Svatojánská legenda Poslal je po dvou na všechny světové strany, bylo jich sedmdesát. Cestovali Palestinou, Středomořím, Pamírem i Kašmírem někteří došli až do Indie, jiní přes Balkán až k Černému moři zasévali hořčičné semínko víry všude tam, kam přišli.

Uběhlo více jak osm století. Mohl se stát úspěšným. Jedním z mnoha. V jeho zemi bylo semínko již zaseto. Zaslechl Hlas a věděl komu patří. Odchází. Možná ani neví kam. Přichází sem přibližně ve stejné době, jako Cyril a Metoděj na Moravu. Usazuje se v údolí nad kterým se tyčí veliká skála, zdálky připomínající rybu symbol křesťanství. Přebývá v jeskyni pod skalou u pramene, který z ní vytéká. Toto místo je však pohanským obětištěm. Pohané přicházejí a odcházejí. Je rušen při modlitbě i ve spánku. Odchází. Avšak zjevuje se mu Jan Křtitel a předává mu kříž. Bůh upevňuje jeho víru. Zůstává. Stává se jednou velkou modlitbou. Žije v harmonií s Bohem, lesní zvěř na něj reaguje s důvěrou a samozřejmostí, jako na součást přírody. Ochočí si laň a ta ho živí svým mlékem. Bylo jim souzeno, aby se setkali. Muž v knížecích šatech postřelil jeho laň šípem. Psi ji štvou až k jeskyni. Zde se oba muži potkávají poprvé. Kníže Bořivoj svého činu lituje. Ten druhý vkládá své ruce na laň a Hospodin sesílá svou uzdravující sílu. Bořivoj zve poustevníka na svůj hrad Tetín. Ten odmítá. V dobrém se rozcházejí, ale kníže je i doma v myšlenkách v tom zvláštním údolí. Svěřuje se své ženě Ludmile, žačce Cyrila a Metoděje. Ta si vyprosí doprovod ke světci. Chce s ním o Bohu hovořit a to i přesto, že nechce být rušen. Poustevník poznává, že i jí si Bůh vyvolil a slibuje, že jí navštíví na hradě Tetíně. Přišel. Společně s Bořivojem se modlí, rozjímají o spáse svých duší a žehnají celé zemi. Druhý den světec odchází, nepřekračuje však řeku, ale rozhoduje se, že projde končiny na této straně řeky. Cestou vztyčuje kříže, symboly křesťanské víry, naděje ve vzkříšení a život věčný s Kristem. Přichází do míst, kde jsou vesnice Svinaře a Hodyně. Modlí se u kříže, který právě vztyčil, stává se terčem posměchu pohanských pastevců, ženoucích stádo vepřů. Ti se mu posmívají, hází po něm bláto a kamení. Krev vytryskla na kámen u kříže, vedle kterého se modlil. „Bože odpusť jim, neboť nevědí co činí.“ Sedlák, který nedaleko pracuje na poli zaslechne křik a přibíhá se svými lidmi na pomoc. Půjčuje mu staršího, vyhublého koně a poustevník se dává opět na cestu. Před tím, ještě žehná hodnému sedlákovi i lidu v jeho kraji. K večeru se vrací zpět krásný, zdravý kůň s jeho vlastní uzdou a sedlem. Sedlákovi se začíná dobře dařit. To Bůh je s ním. Žil tady celkem čtyřicet dva let. Znal dobře moc modlitby. Promodlil toto místo a vyhnal démony, kteří ho rušili. V hodině jeho smrti se Ludmile ve snu zjevuje anděl a ona posílá do jeskyně svého zpovědníka. Zemřel první český poustevník blahoslavený Ivan. Přišel do tmy, odešel za Světlem. Po jeho smrti plní kníže Bořivoj Boží vůli. Ivanovu jeskyni nechává zasvětit jako podzemní kapli ke cti Panny Marie. Později je jeskyně rozšířena a k ní přistavěn dnešní kostel zasvěcený Janu Křtiteli. Začínají přicházet poutníci. Jejich víra je silná a upřímná. Modlí se. Dějí se první zázraky. Hluší slyší, slepí vidí, chromí odkládají berle. Je dvacáté století. Na nebi i na zemi se objevují znamení. Ve francouzských Lurdech vytryskne ze skály v jeskyni pramen. Maličkým pastevcům se zjevuje Panna Maria. Lékařské komise potvrzují přes šedesát trvalých zázračných uzdravení na přímluvu Panny Marie. Píše se rok 2000. Do Svatého Jana pod Skalou u Berouna přijíždějí lidé z různých končin země pro vodu a prohání svých 70 miligranů dusičnanů na litr skrze elektrické čerpadlo do plastových nádob. Pramen Ivan je uvězněn za mříží s hroty. Lidé přicházejí, odcházejí, ale moc modlitby neznají. Z kostela sem zaznívá chorál „Svatý Václave, vévodo české země pros za nás hříšné…“