Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Petr a Pavel.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 4, článků celkem: 16173, komentáře < 7 dní: 263, komentářů celkem: 395847, adminů: 60, uživatelů: 5073  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 233 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108451152
přístupů od 17. 10. 2001

Povzbuzení: Největší překážka zbožštění a Jidáš
Vloženo Středa, 23. srpen 2006 @ 13:37:20 CEST Vložil: Bolek

Zkušenosti poslal Seraphim

Největší překážka zbožštění a JidášTou překážkou je zatvrzelé lidské pokrytectví [42]. To je ta skála, kterou neprolomí ani Hospodin. „Bůh se stává bezmocným před lidskou svobodou“ (Losský, Vladimír, Dogmatická teologie, ÚCN, Praha 1986, str.53) [238, str.53]. S pokrytcem ani Bůh nehne. Pokrytec je dokonale sobecký, skrz naskrz. Má, Kristem řečeno, zatvrzelé, ztučnělé srdce.

Tuto skutečnost vyjadřuje např. tato pravoslavná modlitba: „Pane, obrať k sobě srdce našich nepřátel, a pokud už není možné, aby se zatvrzelí obrátili, postav hradbu jejich zlu a ochraň před nimi své vyvolené. Amen.“ (Modlitby za děti a jiné modlitby, Pravoslavná církevní obec v Brně 2001, str.28.) [267, str.28] Zatvrzelým pokrytcem se některý člověk stává. Ne každý. Je to záležitost velmi smutná. Rmoutí se nad ní všichni andělé v nebi, podobně jako se naopak radují nad každým hříšníkem, který činí pokání. Základům pokrytectví, nebo naopak upřímnosti se člověk, dle zkušeností kriminalistů a pedagogů, učí v dětství a mládí. Tehdy je formováno jeho svědomí. Proto alternativní výchova dětí a mládeže vede k pokrytecké nezodpovědnosti, a konzervativní výchova vede k pravdivé odpovědnosti. Naneštěstí alternativní výchova od 60.let 20.století lstivě proniká do všech rodin, včetně rodin křesťanských. a) Kariérismus Místo biblického Ježíšova výrazu pokrytectví se v současnosti běžněji používá pojem kariérismus. Proto tento termín použiji. Psychologové Míček a Zeman definují kariéristy takto: „- jsou to typy, které velmi citlivě váží každou situaci, sondují ji z hlediska svého prospěchu a maximálně se snaží ji využít. Nedávají se spoutat ani vnějšími předpisy, zejména těmi, které společnost nedůsledně kontroluje, ani svým vlastním svědomím…Chování těchto lidí se nedá příliš předpovídat, protože životní situace jsou měnlivé a vlastní prospěch, který je rozhodujícím motivem jejich jednání, bývá hledán hned tu a hned zase tam.“ (Míček, Libor, Zeman, Vladimír, Učitel a stres, Masarykova univerzita v Brně a Vade Mecum, Opava 1997, str.83.) [258, str.83] „Kariérista prosazuje sebe, charakterní člověk prosazuje myšlenku, jde za ideou, dovede pro ni něco riskovat, obětovat. Kariéristovi nezáleží tolik, v čem vynikne. Jde cestou nejmenšího odporu a obdivuhodně se dovede přizpůsobit okolnostem. Někdy pracuje pro mnoho myšlenkových směrů zároveň, ale v podstatě nepracuje pro nikoho a pro nic, jedině pro sebe. Necitlivost vůči druhým lidem je pravidelně spojena se zveličením významu, se "zbytněním", "nabubřením" vlastní osobnosti. Takový člověk už není schopen uvidět sebe a druhé v přiměřených proporcích. Jeho vlastní malé já je pro něj celým světem. Zabraňuje mu zahlédnout ty druhé s jejich požadavky, zastiňuje mu objektivní rozhled a tím i adekvátní reagování na druhé. Mohli bychom obrazně mluvit také o lidech "těžkého já". (Při jednání s tímto typem lidí totiž míváme pocity psychické tíhy). Jde o lidi, které lze nesnadno k něčemu pohnout, přesvědčit. Pokud mají něco udělat pro druhé, jde to u nich obtížně, ztěžka. Zato při prosazování svých vlastních požadavků mají plno nečekané energie. Lidé "těžkého já" nemají dobrou prognózu vlastního štěstí. Nedovedou se ztratit, rozdat se. Jejich vlastní já je stahuje dolů, je obtíženo všemožnými komplexy a ohledy k sobě.“ (Míček, Libor, Zeman, Vladimír, Učitel a stres, Masarykova univerzita v Brně a Vade Mecum Opava 1997,str.85-86.) [258, str.85-86] Pozemské konce těchto kariéristů pěkně popsal Gene Edwards v útlé knížce „Příběh tří králů“. Zde říká, že kdokoli obdrží tak velký díl moci jako kariérista, bude jistě velmi známý. Zpočátku bude vypadat jako svatý. Nežli však bude odbyta jeho pozemská pouť, poznají všichni okolní lidé jeho bezcharakternost. [89] Pán Ježíš Kristus učil, že cesta do Božího království - cesta k zbožštění je úzká a málokdo po ní chodí. Tentýž závěr potvrzují i výzkumy současných badatelů lidské mysli. Jejich výzkumy procentuelně potvrzují, že většina lidí jde po široké cestě pokrytectví. Cituji: „Tváří v tvář nesouladu mezi svým přesvědčením a jednáním většina lidí změní své přesvědčení, aby je s jednáním uvedla do souladu. (Cumminsová, Denise, D., Záhady experimentální psychologie, Portál, Praha 1998, str.28.) [56, str.28] Závěry jejich bádání o lhaní shrnuji takto: Rozpor mezi vaším přesvědčením na jedné straně a vaším sobeckým jednáním na straně druhé způsobí ve vaší mysli nepříjemné pnutí. Něco se s tím musí udělat! Jelikož nelze vymazat vaše minulé chybné jednání, a přijmout ostudu za něj nechcete (nechcete činit pokání), změníte své přesvědčení, abyste své minulé jednání před lidmi a před sebou ospravedlnili. [56, str.27] Experimentální výzkumy tím neúmyslně potvrdily pravdivost slov Bohočlověka Krista: „…prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“ (Mt 7, 13-14) Z uvedeného vyplývá, že jen menšina lidí mění své jednání, aby je uváděla do souladu se svým přesvědčením. Bez pomáhající síly Svatého Ducha je to nemožné. To potvrzují všechna čtyři evangelia i Skutky apoštolů. b) Pokrytectví rabínů - současníků Ježíše Krista Ve všech čtyřech evangeliích se dozvídáme, že zákoníci (rabíni – učitelé Písma svatého) a farizeové (horlivě zbožní laici - modlitebníci) byli zpočátku přesvědčeni, že Ježíš je Mesiáš. Všechny jejich teologické výzkumy to