poslal Serafim
Stojan Adaševič byl studentem medicíny. Jednou se v lékařském pokoji probíral kartotékou. Když byl v koutě sehnut nad papíry, začali se v pokoji scházet gynekologové. Ti si příliš nevšímali pracujícího studenta a vyprávěli o různých případech ze své praxe. Doktor Rado Ignatović vyprávěl o jisté těhotné ženě, zubařce z nedaleké ordinace, která žádala o potrat. Ten se nepovedl, protože gynekolog nedovedl podkasat krček dělohy. Když lékaři vyprávěli o dalších osudech této ženy, student Adaševič celý ztuhl. Uvědomil si, že žena, o níž je řeč, je jeho matka. „Ona už zemřela, ale co se asi stalo s tím děckem, které si chtěla nechat vzít?“ zeptal se jeden z gynekologů. To Adaševič už nevydržel, narovnal se a řekl: „Já jsem tím děckem!“ Zavládlo ticho a doktoři se začali jeden po druhém vytrácet. Stojan Adaševič bude ještě mnohokrát přemýšlet o svém příchodu na svět. Bylo mu jasné: žije jen proto, že lékař „zvoral“ zákrok. On sám nikdy nebude takovým břídilem. Po vystudování, když začal pracovat jako gynekolog-potratář, se mu nejednou stalo, že vznikly komplikace, ale vždy si s tím poradil. Stal se z něho nejlepší potratář v Bělehradě. Rychle překonal v tomto oboru svého učitele, doktora Ignatoviće, jehož nekompetenci vděčil za život. „Tajemství úspěchu je v ruce vytrénované mnohými zákroky,“ říkal a k tomu citoval německé přísloví: „Übung macht den Meister“ (Cvik dělá mistra). Věrný svému heslu prováděl denně na 20 až 30 potratů. Jeho rekord byl 35 potratů za den. Dnes, po 26 letech této praxe, odhaduje počet provedených potratů mezi 48 a 62 tisíci.
Mnoho let byl přesvědčen, že potrat, jak se vyučovalo na lékařských fakultách a psalo v knížkách, je chirurgickým zákrokem podobným operaci slepého střeva. Rozdíl je pouze v tom, že se odstraňuje jiná část těla – jednou to je kousek střeva, podruhé těhotenská tkáň. Pochybnosti se začaly objevovat v 80. letech, když se v jugoslávských nemocnicích začaly zavádět ultrasonografy. Tehdy Adaševič poprvé uviděl na obrazovce USG to, co dosud bylo pro něho neviditelné – nitro ženského lůna a živé dítě, které si cucalo prst a pohybovalo nohama i rukama. Obyčejně několik okamžiků nato kusy toho dítěte ležely vedle něho na stole. „Díval jsem se, ale neviděl jsem,“ vzpomíná. „Všechno se změnilo, až se mi začaly zdát sny.“
Sen doktora Adaševiče
Vlastně to byl jen jeden sen, ale opakoval se každou noc, den co den, týden co týden, měsíc co měsíc. Zdálo se mu, že jde po sluncem osvětlené louce, všude je plno krásných květin, lítají barevní motýli, je teplo a příjemně, avšak jeho trápí nějaký zneklidňující pocit. Najednou se louka naplňuje dětmi, které běhají, hrají si s balónem, smějí se. Stáří dětí je různé od tří nebo čtyř let do asi dvaceti let. Všechny jsou velmi krásné. Tváře jednoho hocha a dvou děvčat mu připadají povědomé, ale nemůže si připomenout, odkud je zná. Pokouší se s nimi hovořit, ale ty, jakmile si ho všimnou, začínají s hrůzou utíkat a křičet. Vše pozoruje jistý člověk v černém oblečení, připomínající mnicha. Neříká nic, jen se pronikavě dívá. Adašavič se každou noc probouzel vyděšený a už do rána neusnul. Nic nepomáhalo – ani bylinky ani prášky na spaní. Jednou ve snu, v rozčílení, začal honit utíkající děti. Podařilo se mu jedno chytit, ale ono začalo úděsně křičet: „Pomoc! Vrah! Zachraňte mě z rukou vraha!