Život církví: Křesťanský homosexuále: v čem je tvoje identita?
Vloženo Sobota, 06. duben 2002 @ 08:17:08 CEST Vložil: Bolek |
poslal katolik Křesťanský homosexuále: v čem je tvoje identita?Český překlad přednášky, kterou na konferenci Evropského fóra křesťanských skupin lesbiček a gayů, která se konala v květnu 1997 v
Toulouse, přednesl katolický kněz Alain Enjalbert.
Pro někoho jako já, kdo stojí mimo, má vaše fórum cosi mimořádně překvapivého. Zde se z různých koutů Evropy shromažďují ženy a muži, které na základě jejich vlastního přiznání spojují tři základní rysy:
- Uznávají, že v sobě nosí citový a sexuální rozměr, kde „stejný jako já" je cílem přání a partnerem pro rozkoš spíše než „jiný než já". Takto já chápu slovo „homosexuál".
- Uznávají, že náležejí k náboženské víře, kde postava člověka jménem Ježíš z Nazareta je jedinou cestou, jak dojít k Bohu. Ti, kdo se dovolávají tohoto člověka, jeho života, jeho smrti a vzkříšení, hovoří o Bohu našimi lidskými jazyky. Takto já chápu slovo „křesťan".
- Konečně je křesťanským lesbičkám a gayům společné to, že se scházejí, sdružují, vytvářejí skupiny a hnutí takového typu, jako je ve Francii například „David a Jonathan".
A právě ve faktu vytváření hnutí tkví pro mě ono překvapení. Chtít být členem nějakého křesťanského hnutí lesbiček nebo gayů totiž znamená učinit dobrovolný krok k veřejnému stvrzení, že citová složka a duchovní složka tvého života nepodléhá oblasti tvého soukromí, intimitě tvého já, tvé jedinečnosti. Náležet k nějakému hnutí znamená dávat světu najevo, že přijímáš identitu křesťanského homosexuála. A to není ledajaká věc! A najednou tu pro mě vyvstává otázka: když se proklamuješ jako křesťanský homosexuál, v čem tkví tvoje identita?
******
Než vám předložím několik úvah, které tato otázka ve mně vyvolala, rád bych se krátce vydal malou oklikou. Chci se vám totiž představit. Samozřejmě vám nebudu vykládat svůj život, jen v něm hodlám zvlášť zdůraznit dva rysy, které osvětlí moje slova.
První aspekt: jsem muž.
To, že má slova jsou slova muže, má vážné důsledky. Ovšemže to neznamená radikální vyloučení žen, které jsou mezi námi. Odkazuje mě to jen k tomu, abych ve skromnosti akceptoval způsob, jakým funguje moje inteligence, i fakt, že má senzibilita a příklady, které mě napadají, budou, pokud jde o ženy, padat mimo ně. I když nemíním nic vylučovat, pouhý fakt, že jsem muž, mě zavazuje, abych si byl vědom zásadní meze své promluvy: je velmi pravděpodobné, že se jen špatně přiblížím ke všem těm, kdo jsou v tomto sále „ženského rodu". Ba ještě horší je to, že jednu či druhou zraním. Léčka se však nedá obejít: kdybych byl ženou, musel bych totéž říci mužům. Na vás je, abyste si to uspořádali.
Druhý aspekt: jsem katolický kněz.
A toto také není bez důsledků. V souboru křesťanských církví jsem nejen členem jedné z nich, nýbrž navíc jsem jejím „kádrem", jak se říká ve světě podniků. Jako katolík špatně znám společenství jiných vyznání. Navíc, byť si přeji být co nejekumeničtější, není vyloučeno, že má slova se občas budou uším nekatolických křesťanů možná zdát agresivní či netolerantní anebo nepřijatelná. Úkon opatrnosti, o nějž se tu před vámi pokouším, je v mých očích tím závažnější, že církev, ke které patřím, není zrovna ta nejotevřenější a nejméně dogmatická. Díky tedy za to, že to, co vám povím, budete brát relativně a nebudete zapomínat na fakt, že k vám hovořím jako katolický kněz.
Nepochybně by se daly připomenout ještě i jiné aspekty. Nemyslím však, že by se zde měly rozebírat. A nadto je třeba, abych si ponechal nějaké náboje pro osobní setkání, k nimž může dojít, ať tady nebo jinde.
******
Křesťanský homosexuále, v čem tkví tvá identita?
Je třeba začít tím, že se dohodneme na termínech. Když jsem hned na začátku svého vystoupení označil homosexuála jako bytost s afektivním a sexuálním rozměrem zaměřeným na toho, kdo je „stejný jako já", spíše než na toho, kdo je „jiný než já", riskoval jsem tím, že se budu jevit jako někdo, kdo sahá k omezením a pohoršuje. Na své formulaci však trvám a odmítám ji nahradit tou, která mi byla navrhována: „na stejné pohlaví jako já".
Nevěřím v jednoznačnost homosexuality, stejně jako odmítám redukovat homosexualitu na homogenitalitu. Akt společné masturbace nováčků na vojně, když se spolu opijí, je homosexuálnější či méně homosexuální, než když pedofil hladí malého chlapce po vlasech? Módní vkus mladistvých oblékat se do kůže je homosexuálnější či méně homosexuální než gerontofilovo vášnivé hledání, má-li nesnáze s uspokojením? Něžně se držet za ruce při toulce krajem je homosexuálnější či méně homosexuální než živé dovádění dvou dívek na lůžku se zmačkaným prostěradlem? Domnívám-li se o nich všech, že patří k těm, kdo hledají stejné pohlaví, řekl jsem tím o nich všechno? Zdá se mi, že odpovědět na poslední otázku kladně by znamenalo setrvat na značně nezdravém povrchu. Sázka se mi tu jeví mnohem radikálnější: hledám toho, kdo je „stejný jako já", v němž se mohu já sám rozpoznat jako bytost živoucí a láskyhodná.
Když jsem se odvážil této formulace, pokusím se ještě sestavit alespoň tři aspekty:
Druhý mě zajímá, protože je druhý. Potřeba druhého je základní, neboť pouze někdo druhý může stvrdit mou skutečnou existenci. Mé lidství je mimo jiné určováno mou vztahovostí: člověk je sociální živočich docházející k sobě samému slovem, jež mu nabízejí druzí. Bez rozlišení, které mi vyjevuje druhý, bez důvěry založené v slově, které mi dává, bez struktury vznikající tím, že on se dává darem mně a já jemu, jsem jen pouhý přelud. Jsem-li uzavřen ve hře zrcadel, nevyváznu jinak než šílenstvím nebo sebevraždou. Bez bližního není možný život, bez bližního není možná sexualita, a tedy ani homosexualita.
Tento bližní je v homosexualitě stejný jako já, ne však pouze stejného pohlaví. Dalším charakteristickým znakem mého lidství je to, že jsem vymezen hranicemi. Mohu sice snít, že jsem všemocný, že jsem kouzelník, ničím neomezený, vím však, že tím vším nemohu být najednou. Jako nátlak se ve mně manifestují prostor a čas: nátlak mých genů, mé kultury, mé výchovy, rovněž i mé historie! Tudíž jednou z konečností mého života je to, že druhý se ke mně může přidružit jen tam, kde jsem sám sebou. Právě od té chvíle, kdy jsem sám sebou, vstupuji do setkání s druhým. A náhle mě nezajímá jakýkoli druhý, nýbrž ten, s kým naváži důvěrnou známost. Obraz, který mám sám o sobě, mě nutí hledat druhého, díky němuž se bude moci uskutečnit moje štěstí. A dokonce, i když toto štěstí má pouze formu prchavé rozkoše, je v něm stále nádech naděje v trvání, zvěčnění. Jestliže heterosexuální svět prohlašuje, že „každý muž se žení se svou matkou", něco takový signál o muži říká. Myslím si, že ten signál má zostřenou platnost u homosexuálů.