potvrzovaly. Především výzkumy proroctví Mojžíšova (Dt 18,9-22 i Dt 13,2-6). Zákoník Nikodém, zastoupený ve veleradě (učitel Izraele – J 3,10), to před Ježíšem přiznal slovy: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže učinit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (J 3,2) Jakmile začal Ježíš napomínat a kárat jednání zákoníků, tak se naplnila jeho diagnóza o pokryteckých, či upřímných lidech ze všech národů. „Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (J 3, 20-21) Tehdy uražení zákoníci (jejich naprostá většina!) okamžitě změnili své přesvědčení a začali Ježíše označovat za posedlého ďáblem. Už nikdy za svého života, ani pod tíhou nesčetných důkazů, toto své nové přesvědčení nezměnili (Saul, budoucí apoštol Pavel tehdy ještě nebyl zákoníkem. Byl teprve mladíček, student zákonické teologie.). Jejich nové přesvědčení Ježíš diagnostikoval jako rouhání Duchu svatému, které těmto konkrétním zákoníkům nebude již nikdy odpuštěno. Odmítli změnit své jednání, a tak ho již nikdy nezměnili. Odmítá-li člověk nejvhodnější příležitost ke změně svého jednání, kterou mu Bůh daroval, odmítá Boha i změnu svého jednání definitivně. Později se jen více a více zapouzdřuje ve svém zlu. Řečeno alegoricky: „Jako hlemýžď zalézá hlouběji a hlouběji do závitů své ulity“. Na rozdíl od hlemýždě již nikdy z těchto závitů nevyleze. Filozof C. S. Lewis to vyjadřuje slovy: „…každé uzavření se člověka do sebe samého, je, konec konců peklo.“ (Lewis, C., S., Velký rozvod, Návrat, Praha 1992, str.42.) [232, str.42] Podle tohoto filozofa řekne Bůh pokrytcům, kteří se zabarikádovali a zamilovali sami do sebe: "Tvá vůle se staň!" [232, str.45] (viz také Pružinský, Štefan, Pravoslávna duc*****sť II., PBF, Prešov 1992, str.45,48-51,149). Tuto náhlou změnu přesvědčení rabínů dokumentuje i jimi sestavený Talmud. V něm se píše: „Čas určený pro příchod Mesiáše uplynul, ale Mesiáš nepřišel“. Talmud odmítá Ježíše jako Mesiáše. Nemá vlastně jiné řešení než drze prohlásit Boha za lháře. Za to, že nedodržel svůj slib a dovolil, aby čas, který předpověděl pro příchod Mesiáše, uplynul. Za to, že nedodržel své slovo. [479] Považuji za vhodné uvést podnětné myšlenky křesťana židovského původu. Jeho studii jsem zkrátil a upravil: Dávno před příchodem Božího Syna na Zem, rozdělili rabíni zázraky do 2 skupin. Do první skupiny patřily zázraky, které mohl učinit každý, kdo byl zmocněn Duchem svatým. Druhou skupinu tvořily tzv. mesiášské zázraky, které může učinit jen Mesiáš. Ježíš Kristus tvořil zázraky, které patřily do obou skupin. Prvním mesiášským zázrakem bylo uzdravení malomocného. Od přijetí Mojžíšových zákonů se totiž nikdy nestalo, že by se člověk – Izraelita uzdravil z malomocenství. Ve Starém zákoně jsou zaznamenány 2 případy uzdravení: Mojžíšova sestra Miriam a Náman Syrský. Miriam se uzdravila ještě před přijetím Zákona a Náman nebyl Izraelec, ale Syřan. V 3. knize Mojžíšově 13. – 14. kapitole čteme, jak měli kněží postupovat v případě, že někdo přišel a řekl: „Byl jsem malomocný a jsem zdráv.“ Kněz měl obětovat dva ptáky a během následujících 7 dní měl důkladně prověřit tři věci: jestli byl dotyčný skutečně malomocný, jestli je skutečně zdráv a pokud ano, jak byl uzdraven. Pokud bylo sedmidenní vyšetřování pozitivní, mělo osmý den následovat přinášení obětí. Nejprve oběť za vinu, potom oběť za hřích a pak zápalná a obilná oběť. Potom měl kněz pokropit uzdraveného krví oběti za vinu a nakonec ho pomazat olejem. Přestože kněží měli podrobné pokyny, jak postupovat při uzdravení malomocného, neměli příležitost je použít v praxi. Od přijetí Mojžíšových zákonů nebyl ani jeden Izraelita zbaven této nemoci. Proto rabíni učili, že to může učinit jedině Mesiáš. Uzdravení malomocného bylo prvním z mesiášských zázraků. O uzdravení malomocného se píše ve třech evangeliích: Matoušově 8, 2- 4, Markově 1,40-45 a Lukášově 5,12-16. Matouš a Marek pouze konstatují, že člověk byl malomocný. Lukáš, povoláním lékař, tuto událost popisuje podrobněji. Podle Lu 5,12 měl muž pokročilé malomocenství. To znamená, že se nemoc tak rozšířila, že byl blízko smrti. Takto nemocný přišel ten člověk k Pánu Ježíši a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ Nemocný muž byl přesvědčen o mesiášské autoritě Pána Ježíše, v níž měl moc malomocenství uzdravit. Měl jen jedinou otázku: zda je Pán Ježíš k tomu ochoten. Čteme, že se ho Pán Ježíš dotkl a malomocenství z něj hned zmizelo (Lu 5,13). Všimněme si, co Pán Ježíš říká tomuto člověku: „Přikázal mu, aby nikomu nic neříkal. "Ale jdi," pravil, "ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví."“ (Lu 5, 14) Slovo „jim“ označuje vůdce Izraele. Ježíš posílá muže přímo k jeruzalémským kněžím, aby splnili podmínky zákona (Lev 13. –14.). V den, kdy se do té doby malomocný postavil před kněží a prohlásil, že je zdráv, museli obětovat dva ptáky. Dalších 7 dní celý případ velmi důkladně zkoumali a zjistili, že člověk byl skutečně malomocný. Potom potvrdili, že je úplně zdráv, a nakonec zjistili, že ten, kdo ho uzdravil, je Ježíš z Nazareta. Jelikož rabíni učili, že uzdravení z malomocenství je mesiášský zázrak, museli uznat, že ten, kdo to dokázal, tím potvrdil, že je Mesiáš. Události, které se odehrály po tomto zázraku, jsou popsány na třech místech: v evangeliu podle Matouše 9, 1-8, Marka 2, 1-12 a podle Lukáše 5, 17-26. Marek píše o místě události. Bylo to Kafarnaum v Galileji. Lukáš v 5. kapitole 17. verši píše: „Jednoho dne učil a kolem seděli farizeové a učitelé Zákona, kteří se sešli ze všech galilejských a judských vesnic i z Jeruzaléma. Moc Páně byla s ním, aby uzdravoval.