“ Vtom načerno oblečený člověk jakoby orel slétl k Adaševičovi, vytrhl mu dítě z rukou a zmizel. Doktor Adaševič se probudil. Srdce mu hrozně tlouklo. V pokoji byla zima, ale on byl celý rozpálený a zpocený. Rozhodl se, že ráno půjde k psychiatrovi. Ten den psychiatr neměl volný termín, takže se Adaševič nechal objednat na další den. Když šel večer spát, rozhodl se, že ve snu půjde za „černým člověkem“ a zeptá se ho, kdo je. Tak také udělal. Černý neznámý mu odpověděl: „Mé jméno ti stejně nic neřekne.“ Když to Adaševič nevzdával, neznámy odpověděl: „Říkají mi Tomáš Akvinský.“ Toto jméno Adaševičovi skutečně nic neřeklo. Slyšel je poprvé v životě. „A proč se nezeptáš, kdo jsou tyto děti? Nepoznáváš je?“ ptal se Tomáš. Když doktor říkal, že je nezná, Tomáš mu odpověděl: „Není pravda. Ony tě znají moc dobře. Jsou to děti, které ty jsi zabil při potratech.“ „Jak to?“ namítal Adaševič, „vždyť ony jsou velké a já jsem nikdy nezabíjel narozené děti.“ „Nevíš, že tady v Eschatonu, na druhé straně, všechny děti rostou?“ zeptal se Tomáš. „Vždyť jsem nezabil dvacetiletého člověka,“ bránil se doktor. „Zabil jsi ho před 20 lety, když mu byly tři měsíce,“ odpověděl Tomáš. Vtom si Adaševič připomenul komu se podobá ten dvacetiletý mládenec a ta dvě děvčata – jeho dobrým známým, jimž před lety udělal interrupci. Chlapec se podobal jeho dobrému kamarádovi. Ve tvářích děvčat rozeznal tváře jejich matek, z nichž jedna byla dokonce jeho sestřenice. Když se probudil, rozhodl se, že už nikdy neudělá žádný potrat.
Držel jsem v ruce tlukoucí srdce
V nemocnici na něho čekal bratranec se svým děvčetem. Byli s ním domluvení na potrat. Ona byla ve čtvrtém měsíci a chtěla dát pryč své dítě, v pořadí už deváté. Adaševič to odmítl, ale bratranec ho přemlouval tak dlouho a neodbytně, že nakonec souhlasil: „Tak dobře, naposledy v životě.“ Na obrazovce USG zřetelně viděl profil dítěte. Rozšířil dělohu, zastrčil kleště, něco jimi uchopil a vytáhl. Podíval se – byla to malá ručička. Položil ji na stůl, avšak tam byl rozlitý jód a když se ho nerv utržené ručky dotkl, ručička se začala hýbat. Asistující zdravotní sestra téměř vykřikla: „Úplně jak žabí stehýnka na cvičeních z fyziologie!“ Doktor sebou trhl, ale pokračoval v zákroku. Opět vsunul kleště do dělohy, něco uchopil a vytáhl – tentokrát to byla nožička. Stačil si jen pomyslet: „Jen abych to nepoložil na ten jód,“ když ve stejném okamžiku druhé zdravotnici kvůli neopatrnosti spadl na zem tác s chirurgickým nářadím. Ozval se rachot. Doktor se lekl a nožičku upustil vedle ručičky, která se začala též hýbat. Celý personál něco takového viděl poprvé. Adaševič se rozhodl, že všechno, co je v děloze, rozdrtí a pak vytáhne už jen neforemnou hmotu. To taky udělal. Začal drtit, lámat, mlít. Když vytáhnul
kleště, v přesvědčení že vytáhne neforemné maso, uviděl... lidské srdce. Srdce ještě tlouklo, stále pomaleji, až nakonec přestalo. Tehdy pochopil, že zabil člověka. Udělalo se mu temno před očima. Nepamatoval si, jak dlouho to trvalo. Najednou pocítil trhání za ruku a uslyšel zděšený hlas zdravotnice: „Pane doktore! Pane doktore!“
Když se probral, zjistil, že pacientce hrozí vykrvácení. Poprvé se doktor začal vroucně modlit: „Bože, zachraň ne mne, ale tu ženu!“ Když v děloze zůstávají velké zbytky plodu, je potřeba k úplnému vyčištění alespoň deseti minut, zatímco nyní se mu to podařilo dvěma tahy. Po sundání rukavic věděl, že už nikdy v životě neprovede potrat.
