Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

V souvislosti s aktivitami KAMu upozorňuji, že zajimavý článek o koučinku otiskl časopis Týden: Natrénujte si život Koučink: dobrý byznys, nebo spása manažerů?Petra Pospěchová Zjistíte, co chcete a jak toho dosáhnout, slibují koučové: zlepší se vám osobní život, práce i zdraví. Skeptici je považují za šarlatány či v lepším případě za novodobé psychoterapeuty.


Chtěl jsem něco podobného už dlouho. Člověka, který je schopen v dialogu tak nějak utřepávat myšlenky; tím mluvením o věcech se mnohé tříbí a vyzrává, vysvětluje režisér Jiří Honzírek, proč začal pracovat s koučem. „Je to pro mě náhrada za jakési profesní svěřování se.“ Kouč je pro něho prý něčím jako nárazníkem či ozvěnou.
Koučink (coaching) je metoda, která si v Česku získává mezi lidmi na řídících pozicích stále větší popularitu: manažerům a vedoucím vyhovuje poradenský přístup slibující rovnocenný vztah s koučem. „Klient je veden, nikoliv manipulován, k formulování vlastních cílů a potřeb. Kouč mu pomáhá měnit způsob myšlení,“ tvrdí Jaroslav Janeček z firmy Delta training.

Vědět, co chtít

„Klient si nejdřív musí uvědomit, čeho chce dosáhnout,“ popisuje začátek procesu koučování Marilyn Atkinsonová, která ve Vancouveru vede Erickson College, z níž ročně vycházejí stovky nových koučů. První setkání s koučem většinou zahrnuje stanovení cíle či cílů, k nimž se chce klient dobrat, a rozebrání momentální situace ve všech oblastech života - soukromé, zdravotní či pracovní. „Koučink je trochu jako celostní medicína. Neléčí následky, ale pomáhá definovat a rozvíjet situace, které vedou k trvalým a žádoucím změnám“ říká Janeček. Stanovení cíle je podle něho hlavním klíčem k úspěchu. „Když víte, co chcete, máte osmdesát procent práce na úkolu za sebou,“ tvrdí. Důležité je, aby koučovaný vzal stanovený cíl za svůj a nechtěl ho dosáhnout jen kvůli někomu jinému: třeba šéfovi.
Po definování kroků přichází hledání způsobů jejich naplnění. Jde vlastně o takový komorní brainstorming. Ideální je najít co nejvíce cest a z nich potom vybrat tu nejlepší. „Chce to přijít na víc než dvě řešení problému,“ říká Monika Bartoníčková z pražského Koučink Centra. „Když člověk dokáže vymyslet třetí možnost, napadne jej potom i čtvrtá či pátá - popustí uzdu své kreativitě a ta mu dá větší nadhled nad situací, kterou se snaží vyřešit.“
Během dalších sezení se koučovaný učí zlepšit schopnost sebehodnocení a hodnocení vlastních pokroků. Podle Atkinsonové koučink vede k tomu, aby se lidé neobraceli do minulosti. „Jde o to, neříkat si pořád - tohle jsem zkopal, tohle mi nevyšlo...“ vysvětluje. Své klienty se snaží naučit, aby se dívali hlavně do budoucnosti. To je jeden z rozdílů mezi koučinkem a psychoterapií, která klade na rozebrání minulosti velký důraz. Z každého sezení si koučovaný odnáší úkoly, na nichž má do příštího setkání pracovat. Mohou to být konkrétní kroky k naplnění cílů nebo prostě práce na sobě - na změnách návyků, chování v určitých situacích, vyjednávacích strategiích či třeba plánování času. Kouč jejich plnění nepřipomíná, ale očekává, že budou splněny. „Já si úkoly klientů nezaznamenávám - pokud zapomenou realizovat kroky, jež je vedou k cíli, který si určili, asi si stanovili špatný cíl - není pro ně tak důležitý,“ říká Bartoníčková.