“ Nemluví pouze o několika izraelských vůdcích z Kafarnaum. Lukáš tvrdí, že se sešlo mnoho židovských vůdců z celé země. Proč museli tak naléhavě svolat setkání v Kafarnaum? Byla to jejich reakce na první mesiášský zázrak. Věděli, že Ježíš Nazaretský uzdravil malomocného. Podle jejich vlastní teologie věděli, že moc uzdravit malomocenství bude mít pouze Mesiáš. To by tedy znamenalo, že Mesiášem je on. Proto se sešli, aby Ježíše pozorovali. Podle zákona sanhedrinu (velerady) se každé mesiášské hnutí, jež vzniklo, muselo prošetřit dvěma způsoby. Prvním bylo pozorování. Určili vyslance, kteří pouze pozorovali, co se děje. Museli sledovat, co zakladatel hnutí říká, dělá a učí. Nesměli mu klást otázky ani oponovat. Po uplynutí určeného času se vyslanci vrátili do Jeruzaléma. Tam podali hlášení veleradě a vyjádřili se, zda je to případ vážný, nebo ne. Pokud hnutí považovali za bezvýznamné, dál se jím nezaobírali. Když uznali, že je důležité, následovala druhá fáze: vyslechnutí zakladatele či členů hnutí. Kladli jim otázky a oponovali jim, aby si ujasnili, jestli se mají novým myšlenkám věnovat , nebo je zamítnout. Lukáš v 5. kapitole 57. verši popisuje první způsob vyšetřování. Vůdcové tam byli proto, aby pozorovali, co Ježíš říká a dělá. Ještě mu nemohli klást otázky ani mu oponovat. Jelikož se stal mesiášský zázrak, sešli se v Kafarnaum vůdcové z celé země. Zatímco Ježíš vyučoval, pokoušeli se 4 muži k němu přinést svého ochrnutého přítele, aby ho uzdravil. Izraelských vůdců bylo tolik, že zaplnili celou místnost, takže se k němu nedostali. Přátelé proto vyšli na střechu, rozebrali ji a spustili nemocného k Ježíšovým nohám. Pán Ježíš se v tomto případě odchýlil od běžného způsobu – neuzdravil nemocného hned. V Markově evangeliu 2,5 čteme: „Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."“ Namísto uzdravení člověka pronesl větu, o níž věděl, že přítomné pobouří. To se stalo. V Markově evangeliu čteme: „Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali…“ (Mk 2, 6) Jelikož to byl první způsob pozorování, mohli události pouze sledovat a uvažovat o nich, ale nemohli klást otázky ani oponovat. „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ (Mk 2, 7) Jejich teologie byla správná. Nikdo nemůže odpouštět hříchy, pouze Bůh. Když Ježíš vyhlásil, že má právo odpouštět hříchy, mohlo to znamenat pouze 2 věci: buď se rouhá Bohu, nebo je skutečně tím, za koho se vydává – Mesiášem. Tehdy se Ježíš obrátil na vůdce Izraele s otázkou: „Je snadnější říci ochrnutému: "Odpouštějí se ti hříchy, anebo říci: Vstaň, vezmi své lože a choď ?"“ (Mk 2, 9) Co je snadnější? Ujistit člověka, že mu jsou odpuštěny hříchy, nebo mu povědět: „Uzdravil jsem tě, proto vstaň a choď!“? Rozhodně to první, protože pravdivost této výpovědi se nedá zkontrolovat, zatímco tvrzení, že předtím ochrnutý člověk je zdravý, musí být viditelné. Ježíš vyslovil to, co je „snadnější“: „Odpouštějí se ti hříchy“. A učinil to, co bylo „těžší“: uzdravil nemocného. Podal okamžitý, viditelný důkaz. Člověk vstal a chodil. Navíc nesl i své lůžko. Tak Ježíš dokázal, že má právo učinit i to „snadnější“ – odpustit hříchy. To, že může odpouštět hříchy, dokazuje, že je skutečně tím, za nějž se prohlašuje – Mesiášem. Je zřejmé, že izraelští náboženští vůdci po návratu do Jeruzaléma vyhlásili, že Ježíšovo hnutí není bezvýznamné. Přistoupili proto k druhé fázi – k vyslýchání. Ať šel Ježíš kamkoli, sledovali, co dělá. Ustavičně se ho na něco vyptávali. Vedení se dozvědělo několik informací. Nejdůležitější z nich bylo, že Ježíš nebyl zastáncem farizejského judaismu. Neuznal farizeje za nejvyšší autoritu. Okolnosti druhého mesiášského zázraku jsou zaznamenány v Mt 12,22: „Tehdy k němu přivedli posedlého, který byl slepý a němý; a uzdravil ho, takže ten němý mluvil i viděl.“ V rabínském judaismu probíhalo vyhánění démonů podle zvláštního rituálu, který se skládal ze tří etap. Vymýtač (exorcista) nejprve navázal kontakt s démonem. V druhé fázi se měl vymýtač dozvědět jméno démona (když démon mluví, používá řečové ústrojí posedlého člověka). Jen tak mohl v poslední fázi démona vyhnat. Posedlý v Mt 12,22 však nemohl mluvit, takže nebylo možné navázat s démonem kontakt a dozvědět se jeho jméno – judaismus byl tudíž bezmocný. Rabíni proto učili, že takového démona bude moci vyhnat jedině Mesiáš. A Pán Ježíš to udělal – udělal druhý mesiášský zázrak. Jedním z účelů zázraku bylo vyvolat v davu Izraelců otázku: „Zástupy žasly a říkaly: "Není to Syn Davidův?"“ (Mt 12,23) Není to Mesiáš Izraele? Ježíš činil přesně to, o čem se každý Izraelita už od dětství učil, že bude činit Mesiáš. Pán Ježíš vyhnal i jiné démony, ale ještě nikdy si nepoložili tuto otázku. Nyní, když šlo o démona němoty, věděli podle učení rabínů, že jde o mesiášský zázrak. Jenže izraelský dav měl sklon následovat vůdce. A tak i když si Židé položili otázku, zda Ježíš je, nebo není Mesiáš, nebyli ochotni si na ni sami odpovědět. Čekali na své vůdce, aby rozhodli za ně. Na základě druhého mesiášského zázraku a zvědavosti davu si židovští vůdcové uvědomili nutnost zaujmout konečné stanovisko k Ježíšovu mesiášství. Měli 2 možnosti. Na základě důkazů mohli vyhlásit, že Ježíš je Mesiáš, anebo ho odmítnout. Pokud by se rozhodli pro druhou možnost, museli by vysvětlit, jak je možné, že Ježíš učinil zázraky, o nichž sami učili, že je bude činit pouze Mesiáš. Proto se rozhodli pro takovéto řešení: „Když to slyšeli farizeové, řekli: "On nevyhání démony jinak, než ve jménu Belzebula, knížete démonů."“ (Mt 12,24) A tak definitivně odmítli Ježíše jako Mesiáše. Aby vysvětlili zástupu, jak mohl tyto zázraky učinit, tvrdili, že je sám posedlý démony, a to ne ledajakými, ale samotným Belzebulem, vládcem démonů. Na tom založili odmítnutí Ježíšova mesiášství. Nemůže být Mesiáš, když je sám posedlý. Na první mesiášský zázrak reagovali zkoumáním, na druhý odmítnutím. Ježíš na křivé obvinění reagoval nejprve vysvětlením. Předložil následující argumenty (viz Mt 12,25-29): 1) Nemůže být pravda, že spolupracuje s Belzebulem, protože to by znamenalo rozdělení Satanova království. 