Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Bernard.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 16195, komentáře < 7 dní: 238, komentářů celkem: 397358, adminů: 60, uživatelů: 5077  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 193 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
109108925
přístupů od 17. 10. 2001

Nebezpečná učení: Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl?
Vloženo Čtvrtek, 03. listopad 2005 @ 22:52:11 CET Vložil: Bolek

Katolicismus poslal Pastýř

Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl? Motto: „To je jediná Kristova církev, kterou vyznáváme ve vyznání víry jako jednu, svatou, katolickou (všeobecnou) a apoštolskou … subsistuje (… uskutečňuje se) v katolické církvi a je řízena Petrovým nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i když i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy.“ (Katechismus Katolické církve, Vatikán, 1994, paragraf 870) „Jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ (Katechismus Katolické církve, Vatikán, 1994, paragraf 816) „Když uvažuji o katolické církvi, pak je to církev, kde má svůj původ většina z nás - když jdeme ke kořenům. Když na to pohlížíme, vidíme různé věci, které pocházejí z jednoho kořene: je zde znečištění, je zde však také příležitost se vrátit a usilovat o proměnu prostřednictvím základů. Je zde zcela křesťanský základ, z něhož můžeme vycházet. Chce to čas - bude to proces.“ (Viktor Lorenzo, argentinský letniční evangelista) „Světový trend je sjednocovat skrze Alfu farnosti (sbory) a denominace ´v jeden hlas církve´ v rámci města, později národa. Jen tak lidé mohou uvidět církev silnou, srozumitelnou a aktuální… V dějinách církve je to snad vůbec poprvé, kdy se všechny hlavní proudy, ať už katolíci či protestanti, sjednotily na tak rozsáhlém projektu, užívajíce materiály se stejným obsahem a formou... Proto v pražské kanceláři usilujeme o:.. společnou propagaci … vytvoření kvalitní celoplošné sítě několika desítek až stovek kurzů Alfa v Praze a okolí, zviditelnění této naddenominační sítě (vlastně již celé obecné církve) široké veřejnosti, souběžné propojování Alfy se všemi dalšími církevními aktivitami a službami.“ ( Tomáš Janda, oběžník, Regionální kancelář pro kurzy Alfa ) Předmluva Často bývají křesťané povzbuzováni k tomu, aby nehledali rozdíly, ale aby hledali to, co je spojuje. V této úvaze si dovolím poukázat na skutečnost, že formální učení charismatického hnutí a učení Katolické církve nemají od sebe tak daleko, aby - jak již můžeme pozorovat dle některých náznaků v zahraničí - postupně nemohlo vést k vytváření společné, viditelné, či jinak řečeno instituční církve. Rozdíl je jen v tom, že katolické učení je rigidní a systematizované, zatímco charismatická teologie je spíše pragmatickou tradicí, vzešlou z aktuálních zkušeností jejích protagonistů. Teprve reflexe těchto zkušeností jsou zpětně zachyceny v pojednáních, či kázáních, a odtud se stávají odrazovým můstkem pro praktickou věrouku, která bývá v různé míře uplatňována v nejrůznějších charismatických společenstvích. Charismatici, kteří jsou si podstaty své existencialistické teologie intuitivně vědomi, proto někdy argumentují tím, že charismatická, v tomto případě myšleno psaná a systematizovaná teologie, neexistuje.[1] Avšak každý, kdo se již s charismatickým hnutím setkal, si může povšimnout, že už na základě dikce kázání, stylu psaní, jednotlivých akcentů a doktrín, lze s velkou pravděpodobností autora, či příslušníka charismatického hnutí, rozpoznat. Patří sem zejména důraz na jednotu církve a nedůvěru v její denominační uspořádání, akcent na zjevené poznání, důraz na činnost démonů a snahu o poznání jejich teritoria a popis jejich diferenciace nebo zdůrazňování duchovní autority a hledání současného apoštolského úřadu. Dále sem patří činění učedníků a jejich organizace do malých skupin a podrobení se vůdcům hnutí v pyramidálně uspořádané, hierarchizované síti autorit. Typické je rovněž očekávání probuzení včetně jeho častých prorockých předpovědí a triumfalismus církve poslední doby. V neposlední řadě sem patří formální, i když v dobrém slova smyslu, biblický fundamentalismus. Ten ovšem slouží spíše k podepření daných zjevení, než k posouzení jejich relevance na základě neomylně chápaného Božího Slova. Pomineme-li několik systematických naučných a mezinárodně respektovaných, teologických knih, jako je například Connerova kniha základů[2] nebo ve východní Evropě populární Základy Dereka Prince, pak charismatická teologie stojí zejména na třech pilířích: úřadu, precedentu a tradici [3] Biblické hledisko je zde obvykle až druhotné a slouží zde k potvrzení zjevení, daného autoritě, zvláště pak stojící v úřadu respektovaného apoštola, či proroka.[4] Opakovaná zkušenost, resp. precedens, se tak, stejně jako například v sekulárním právu, stává pramenem nauky, která je ve společenstvích uváděna do praxe a stává se tradicí.[5] Naproti tomu římský katolicismus má staletími precizovanou a systematizovanou doktrínu, která - přes mnohdy historickou kontradikci - tvoří kompaktní a ucelený systém. Nicméně prvky teologické geneze jsou v podstatě shodné. Učení je formulováno zjevením odevzdaným nejvyššímu pastýři a nástupci nejvyššího apoštola, který je vyhlásí za neomylné, a toto učení je pak systémem církevní hierarchie ukotveno ve věroučných dokumentech.[6] Tradice je i zde rovněž relevantním zdrojem církevní věrouky.[7] Je dobré si uvědomit, že taktéž východní ortodoxie chápe zjevení jako zdroj nauky, a východní titul „teolog“ byl udělován těm, kteří znali Boha a přijímali od něho zjevení.[8] Všechna tato učení mají své analogie v římském katolicismu. Už jen pouhou extrapolací se dá odvodit, že vydají-li se dva subjekty z odlišné pozice stejným směrem, a pokud přitom nezmění své směřování, za určitou dobu se spolu setkají, a bude-li k tomu vhodná příležitost a podmínky, dojde i ke vzájemné interakci a možná pravděpodobně i ke konjunkci. Zdá se, že nejinak tomu bude i u těchto religiózních subjektů. Podívejme se tedy na několik společných bodů, na které z pohledu teologie můžeme nazírat jako na shodné. Církev Římský katolicismus (dále jen RK) chce dosáhnout jednoty církve na základě jedné instituce, denominace chápe jako historický omyl, a modlitbu z Janova evangelia 17 kapitoly vidí jako příkaz, který zatím nebyl vyslyšen.[9] Uspořádání církve pak chápe na základě místních církví, kdy zpravidla v jednom městě existuje jedna diecéze, pak následují další oblasti, které zastupují jednotliví hodnostáři, až k církvi nadnárodní, s centrem ve Vatikánu. Nejnižší správní jednotkou je pak ona městská, resp. místní, partikulární církev, tedy diecéze.[10] Charismatické hnutí (dále jen CH) vidí rovněž denominace jako tělesné, hříšné rozdělení[11] a touží po viditelné, nikoliv jen duchovní, jednotě církve.[12] Na Jana 17. kapitolu charismatické hnutí má prakticky totožný pohled.[13] Taktéž věří v místní, městskou komunitu, a všechny městské sbory v ní tvoří jednu místní církev, která není rozdělena do denominací.[14] Městské církve jsou pak na základě apoštolů a dalších čtyř služebností zpravidla nadnárodně formovány a tvoří tak sjednocenou, nejlépe v budoucnu celosvětovou církev bez vrásky a poskvrny."[15] Autorita RK vidí autoritu odvozenou od apoštolské posloupnosti, kdy na místě apoštolů dnes stojí biskupové, kteří vkládají ruce na své nástupce a s požehnáním je ustanovují do služby.[16] Neexistuje volba, ale vždy v podstatě jen dosazení z rozhodnutí vyšší instance. Nižší správní celek (na základě subsidiarity) nemůže odvolat své představené na stejné úrovni, a proto papež - nejvyšší církevní představitel - je církví neodvolatelný.