Grano Salis - Z fundamentalismu jde strach, ať je jakýkoli

Z fundamentalismu jde strach, ať je jakýkoli Jaký pól šíře islámu a křesťanství společnost přijme, taková bude Možná, že je někdo přesvědčen, že se v termínech Džihád a křesťanská misie bezpečně orientujeme, dovolím si však tvrdit opak. Pod vlivem zpráv z Alžíru, Egypta či Palestiny získáváme odpor jak k islámu smířlivému, tak k fundamentalistickému. A s porozuměním křesťanské misii to také není slavné. Islám smířlivý a islám krvavý V srdci Evropy převládá vůči muslimům odpor založený na historických faktech, které není možné smazat mávnutím ruky. Prostě tu jsou a nidko z muslimské strany zatím neudělal nic pro to, aby se historická zkušenost změnila. Jedni představitelé islámu vykládají Džihád tak smířlivě jako např. Mohamed Ali Přemysl Šilhavý, druzí Džihád vykládají krajně jako vrazi ze zmíněných oblastí Alžíru, Egypta či Palestiny. Existuje tedy minimálně islám smířlivý a islám krvavý. Chápání islámu je tolik, kolik je na světě muslimských států. Vyzývat odborníky a vědce ke studiu islámské kultury není třeba. Studie totiž existují, ale příliš se nečtou. Arabští berbeři k nám nevpadnou s tasenými šavlemi. Dnes lze příchod islámu čekat spíše jako myšlenkový systém pevné ruky. Pro někoho může být islám alternativou. Jistě, islám upravený, poevropštěný. Dnes jde spíše o to, zda a jak se může islám upravit, aby zůstal islámem a přitom se vešel do demokratických kolejí Evropy. Ptejme se, co dnešnímu člověku může islám dát, zda to není jen další přísada do náboženského guláše informací, ve kterém se člověk příliš neorientuje. Zda to není jen silné arabské koření, které má velké sliby, jež by bylo možno splnit jen určitou formou totality. To by nahrávalo skeptikům, kteří říkají, že krize demokracie v USA i v Evropě stejně nakonec musí skončit nějakou formou osvícené doktatury. Nicméně islámu není potřeba se bát. Je třeba ho znát. Bát se musíme sami sebe a své neurčitosti a slabosti. Co je křesťanská misie Jeden pól chápání křesťanské misie je ideologický boj, který prosakuje do všech domácností, kultury, vzdělání i do ekonomiky. Jde o vytrvalé přesvědčování a příliv informací televizí a tiskem tak, aby se na zemi uskutečnilo Boží království. Kdysi mečem, dnes jinou formou násilí. Je sporné, zda misie byla vždycky opravdu křesťanská - viz války ve středověku či dnes např. v Irsku - zda nešlo více o majetek a politický vliv. Ať tak či onak, je třeba se za to se studem omluvit. Dnes jsou misionáři podobní spíše agentům prodávajícím kosmetiku a zdravou výživu, slibovatelům rychlého zbohatnutí, okamžitého zdraví a prosperity. Nedivím se, že sednešní člověk začne zajímat o jiná, třeba východní náboženství nebo syntetické psychokulty západu. Někomu se může zdát, že tito agenti Božího království ani nejsou křesťany. Nechci nad nimi vyslovit konečný soud, protože tento stav může být výrazem jejich vlastního hledání. Mohu si tisíckrát myslet, že s misií to tak Kristus nemyslel, ale nevede mne to k ničemu jinému, než k tomu, abych vyjádřil sám pro sebe a pro společnost kolem sebe, co křesťanská misie skutečně je. Kristus svým učedníkům svěřil poslání (missio), aby šli, ze všech národů získávali učedníky pro učební poměr osobně u Krista, pak je křtili ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a pak, aby je učili zachovávat všechno, co jim Kristus přikázal. Zároveň je upozornil, že jemu patří veškerá moc na nebi i na zemi. Tak to popisuje evangelista Matouš. Evangelizace Evangelizace (= předávání tohoto evangelia) tedy mimo jiné je: 1. Vytváření povědomí to tom, že existuje alternativa k dnešnímu spotřebnímu životu. Není třeba poučovat a napomínat dospělého člověka, aby se choval mravně. Není třeba se snažit, aby se vrátila nějaká kapitola z náboženských dějin, protože cesta vede jen dopředu. Misie a evangelizace není ve vynucování doznání hříšníků a nedobrovolné nápravě majetkových křivd. Misie je především přítomnost ve společnosti. Kristův učedník smí přinášet možnost jiného hodnotového žebříčku, o níž budou mít spoluobčané jasné povědomí. A o níž se svobodně a bez nátlaku budou rozhodovat. Stačí vyjít do ulic a ptát se, co vlastně lidé o křesťanství vědí, a zapláčeme. Pokud křesťané chtějí prolomit absolutní odmítání vstupu křesťanských misionářů do některých islámských zemí, musí si zodpovědět otázku, zda dovedou být rozumnou alternativou svým vlastním spoluobčanům. Ti, kteří tento úkol zvládli, září jako hvězdy na nebi. 2. Misie je o tom, co lidé skutečně potřebují slyšet a co jim skutečně pomůže. Není třeba vyučování náboženství, tím se nikdo křesťanem nestal. Je třeba evangelia, což je dobrá zpráva o tom, že je nějaké řešení, když už nikdo z lidí žádné rozumné řešení nemá. Je třeba dobré zprávy o příteli, který nabízí skutečný vztah a nestane se později parazitem. Je třeba povědět o unikátním společenství všech generací, které nabízí farnost či křesťanský sbor. Misie je v tom, že toto společenství může kdokoli zažít. Dokonce i zarytý nepřítel. Když mu zapadnou do té farnosti či sboru Matouš, Marek, Lukáš a Jan, čtyři evangelisté se svými zprávami, má na ně chuť a rád je poslouchá. A to není utopie. Takovým způsobem se také dála a děje misie v katolickém nebo evangelickém podání. Nnapříklad, když se misionáři Moravských bratří z Ochranova vydali do Ladaku v klíně Kašmíru pod horami. Žili v zemi jiných tradic - tehdy muslimských, buddhistických a hinduistických. Žili a sloužili, naučili sousedy třeba plést z vlny teplé ponožky, postavili školu, kde se mohou učit děti všech tradic, a sedali spolu nad Biblí jako jejich otcové. A když jich bylo mnoho, tak si i kostel postavili. Pokud má islám takové misionáře, ať nám je pošle. A pokud islám získá a obohatí tolik lidí, tak se přesune z bytů a modliteben do mešit, které si pak islámští Češi a Moravané postaví. Ve hře zůstává člověk a Bůh 3. Křesťanská misie je také putováním. Už v samotném Kristově poslání je výzva k cestě ke všem národům. Předat zprávu a jít dál. Proto jsme rádi za kontakt se zahraničím, který nikdy neustal, ani za železnou oponou. Musíme přemýšlet, zda se nečeká na to, až právě my začneme směřovat na širou Rus nebo ještě dál. Samotné uskutečnění Božího království však musíme nechat výlučně Pánu Bohu. Evangelizace je ovlivněna judaismem (máme stejné kořeny). V něm Židé nemají za úkol získat pohany na víru, to dělá sám Hospodin. Je to jeho záležitost. A tak zůstává ve hře člověk a Bůh. Ti dva se musí domluvit a do toho už žádný evangelizátor nemá pravomoc zasahovat. Jistěže má pokušení tomu napomoci, protože si Pán Bůh někdy dává načas. Snad se Pán Bůh neurazí, když mu složím poklonu, že má složenou zkoušku z demokracie na výtečnou. Počká si totiž, až člověk dozraje. A tak je křesťanským misionářem zmatený evangelizátor v pohledu našich kritiků, i každý další, který nese cudnou odpovědnost služebníka božího. To je zase naše křesťanská šíře od pólu k pólu. Jaký pól islámu a křesťanství bude společnost přijímat, taková bude. Ty póly jsou vždy dva. Skutečnost není nikdy jednobarevná. Křesťanství i islám, každý zvlášť, si musí vyřešit, jaký pól budou společnosti představovat. Z fundamentalismu jde strach, ať je jakýkoliv. Daniel Kvasnička
kazatel Církve bratrské v Náchodě

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace