Grano Salis - Nekatolicky o duši, těle a duchu

Jednota lidské přirozenosti.

Jaké jsou charakteristické části lidské bytosti? Tvoří ji několik nezávislých složek, jako tělo, duše a duch?

Dech života. „(Bůh) vytvořil člověka z prachu země a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem.

(Gn 2,7)
Když Bůh proměnil prvky země v živou bytost, „vdechl dech života do chřípí Adamova neživého těla. Tento dech života je „dechem Všemohoucího , tedy to, co dává život (Jb 33,4) - jiskra života. Mohli bychom to přirovnat k elektrickému proudu, který když proudí různými elektrickými součástkami, mění tichou, šedivou obrazovku v pulzující záplavu barev a dějů, a to vše na dotek tlačítka barevného televizoru. Elektřina přináší zvuk a pohyb tam, kde předtím nebylo nic.

Člověk - živá duše. Co způsobil dech života? Potom, co Bůh člověka zformoval z prvků země, měl všechny orgány na svém místě: srdce, plíce, ledviny, játra, slezinu, mozek atd. Všechno bylo dokonalé, ale bez života. Pak Bůh vdechl do této neživé hmoty dech života a „člověk se stal živým tvorem .
Biblická rovnice je jednoduchá: prach země (prvky země) + dech života = živá bytost, živá duše. Výsledkem spojení prvků země s dechem života je živá bytost neboli duše.
„Dech života neobdrželi pouze lidé. Dostal ho každý živý tvor. Bible například přisuzuje dech života zvířatům, která vešla do Noemovy archy, i těm, která tam nevešla (Gn 7,15.22).
Hebrejský termín nefeš chajjá byl v Gn 2,7 přeložen slovy „živý tvor (EP) nebo „živá duše (kral.). Tento výraz neoznačuje výlučně člověka, vztahuje se také na mořská zvířata, hmyz, hady a zvěř (Gn 1,20.24; 2,19).
Nefeš, překládané jako „bytost nebo „duše , pochází z nafaš, což znamená „dýchat . V Novém zákoně je řeckým ekvivalentem výraz psyché. „Protože je dýchání nejvýraznějším důkazem života, označuje výraz nefeš v podstatě člověka jako živou bytost, osobu . Jestliže se vztahuje na zvířata, jako například ve zprávě o stvoření, popisuje je jako živé bytosti, které stvořil Bůh.
Je důležité si všimnout, že Bible říká, že se člověk stal živou duší. Ve zprávě o stvoření nic nenaznačuje, že člověk dostal duši - jakýsi druh odděleného jsoucna, které se při stvoření spojilo s lidským tělem.

Nedělitelná jednota. Pokud chceme správně pochopit podstatu člověka, je zpráva o stvoření nesmírně důležitá. Písmo se svým důrazem na nedělitelnou jednotu člověka na něj pohlíží jako na celek. Jaký vztah má potom duše a duch k lidské přirozenosti?

1. Biblický význam pojmu duše. Jak jsme se již zmínili, je „duše ve Starém zákoně překladem hebrejského výrazu nefeš. Potom, co dech života vstoupil do fyzického těla, vytvořeného z prvků země, je v textu Gn 2,7 člověk označen jako živý tvor. Podobně začíná existovat nová duše, když se narodí dítě, kdy se „duše stává novou jednotkou života, jedinečně odlišnou a oddělenou od ostatních podobných jednotek. Hebrejský termín nefeš je pravděpodobně zdůrazněním této individuality každé živé bytosti, která z ní vytváří jedinečnou bytost. Pokud se použije v tomto smyslu, pak nefeš není část osoby; to je osoba, proto se na mnoha místech toto slovo překládá jako `osoba' (viz Gn 14,21; Nu 5,6; Dt 10,22; srov. Žalm 3,3) nebo „sám (Lv 11,43; 1 Kr 19,4, kral.; Iz 46,2, kral.; atd.).
Na druhé straně výrazy jako `má duše', `tvá duše', `jeho duše' atd. jsou obecně řečeno idiomy pro osobní zájmena `já', `my', `ty', `on' atd. (viz Gn 12,13; Lv 11,43.44; 19,8; Joz 23,14; Ž 3,3; Jr 37, 9; atd - srov. s kral..). Ve více než 100 případech ze 755 ve Starém zákoně anglický překlad krále Jakuba (KJV) překládá nefeš jako `život' (Gn 9,4.5; 1 S 19,5; Jb 2,4.6; Ž 31,13; atd.).
Nefeš se často vztahuje na touhy, záliby, vášeň nebo chuť (Dt 23,25; Př 23,2; Kaz 6,7). Používá se v souvislosti s láskou (Gn 34,3; Pís 1,7 atd.) a někdy představuje i rozhodnutí člověka, v Dt 23,24 se překládá jako „libost a podobně i v Ž 105,22 (kral.) a Jr 34,16. Ve Nu 31,19 je nefeš `zabita' a v Soudců 16,30 (míněno „já ) umírá. Ve Nu 5,2 (`mrtvý') a v kap. 9,6 (`mrtvý člověk') se vztahuje na mrtvolu (viz také Lv 19,28; Nu 9,7.10).
„Řecké slovo psyché se v Novém zákoně vyskytuje v podobném smyslu jako nefeš ve Starém zákoně. Používá se pro život zvířat i lidí (Zj 16,3). V KJV se čtyřicetkrát jednoduše překládá jako `život' nebo `životy' (viz Mt 2,20; 6,25; 16,25 atd.) Na některých místech má význam `lidé' (Sk 7,14; 27,37; Ř 13,1; 1 Pt 3,20 atd.), jinde je rovnocenná osobnímu zájmenu (viz Mt 12,18; 2 K 12,15 atd.). Někdy se vztahuje na city (Mk 14,34; L 2,35; Ef 6,6) nebo na mysl (Sk 14,2, kral.; Fil 1,27).
Psyché není nesmrtelná, ale podléhá smrti (Zj 16,3) a může být zničena (Mt 10,28).
V Bibli se někdy nefeš a psyché vztahují na celou osobu a jindy na určitou oblast člověka, jako jsou záliby, city, chutě, pocity. Avšak takové použití vůbec nenaznačuje, že by byl člověk učiněn ze dvou oddělených a odlišných částí. Tělo a duše existují společně; tvoří dohromady nedělitelnou jednotu. Duše nemá žádné vědomí existence mimo tělo. Neexistuje žádný biblický text, který by naznačoval, že duše přežívá bez těla jako vědomé bytí.

2. Biblický význam pojmu duch. Zatímco hebrejské slovo nefeš, které se překládá jako duše označuje individualitu nebo osobnost, starozákonní hebrejské slovo ruach, překládané jako duch, se vztahuje na jiskru života, plnou energie, která je pro život jednotlivce nezbytná. Představuje Boží sílu nebo princip života, který lidem dává život.
„Ruach se ve Starém zákoně vyskytuje 377x a nejčastěji se překládá jako `duch', `vítr' nebo `dech' (Gn 8,1 atd.). Používá se také k označení obnovení života (Sd 15,19), odvahy (Joz 2,11), nálady nebo hněvu (Sd 8,3; Iz 54,6), mravního charakteru (Ez 11,19) a sídla citů (1 S 1,15)
Ve významu dech je ruach lidí totožný s ruachem zvířat (Kaz 3, 19). Ruach člověka opouští tělo při smrti (Ž 146,4) a vrací se k Bohu (Kaz 12,7; srov. Jb 34,14). Ruach se často vztahuje na Ducha Božího, jako v Iz 63,10. Ve Starém zákoně ve vztahu k člověku ruach nikdy neoznačuje inteligentní bytí schopné vědomé existence mimo hmotné tělo.
Novozákonním ekvivalentem hebrejského slova ruach je pneuma - duch - od pneo, což znamená `vát' nebo `dýchat'. Stejně jako výraz ruach, ani slovo pneuma neoznačuje nějaké vědomé bytí člověka schopné existovat mimo lidské tělo. Používání tohoto termínu v Novém zákoně ve vztahu k člověku vůbec nenaznačuje takové pojetí. V textech jako Ř 8,15; 1 K 4,21, kral.; 2 Tm 1,7; 1 J 4,6 pneuma označuje `náladu', `postoj' nebo `citové rozpoložení'. Toto slovo se také používá pro označení různých projevů lidské povahy jako v Ga 6, 1; Ř 12,11 atd. Stejně jako ruach, tak i pneuma člověk při smrti odevzdává Pánu (L 23,46; Sk 7,59). Ruach i pneuma se vztahuje na Ducha Božího (1 K 2,11.14; Ef 4,30; Žid 2,4; 1 Pt 1,12; 2 Pt 1,21 atd.).

3. Jednota těla, duše a ducha. Jaký je vztah mezi tělem, duší a duchem? Jak ovlivňuje tento vztah jednotu člověka?
a) Podvojné spojení. Ačkoli Bible na člověka pohlíží jako na celek, nestanovuje přesně vztah mezi tělem, duší a duchem. Někdy se v textu zaměňují termíny duše a duch. Povšimněme si paralelismu v Mariině projevu radosti po zvěstování: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli! (L 1,46.47)
Na jednom místě charakterizuje Ježíš člověka jako tělo a duši (Mt 10,28), Pavel pak na jiném místě mluví o člověku jako o těle a duchu (1 K 7,34). V prvním případě se duše vztahuje na vyšší schopnost člověka, pravděpodobně na mysl, prostřednictvím které je člověk ve styku s Bohem. V druhém případě se na tuto vyšší schopnost vztahuje výraz duch. V obou případech tělo zahrnuje fyzickou, ale také citovou stránku člověka.
b) Trojité spojení. Existuje jedna výjimka ze všeobecné charakteristiky člověka jako bytosti, ve které, se spojují dvě části. Pavel, který hovořil o podvojné jednotě těla a ducha, také mluvil o trojí jednotě člověka. Říká: „Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. (1 Te 5,23) Toto místo vyjadřuje Pavlovu touhu, aby z procesu posvěcení nebyla vynechána žádná z těchto lidských stránek.
V tomto případě můžeme rozumět duchu jako „vyššímu principu inteligence a myšlení, který byl člověku dán a prostřednictvím kterého může Bůh promlouvat svým Duchem (viz Ř 8,16). Obnovením mysli skrze působení Ducha svatého se člověk stává podobný Kristu (viz Ř 12,1.2).
'Duši' ... na rozdíl od 'ducha', si můžeme představit jako tu část lidské přirozenosti, která se projevuje v instinktech, citech a touhách. I tato část přirozenosti člověka může být posvěcena. Když se pod působením Ducha svatého mysl shoduje s Boží myslí a posvěcený rozum ovládne nižší přirozenost, pak se podněty, které by jinak odporovaly Bohu, podřizují jeho vůli.
Tělo, které ovládá nízká nebo naopak ušlechtilá povaha, se svou fyzickou stavbou skládá - z masa, krve a kostí.
Není náhoda, že Pavel zařadil nejprve ducha, potom duši a nakonec tělo. Je-li duch posvěcen, je i mysl pod Boží kontrolou. Posvěcená mysl bude mít zase posvěcující vliv na duši, totiž na touhy, city a emoce. Člověk, ve kterém se uskutečňuje toto posvěcení, nebude zneužívat své tělo a docílí tak pevného tělesného zdraví. Tak se tělo stává posvěceným nástrojem, kterým může křesťan sloužit svému Pánu a Spasiteli. Pavlova výzva k posvěcení zřetelně vychází z principu jednoty lidské přirozenosti a ukazuje, že účinná příprava na Kristův druhý příchod vyžaduje přípravu celé bytosti - ducha, duše i těla.
c) Nedělitelné a vzájemné spojení. Je zřejmé, že každý člověk je nerozdělitelně spojen. Tělo, duše a duch jsou úzce propojeny a ukazují na silný vzájemný vztah mezi duchovními, duševními a tělesnými schopnostmi člověka. Nedostatky v jedné oblasti ovlivňují další dvě. Nemocný, nečistý, nebo zmatený duch bude mít také zhoubný vliv na citové a fyzické zdraví člověka. Platí ale také, že slabý, nemocný nebo trpící organismus naruší i citové a duchovní zdraví. Vzájemný vliv, jaký na sebe tyto prvky mají, ukazuje, že Bůh dal každému jednotlivci odpovědnost je udržovat v co nejlepším stavu. Takový postoj je nejdůležitější částí v procesu obnovy k obrazu Stvořitele.

	Hledej
	Je a svátek má Doubravka. Vytvoření registrace