Vědro jako potratové nářadí
Oznámení jeho rozhodnutí panu primáři vyvolalo velký údiv. Ještě se nastalo, aby jakýkoli doktor v bělehradské nemocnici odmítl provádět potraty. Aby změnil názor, byl na něho činěn nátlak. Byla mu snížena výplata, jeho dceru propustili ze zaměstnání, jeho synovi nebylo dovoleno studovat na vysoké škole. V tisku i televizi byl pomlouván. Říkali o něm, že socialistický stát mu dal vzdělání k provádění potratů a on tady provozuje sabotáž. Po dvou letech útoků byl na pokraji nervového vyčerpání. Rozhodl se, že druhý den zajde za primářem a požádá ho, aby mu přidělil nějaké potraty. V noci se mu však zdálo o Tomáši, který ho poklepal po rameni a řekl: „Jsi mým dobrým přítelem. Bojuj dál.“ Ráno se tedy rozhodl bojovat dál a za primářem nešel. Zapojil se do hnutí na ochranu nenarozených. Jezdil po Srbsku a dělal přednášky o potratech. V jugoslávské televizi se mu povedlo prosadit vysílání filmu „Němý výkřik“ od Bernarda Nathansona, který zachycoval potrat prostřednictvím USG. Na začátku 90. let díky jeho iniciativě jugoslávský parlament prosadil zákon o ochraně nenarozeného života. Tehdejší prezident Slobodan Miloševič však tento zákon nepodepsal. Potom v bývalé Jugoslávii vypukla válka a na zákon o ochraně života už nikdo nemyslel.
O válce doktor Adaševič uvažuje takto: „Jak jinak bychom mohli vysvětlit ten masakr, který se páchal zde na Balkáně, ne-li vzdálením se lidí od Boha a vymizením úcty k lidskému životu.“ Pro podložení svého názoru Adaševič hovoří o srbské praxi: „Protože náš zákon definuje, že život dítěte je chráněn od okamžiku prvního nádechu, neboli od okamžiku vydání prvního hlasu, je provádění potratů v sedmém, osmém, dokonce i v devátém měsíci těhotenství legální. Slovo „potrat“ tady není správné, protože se jedná o vyvolávání předčasného porodu. Vedle gynekologického křesla stojí vědro s vodou
a než dítě stačí vydat hlas, jsou mu ucpána ústa, načež je vloženo rychle pod vodu. Oficiálně to je interrupce a všechno se odehrává ve shodě s právem – vždyť dítě se nenadechlo a nevydalo hlas.“
Adaševič cituje Matku Terezu z Kalkaty: „Jestliže matka může zabít své vlastní dítě, co dokáže zadržet mě a tebe, abychom se navzájem nezabíjeli?“
Dnes se v Srbsku většina potratů provádí na soukromých klinikách, které nezveřejňují počty přerušených těhotenství. Podle odhadu Adaševiče připadá na 25 početí 1 živé narození. Dvacet čtyři životů je tedy zmařeno. „Je to skutečná válka narozených s nenarozenými,“ říká doktor. „V této válce jsem mnohokrát měnil frontu. Nejprve jsem byl jako nenarozený odsouzen k smrti, pak jsem sám zabíjel nenarozené, nyní se je snažím chránit.“
„Začal jsem se zajímat o život Tomáše Akvinského, o němž jsem dosud neměl ponětí. Uvažoval jsem o tom, proč jsem viděl zrovna jeho a ne jiné svaté, tím více že je to svatý katolický a já jsem pravoslavný. Abych na to přišel, začal jsem studovat Tomášovo učení. Na co jsem přišel? Nalezl jsem jeho spisy, v nichž tvrdil, že lidský život začíná od 40 dne po oplodnění v případě mužského plodu a od 80 dne v případě ženského plodu. A kým je dítě v prvních dnech po oplodnění? Nikým? Myslím, že to, co Tomáš napsal mu nyní v Eschatonu nedává klid. I když musíme říci, že toto tvrzení převzal od Aristotela, který tehdy byl velkou autoritou. Tomáš se přiklonil k jeho názoru a udělal chybu.
Potřeboval jsem mnoho času, abych pochopil, že dítě v matčině lůně je živým člověkem, že je živým člověkem ne od chvíle, kdy se poprvé nadechne vzduchu, jak nás tomu učili naši komunističtí profesorové, ale od okamžiku vzniku lidského embrya, tedy od okamžiku spojení spermie s vaječnou buňkou (...)
Je také těžké hovořit o statistikách, protože zabití dítěte v lůně matky se děje také použitím některých prostředků, jako jsou spirály nebo pilulky RU-486, které jsou oficiálně klasifikovány jako antikoncepční prostředky. Starci z hory Athos, s nimiž jsem mluvil, dělí antikoncepci na hříšnou a ďábelskou. Hříšná je ta, která zabraňuje spojení spermie s vaječnou buňkou. Ďábelská je ta, která zabíjí již počaté dítě. To právě dělají spirály a pilulky RU-486. Spirála funguje jako meč, který odděluje maličkou lidskou existenci od zdroje pokrmu v děloze. Je to strašná smrt, protože člověk umírá hlady v místnosti plné jídla.“
Grzegorz Gorny, Miłujcie się
Česky v IMMACULATA č.74 (4/2004) str.21-23