Konečně třetí aspekt: to, že sázím do hry investici zaměřenou na „druhého, který je stejný jako já", souvisí podle mého zdání s odhalením, jehož se mi dostane, totiž že žiji a jsem milováníhodný. Vždyť toto mi může říci pouze někdo druhý: on mi to však způsobem pro mě věrohodným může říci jen tam, kde je stejný jako já. Samozřejmě každý, ať homosexuál či heterosexuál, má pravidelně potřebu, aby mu někdo stvrdil, že žije a je hoden lásky. Homosexualita však v tomto ohledu patrně vyžaduje přesnější zkoumání: proč byste totiž jinak pochybovali o tom, že jste živoucí a lásky hodné bytosti, že si to stále a znovu potřebujete ověřovat?
Vy jste tedy homosexuálové, kteří se dovolávají křesťanství. Vnucuje se tu jeden zjevný fakt: evangelia nikdy neevokují situaci homosexuality a nikdy si nekladou nároky podat křesťanskou definici sexuality. Úmyslem evangelií je uvést čtenáře na rovinu jeho vztahu k Bohu a k druhým lidem. Jinak řečeno, dotazují se nás, a to všech, kdopak to je, ten náš Bůh. Žijeme-li pro zisk, náš bůh se jmenuje „peníze". Žijeme-li pro potěchu těla, náš bůh se jmenuje „sex". Pakliže žijeme pro práci, pro vlast či pro obecnou vážnost a pocty, bude náš bůh mít jiné jméno. Jistě chápete, co se vám pokouším říci: svou identitu dostáváme od boha, kterého uznáváme. Bůh, kterého nám nabízejí evangelia, je Bůh Ježíše Krista, ten, kterého nás naučil nazývat „Otče náš". Hovoří-li k nám však evangelia pouze o našem vztahu k Bohu, zřejmě nás nevyzbrojují pro střet s otázkami sexuality. To, co jsem právě řekl, povím jinak: neexistuje křesťanská morálka sexuality. To ovšem neznamená, že není způsob, jak křesťansky žít otázky, které sexualita klade každému člověku, homosexuálovi či nehomosexuálovi, křesťanovi či nekřesťanovi. Evangelia mi prostě neříkají, co dělat. Neříkají na počátku hry: „tohle je dobře a tohle špatně".
Proč? Protože to není jejich obzor, není to jejich problém. Cílem evangelního poselství není budovat morálku, ani definovat pravdy, ani poskytnout vědomosti, jak konkrétně žít každodenní život v tomto světě. Jeho cílem je přivést nás k setkání s Bohem Ježíše Krista, Bohem, který zpřevrací to, co si myslíme, že o něm víme, s Bohem, jehož spása, kterou nám nabízí, má pramálo společného s tím, co děláme, obzvláště s naší pohlavností!
Pravda lidské bytosti, říká nám evangelium, jádro identity individua nelze redukovat na některý z aspektů, které ho utvářejí. Neřekl jsem přece všecko o nějaké bytosti, když jsem ji označil jako pekaře, černocha, levicového intelektuála, lesbičku nebo gaye. Radostnou zvěstí evangelia je to, že svou identitu dostávám od Boha, zadarmo, aniž by tento dar byl podmíněn mým chováním. Nemusím dělat žádné zvláštní úkony, abych se zalíbil Bohu; nemusím si vykupovat jeho uznání; nemusím smlouvat, abych požíval jeho něhy; nemusím pátrat po způsobu, jak si Boha podplatit. Evangelium definitivně takovou logiku porazilo. Smysl mých skutků totiž nemůže být v tom, abych za ně obdržel lásku. Naopak, právě proto, že já jsem milován jako první, bez podmínek, kvůli sobě samému, takový, jaký jsem, mohu konat činy vyjadřující, že vím, jaký dar dostávám.
Řečeno jinak, poznání toho, co jsem jako lidská bytost, stvrzení mé identity dítěte Božího, nezávisí na mých postojích, vynikajících činech, rozhodnutích, schopnostech hrát tu či onu společenskou roli atd. Ježíš Kristus je Bůh sám, který se stal jedním z nás, aby nám pověděl o identitě odkazující nás k nejhlubšímu tajemství nás samotných, k té lidské bytosti, kterou Bůh zná lépe, než se známe my sami.
Proto vám navrhuji, abyste symbolicky změnili název svého fóra, svých skupin, svých sdružení, svých hnutí: ať to napříště nejsou již shromáždění křesťanských homosexuálů, ale homosexuálních křesťanů. Základní struktura vašeho života je vám dána vírou v Boha Ježíše Krista; a ta se až jakoby se*****árně, jako ozvěna, vtěluje do vašeho bytí citového či přímo sexuálního.
