poslal pisnicka Velký pátek
Petr Hudec
Bože můj, Bože můj, proč
(k čemu) jsi mě opustil?
O třetí hodině zvolal Ježíš mocným
hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachtani?", což přeloženo znamená:
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Mk 15, 34)
Ve starokřesťanských vyznáních víry se silně
zdůrazňuje Ježíšovo utrpení. Ježíš je také velmi často zobrazován
jako trpitel, který na sobě nese hřích celého světa. Tato skutečnost může
vyvolat dojem, že celý Ježíšův život byl utrpením. Ale to jistě není
pravda. Naopak. Vše svědčí o tom, že Ježíšův život byl velmi bohatý,
že byl plnější, bohatší, hlubší než život mnohých jiných lidí.
To, že se Ježíš cele svěřil do Boží péče
a Božímu vedení, to že celý život naplnil láskou a službou bližním, to
neznamená, že svůj život zmarnil. My se mnohdy bojíme vstoupit do Ježíšových
šlépějí a milovat tak jako on. Máme totiž pocit, že kdybychom to udělali,
o mnohé se připravíme, že svůj život zmaříme. Ale není tomu tak. Kdo
miluje a dává, mnohé přijímá. Nemarní svůj život, ale naopak nachází
jeho hloubku a pravý smysl. Ježíšův život nebyl jen utrpením. Ježíš
miloval lidi, mnoha lidem pomohl, měl mnoho přátel. Prožíval docela světské
radosti. Jeho život byl ve všech směrech plný. A tento život přerušila násilná
smrt. O Velkém pátku si tuto událost připomínáme.
Ježíš je na kříži. Ten, který žil jedinečnou
důvěrou k nebeskému Otci, jedinečnou poslušností Boží vůle a láskou ke
všem bližním, umírá jako zločinec smrtí velmi krutou a také podle tehdejšího
názoru prokletou, neboť v Písmu se praví, že každý, kdo visí na dřevě,
je Bohem proklet. Proč tomu tak bylo? Proč Bůh nezasáhl v Ježíšův prospěch?
To je odvěká otázka, na niž ještě nikdo nedal zcela uspokojivou odpověď.
Proč spravedlivý a zbožný mnohdy prožívá svůj život v bídě a utrpení?
Proč Ježíš trpí a Bůh nezasahuje v jeho prospěch? Myslím, že Ježíšův
příběh a zvláště jeho závěr - zatčení, odsouzení a ukřižování boří
mylnou představu, že Pán Bůh pomáhá svým věrným tak, že jim zjednává
v tomto světě jakousi protekci. Že jim toto pozemské putování usnadňuje,
aby mohli žít bez bolesti. Často je tomu jinak. Často právě ten, kdo svěřil
svůj život do Božího vedení, kdo o sebe nechává pečovat Božím slovem a
nechává se vést Božím Duchem, často právě ten naráží. Pán Bůh
nezjednává svým věrným v tomto světě protekci, neulehčuje jim jejich
pozemské putování. Ale pomáhá většinou jinak: zevnitř. Totiž tak, že nám
dodává sílu, abychom, když přijdou v životě těžké chvíle - bolest,
ztráty, utrpení, smrt, abychom toto všechno unesli a neztratili víru a naději.
Abychom nezatrpkli a přese všechno hleděli s nadějí dál až za smrt. K
zaslíbené plnosti Božího království. Tak Bůh většinou pomáhá. I Pán
Ježíš ve svém modlitebním zápase v Getsemane prosí o sílu, aby mohl unést
důsledky svého rozhodnutí vyjádřeného slovy: Ne co já chci, ale co chceš
ty. Buď vůle tvá.
Ale na kříži se Ježíš modlí: Bože můj,
Bože můj, proč jsi mě opustil. Zní to jako volání, které popírá to, co
jsem právě pověděl. Totiž, že Bůh dává sílu, aby člověk ani v
bolesti a utrpení neztratil víru a naději, kterou v Bohu má. Jako by zde Ježíš
veškerou víru a naději ztratil. Ale my možná slyšíme ten Ježíšův
modlitební výkřik špatně. Nerozumíme mu. I naše proč mají rozdílný
obsah. Mohou být obžalobou Boha, výčitkami Bohu, mohou vyjadřovat
zatrpklost a rezignaci. Anebo mohou být výkřikem naprostého zoufalství, ztráty
víry a naděje.
Ale Ježíšovo proč na kříži je jiné. On se
modlí slovy 22. žalmu. Eloi eloi lema sabachtani znamená: Bože můj, Bože můj,
k čemu jsi mě opustil. Ježíš se v modlitbě ptá po smyslu svého utrpení.
Nepochybuje, že jeho utrpení má nějaký smysl, ale v tuto chvíli vše přikrývá
temnota. Ježíš nevidí, nechápe smysl cesty, kterou ho Bůh vede. Prosí,
aby mu bylo zjeveno, k čemu jeho utrpení a smrt. A je možné, ba pravděpodobné,
že Ježíš, když volá, Bože můj, k čemu jsi mě opustil, má v mysli
obsah celého 22. žalmu. A žalmista ve své modlitbě nejprve vyjadřuje svůj
žal ze soužení, které přichází, z vlastní bezmoci, z posměchu od druhých
lidí a volá: "Nebuď mi vzdálen, Bože! Blízko je soužení a na
pomoc nikoho nemám." Ve svém vnitřním boji se však probojovává dál
k vyznání víry. "O tvém jménu budu vyprávět svým bratřím. Kdo
se bojíte Hospodina, chvalte ho. Celé Izraelovo potomstvo žij před ním v bázni.
Nepohrdl ponížením, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří,
neukryl před ním svoji tvář. Slyšel, když k němu o pomoc volal. Pokorní
budou jíst dosyta, budou chválit Hospodina ti, kdo se na jeho vůli dotazují.
Vaše srdce bude žít navždy." Pravděpodobně měl Ježíš v mysli
celý tento žalm. V jeho modlitebním výkřiku je tedy obojí. Jednak vykřičení
hloubky utrpení, bolesti, zklamání ze zrady, vykřičení lidské
bezmocnosti, ale současně i víra, že i když člověk neví, Bůh ví. Víra,
že Bůh má člověka v péči, i když člověk jeho blízkost necítí. Že Bůh
je Pánem a ne smrt.
Ježíš volá na kříži: Bože můj, k čemu
jsi mě opustil. Ptá se po smyslu svého utrpení, ale odpověď nedostává.
To až nám se smysl jeho utrpení poodhaluje. Zažíváme, že jeho utrpení a
smrt přichází lidem k dobru. Že má v sobě spásnou moc. Přichází k
dobru i nám. Je nám velkou posilou. Pro jeho utrpení a smrt víme, že nikdy
nejsme sami. Když přicházejí v našem životě trápení, když se vše
hroutí, když máme strach, když prožíváme zklamání, zradu, opuštěnost,
když se dostáváme až na dno lidské bezmoci, když přichází nemoc a smrt,
když celý život zahaluje temnota a my zápasíme o víru a naději, smíme vědět:
že v tom všem nejsme sami. Ježíš tím prošel, toto všechno prozápasil. V
tom všem je s námi a posiluje nás. Amen.
z kázání na Velký pátek 1999
