Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Manželsví jako tavící pec Manželství má mnohem více společného s posvěcováním (s praktickou svatostí), než si obvykle připouštíme a zároveň má mnohem méně společného s pohodlnou rozkoší, než bychom si přáli. Jako se poustevník, usilující o svatost a žijící proto o samotě v nepřetržité modlitbě, nemůže vyhnout sám sobě, tak nemohou manželé uniknout jeden před druhým. Specifičnost manželské cesty k posvěcení spočívá právě v této zčásti povznášející a zčásti mučivé nemožnosti úniku. Nejdůležitější roli hraje v manželství láska. Avšak ta má nejrůznější projevy, které je nutno rozlišovat. Nejen skutečnou lásku nazýváme totiž jménem láska. I nekřesťanská modla často dostává tento název. Takový bůžek lásky je nevypočitatelný, náladový a nevázaný. Někdy lze potkat staré manželské páry, kde jeden z partnerů je trpělivý, laskavý, dá se říci svatost sama, ale druhý je extrémně sobecký. I zde působí láska. Na jedné straně láska trpělivá, láska vskutku Boží, na druhé straně láska sobecká, vychytralá a náladová. Zde platí to, co předpověděl Pán Ježíš o spasení někdy jen jediného člověka z celoživotního manželského páru:

„Pravím vám: "Té noci budou 2 na 1 loži, jeden bude přijat, a druhý zanechán."“ (Lu 17, 34) Musíme připustit, že kolem nás existují lidé, kterým manželský svazek nijak v duchovním růstu nepomohl. Stejně jako na golgotském kříži jednomu z lotrů nepomohla ani přítomnost křižované Lásky – Krista, ani plačící matky Marie. Druhému však tato svatá přítomnost pomohla. Často je tomu podobně i v křesťanském manželství. Jeden z páru nakonec umírá jako kající lotr a jde rovnou do Ráje, druhý jako lotr nekající a padá přímo do Pekla. To je realita a neměli bychom před ní zavírat oči. Přestože je nakonec jeden spasen a druhý zavržen, zůstává svatá tajina – svátost manželství zařízením dobrým. Ve skutečnosti je to tak, že každá cesta – i manželství – vedoucí k dobru a věčné spáse nejdříve prochází jakýmsi „peklem na Zemi“. Tavící pecí, která buď roztaví naše sobectví a přetaví ho ve svatou trpělivost, nebo ne. Neroztaví ho, budeme-li před touto pecí neustále utíkat. Naše sobectví se po tolika útěcích časem zcela zatvrdí a bude pevné jako kovadlina. Tím se začneme podobat starozákonnímu faraovi a evangelijním farizeům, kteří viděli Boží moc a Boží lásku, ale ta je nezměnila. Tou sálající a bolestnou tavící pecí se po krátkém čase zamilovanosti a líbánek stává manželovi manželka a manželce její manžel. Není se před ní, před ním, kam schovat. Všechny mé nedostatky a nedokonalosti po čase uvidí, zjistí. Jsem před ní, ním, zcela nahý – nejen fyzicky. A to bolí. Tuto bolest zbabělý pokrytec nesnáší. Ten nechce, aby ho někdo viděl takového, jakým skutečně je. Jestliže si zvykl, že mu v dětství rodiče nestrhávali masku pana dokonalého, či slečny dokonalé, tak v manželské peci nevydrží (nevydržel by však ani v monastýru mezi monachy, ani v poustevně zcela sám). Bude prchat z této pece pryč. Buď do zaměstnání přesčas, nebo do hospody, nebo ke kamarádce, nebo k milence či milenci – hlavně, aby byl (byla) co nejdéle mimo svého stálého partnera (partnerku). Mimo tuto pec. Naplní se na něm přesná diagnóza Pána Ježíše, že: „Amen, pravím vám, kdo nepřijme Boží království jako dítě, jistě do něho nevejde.“ (Mk 10, 15; Lu 18, 17) Všimněme si slovního spojení jistě nevejde. Takto kategoricky Boží Syn nemluvil v následujícím rozhovoru o bohatém mládenci, který se zatím odmítl stát chudým apoštolem: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“ Ti, kdo to slyšeli, řekli: „Kdo tedy může být spasen?“ Odpověděl: „Nemožné u lidí je u Boha možné.“ (Lu 18, 24-27; Mk 10, 24-27) Větším problémem než bohatství je strach z upřímnosti, strach ze ztráty vlastního vysokého sebevědomí. Zde pozorujeme, jak důležité je pravdivé ukázňování dětí. Na něm závisí budoucí věrnost, budoucí spása dotyčného jedince. V evangeliu je vysoké sebevědomí označeno termínem „život“ (kralicky „duše“): „Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne. Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde."“ (Mt 16, 24-25) „Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný.“ (J 12, 25) Účelem pece je, abychom zpokorněli. Aby o nás mohl platit výrok Božího Syna: „Blaze pokorným, neboť jejich je království nebeské.“ (Mt 5, 3) To je smyslem manželství. Abychom skrze manželskou pec představovanou mým manželem (manželkou) zpokorněli. Aby nám tak mohlo patřit království nebeské. Manžel (manželka) nás křižuje podobně jako římští vojáci křižovali Krista. Připomínám Mt 27, 28-31: „Svlékli ho a oblékli mu nachový plášť, upletli korunu z trní a posadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákos, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" Plivali na něj, brali ten rákos a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť a oblékli ho zase do jeho šatů. A odvedli ho k ukřižování.“ Pán Ježíš o těchto mučitelích pravil, že nevědí, co činí. Proto se za ně modlil: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (Lu 23, 34) My musíme v bolestech většinou vyznávat to, co kající lotr: „My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on (Ježíš) nic zlého neudělal.“ (Lu 23, 41) Někdo (již zpokornělý, bezvášnivý žák Pána Ježíše) může při svém křižování v manželské peci prožívat něco podobného tomu, co Ježíš: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mk 16, 34) „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ (Lu 23, 46) V některých rodinách manželka (manžel) ví, co činí. Podobá se velekněžím Kaifáši, Ananiáši a většině členů synedria (židovské velerady v 1.století). Ti věděli, že je Ježíš nevinný, proto přivedli falešné svědky. Ukřižování připravili naschvál. Z mého spisku "Nepřátelé rodiny" z r.2002 Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve