedlý zlým duchem. Z uvedeného důvodu je třeba dobře znát příznaky, na jejichž základě se rozlišuje ten, kdo je skutečně posedlý zlým duchem, od toho, kdo je postižen nějakou nemocí, především duševní povahy. Znamením přítomnosti zlého ducha mohou být: plynulé mluvení neznámými jazyky nebo porozumění někomu, kdo těmito jazyky hovoří; znalost vzdálených a skrytých věcí; prokazování síly, která překračuje možnosti daného věku nebo vlastní tělesné konstituce; další jevy podobného druhu. Čím jsou tato znamení četnější, tím silnější mají vypovídací hodnotu.
(Doplňuji vysvětlením, že ďábelská posedlost je nadpřirozená, podobně jako je nadpřirozené obdarování mimořádnými - letničními dary Ducha svatého. Ďáblem posedlý člověk je „obdarován“ ďábelskými dary, podobně jako charizmatický křesťan je obdarován jedním či více mimořádnými dary Ducha svatého. Originální, skutečné dary Ducha svatého přivádí lidi ke vzkříšenému Kristu; naopak „dary“ ďáblů odvádí od vzkříšeného Krista a od plnění jeho přikázání i jeho vůle. Doplnil: Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve.)
4. Když chce exorcista nabýt větší znalosti ohledně stavu dotyčné osoby, ať se jí po jednom nebo dvou exorcismech otáže na to, co tato osoba cítila ve své mysli a na svém těle, aby tak poznal, která slova démona nejvíce rozrušují. Na to ať potom klade důraz a ať to častěji opakuje.
5. Exorcista ať má na paměti, jakých podvodů a lží používají démoni k tomu, aby uvedli exorcistu na nesprávnou cestu. Je skutečností, že démoni většinou odpovídají lživě. Nechtějí se vyjevit, aby pak exorcista kvůli únavě přestal se svým snažením. Postižený se také snaží vypadat jako nemocný, aby se skrylo, že ve skutečnosti je posedlý zlým duchem.
6. Někdy dojde k tomu, že se zlí duchové poté, co se projevili, skryjí a nechají tělo toho člověka bez jakékoli známky soužení. Postižený se pak domnívá, že je již zcela osvobozen. Exorcista ať však neustává ve svém usilování až do doby, kdy uvidí jasná znamení osvobození.
7. Někdy dochází k tomu, že zlí duchové vytvářejí všechny možné překážky, aby se postižený nepodrobil exorcismu, nebo se snaží všechny přesvědčit, že se jedná o přirozenou nemoc. Někdy v průběhu exorcismu zapříčiní, aby postižený usnul, a ve snu mu pak předvádějí nějaké vidění, přičemž se sami skrývají. Postižený tak má nabýt dojmu, že byl již vysvobozen.
8. Někteří lidé prohlašují, že na ně dolehlo nějaké prokletí, a hovoří přitom také o lidech, kteří jim to měli způsobit, i o způsobech, jak to udělali, i o tom, jak by se to mělo odstranit. Je třeba se ale mít na pozoru, aby se člověk kvůli takové věci neobrátil na mágy, věštce nebo jiné podobné lidi. V takových situacích je třeba se obracet výhradně na služebníky církve, aby člověk neupadl do nějaké formy pověry nebo nepoužíval nějakých nedovolených prostředků.
9. Někdy zlý duch dovolí, aby si postiený odpočinul od trýzně a aby dokonce přijímal eucharistii (Tělo a Krev z Večeře Páně). Má se tím vzbudit dojem, že postižený je již osvobozen a že zlý duch již zmizel. Démon používá nespočtu různých podvodů a klamů, aby jimi člověka uvedl na nesprávnou cestu. Exorcista musí být velmi obezřetný, aby se tím vším nenechal obalamutit.
10. Exorcista musí mít na paměti to, co řekl Pán, totiž, že určitý druh zlých duchů není možno vypudit jinak než modlitbou a postem (srov. Mt 17,21). Z uvedeného důvodu ať tedy exorcista hojně užívá těchto dvou velmi mocných prostředků, jejichž pomocí vzýváme Boží pomoc při vymítání zlých duchů. Tak nás tomu učí příklady svatých otců. Exorcista ať se modlí a postí podle toho, jak to on sám dokáže, nebo ať tím pověří další osoby.
11. Posedlí ať jsou zbavováni zlých duchů v kostele, pokud je to možné obstarat bez vážných obtíží, nebo na nějakém jiném vhodném a zbožném místě. Vždy ať se tak děje daleko od zástupů lidí. Jestliže je posedlý nemocen nebo existují jiné oprávněné důvody, je možno provádět exorcismus také v jeho příbytku.
12. Exorcista ať vybídne posedlého, aby se za sebe modlil, postil, chodil často ke svaté zpovědi a přijímal Tělo Páně, pokud je toho tělesně a mentálně schopen. Dále ať je mu sděleno, aby v průběhu exorcismu zachoval usebranost, aby se obracel s velkou vírou k Bohu, aby ho s pokorou prosil o uzdravení. Ať je mu sděleno, že i ty největší trýzně má snášet s trpělivostí a že nemá nikdy pochybovat o Boží pomoci.