Potlačit ego a neradit

Dobrý kouč dává svému klientovi dostatek svobody ve všech ohledech: nechává ho, aby si určil vlastní tempo a sám si volil cestu, kterou chce jít. „Kouč může klidně celou dobu sezení mlčet nebo jen položit pár otázek,“ popisuje Atkinsonová. Když koučovaný není příliš mluvný, pomohou více než slova různé nákresy, diagramy či další vizuální pomůcky. Pro hodnocení stávající situace se například používá kruh, na jehož osách zaznamenává míru své spokojenosti v různých oblastech života. Nebo se používají „vizualizační věty“ - představte si, že... nebo: co by se stalo, kdyby...
Jedno ze základních pravidel koučinku zní „neradit“. Pokud by kouč uděloval rady, bude mít klient pocit, že na něho může shodit odpovědnost za výsledek svého konání. „Když koučovanému radíte, přebíráte za něj zodpovědnost. Navíc má pak sklon vypínat vlastní mozek,“ říká Bartoníčková. Alternativou k radám je podle ní třeba metoda zvaná čínské menu: předestře klientovi několik možných řešení a zeptá se ho, které by chtěl zvolit.
Zkušený kouč by se neměl v klientových problémech osobně angažovat, nechat se do nich zatáhnout. „Nepomůžu druhému, když se topím ve stejném rybníce jako on,“ vysvětluje Janeček. Ze stejného důvodu se kouč musí naučit upozadit svoje ego a dát maximální prostor koučovanému. „Koučink není o poměřování znalostí. Kouč si nesmí dokazovat, že je dobrý, vytahovat se...“ potvrzuje personalistka Eva Holoubková.
O tom, zda kouči pomáhají znalosti z oboru, jemuž se klient věnuje, se vedou spory. Někdy to umožní větší vhled do situace, jindy je efekt opačný. Jde o takzvanou profesní slepotu, kdy znalost pravidel a postupů z oboru brání vzniku kreativních a neotřelých řešení. Dobrými kouči proto mohou být absolventi sociálněvědních oborů, nedotčení ekonomickými teoriemi či technickými postupy.
Kouč by měl mít za sebou kromě vysokoškolského vzdělání také psychologický výcvik a rovněž zkušenost z manažerské pozice. Ne vždy jsou nejlepšími kouči vystudovaní psychologové. „Mnozí neumějí zatlačit na klienta, být efektivní v krátkých časových úsecích - a to je při koučování v podnikatelském prostředí někdy potřeba,“ říká Janeček. Z hlediska osobnostního typu prý bývají nejlepší introverti přeučení na extroverty -jsou vnímaví a zároveň jim nechybí potřebná dynamika.

Koučink na jezeře

Avšak zobecňovat, kdo se hodí pro roli kouče, je nebezpečné: každý typ klienta vyžaduje jiný přístup a bude mu vyhovovat jiný kouč. Pražská poradenská agentura Extima je známa tím, že své klienty nechá sáhnout až na dno, žáci Marilyn Atkinsonové zase stavějí na principu pozitivní zpětné vazby: slovy jako skvělý, báječné či vynikající při rozhovoru s klientem rozhodně nešetří.
„Základní postupy koučinku jsou ovšem pro všechny klienty podobné,“ říká Janeček. „Rozdílné jsou především jejich potřeby a problémy, které se při koučování řeší.“
Individuální přístup se projevuje spíše ve formě konzultací než v jejich obsahu. Někomu více vyhovují osobní schůzky, někdo s koučem raději mluví po telefonu. Tento způsob je populární zejména v anglosaském světě, kde se „po drátě“ odehrává devadesát procent konzultací. Na klientovi může být i místo setkávání: koučova oficína, útulná kavárna nebo jezero, na němž se s jedním klientem setkával Petr Parma, šéf Extimy. Manažer, který pracoval ve Vídni, byl extrémně časově vytížený a potřeboval pomoc kouče. Aby vtěsnal koučink do diáře, spojil jej s plaváním v jezeře, při kterém s Parmou vedl koučovací rozhovory.

Jenom byznys?

Koučink má u nás i v zahraničí obrovský ohlas, exponenciálně přibývá těch, kteří se jím živí, i těch, kdo se nechávají vést. Mnozí přitom účinnost této metody zpochybňují a tvrdí, že kouč vlastně jen supluje roli, kterou normálně hraje rodina, přátelé či kolegové. Sami koučové s tím většinou nesouhlasí.
„Zvyšuje se tlak na lidi. To, co šlo dřív zpracovávat týden, probírat s přáteli či rodinou, se dnes řeší za hodinu, a potom přichází další takový problém a další,“ myslí si Janeček. „Mechanismy, které jsme dřív používali, jsou v dnešní době málo efektivní.“
Někteří personalisté namítají, že koučink je jen další ze způsobů, jak vydělávat peníze na něčem, co lidé ve skutečnosti nepotřebují. „Nefunguje na všechny a principy, z nichž vychází, trochu zavánějí sektářstvím,“ naznačuje personální manažer velké tuzemské firmy, který nechtěl uvést své jméno. „Je to jenom dobrý byznys.“
O tom, že koučováním se dá zbohatnout, není sporu. Jeden z britských koučských guru, Jonathan Jay, začínal před sedmi lety bez libry v kapse a dnes si účtuje deset tisíc liber (asi dvaačtyřicet tisíc korun) za den práce a další peníze mu sypou televizní pořady a publikace o koučinku. Finanční motivaci mají i mnozí frekventanti tuzemských kursů pro kouče. „Díky certifikátu si budu moci účtovat několik tisíc za hodinu,“ plánuje jedna z účastnic pražské přednášky Marilyn Atkinsonové.
Na kvalitu však nesázejí všichni místní koučové. Někteří prý dokonce rozdávají potvrzení o absolvovaném koučinku, aniž nějaký proběhl. „Aby firma dostala některé certifikáty, musí vedení firmy projít koučinkem,“ vysvětluje Holoubková. „V takových případech dochází k tomu, že manažer dostane osvědčení, aniž koučink absolvoval.“
Dalším tuzemským nešvarem je nejednotný systém certifikace, kvůli němuž se koučink často zaměňuje s jinými personalistickými postupy (viz Rádci i trenéři). Někteří klienti berou kouče spíše coby psychoterapeuta. „Říct, že chodím ke kouči, zkrátka není tak stigmatizující jako přiznat návštěvy psychologa,“ usmívá se Holoubková. „Navíc to zní dobře - tak manažersky.“