2) I farizeové věděli, že vyhánění démonů je darem milosti, který pochází od Ducha svatého. A že to dokážou i jejich následovníci – kromě vyhnání ducha němoty. 3) Tento zázrak potvrdil Jeho práva a poselství. 4) Dokázal, že je silnější než Satan, takže nemůže být jeho služebníkem. Druhou Ježíšovou reakcí byl soud (viz Mt 12,30-37). Vyhlásil, že zlý lhář má neodpustitelný hřích, a to hřích rouhání se Duchu svatému. Vyhlásil soud nad těmito zákoníky (rabíny) a všemi, kteří myslí a jednají jako oni. Ještě jednou vyhnal Ježíš ducha němoty - když sestupoval se 3 apoštoly z hory proměnění. Pomohl zbylým apoštolům, kteří ho vyháněli neúspěšně (viz Mt 17,14-20; Mk 9,14-29; Lu 9,37-43). Dalším mesiášským zázrakem bylo uzdravení slepého od narození. Něco jiného je uzdravit někoho, kdo viděl a pak oslepl. Uzdravit někoho, kdo se narodil slepý, je mesiášský zázrak: „Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. …“ (viz J 9,1-34) Pán Ježíš zvolil takový způsob uzdravení, kterým by se slepý nikdy neuzdravil. Co udělal? Plivl na zem a ze slin a prachu udělal bláto, kterým slepému potřel oči. Potom mu přikázal, aby šel k rybníku Siloe a umyl si bláto z očí. Byla právě sobota i slavnost stánků. Její součástí byl obřad zvaný vylévání vody. Během něj kněží z chrámu sestoupili po svahu k rybníku Siloe, naplnili svoje džbány vodou a opět vystoupili do chrámu, aby vylili vodu do umyvadla na chrámovém nádvoří. Během slavnosti stánků byla tedy pozornost Židů soustředěna na rybník Siloe – shromáždili se kolem něj a stali se svědky dalšího mesiášského zázraku. Jelikož se stal mesiášský zázrak, přivedli uzdraveného k výslechu k farizeům, aby jim vyprávěl, co se stalo: „Někteří z farizeů říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu."“ (J 9,16) Farizeové měli pochybnosti. Co když je to všechno podvod? Co když se vůbec nenarodil slepý a celé je to jen trik? Rozhodli se proto vyslechnout jeho rodiče. Ti dosvědčili 2 věci. Za prvé, že tento muž je jejich syn. Za druhé, že se narodil slepý. Když se jich farizeové ptali, jak je možné, že jejich syn nyní vidí, rozhodli se, že nic neřeknou: „…protože se báli Židů, neboť Židé se usnesli, aby ten, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagogy.“ (J 9,22) Kdo byl potrestán vyloučením ze synagogy (tzv. cherem), toho považovali za mrtvého a proklatého. Žádný Izraelita se s ním nesměl stýkat. Farizeové pozvali uzdraveného podruhé a řekli mu: „Vzdej Bohu slávu! Víme, že ten člověk je hříšník.“ (J 9,24) Všimněme si, jak je to nelogické. Těžko se totiž najde člověk, který by řekl: „Sláva Bohu, že dotyčný je hříšník!“ To přece není důvod k oslavě. To, že se někdo dopustí hříchu, je smutné. Ale farizeové už nedokázali střízlivě uvažovat. A do toho uzdravený slepec klidně prohlásí: „Je-li hříšník, nevím; jedno však vím, že jsem byl slepý a nyní vidím.“ (J 9,25) Toto jednoduché prohlášení bylo pro farizeje výzvou, na kterou museli reagovat. Neboť to, co jim tento člověk pověděl, znamenalo asi toto: „Narodil jsem se slepý, neoslepl jsem později. Vy sami jste mě učili, že pouze Mesiáš bude schopen uzdravit slepého od narození. Člověk jménem Ježíš mě uzdravil. Myslím si, že byste na základě své teologie měli vyhlásit, že On je Mesiášem Izraele. Místo toho, ho prohlašujete za hříšníka. Prosím, vysvětlete mi to.“ Farizeové přijali výzvu a zeptali se ho: „Co s tebou učinil? Jak ti otevřel oči?“ (J 9,26) Uzdravený to již několikrát farizeům vyprávěl, proto odpověděl takto: „"Již jsem vám to řekl, ale vy jste to nevzali na vědomí. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" (J 9,27) Osopili se na něho: "Ty jsi jeho učedník, ale my jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je."“ (J 9,28-29) Ale uzdravený nemlčel: „To je právě divné. Vy nevíte odkud je – a otevřel mi oči!“ (J 9,30) Vy jste náboženští vůdci Izraele. Vy jste mě učili, že jen Mesiáš může otevřít mé slepé oči – nyní vidím, a vy, duchovní vůdci Izraele, to neumíte vysvětlit. Potom jim připomněl jejich teologii: „Víme, že hříšníky Bůh neslyší. Slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození.“ (J 9,31-32) Poprvé v historii lidstva někdo učinil takový zázrak. Byl to mesiášský zázrak. Neměli žádný legální důvod popírat Ježíšovo mesiášství. Přesto se rozhněvali. „Odpověděli mu: "Celý ses narodil v hříchu a nás chceš poučovat?" A vyhnali ho.“ (J 9,34) Udělali to, že uzdraveného vyloučili ze společenství synagogy. Výsledkem tohoto mesiášského zázraku bylo rozhodnutí vůdců vyloučit ze synagogy každého, kdo nazve Ježíše Mesiášem. Ježíš učinil ještě další mesiášský zázrak – vzkříšení Lazara. To, že Lazar byl 4 dny mrtvý, bylo velmi důležité. Podle rabínského judaismu byl duch mrtvého ještě tři dny v blízkosti jeho těla. Během těchto 3 dnů byla ještě možnost vzkříšení, ale 4. den sestoupil duch mrtvého do Šeolu neboli Hádu, takže již nebylo možné ho vzkřísit. Proto vzkříšení Lazara vyvolalo tak velký rozruch. Vůdcové Izraele svolali veleradu, aby se poradili. Veleradě předsedal velekněz Kaifáš. On navedl sanhedrin, aby Ježíše proto odsoudili na smrt (viz J 11, 49-53). Velekněží se uradili, že zabijí i Lazara (viz J 12, 10). Co následovalo po dohodě sanhedrinu popisuje Lu 17, 11-19. K Ježíšovi přišlo 10 malomocných (ne jen jeden) a prosili ho, aby je uzdravil: „Když je uviděl, řekl jim: "Jděte a ukažte se kněžím!" A když tam šli, byli očištěni.“ (Lu 17, 14) Další mesiášský zázrak se zdesateronásobil. Kaifáš s kněžími museli 7 dní pozorovat 10 lidí. Museli vynést 10 rozhodnutí. Museli o 10 lidech jednotlivě vyhlásit, že jsou čistí a uzdravení z malomocenství. Desetkrát museli uznat, že Ježíš učinil mesiášský zázrak. Ježíš tak znovu dokázal, že vůdcové Izraele neměli žádný důvod ani podklady k popření jeho mesiášství. [99] Jediný důvod k popření Ježíšova mesiášství byl, že vůdcové Izraele nechtěli změnit své sobecké jednání. Raději změnili své přesvědčení, svou teologii, svou víru. Vysoce ctěná kasta odborníků (rabíni) se v nejdůležitější věci – v určení Mesiáše schválně zmýlila. Jejich lživé informaci uvěřily a opakovaly ji následující generace rabínů. Řady generací rabínů zabraňují svému národu už 2000 let přijmout Ježíše. To, co pravil Pán Ježíš na adresu tehdejších zákoníků, to platí naneštěstí i o dnešních rabínech, protože následují teologii svých předchůdců: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít.“ (Mt 23, 13) Podobně zabraňující práci vykonávají zhruba 80 let levicové ateistické učitelky a učitelé na českých mateřských, základních, středních a vysokých školách. To, co pravil Pán Ježíš na adresu tehdejších zákoníků, to platí naneštěstí v Česku o levicovém ateistickém učitelském sboru, protože čeští školní učitelé následují ateistickou „teologii“ svých předchůdců. [159] c) Necitelnost srdce (sklerokardía) O zatvrzelosti čili necitelnosti srdce učil Pán Ježíš toto: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po suchých místech a hledá odpočinutí, ale nenalézá. Tu řekne: "Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel." Přijde a nalezne jej prázdný, vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede s sebou 7 jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky. Tak bude i s tímto zlým pokolením.“ (Mt 12, 43-45) Svatí otcové také vyučují o necitelnosti srdce (řecky anaisthesía, sklerokardía). Duchovní necitelnost podle nich znamená úplnou ztrátu zájmu o Boží vůli a nadměrnou vnímavost pro vše, co odvádí od vzpomínky na živého, právě přítomného Boha. Duchovně necitelným osobám nesmírně vadí, že někdo jiný má, pomocí Ducha svatého, bezprostřední spojení s Bohem. Podvědomě či vědomě mu to závidí, nepřeje mu to a snaží se ho o toto bezprostřední spojení s Bohem, pokud možno, připravit. Chová se stejně zle jako starozákonní Balaám (Zj 2, 14), ten starý odpadlý prorok z 1 Král 13.kapitoly i jako král Saul usilující zabít Davida. Chce způsobit duchovně živému křesťanovi duchovní smrt, popřípadě i smrt fyzickou. Necitelný člověk, podobně jako ďábel, není schopen říci ze srdce: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou, hříšníkem.“ Dokáže to recitovat ústy jako divadelní představení před zbožnými lidmi, ale nedokáže to sám před sebou říci Bohu, protože to nechce. Raději by, kdyby se nebál, vmetl Bohu do tváře tento satanský plivanec: „Bože, Ty za to můžeš, Ty můžeš za všechno nepříjemné, co se mi stává! Je to jen Tvá vina, já jsem vždycky byl a budu nevinný!“ Tuto větu metají hlasitě Pánu Bohu do tváře pouze fanatičtí komunisté (bývalí křesťané) a fanatičtí satanisté (bývalí křesťané). Ostatní si to na veřejnosti nedovolí, ti reptají na Boha pouze potichu ve svém nitru. Je to však také reptání zatvrzelců. Kolik zlých duchů asi mají ve svém srdci? Dle učení Ježíše Krista minimálně osm. Říci sám sobě a ne jen naoko křesťanským divákům: „Jsem hříšník“, je smutné zjištění. Rovná se vyznání: „Já jsem odpovědný, já za to mohu, je to má veliká vina“. Toto vyznání - jak řekl Ježíš - osvobozuje: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ (J 8,32 ekumenický překlad) „Počátkem lidské moudrosti je umět odsoudit sám sebe, píše se často v Apoflegmatech. A v novější době Teofan Zatvornik zjišťoval, že mezi lidmi, kteří se i často zpovídají, není mnoho těch, kteří dokážou říci: Jsem hříšník, Pane, smiluj se nade mnou.“ (Špidlík, Tomáš, Cesta Ducha, Refugium Velehrad 1995, str. 52.) [421, str.52] Toto nedokáže opravdově říci ani ďábel, jak dosvědčuje ruský hagiografický příběh, kde svatý anděl řekl starci: „Až se ďábel zeptá, jaké že jsou Boží příkazy, řekni mu: "Toto ti vzkazuje Bůh. Ví, kdo jsi a odkud přicházíš, abys pokoušel; jsi staré zlo, a staré zlo se nikdy nemůže stát novým dobrodiním. Přivykl jsi ke své pýše, jak bys tedy v pokoře a pokání mohl dojít milosti? Ale aby ses v den Posledního soudu nemohl ohánět nařčením, že ses chtěl dát na pokání, ale že tě nepřijal Bůh, dej pozor, co ti vzkazuje, jestliže opravdu chceš vstoupit na cestu pokání. Setrvej 3 roky na jednom místě obrácen k východu a ve dne i v noci volej plným hlasem: Bože, smiluj se nade mnou, který jsem prapočátkem zla! To říkej 100 x a pak 100 x volej: Bože, smiluj se nade mnou, jenž jsem původcem vší mrzkosti! A pak ještě: Bože, spas mne, krásu, již zahalila tma! Tak musíš vzývat Boha neustále, i když ti to bude zatěžko, neboť nemáš tělesnou schránku a budeš umdlévat. Jestliže příkaz vykonáš ve vší pokoře, budeš znovu uveden ve své původní hodnosti mezi svaté anděly Boží."“ (Smích a běs, Staroruské hagiografické příběhy, Odeon Praha 1988, str.182-183.) [404, str.182-183] Starec pak řekl ďáblu: „Věz, že jsem se modlil k Pánu Bohu, jak jsem ti slíbil, a ten přijme tvé pokání, jestliže splníš skrze mne daný příkaz jeho kralujícího a všemocného. Ďábel se zeptal, jaké pokání mu Bůh ukládá. Svatý muž mu zopakoval, co mu přikazuje Bůh, a že bude opět vrácen mezi Boží anděly, jestliže to splní. Ale lstivý Zerofer (ďábel) odmítl tento způsob pokání a vysmál se svatému muži do očí: "Starče, kdybych se chtěl označit za prapočátek zla, za původce vší mrzkosti a krásu zahalenou tmou, pak bych to učinil dříve, ba na samém počátku, abych se spasil. Kdybych nyní nebyl prapočátkem zla já, kdo by o tom mohl vůbec mluvit? Jsem od počátku až do těchto dní obdivovaný a slavný, a všichni se mi klanějí, a já že bych se měl označit za původce vší mrzkosti a potemnělou krásu? Nikdy, starče! Toho nikdy nebude, abych sám sebe uvrhl do takového zneuctění!" To řka, učinil se neviditelným. Svatý muž povstal a blahořečil Bohu: "Pravdu jsi mi zjevil, Pane, že staré zlo nikdy nemůže být novým dobrem."“ (Smích a běs, Staroruské hagiografické příběhy, Odeon Praha 1988, str.184.) [404, str.184] Lidi necitelného srdce lze popsat v duchu řeckého starce Paisije takto: Někdo má už srdce zatvrzelé. Čili trvale nastavené k lstivosti. Tedy k tomu, aby mysl vyráběla podle pokynů tohoto srdce pouze zlé a lstivé myšlenky. „Nejlstivější jest srdce nade všecko, a nejpřevrácenější“, prorokoval už Jeremiáš (Jer 17,9 kralický překlad). Ačkoliv mysl takového člověka dostává ty nejpravdivější informace z Písma svatého, jeho srdce tyto informace přetvoří ve slova a činy, které přinesou bližním smrt. O nich pravil Hospodin k Jeremiášovi, že: „…lest srdce svého oni prorokují vám.“ (Jer 14, 14 kralický překlad) [150, str.69-70] Tyto lidi popisují i dva následující přímé citáty starce Paisije: „Moucha si stále sedá na všechno špinavé. Např., když je zahrada plná krásně vonících květů a na jednom okraji zahrady vykonalo nějaké zvíře svou potřebu. Tehdy moucha přeletí přes celou tuto nádhernou zahradu. Přeletí přes všechny květy, ale nesedne si na žádný z nich. Jen co spatří tu nečistotu, okamžitě si na ni sedne a začne se v ní hrabat. Tehdy labužnicky vychutnává její smrad (poznámka: tj. raduje se z nepravosti – pravý opak 1 Kor 13, 6) a nedá se z tohoto místa vyplašit.“ (Christodoulos Angeloglou Svätohorský, jeromonach, Starec Paisij, CUPER Prešov 1999, str.81, volný český překlad.) [150, str.81] „Jednou přišel k starci Paisijovi jistý novinář v jehož mysli se nemohla usídlit dobrá myšlenka. Vše viděl ve zlém světle. Začal se starce dotazovat na různé věci, kterými ho zarmucoval. Náhle se ostře zeptal: - Otče, proč si tu pokojně a bezstarostně sedíte a nevycházíte ven, abyste pomohl lidem, kteří se utápí v problémech? Tehdy mu starec odpoví trochu zvýšeným hlasem: - Tvůj "stroj" je pokažený a neustále produkuje zlé myšlenky. Cokoliv bys viděl, cokoliv by ti sdělili, mylně to pochopíš. Teď mě vidíš zde na Athose a vadí ti, že nejdu ven, abych pomohl lidem. Když půjdu ven, vytkneš mi, že se toulám po světě a pokojně nesedím, když jsem monach. Z toho důvodu ti nepovím nic. Snad jen jedno: Naprav svou pokaženou myšlenku a věz, že jinak pracuje semafor na hustě frekventovaných ulicích Atén a jinak maják na pustých skalách.“ (Christodoulos Angeloglou Svätohorský, jeromonach, Starec Paisij, CUPER Prešov 1999, str.72-73, volný český překlad.) [150, str.72-73] Závěrem použiji výtažek z jedné knihy. Podle mého názoru je právě vhodný: „Chestertonovi se připisuje vtipné rčení, podle něhož blázen ztratí všechno s výjimkou rozumu. Přesvědčí-li sám sebe, že je Napoleonem, rozvíjí důvody, které to potvrzují s úžasnou logikou. V duchovním životě dělá člověk něco podobného, když jedná podle "vlastní vůle". Svatý Dorotej ukazuje, jak tento proces vzniká. Přichází myšlenka (logismós), která vzbudí živou pozornost. Dotyčný by měl provést rozlišování duchů, předložit toto ponoukání úsudku duchovního otce, potlačit přitažlivost, jež se neshoduje se svatostí. Avšak ten, kdo "jedná podle vlastní vůle", hledá ospravedlnění všemi silami své mysli. Přijde tedy tvrdošíjnost (monotonía). "Jestliže záminka spravedlnosti poskytne vůli oporu, člověk skončí špatně", píše Dorotej a potvrzuje rozsudek mnoha výroky Otců pouště.“ (Špidlík, Tomáš, Cesta Ducha, Refugium, Velehrad 1995, str. 55.) [421, str.55] Bohočlověk Kristus nás vyučoval modlitbě „Otče náš…buď vůle Tvá jako v nebi tak i na Zemi…“ (viz Mt 6,9-10) [356, str.48-49] a tuto modlitbu sám zpečetil v Getsemane, kde se modlil: „Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ (Lu 22,43 ekumenický překlad) Kdo chce uskutečnit jen vlastní vůli, je už ztracen, není mu pomoci. Přišla k němu tvrdošíjnost (monotonía). V běžné řeči hovoříme o tvrdohlavosti, umíněnosti, neústupnosti. Je to vytrvalost a pevnost, ale v pošetilosti nebo ve zlu. Proto je zdí, která odděluje člověka od Boha. Svatý Dorotej z Gazy byl zkušeným starcem. Věděl, že nelze přesvědčit zatvrzelého člověka rozumovými důvody. [356, str.43,336,345-347] Jidáš podle 4 pravých evangelií (Matouše, Marka, Lukáše, Jana) Současná nevíra těch dospělých lidí, kteří dříve věřili v mesiášství (kristovství) a ve vzkříšení těla Ježíše Krista, je morální povahy. Podobně jako byla nevíra Jidášova. Tři roky chodil s Ježíšem, protože ho podobně jako dalších 11 apoštolů pokládal za Mesiáše – Krista Spasitele. Avšak časem Jidáš začal krást ze společné sborové (církevní apod.) pokladny. Protože si chtěl nakrást ještě více, litoval toho, že bývalá padlá žena (nyní kající se prostitutka či cizoložnice, obvykle označovaná za Máří Magdalénu) vyplýtvala velmi drahý olej na pomazání Ježíšova těla při hostině u Šimona farizea. Litoval finanční ztráty, protože darované peníze místo vylitého oleje, by byly svěřeny do jeho, Jidášovy, pokladní správy, kde by je mohl zneužít pro sebe. Navenek tvrdil, že peníze v jeho správě by byly dány chudým. Nestydatě lhal. Jidáš věděl, že Ježíš je Mesiášem, neboť (Ježíš) konal mesiášské zázraky (viz nový článek „Největší překážka zbožštění“). Podobně to věděli zákoníci a farizeové – přiznal to jejich přední muž, člen velerady Nikodém (viz Janovo evangelium, 3. kapitola, verše 1-2). Přestože Jidáš věděl, že Mesiáš vyžaduje, aby lidé činili pokání a žili svatě, tak on sám zhřešil (plánem ukrást, či skutkem krádeže) a pak lhal, že peníze by byly dány na chudé. Tehdy lhal nejen lidem, ale i Duchu svatému, přítomnému v Ježíši Kristu. Později podobně kvůli penězům lhali v přítomnosti Duchem svatým naplněného apoštola Petra manželé Ananiáš a Safira (viz Skutky apoštolů, 5. kapitola, verše 1-11). Ti za toto rouhání Duchu svatému padli okamžitě mrtví k zemi. Jidáš nepadl hned mrtvý k zemi, ale duchovně v tu chvíli zemřel (stal se podobným ďáblu – proto Ježíš říká