13. Exorcista ať má před očima vyobrazení Ukřižovaného (J.Krista). Může mít také ostatky (část kostí či šatů, šátků) svatých, když je to možné. Tyto vhodně zabalené relikvie mohou být zbožně vloženy na prsa posedlého. Exorcista ať dává pozor, aby se s těmito posvátnými předměty nenakládalo neuctivě nebo aby je zlý duch nějak nepoškodil. Ať exorcista nevkládá eucharistii (Tělo a Krev z Večeře Páně) na čelo nebo jinou část těla posedlého člověka, aby nedošlo k jejímu zneuctění.
14. Exorcista ať nezabředne do množství slov ani do zbytečných zvědavých otázek, což se týká především budoucích a neznámých skutečností, které nemají nic společného s jeho vlastním posláním. Ať nařídí zlému duchu, aby mlčel a aby odpovídal pouze na jeho otázky. Ať také zlému duchu nevěří, když zlý duch předstírá, že je duší nějakého svatého nebo zesnulého nebo že je dobrým andělem.
15. Nezbytné otázky, které je třeba položit, se týkají například počtu přítomných zlých duchů, jejich jmen, doby, kdy do člověka vstoupili, příčiny dotyčné posedlosti a tak podobně. Další záležitosti, kterými se démon snaží odvést pozornost, jako je chechtot a jiné takové věci, ať exorcista ihned utne a ať tím vším pohrdá. Ať napomene přítomné, jichž má být jen několik, aby tomu nevěnovali pozornost a aby se posedlého na nic nevyptávali. Ať se spíše pokorně a vytrvale modlí k Bohu za postiženého.
16. Exorcismy mají být čteny a nařizovány s autoritou, velkou vírou, pokorou a horlivostí. Jakmile si exorcista povšimne, že zlý duch je rozrušen, ať o to více naléhá a na zlého ducha útočí s ještě větší silou. Když si exorcista všimne, že posedlý má bolesti v některé části těla nebo je nějak zasažen nebo se na některém jeho údu objevují boule či nádory, pak ať se nad tím místem udělá znamení kříže a pokropí se svěcenou vodou, kterou má mít exorcista vždy po ruce.
17. Exorcista ať věnuje pozornost tomu, při kterých slovech se démoni nejvíce děsí, ta slova ať opakuje vícekrát. Jakmile dospěje až k příkazu, ať ho opakuje vícekrát a zvyšuje pokaždé ohlašovaný trest. Jestliže vidí, že věc pokračuje kupředu, ať ve svém úsilí pokračuje 2, 3 i 4 hodiny, tedy tak dlouho, jak to dokáže, aby dosáhl úspěchu.
18. Ať se exorcista vyhýbá tomu, že by předepisoval nebo podával postiženému nějaký lék. Tuto záležitost musí exorcista ponechat lékařům.
19. Když se provádí exorcismus nad nějakou ženou, ať je vždy přítomna nějaká důvěryhodná osoba, která bude držet posedlou v okamžicích, kdy bude rozrušena zlým duchem. Je-li to možné, ať se jedná o osoby z příbuzenstva. Konečně ať se exorcista zdrží úzkostlivě říkat nebo dělat cokoli, co by mohlo v něm i v jiných vzbuzovat nečisté myšlenky.
20. V průběhu exorcismu ať se užívají spíše slova Písma svatého než vlastní slova nebo slova někoho jiného. Ať exorcista zlému duchu uloží, aby vyjevil, zda vstoupil do těla v důsledku provozování magie, prostřednictvím nějakých očarovaných předmětů nebo jídla, které posedlý pojedl. (Doplňuji: Kvůli ochraně existuje křesťanský zvyk jídlo před požitím žehnat.) V takovém případě je třeba, aby to postižený vyzvracel. Jestliže k tomu došlo prostřednictvím nějakých vnějších předmětů, pak je nutno zjistit, kde se nacházejí, vyhledat je a nakonec spálit. Posedlý ať je vyzván k tomu, aby exorcistovi vyjevil pokušení, jimž bývá vystaven.
21. Jestliže se podaří posedlého osvobodit, ať je napomenut, že se má bedlivě střežit hříchu a nedávat tak zlému duchu příležitost k návratu. Kdyby k tomu došlo, mohl by se dostat do ještě horší situace než byla ta, v níž se nacházel před svým osvobozením.
Doplňuji:
Podobně vymýtal démony např. i známý katolík P.Pio, který zesnul v pověsti svatosti r.1968.
Zdroj:
Gabriele Amorth: Exorcisté a psychiatři, Karmelitánské nakladatelství 2006, str.233-239.
Tento příklad tzv. bezpečnostních norem při vymýtání ďábla (exorcismu) je podle mého názoru pro každého exorcistu velmi vhodný. Originál pochází ze 17.6.1614, kdy byl vydán papežem Pavlem V. Zde uvedené je modifikací z r. 1954.
Jsem přesvědčen, že zkušenosti moudrých pravoslavných, katolických a protestantských exorcistů jsou v zásadě stejné.
Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve
