Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Blažej.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 9, článků celkem: 16319, komentáře < 7 dní: 556, komentářů celkem: 408424, adminů: 60, uživatelů: 5135  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 229 návštěvník(ů)
a 4 uživatel(ů) online:

Willy
brusle7
Myslivec
oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110974545
přístupů od 17. 10. 2001

Kontrasty: Církevní struktury!
Vloženo Úterý, 02. květen 2006 @ 16:19:29 CEST Vložil: Standa

Zamyšlení CÍRKEVNÍ STRUKTURY ! Otázka: Je v současné postmoderní době stále ještě místo pro církevní struktury? Nejprve je třeba si ujasnit, co myslíme slovy "církevní struktury". Když se podíváme do Bible, zjistíme, že zde církev příliš strukturovaná není. Rozhodně zde nenalezneme hierarchický či monarchický model, který v pozdějších staletích v církvi zvítězil. Všichni zde jsou na stejné rovině, nazývají se bratry a sestrami.

Nenalézáme zde žádnou nadřazenost a podřízenost. Přesto však nelze říci, že církev není vůbec strukturovaná. V prvních desítiletích zde byla autorita apoštolů, svědků života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Apoštolové byli zakladateli, oni měli hlavní podíl na vzniku prvních společenství, oni byli autory spisů, jež se později staly součástí novozákonního kánonu. Ačkoli z knihy Skutků poznáváme, že apoštolové měli v církvi autoritu, nelze tvrdit, že byli jakýmisi prvními autoritami ve smyslu pozdějšího hierarchického pojetí církve. Jejich autorita byla dána pouze jejich osobními kvalitami. Byli to lidé, kteří byli učedníky samotného Ježíše, proto jejich slovo mělo naprosto přirozeně v církvi váhu. Už u apoštola Pavla, který sám sebe nazývá nejmenším z apoštolů, vidíme, že není všeobecně uznáván. Neexistovala zde tedy nějaká nadřazenost, kterou by si kdokoli z apoštolů mohl nárokovat z titulu svého postavení.
Dalšími pojmy, s nimiž se na stránkách Nového zákona v souvislosti se strukturou církve setkáváme, jsou starší či dohližitelé a pomocníci. Je třeba zdůraznit, že tato slova jsou vždy vztažena pouze ke správě místního křesťanského sboru. Pojmy starší, řecky episkopoi, a dohližitelé, řecky presbyteroi, jsou synonymické. Kdekoli se o nich Písmo zmiňuje v souvislosti s místním sborem, vždy jsou uvedeny v množném čísle. Znamená to, že tito lidé nikdy nevystupovali jako jednotlivé církevní autority, kazatelé či kněží. Vždy tvořili jakési kolegium starších či dohlížitelů, jejich úkolem bylo bdít nad věřícími, dohlížet na zdravé učení, pastýřsky sloužit jednotlivým křesťanům a napravovat úchylky a nedostatky. Vedle toho úkolem pomocníků či služebníků, řecky diakonoi, bylo sloužit věřícím, kteří jejich službu potřebovali, a všelijak jim pomáhat. Nikde v Bibli nenajdeme biskupský úřad (překlad slova presbyteros výrazem "biskup" je nešťastný a zavádějící). Nenajdeme zde ani náznak jakékoli struktury církve, jejího dělení na denominace a církevní společnosti, odlišené od sebe rozdílnými teologickými důrazy či odlišnou organizací církve. Maximálně se setkáváme se společenstvími křesťanů, která se scházela po domech. Je dobré čas od času si připomenout, že byly doby, kdy církev fungovala bez organizačního členění, bez všech organizačních jednotek, které se nám mnohdy zdají být pro chod denominací tak důležité. Naše otázka zněla, zda v současné postmoderní době je stále ještě místo pro církevní struktury. Je zajímavé, že s podobnými otázkami, byť jinak formulovanými, se setkáváme v současné době v mnoha publikacích, sbornících a časopisech. Z různých stran se autoři především katoličtí zamýšlejí nad životností církevních struktur v postmoderní době. Žel, že podobnou sebereflexi zatím velmi málo pozorujeme v kruzích nekatolických. Snad pouze Českobratrská církev evangelická si podobné otázky klade. Nesleduji však časopisy jednotlivých denominací, proto je můj dojem vyvolán především absencí knižních titulů na toto téma, kterých z katolické strany je celá řada. Tak např. ve sborníku Ve znamení naděje, který se zabývá proměnami teologie a církve po II. vatikánském koncilu, mluví Jan Spousta v pojednání "Církev, struktury, moc" zcela otevřeně o "strukturálním zlu". Říká o něm: "Znamená tolik, že organizace se strukturou od počátku nesprávnou anebo pokaženou špatně či nedostatečně provedenými změnami, vede lidi, kteří s ní přicházejí do styku, ke škodě a nemravnému jednání." Spousta pak uvádí příklad: "Jestliže dříve činnost církve umožňovala pálení čarodějnic, jedná se nejen o osobní vinu soudců a žalobců zapletených do čarodějnických procesů, ale také o celkově špatnou konstrukci církevních a společenských vztahů, umožňující podobné hrozné činy." (S. 99). Spousta pak rozebírá struktury současné katolické církve. Z celého textu je zřejmé, že si autor uvědomuje akutnost problému, kde se církev stává anachronickou institucí, která přestává svou oficiální podobou oslovovat současného člověka. Proto hledá v dokumentech 2. vatikánského koncilu myšlenky, které by v ideálním případě mohly signalizovat proměnu struktur církve do té podoby, aby byla i pro současného člověka přitažlivá a funkční v původním biblickém smyslu. Z literatury i rozhovorů s lidmi nabývám přesvědčení, že postmoderní doba se svým myšlením, požadavky a důrazy není příliš nakloněna tradičním církevním strukturám, ať katolickým, protestantským či evangelikálním. V posledním desítiletí sledujeme, že stále více lidí odmítá přijmout nějakou konkrétní církevní uniformu. Nedochází zatím k úplné destrukci stávajících církví a denominací a je možné, že k ní nikdy ani nedojde, ale přesto stále více lidí začíná chápat církev ne jako jakousi konkrétní ohrádku čí chlíveček, ale jako cosi univerzálního, co se vzpírá příliš konkrétní a vymezující definici. Pro současného člověka přestává být dominantní dogma a učení a stává se důležitým vztah, prožitek a zkušenost. Nemusí se nutně jednat o zkušenost transcendentní, mystickou a zázračnou. Může se jednat o obyčejnou zkušenost s porozuměním, pochopením, nasloucháním, vcítěním se do druhého, zkušenost praktické lásky a pomoci. Proto dnes už působí značně anachronicky vyhrocené teologické články a pojednání, které se nám snaží vnucovat církevničtí fundamentalisté. Jistě, i dnes si jistě najdou své čtenáře, ale zdá se, že samy patří již minulosti. Naopak velmi populární jsou setkávání křesťanů, kde není nikdo žádán ke vstupu do konkrétní církve, kde není členství, vyhrocená teologie, kde je ale vřelá atmosféra, působivé slovo a především volnost a svoboda. Jistě bychom teď mohli zvednou varovně prst a upozorňovat na nebezpečí, jež takovým setkáním hrozí. Nicméně fakt, že přitahují stále více především mladých lidí, kteří pocházejí jak z prostředí tradičních církví, tak z prostředí nevěřícího, by nás měl vést k zamyšlení. Před několika lety byl ekumenismus věcí církevních představitelů, kteří se čas od času sešli, aby vydali nějaké nicneříkající společné prohlášení. Dnes, nezávisle na církevních autoritách, se scházejí křesťané bez ohledu na církevní příslušnost, aby spolu prožili setkání s Bohem. Nejsem sám, kdo dospívá k tomuto závěru. Tak např. děkan Evangelické teologické fakulty UK prof. Pavel Filipi v jednom svém pojednání o ekumenismu říká: "Budoucí cesta ekumenismu (ať tohoto slova užíváme, nebo ne) povede přes vytváření určitých duchovních skutečností, které prostě napříště nebude možno obejít, protože se staly živou a žitou zkušeností místních komunit (podtrhl P.V.), smíšených rodin, kolegiálních společenství a jednotlivců, zápasících o věrnost Pánu církve přes hranice jednotlivých církevních útvarů." Už jsem citoval jednoho katolického autora, který hledá cestu pro svou církev v konfrontaci s minulostí a budoucností. Až úzkostlivě působí jiný citát z pera kdysi římského katolíka, dnes starokatolíka, doc. Ivana Štampacha. Z úryvku cítíme obavu, že se církev dostane díky svému lpění na strukturách a díky mocenským ambicím na okraj duchovního dění postmoderní doby: "Řekne-li se po staletích historických zkušeností ,církev', vybaví se většině lidí gigantická náboženská organizace, která se pokládá za výlučnou a neomylnou. Domnívá se, že pevně třímá klíče od všeho spirituálního a transcendentního. Řeší jemné otázky vnitřního života metodami administrativní mašinerie. Požaduje absolutní poslušnost od svých členů a podporu od ostatních. Chce všem členům i nečlenům určovat, jak se mají chovat. Má tendenci komandovat, šikanovat, cenzurovat, trestat. Má instrumentální poměr ke kultuře. Poskytuje společnosti rutinní sociální služby, ale uplatňuje, zřejmě jako kompenzaci za to, značné nároky na ekonomické zabezpečení od světského sektoru společnosti." (Str. 103). Autor dále poukazuje na skutečnost, že církev původně neměla takový charakter. Její tvář byla zcela odlišná od té, která odrazuje současného člověka. S jistou nadějí autor dospívá k poznání, že novozákonní podoba církve, nezatížená balastem struktur, ambicemi vládnout a ovládat a přesvědčením, že vlastní veškerou pravdu i klíč k poznání této pravdy, je pro současného člověka velmi lákavá a přitažlivá. Zdá se, že přerod modernismu k postmodernismu je pro křesťanství velkou výzvou a příležitostí. Ačkoli zde je samozřejmě i mnoho nebezpečí (především postmoderní odmítnutí metapříběhu, beznaděj nad ztrátou univerzálnosti, která vede k radikálnímu skepticismu), je zde i mnoho povzbudivého. Dokážeme-li se oprostit od svých zaběhnutých myšlenkových paradigmat, vzorců a způsobů uvažování, dokážeme-li se vzdát ambicí všemu rozumět a vše přesně definovat, navíc pokud dokážeme opustit zhoubnou praxi ovládat myšlení, prožívání a chování obyčejných křesťanů z titulu svého pastoračního pověření, může se stát, že evangelium o záchraně skrze oběť Ježíše Krista se stane nosnou myšlenkou postmoderní doby. Pokud se však církev nezorientuje, nastoupí na místo uprázdněné vědeckými světovými názory různá duchovní hnutí inspirovaná východními kulty, New Age, náboženským synkretismem či novým pohanstvím. Kéž jsme ochotni znovu přemýšlet, znovu se tázat, znovu hledat odpovědi na otázky, které si i nám kladou naši spoluobčané! Kéž se vzdáme svých oblíbených modelů, církevních struktur, denominací, výborů a teologií. Kéž se církev stane v naší mysli především oním tajuplným, a přece tak konkrétním tělem Ježíše Krista.

"Církevní struktury!" | Přihlásit/Vytvořit účet | 3 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Církevní struktury! (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Středa, 03. květen 2006 @ 01:34:29 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ahoj Stando!
S tím, co píší Jan Spousta a Ivan Štampach, se plně ztotožňuji. Církevní struktury mohou být vážným problémem nejen v ekumenických vztazích, ale i žití opravdově křesťanského života uvnitř té které denominace. Myslím, že úspěch komunit typu Taizé je právě v tom, že vystupují jako důsledně ekumenické a naddenominační.
I sám příklad Taizé ale ukazuje, že žádné společenství Božího lidu nemůže fungovat bez určitého organizačního a institucionálního rámce. Určité organizační modely nalezneme již v Novém zákoně. Zde bych měl pár připomínek k tomu, co píšeš:
1) Není pravda, že v novozákonní církvi není vztah nadřízení-podřízení. Ženy jsou podřízeny mužům, muži Kristu a Kristus Bohu Otci. Církev je pak podřízena Kristu jako své hlavě. Podřízení (hypotagé) je v tomto smyslu dokonce přikázáním Páně.
2) Není pravda, že autorita apoštolů je dána jejich lidskými kvalitami. Ta je dána jejich povoláním za Kristovy učedníky, v případě Pavlově pak povoláním od Krista cestou do Damašku. Autorita apoštolů je tedy od Boha, nikoli od lidí.
3) Nepleť si prosím výrazy "presbyteros" (starší) a "episkopos" (dohližitel), které asi omylem zaměňuješ. Je pravdou, že oba tyto pojmy jsou synonymní (např. ve Skutcích apoštolských), jinde ale nikoli. Zde se, že v prvotní církvi fungovaly dva modely - v Jeruzalémě spravovali obec starší (presbyteroi), v obcích založených Pavlovou misií dohližitelé (episkopoi) spolu se služebníky (diakonoi). V pastorálních epištolách (nejmladší vrstva NZ) pak vidíme, že se oba modely spojují. Vtip je v tom, že zastánci episkopálního i presbyterního zřízení církve si tak mohou oporu svůj model církevní správy najít už v samotném Písmu.
4) Taktéž není pravdou, že různé biblické knihy nemají různé teologické důrazy. Např. v evangeliu Lukášově jsou důrazy sociální, v Janově důrazy mystické. Pavel klade důraz na víru, Jakub na skutky. Důležité je, že důrazy se vzájemně doplňují, nikoli vylučují.
5) Představa, že by v prvotní církvi existovala jednota ve smyslu konformity jedněch s druhými, neplatí. Mezi obcemi byly zřejmě velké rozdíly - jak ve způsobu církevní správy, tak třeba ve vztahu k židovskému zákonu.
6) Návraty k podobám novozákonní církve jsou užitečné a nutné, ale dejme si pozor, abychom se nevraceli také ke sporům, které byly i v novozákonní církvi přítomny.
Bratrsky Presbyter



Re: Pro Presbytera - Církevní struktury! (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Čtvrtek, 04. květen 2006 @ 19:12:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Rád bych Ti sdělil, že tento článek jsem nepsal já. Autorem je bratr, který se hlásí k Křesťanským sborům. Článek, který jsem poslal, jsem proto neupravoval, ani neopravoval. Bylo by to neoprávněné a nefér.
Rád bych se vyjádřil k jednotlivým bodům, které jsi zhodnotil a vyjádřil svůj (subjektivní)
názor.
_____________________________________

1) Není pravda, že v novozákonní církvi není vztah nadřízení-podřízení. Ženy jsou podřízeny mužům, muži Kristu a Kristus Bohu Otci. Církev je pak podřízena Kristu jako své hlavě. Podřízení (hypotagé) je v tomto smyslu dokonce přikázáním Páně.

má odpověď: Tvá odpověď jde mimo smysl a podstatu článku (doufám, že to nebylo záměrně). Z článku jasně a zřetelně vyplývá, že v novozákonní době nebylo žádné
strukturální (hiearchické) uspořádání. Dřívější a současné hiearchické uspořádání je ve většině církví založeno na základě, který nemá oporu v Písmu. Tyto církve zaslouženě sklízí mj. trpké i hořké ovoce svého uspořádání.

2) Není pravda, že autorita apoštolů je dána jejich lidskými kvalitami. Ta je dána jejich povoláním za Kristovy učedníky, v případě Pavlově pak povoláním od Krista cestou do Damašku. Autorita apoštolů je tedy od Boha, nikoli od lidí.

má odpověď: Z článku opět jasně vyplývá, že autorita apoštolů souvisí a je dána pouze jejich lidskými kvalitami. Ne hiearchií, která byla vytvořena v rozporu Písmem a učením pána Ježíše. Pravá církev, která je vedena Duchem svatým, žádnou hiearchii nezná a ani ji nepotřebuje. Je samozřejmé, že autorita apoštolů byla dána od Boha. Tvá odpověď byla opět postavena do jiné roviny s tím, že byl nepochopen pravý význam autority apoštolů uvedené v článku.

3) Nepleť si prosím výrazy "presbyteros" (starší) a "episkopos" (dohližitel), které asi omylem zaměňuješ. Je pravdou, že oba tyto pojmy jsou synonymní (např. ve Skutcích apoštolských), jinde ale nikoli. Zde se, že v prvotní církvi fungovaly dva modely - v Jeruzalémě spravovali obec starší (presbyteroi), v obcích založených Pavlovou misií dohližitelé (episkopoi) spolu se služebníky (diakonoi). V pastorálních epištolách (nejmladší vrstva NZ) pak vidíme, že se oba modely spojují. Vtip je v tom, že zastánci episkopálního i presbyterního zřízení církve si tak mohou oporu svůj model církevní správy najít už v samotném Písmu.

má odpověď: Autor článku chyboval při napsání významu výrazů "presbyteros" (starší) a "episkopos" (dohližitel). Tvé hodnocení je proto správné a oprávněné.

4) Taktéž není pravdou, že různé biblické knihy nemají různé teologické důrazy. Např. v evangeliu Lukášově jsou důrazy sociální, v Janově důrazy mystické. Pavel klade důraz na víru, Jakub na skutky. Důležité je, že důrazy se vzájemně doplňují, nikoli vylučují.

má odpověď: Tvá odpověď jde opět mimo pravou podstatu článku. Nejde o důrazy sociální a mystické. Ale o důrazy teologické spojené s organizací v církvích. V dřívější i dnešní době mají církve rozdílné teologické důrazy. V době prvních kresťanů to bylo jiné.
Toto společenství bylo v teologických důrazech jedno.

5) Představa, že by v prvotní církvi existovala jednota ve smyslu konformity jedněch s druhými, neplatí. Mezi obcemi byly zřejmě velké rozdíly - jak ve způsobu církevní správy, tak třeba ve vztahu k židovskému zákonu.

má odpověď: V prvotní církvi existovala jednota na jiném základě než je tomu dnes.
Je samozřejmé, že zde byly spory. Tyto spory byly ale řešeny jinak. Ne na základě direktivního, hiearchického uspořádání. Zde platila autorita apoštolů a lidí jimi pověřených.
Tito lidé nikdy nevystupovali z pozice silného nadřízeného, ale z pozice služebníka a bratra. A to je rozdíl, to je ta pravá služba!!!

6) Návraty k podobám novozákonní církve jsou užitečné a nutné, ale dejme si pozor, abychom se nevraceli také ke sporům, které byly i v novozákonní církvi přítomny.

má odpověď: S touto odpovědí souhlasím. Bohužel, těm sporům se asi nevyhneme. Důležité je, abychom hledali při vzájemných sporech cestu, která vede ke Kristu a která oslaví našeho Otce.

S přáním porozumění Standa.



Stránka vygenerována za: 0.20 sekundy