"Největší překážka zbožštění a Jidáš" | Přihlásit/Vytvořit účet | 12 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Serafime, Ty asi prilis neveris v Bozi svrchovanost; pozor na rouhani Seraphime! (Skóre: 1)
Vložil: reformovany v Středa, 23. srpen 2006 @ 14:57:45 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Serafime,

Ty asi prilis neveris v Bozi svrchovanost. Nicmene Buh muze uplne vsechno a neni nicim omezen. On je Ten, ktery puzobi vsechno rozhodnutim sve vule. Buh ma naprostou kontrolu i nad lidskym srdcem - muze je vymenit pokud se tak rozhodne, nebo naopak ponechat tvrde jako kamen.

Nu, sahneme ale radeji po Bibli.

Ef
1,11 On je ten, v němž se nám od Boha, jenž všechno působí rozhodnutím své vůle, dostalo podílu na předem daném poslání,

R
9,18 Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.

Da
4,32 Všichni obyvatelé země jsou považováni za nic. Podle své vůle nakládá s nebeským vojskem i s obyvateli země. Není, kdo by mohl zabraňovat jeho ruce a ptát se ho: Co to děláš?

Konrola Boha nad lidskym srdcem:

Deuteronomium 30,6
Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ.

Exodus 4,21
Hospodin dále Mojžíšovi poručil: "Až se vrátíš do Egypta, hleď, abys před faraónem udělal všechny zázraky, jimiž jsem tě pověřil. Já však zatvrdím jeho srdce a on lid nepropustí.

Exodus 7,14
Hospodin řekl Mojžíšovi: "Srdce faraonovo je neoblomné. Nechce lid propustit.

Proc je Seraphime asi neoblobne? Protoze by s tim Buh nemohl nic delat? Odpoved je samozrejme vyse ve versi 4,21. nebo take zde:

Exodus 10,20
Avšak Hospodin zatvrdil faraónovo srdce, takže Izraelce nepropustil.

Buh muze srdce i vymenit:

Ezechiel 11,19
A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa,

Dale:
Izaiáš 6,10
Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven."

Jan 12,40
'Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.'

Izaiáš 63,17
Proč jsi nás nechal zbloudit, Hospodine, ze svých cest? Zatvrdil jsi naše srdce, aby se tě nebálo. Navrať se kvůli svým služebníkům, kvůli kmenům svého dědictví!

Zde pripomenme, ze i dabel je pod dokonalou Bozi kontrolou. Ani dabel neutece z Boziho planu.
Jan 13,2
Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil,


Buh stvoril i siritele zkazy

Izaiáš 54,16
Hle, já jsem stvořil řemeslníka, jenž rozdmychuje uhlí v oheň a zhotovuje zbraně k užívání. A já jsem stvořil šiřitele zkázy, aby hubil.

Proc? Aby hubil a tak naplnoval Bozi plan.

Ano i zlo je v planu dobreho Boha. Neni to neco co vzniklo nejakym nedopatrenim! A nejen to. Dobry Buh rika, ze zlo tvori.

Iz
45,7 Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci."


Je Buh tedy dobry? Ano. Neni v Nem ani stopa zla. A je Vsemohouci? Samozrejme. Tak Vsemohouci, ze muze tvorit i to co ma opacny charakter nez On sam! Nejsme jiste panteiste, abychom z charakteru stvoreni usuzovali na charakter stvoritele.

Mam snad jeste pokracovat? Cela Bible od desek k deskam je proniknuta absolutni a nicim neomezenou Bozi moci.

Kdyz rikas Serafime, ze Buh neco nemuze, jsi minimalne na pokraji rouhani. Jestlize Buh neco necini, tak proto, ze nechce!

Kez se naucis vice o Bozi absolutni moci. Snad Ti pak bude jasnejsi i uzasna Bozi milost, kterou dava Buh v Jezisi Kristu svym vyvolenym.

zdravi
reformovany



Re: Pro Seraphima; S bezmocným buzkem vlastnich predstav do ohniveho jezera! (Skóre: 1)
Vložil: reformovany v Středa, 23. srpen 2006 @ 15:10:34 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jeste jednou zdravim Seraphime,

Samozrejme ze je mozne verit si v buzka vlastnich predstav, ktery je "bezmocným před lidskou svobodou“. To vsak neni absolutne Vsemohouci Buh Bible. Od buzka vlastnich predstav vsak spasu ocekavat nelze. Zbyva leda cekani az bude clovek i s buzkem svych predstav uvrzen do ohniveho jezera.

zdravi
reformovany



Re: Největší překážka zbožštění a Jidáš (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Středa, 23. srpen 2006 @ 18:06:50 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Reformovaný, napsal jsi: "Kdyz rikas Serafime, ze Buh neco nemuze, jsi minimalne na pokraji rouhani. Jestlize Buh neco necini, tak proto, ze nechce!"

Odpovídám: Pravděpodobně se Ti nelíbilo toto:
Tou překážkou je zatvrzelé lidské pokrytectví [42]. To je ta skála, kterou neprolomí ani Hospodin. „Bůh se stává bezmocným před lidskou svobodou“ (Losský, Vladimír, Dogmatická teologie, ÚCN, Praha 1986, str.53) [238, str.53]. S pokrytcem ani Bůh nehne. Pokrytec je dokonale sobecký, skrz naskrz. Má, Kristem řečeno, zatvrzelé, ztučnělé srdce. Tuto skutečnost vyjadřuje např. tato pravoslavná modlitba: „Pane, obrať k sobě srdce našich nepřátel, a pokud už není možné, aby se zatvrzelí obrátili, postav hradbu jejich zlu a ochraň před nimi své vyvolené. Amen.“

Já jsem přesvědčen, že nejsem s Tebou ani s Tebou používanou reformovanou teologií ve sporu. Myslím, že já i Ty a Tvá teologie pouze používáme jiné termíny, jinou slovní zásobu. Jde de facto o formu překladu myšlenek do slov.
Já použil: Bůh se stává bezmocným před lidskou svobodou. S pokrytcem ani Bůh nehne.
Ty jsi použil: Jestlize Buh neco necini, tak proto, ze nechce!"
Já jsem přesvědčen, že pravdou je obojí. Máš pravdu Ty, že Bůh nedává člověku milost, protože Bůh nechce. Já dovysvětluji, že Bůh nechce dát milost, protože zatvrzelým lidským pokrytcům ji dát Bůh už nechce. Já popisuji důvod, proč Bůh nechce někomu konkrétnímu dát Boží milost. KDYŽ BŮH SÁM NĚCO NECHCE, TAK TO BŮH SÁM PROTI SVÉ VŮLI ANI UDĚLAT NEMŮŽE. On Bůh se rozhodl, že to udělat nemůže. Je to vždy Jeho vůle, jeho svobodné a definitivní rozhodnutí.

Zdraví Tě Libor



Re: Největší překážka zbožštění a Jidáš (Skóre: 1)
Vložil: reformovany v Čtvrtek, 24. srpen 2006 @ 09:56:53 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zdravim Seraphime,

a dekuji za vysvetleni Tveho pohledu. Vidim, ze castecne slo opravdu o pouzivani jinych terminu.

Verim vsak, ze nejvetsiho hrichu jsme se vsichni dopustili pri padu v Edenu. Byla to hrozna vzpoura proti Bohu, ktere ostatni hrichy pricinou a take jsou vsechny ostatni hrichy pouhymi "hrisky" proti edenske vzpoure. Nejakym zpusobem jsme v Edenu vsichni byli a dusledkem je katastrofalni duchovni stav padlych lidi.

Buh tehdy Adama varoval, ze to bude mit za nasledek smrt (casnou i vecnou - peklo). A tak podle podle Boziho varovani vsichni bez rozdilu zasluhujeme uvrzeni do ohniveho jezera. Buh se vsak ze sve milosti rozhodl udelit zcela zdarma milost nekterym padlym lidem. Za jejich vsechny hrichy Jezis Kristus zaplatil. Buh je vsechny privede k pokani a da jim vytrvalost az do konce.

Nekdo rekne. To je nespravedlive. Co ta cast nad kterou se Buh neslitoval? Jenze milost je mimo kategorii spravedlnosti.

Cast lidi skonci podle svych zasluh v pekle. Nedostane nic horsiho nez v Bozich zasluhuje. Ti co zadarmo dostali milost jsou promenovavani, takze sami touzi po Bohu, cini pokani a kdyz upadaji do hrichu jsou nestatstni a volaji k Bohu, ti vytrvaji az do konce. Bez Bozi milosti by take skoncili v pekle. Ale dostali zdarma milost.

Tak neoddelujeme od sebe viru a skutky jak nam nekteri podsouvaji. Jen biblicke poradi je jasne. Bozi milost dana vyvolenym (lotrum) vede k vire, ta vede k pokani (zmena postoju/smysleni) a to vede ke skutkum.

Oba lotri po stranach Jezise byli nekajici se lotri. Oba se mu zpocatku rouhali. Ale pak byl ten pravici zasazen Bozi milosti a bylo mu dano, aby poznal kdo je Jezis Kristus.

zdravi
reformovany



Re: Největší překážka zbožštění a Jidáš (Skóre: 1)
Vložil: reformovany v Čtvrtek, 24. srpen 2006 @ 10:06:06 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Jeste Seraphime

doplnek, co rika Bible o stavu uplne vsech lidi:
R
3,10 jak je psáno: 'Nikdo není spravedlivý, není ani jeden,
3,11 nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha;
3,12 všichni se odchýlili, všichni propadli zvrácenosti, není, kdo by činil dobro, není ani jeden.
3,13 Hrob otevřený je jejich hrdlo, svým jazykem mluví jen lest, hadí jed skrývají ve rtech,
3,14 jejich ústa jsou samá kletba a hořkost,
3,15 jejich nohy spěchají prolévat krev,
3,16 zhouba a bída je na jejich cestách;
3,17 nepoznali cestu pokoje
3,18 a úctu před Bohem nemají.'
3,19 Víme, že co zákon říká, říká těm, kdo jsou pod zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby celý svět byl před Bohem usvědčen z viny.

Je jasne, ze vsichni jsou usvedceni z viny a nikdo nema nejmensi sanci byt ospravedlnen ze skutku:
R
3,20 Vždyť ze skutků zákona 'nebude pře ním nikdo ospravedlněn', neboť ze zákona pochází poznání hříchu.


R
3,21 Nyní však je zjevena Boží spravedlnost bez zákona, dosvědčovaná zákonem i proroky,
3,22 Boží spravedlnost skrze víru v Ježíše Krista pro všecky, kdo věří. Není totiž rozdílu:
3,23 všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;
3,24 jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí vykoupením v Kristu Ježíši.

Protoze i vyvoleni patrili do mnoziny nekajicich se lotru, nemohou se chlubit. Kdyby nedostali milost, nikdy by se nekali a skoncili by stejne jako nekajici se lotri:

R
3,27 Kde zůstala chlouba? Byla vyloučena! Jakým zákonem? Zákonem skutků? Nikoli, nýbrž zákonem víry.
3,28 Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona.

zdravi
reformovany



Re: Největší překážka zbožštění a Jidáš (Skóre: 1)
Vložil: Gregorios777 v Čtvrtek, 24. srpen 2006 @ 23:04:52 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)

Ahoj Seraphime,

zbožštění, to je záležitost se kterou nelze souhlasit.
Ať už ji učí pravoslavní nebo hnutí víry nebo následovníci Wittnese Lee.

Je to stále ten nejstarší blud z ráje - "budete jako bohové."

Všimněte si, ža ani satan si nedovolil říci "budete bohové".

A to není myšleno tak, že jde o bohy jako je Trojjediný Bůh. Jde o tzv. "malé bohy" nebo bohy, kteří jsou bohové v životě a přirozenosti
a kteří mají účast na Božím božství.

Theose je tedy jeden z nejstarších bludů vůbec.
Učitelé různých křesťanských skupin, které učí theosi jsou automaticky exkomunikovaní ( sami sebou) a nemají nic společného s novozákonní Církví.

Člověk nikdy nemude bohem, ani malým.

Písma o nás mluví jako o "Božích lidech" o "Božím člověku". Tedy o člověku, který má v sobě Boha,
ale přesto zůstává stále člověkem.

Dokonce i v aiónu ( věku) věčnosti je o nás napsáno:"Aj, stánek Boží s LIDMI". (Zj 21,3)



Re: Největší překážka zbožštění a Jidáš (Skóre: 1)
Vložil: Seraphim v Pátek, 25. srpen 2006 @ 00:49:06 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://cs.gloria.tv/?user=416
Ahoj Grgorii777!
Souhlasím, že "Člověk nikdy nebude bohem, ani malým."
Souhlasím, že "Písma o nás mluví jako o "Božích lidech" o "Božím člověku". Tedy o člověku, který má v sobě Boha,
ale přesto zůstává stále člověkem."
Nevím zcela přesně, co si představuje hnutí víry nebo následovníci Wittnese Lee pod termínem zbožštění. Když jsem kdysi četl jakousi knížku Leeho, s jistými věcmi jsem nesouhlasil, na detaily si však už nevzpomínám. Pravděpodobně to souviselo s jeho divným chápáním Boží Trojice.

Tradiční (klasická) pravoslavná teologie si pod termínem "zbožštění - teosis" představuje to, že v našem (křesťanově) těle přebývá Duch svatý, že jsme chrámem Ducha svatého. Současně zůstáváme stále lidmi. Dokud žijeme na Zemi, tak nám tento dar Ducha svatého může být Bohem opět odňat. Skrze naši hříšnou zradu Boha nás může Duch svatý opustit.
Tolik na vysvětlenou termínu
Libor



Stránka vygenerována za: 0.44 sekundy