A tak se náhle zajímavou otázkou stává tato: zda moje základní identita dítěte Božího, zda moje víra, má křesťanská existence jsou informací pro můj způsob života, zda ovlivňují má rozhodnutí, zda jsou závazné pro moje chování? A já si myslím, že chceme-li být poctiví, odpověď na tuto otázku nutně bude - „ne".
Ne. To, že jste lesbičky a gayové křesťané, vás neodlišuje od lesbiček a gayů nekřesťanů. Vždyť ohraničení, konečnost našeho lidství platí pro každého z nás. Rozhodnutí, která činím, skutky, které konám, rozhodnutí, která volím, to vše je řízeno logikou světa, v němž jsem zapsán. Logikou podvědomí, které ve mně sídlí. Logikou kultury poskytující mi způsoby, jak vyjádřit a realizovat něžnost, kterou pociťuji. Logikou potřeb žláz a podnětů, jež mě ovládají. Popírat tato omezení a tyto konečnosti znamená nořit se do více či méně čarodějného přeludu dokonalosti, jít za nemožným ideálním snem, věřit, že se mohu vydělit z obecného osudu.
Ne, ještě jednou ne: není čistě křesťanské morálky. Což samozřejmě neznamená, že je nemožné vytyčovat základy morálních zásad. Navrhuji vám čtyři: svobodu, odpovědnost, svědomí a zákaz.
Svoboda není čisté a prosté sebestvrzování: „Dělám si, co chci." Neexistuje svoboda v čistém stavu, svoboda absolutní. Svoboda není stav, dokonce ani stav ducha. Je jednáním podle mé vlastní volby, ve vymezených hranicích a v rámci konečností pro mě nevyhnutelných, abych své lidství dovedl ke zdaru. Svoboda existuje, pouze když se realizuje, ne-li, pak je jen prázdným pojmem. Moje svoboda se vytváří každým dnem, neustále ji znovu beru sám do rukou tváří v tvář nezbytnostem života, abych své živobytí uskutečňoval jinak. Je třeba se rozhodnout být svobodným. Chcete to, anebo budete nadále ze svého pseudonedostatku svobody dělat stydlivou záminku pro zřeknutí se života ve svobodě? Svatý Pavel píše Galaťanům: „Kristus nás proto osvobodil, abychom byli svobodní." (Ga 5,1)
Mou svobodu stvrzuje odpovědnost, protože jen tehdy jsem svobodný, když přijímám odpovědnost za činy, jichž se odvažuji. Odpovědnost zde neznamená podstoupit následky či vzít na sebe případnou vinu. Odpovídat za své činy znamená být si vědom váhy lidství vkládané do toho, co konám pro sebe i pro druhého. Být odpovědný znamená přijmout fakt, že čin, který vynakládám, má svou závaznost jak přede mnou, tak před druhým. Ježíšova otázka u sv. Lukáše nepozbyla své aktuálnosti: „Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?" (Lk 12,57)
Svoboda a odpovědnost vybízejí k svědomí. Svědomí je onou vnitřní instancí mého já, oním tajemným středem, kde se liším od zvířete tím, že mohu tomu, co činím, dávat smysl a hodnotit, co na tom je dobré a co zlé. Mé svědomí mě ovšem může klamat: je na mně, abych ho vychovával, informoval, osvěcoval. Avšak vposledku právě podle něj se musím řídit, jakmile ztrácím svou jedinečnou identitu. Nikdy není svědomím plnomocným; nikdy není zproštěno podezření, byť by šlo jen o podezření, že jsem v područí čehosi sebekastračního; je však jediným místem, kde se poněkud přibližuji k pravdě o tom, kým jsem. Odtud pramení naléhavost, abychom si opět vyposlechli výzvu svatého Petra: „V křtu, který vás nyní zachraňuje, nejde o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme... Buďte tedy vždy připraveni dát odpověď... o naději, kterou máte, ale... zachovávejte si dobré svědomí..." (1 P 3,21.15.16)
Konečně, zákaz má za účel vyznačovat bezvýchodné cesty, slepé uličky, cesty nebezpečné pro mé zlidšťování. Například lež porušuje slovo, jímž druhý a já dáváme vznik vzájemné důvěře. Zakázáno lhát není proto, že by se nebe zhroutilo a zavalilo mě; lhát je zakázáno proto, že nemohu-li důvěřovat slovu druhého, nemohu s ním vytvořit vztah. Tím, že vyznačují hranice, za nimiž se hra stává nemožnou, neboť vede k destrukci, popisují zákazy prostor, kde mi je vše dovoleno, abych vynalézal způsoby, jak milovat, jak být lidský, jak plnit své poslání. Zákaz je osvoboditelem mé konstruktivní tvořivosti. Ve skutečnosti existují pouze tři velké zákazy, v nichž kotví všechny ostatní: zákaz vražedného násilí, které ničí samotné bytí druhého člověka, zákaz lži, která ničí veškerou možnost vztahu k druhému, a zákaz takového splynutí, které maří vyniknutí jinakosti. Poslechněme si znovu zlaté pravidlo, které čteme u sv. Matouše: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi." (Mt 7,12)
Čtyři body pro mravné chování. A dobře jste pochopili, že moje citace z bible pro každý z nich jsou jen jakýmsi mžiknutím: nikde jinde nejsem křesťanem než v tomto světě a mé pevné body jak jednat jsou jen takové, jaké tento svět může přijmout. A proto, když se vrátím k položené otázce: „zdalipak je má víra závazná pro mé chování?", znovu a znovu musím odpovědět: ne!
Byť je takové přiznání sebedrásavější, naše víra není tím, co den ze dne řídí naše chování. Jenomže zde je potřebí odstiňovat. Neboť mé z víry pramenící přesvědčení občas, někdy, všechno posouvá. A k tomu dochází, kdykoli zvolím spíše ztrátu než zisk, kdykoli se čestně rozhodnu, že se budu oprošťovat od ukojování své žádosti, kdykoli zvolím pozornost k druhému před pozorností k sobě samému, kdykoli se rozhodnu, že budu odpovědný a solidární, a ne slepě sebestředný, kdykoli zvolím jinou logiku, než má svět, do něhož patřím.
Evangelium se dívá na náš svět s jeho krásami i bídou, na pravdy i lži, jež do něj lidé vkládají, na tíhu mezí, jimiž je utvářen, i na úžasnou touhu po svobodě a štěstí, která se v něm projevuje. A při pohledu na tento svět evangelium k němu zároveň vyslovuje Boží „ano" i „ne":
- Ano, říká, svět je takový, ale vždyť On nám ho dává, abychom ho budovali, a biblické vyprávění o stvoření nás vyzývá věřit tomu, že On ho považuje za krásný: „A Bůh viděl, že je to dobré." Ano, svět je takový, ale právě do něj On v postavě Ježíšově přichází jako jeden z nás, v tomto světě se stává člověkem. Ano, takový je tento svět, a není ani opovrženíhodný, ani odsouzeníhodný, ani ďábelský.
- Ne, říká však, když tento svět kazí onen dar lidství, jenž mu byl poskytnut, a sám sebe rozhřešuje. Ne, když tento svět dává Bohu jméno „peníze", „sex", „pocty" atd. Ne, když tento svět redukuje lidskou identitu a tvrdí, že o bytosti je řečeno vše, dá-li se jí nálepka černoch, pekař, levicový intelektuál či homosexuál.
A právě pro toto současné Boží „ano" a „ne" musí se náš život pokoušet přinášet svědectví o tom, v co věříme. Je třeba, aby naše činy stvrzovaly v míře co největší, že to, co je podstatné, není vyčerpáno připevněnou nálepkou. A to je právě ta velká rozdílnost všeho křesťanského:
Tvá identita je v oné obtížné rovnováze mezi: zříkat se toho, že jsem homosexuál lišící se od jiných homosexuálů, ale zároveň nezříkat se toho, že cosi z mé víry, z mé naděje a z mé lásky se rovněž projevuje ve způsobu, jak žiji svou homosexualitu.
- Alain Enjalbert -
|
