Náboženství nemanželského sexu Mnoho náboženství starověku v oblasti Středního východu, Středomoří a Indie učilo, že člověk se může dotýkat bohů skrze nemanželský sex. Ve všech těchto náboženstvích i v těch dalších, méně známých, bylo velmi obvyklé si myslet, že každá sexuální energie je spojena s božskou, životodárnou energií. Z toho důvodu obývaly pohanské chrámy prostitutky (někdy i homosexuální prostituti). I starověcí Řekové měli posvátné nevěstky. Říkali jim hierodule. Věřilo se, že posvátné prostitutky se pohlavním stykem s klientem stávají živoucími inkarnacemi bohyně sexu Ištar v Mezopotámii a Laksmi v Indii. Také se věřilo a v hinduismu dodnes věří, že manželská nevěra se líbí bohům, např. Krišnovi. Náboženstvím nemanželského sexu je dnešní hinduismus. V hinduistických chrámech žily prostitutky (posvátné nevěstky devadasis, což mohli být také eunuchové převlečení za ženy) až do konce 19. století. Indická náboženská dramata jsou dodnes vysoce erotická a hinduistické chrámy jsou ozdobeny symboly penisů a vagín. Existuje zde i homosexuální myšlení – např. indický mudrc Ramakrišna sám sebe považoval za Radhu, božskou milenku Krišny. Hinduističtí bohové a bohyně, kteří tvoří vždy pár, se údajně oddávají neustálým pohlavním aktivitám. Mnozí guruové si myslí, že jejich sperma má zvláštní magicko-esoterickou moc. Věří, že používají své sperma k tomu, aby své žáky posvětili.[1]

Naopak nejstarší formy buddhismu jsou silně asketické: jejich mniši žijí v celibátu. V průběhu staletí však buddhismus změnil svou formu a tantrický buddhismus se zabývá sexem ještě více než hinduismus. Jeho formou obcování s bohy byly a jsou skupinové orgie a incest. Tantrističtí věřící si myslí, že se tímto způsobem osvobodí z koloběhu znovuzrození.[2] Sexualita je ústředním bodem většiny pohanských rituálů černé Afriky. Rituály iniciace, usmíření, očisty nebo blahobytu používají „kouzelných“ účinků pohlavního styku (skutečného nebo pantomimicky předváděného kolem sexualizovaných sochařských výtvorů). Některé africké kmeny věří, že nadlidskou sílu získá ten, kdo se dopustí incestu se svými rodiči, dětmi a sourozenci. To mu údajně dodá nadpřirozenou sílu, kterou potřebuje, aby porazil nepřítele ve válce nebo šelmu při lovu. Válečníci od břehů jezera Malawi praktikují incest s matkou, aby tak získali kouzlo chránící je před střelami. Lovci kmene Tonga nebo Nkomali praktikují incest se svými dcerami.[3] V taoismu a konfucianismu najdeme podobné pojetí sexu. V učení tao je smrt důsledkem oddělení jin a jang. Proto je vynášeno spojení protikladů, ženského jin, mužského jang, a smíšení jejich příslušných energií jako předpoklad dlouhého života nebo dokonce nesmrtelnosti. Taoismus učí, že jin a jang se sjednotí jen při pohlavním styku muže a ženy. Sex je tu nutným krokem k tomu, aby se člověk dostal na „Cestu“. Ve 4. století radil filozof Ko Hong každému muži, aby se za noc pomiloval alespoň s 10 ženami. Je to nutné cvičení pro adepta, který si přeje získat co nejvíce energie jin – za podmínky, že při tom nepromrhá svůj jang vypuštěním spermatu hned k první ženě. I současní „zbožní“ Číňané z Taiwanu a Hongkongu věří, že mají-li pohlavní styk s pannou, tak se jim prodlouží život. Proto podle jejich zvyklostí nemohou uzavřít dobrý obchod, aniž by se vyspali s nějakou pannou. Aby měli jistotu, že jde o pannu, využijí i 8 – 10 letou dívku. Proto většinu sexuálních turistů – pedofilů v současné Kambodži tvoří japonští, a především čínští podnikatelé. Přijíždějí tam v rámci speciálně organizovaných zájezdů. Komunistická Čína naštěstí čínské ateisty z této pověry částečně vysvobodila.[4] Připomínám, že pohanství je propojeno s pohanskými morálními normami. Ty se zásadně liší od norem euro-americké kulturně křesťanské tradice, které jsou i u ateistů postaveny na ideálu milosrdenství k člověku. Je to způsobeno tím, že ateisté žijí v křesťanském myšlenkovém kulturním okruhu. Ačkoliv nevěří v božství Ježíše Krista, tak věří v jeho lidství a v ideál, kterému učil: „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ Pohanství, zejména rozmáhající se hinduistická a buddhistická víra v reinkarnaci (převtělování) a v karmu (osud), takovýto ideál milosrdenství k druhému člověku neobsahuje. Krutost k druhému člověku je pro pohanství normou. Milosrdenství chápe jako slabost, jako chybu, a proto ho většinou bez jakýchkoliv skrupulí odmítá. „Proto hinduističtí svatí muži přistupují k trpícím v souladu s tím, že tito lidé zkrátka prožívají svou karmu a nelze – a není správné – pro ně něco dělat…Někteří dokonce míní, že pomáhat jim by znamenalo narušovat božské dílo. Naproti tomu Ježíš se trpících nestranil. Staral se o ně.“ [5]