[17] Demokracie je v církvi nahlížena jako nežádoucí, což znamená, že jen autorita je schopná rozeznat Boží povolání služebníka církve. Jen autority, s požehnáním a vložením rukou v apoštolské posloupnosti kněžského svěcení, jsou zárukou správné volby. Bůh za takto ustanovenou autoritou stojí již z principu jejího úřadu.[18] CH vidí velmi podobně současné, byť autentické apoštoly jako nejvyšší autority v církvi. Místní církev je nemůže zpravidla ani zvolit ani odvolat, neboť míra zjevení roste s vyšší církevní hodností a prostý člen jednoduše nemůže vidět tolik, aby rozpoznal Boží povolání své budoucí autority. Zjevení totiž roste s autoritou.[19] Začít službu není možné bez vložení rukou na základě obdoby "apoštolské posloupnosti". Pohrůžky nepožehnání pak bývá vyššími autoritami používáno k vynucení volby toho, kdo je těmito autoritami rozeznán jako k dané službě povolaný.[20] Bůh pak za autoritou stojí již z principu jejího úřadu. Samotní prostí členové nejsou sto rozeznat Boží povolání své autority, neboť to je dáno jen církevním autoritám. [21] Svátosti RK vidí Eucharistii jako základ jednoty Církve a až skrze její společné slavení - čemuž musí předcházet dogmatický posun u protestantů - má dojít k sjednocení církve.[22] Věří se, že Eucharistie a její časté přijímání je zdrojem síly pro věřícího.[23] CH vidí stejně tak Večeři Páně jako základ jednoty křesťanstva a chce skrze ní dojít k sjednocení církve.[24] Věří se, že Večeře Páně a její časté přijímání je zdrojem síly pro věřícího.[25]

Svatí RK vidí aktivní účast zemřelých svatých v životě církve skrze vzájemné přímluvy"[26] a zjevování zesnulých svatých je považováno v principu za možný a požehnaný způsob komunikace Boha s jeho dětmi.[27] Tito zemřelí se mají u Boha přimlouvat za nezemřelé.[28] CH rovněž vidí, na základě „oblaku svědků“, existenci duchů zemřelých v přítomnosti křesťanů[29] a věří, že zjevování svatých je Božím prostředkem komunikace Boha s jeho dětmi.[30] Tito zemřelí se mají u Boha přimlouvat za nezemřelé.[31] Uzdravování RK věří, že tělesné projevy nemoci se skrze soucit mohou projevit na tom, kdo se za nemocného modlí, případně modlitebník může nést - skrze ztotožnění - i bolest nemoci dotyčného.[32] CH věří, že skrze dary Ducha svatého může modlící se prožít příznaky stejné nemoci jako nemocný, který je na místě přítomen, a tyto příznaky mohou být použity k rozeznání respektive diagnostice nemoci, kterou dotyčný trpí.[33] Zjevení RK Zde jsou zjevení a různá vidění mystického charakteru - ve kterých se zjevují zemřelí, či jiní katoličtí svatí, jako například Marie - považována za součást Božího zjevení.[34] CH Zde jsou zjevení a různá vidění mystického charakteru - ve kterých se zjevují zemřelí, či jiní charismatičtí svatí - taktéž považována za součást Božího zjevení.[35] Ostatky RK věří, že na ostatcích zesnulých a zvlášť požehnaných svatých přebývá moc i po jejich smrti a z této moci lze vzít užitek i po jejich smrti.[36] CH rovněž někteří prominentní charismatici v poslední době věří, že například na hřbitově lze přijmout z pozůstatků charismatických osobností požehnání nebo uzdravení.[37] Triumfalismus RK mnozí významní katoličtí světci věří, že v poslední době se rozšíří moc církve mezi národy a církev tak rozšíří Boží království do celého světa a dobude celé národy. Objeví se velcí a mocní svatí, kteří pro tento úkol budou vyzbrojeni dary divůčinění a ve svaté válce dobudou zemi pro Krále (či Královnu) nebes.[38] CH rovněž věří, v "probuzení poslední doby", kdy povstanou noví apoštolové, kteří překonají současné poznání a stanou se vítěznou třídou křesťanů, která dobude, ve svaté válce mezi křesťany, národy pro Krista.[39] Kříž RK historicky vychází zpravidla z Anselmova pojetí Kristovy smrti, podle něhož Kristus splatil dluh satanu[40] a starověké spekulace mluví i o Kristově duchovních mukách po jeho sestoupení do pekel a jeho boji s démony.[41] CH rovněž věří, že Kristus duchovně zemřel a trpěl za hříchy lidí v pekle.[42] Víra RK Zbožnost stojí na poslušnosti ustanovení, které je odevzdáno hierarchizovanému kléru, je nezpochybnitelné a prostému členu nedostupné, leda skrze přijetí od úřadu magisteria církve.[43] K těmto ustanovením jsou katoličtí věřící povinni přilnout.[44] CH Silný důraz na autority a charismatický teokratismus rovněž věřící vede k plnému spoléhání se na zjevení svých autorit. Tato podřízenost se netýká jen chování. Charismatici věří, že autorita může nařídit i „způsob myšlení“ a „názory“, a to prakticky vojenským způsobem.[45] Zjevení, které se autoritě dostává, nikoliv primárně charakterové hodnoty, jsou pak měřítkem povolanosti dané autority.[46] Exorcismus RK Vymítání ďáblů z věřících konvertitů, například při křtu, je běžnou součástí pastorační praxe a věří se, že tyto síly mohou život člověka ovládat i po jeho konverzi natolik, že je nutné sloužit vymítáním.[47] Vlivu satana je možné se postavit i přímo, na základě zemského teritoria, případně se vlivů démonů zbavují fyzická místa a lokální teritoria.[48] CH vidí za řadou nemocí a poruch věřících lidí vliv démonů, které je z konvertitů, i třeba dlouhá léta věřících, třeba vyhnat[49] Rovněž teritoriální exorcismus nachází v CH širokého uplatnění.[50] Postava Krista RK dává silný důraz na Tělo Kristovo, které je složeno z jednotlivých věřících a tito věřící jsou organicky rukama Krista, skrze které ovlivňuje a řídí svět.[51] Pevné začlenění a zařazení člověka v církevní hierarchii je nutné pro správně zastávanou pozici věřícího. CH vidí Tělo Krista organicky od ramen dolů a autentická je zde pouze hlava - Kristus sám. Až zaujetí pozice věřícího v Kristu činí Tělo Kristovo akceschopným. Dokonce se věří, že Kristus bez svého těla nemůže nic učinit.[52] Království Boží RK jej chápe jako církev.[53] CH resp. jeho stále se rozšiřující část rovněž chápe Boží království jako církev.[54] Evangelizace RK ji chápe jako poučení o víře, za součást evangelizace vidí i jasnou identifikaci obecné církve[55] a svátostnou účast na ní.[56] Jelikož mimo Katolickou církev není spásy, je součástí evangelia i začlenění poučených konvertitů do hierarchizované církve.[57] CH dnes, zejména v souvislostí s kurzy Alfa, chápe evangelizaci jako "nekonfrontační" poučení člověka o základech křesťanské víry a jeho okamžité začlenění do svátostného života církve včetně vysluhování svátostí během Kurzu Alfa.[58] Tvrdí se přitom, že nejprve je třeba (do církve) patřit a poté až věřit.[59] Současní, či „bona fidae“ budoucí konvertité, jsou začleňováni do hierarchizované, tzv. skupinkové církve.[60] Náboženská procesí RK provozuje různé formy zbožnosti věřících a lidových pobožností, a to v různých formách, jako jsou pouti, procesí nebo náboženské tance, či cestování na různá poutní místa a svatyně.[61] CH rovněž věří v moc různých procesí, jako je „Pochod pro Ježíše“[62] a lidé taktéž pořádají cesty na místa, o kterých věří, že zde Bůh zvláštním způsobem žehná.[63]   Zleva doprava: John Wimber se ve své teologii nechal inspirovat římským katolicismem a pořádal rozsáhle, charismaticko-katolické konference; Rick Joyner je držitelem řádu Maltézských rytířů za službu Svatému stolci; Benny Hinn navšívil papeže a má uzavřenou smlouvu s římskokatolickým kardinálem o neproselytizaci; Kathryn Kuhlmanová, podle jejich slov našla s papežem jednotu v její praxi; Kenneth Hagin, jako jeden z prvních prorokoval o transdenominační službě mezi katolíky a protestanty. Závěr Zdálo by se logické, kdyby pro stejné smýšlení, podobný způsob víry a prakticky shodnou církevní praxi a veřejně vyznávanou touhu po instituční jednotě, charismatické hnutí nakonec nalezlo společnou platformu v rámci římského katolicismu. Je možné, že pokud charismatičtí teologové nemají námitek proti zjevování svatých a komunikaci s nimi, je jen otázkou času, než přehodnotí i své pozice vůči mariánským zjevením. Vždyť Maria se katolickým stoupencům zjevuje, stejně jako Pavel charismatikům, a mnohdy s nimi komunikuje skrze sny a zjevení. Zdá se, že formálně již prakticky neexistují mezi oběma hnutími rozdíly a pakliže přece nějaké jsou, čas je zmenšuje. Navíc nasměrování a častá prohlášení, že hledání rozdílů (jakkoliv na rozpoznání rozdílů a jejich zužitkování je podstatně postaven ontogenetický i fylogenetický vývoj) je něco nepatřičného, možná povede k tomu, že mnozí charismatici, kteří jsou vysíleni půtkami, častými rozděleními, a kteří díky tomu ztrácející půdu pod nohama, nakonec zvolí spočinutí v katolické církvi. Mezi jejich způsobem víry a způsobem víry římských katolíků nenaleznou podstatného rozdílu. Bez církevního štěpení a s formální a oficiální podporou všech jejich empirických učení, pak možná naleznou i vysněnou instituční jednotu „církve poslední doby“. Nyní je charismatické učení například skrze Kurzy Alfa šířeno i do ostatních církví. Vzhledem k tomu, že toto učení se tak stává základem pro výuku nově obrácených i v jiných církvích, možná až tito konvertité duchovně dospějí, čeká nás obsáhlá, charismatická, potažmo katolická, věroučná transformace a společný, viditelný, respektive instituční rámec. Neteologický dodatek Bylo by jistě nespravedlivé tvrdit, že charismatické hnutí přijímá veškeré římskokatolické doktríny již v současné době. To by jistě nebyla pravda. Minimálně tři doktríny by charismatici, alespoň v jejich otevřené formě, zatím nepřijali. Jedná se o mariánskou úctu, papežství a klanění se hostii. Nicméně jejich pojetí hierarchické církve, které je prezentováno ve skupinkových Alfa, či mega sborech, je prakticky totožné s pojetím katolické hierarchie. Taktéž poslušnost autoritám, zejména v jejich učení získaným skrze zjevení, spolu s důrazem na viditelnou jednotu, jsou dobrým odrazovým můstkem k tomu, aby si i tyto katolické doktríny získaly srdce upřímných charismatiků. Mariánská úcta Představme si, že by například známého charismatického proroka, začali navštěvovat nejen obvyklí návštěvníci jako apoštol Pavel nebo Adam, či Noe, ale jednoho dne by jej ve snu navštívila i Marie. Byl by k ní přenesen do nebe a svoji zkušenost by sepsal do knihy. Bylo by zde mnoho obrazů, anafor, metafor, pleonasmů a spousta pokory, lásky, úcty a tolerance. Expresívně a sytými barvami by zde bylo popsáno utrpení matky pod křížem, takže členky charismatických sborů by byly zasaženy a s dojetím by se o nové knize mluvilo, a mnozí by při četbě knihy byli v srdci obviněni a povzbuzeni skrze utrpení a lásku prosté, milostiplné a blahoslavené ženy. Následoval by řecký rozbor evangelií a katolické vysvětlení blahoslavenství a panenství od nějakého protestantského a uznávaného teologa. Po potřebné dávce reklamy v časopisech, mnoha svědectvích o proměně života, by stále znovu vycházela další a další svědectví o vyrovnání vztahů mezi matkami a jejich dětmi, o občerstvení a čerstvém pomazání a vnitřních uzdraveních plynoucích z četby knihy. Svědectví by byla o tom, jak byli lidé zprvu uzavření, nedůvěřiví, ale nakonec byli přemoženi duchem milosti, vyzařujícím z knihy, a nyní mají spoustu ovoce Ducha svatého. Po nějakém čase by vyšel druhý díl, kde by byla skrze obrazy a proroctví popsána „Žena oděná sluncem“ a hvězdy by byly jejími dítky. Následoval by popis, že stejně jako milovala matka syna, stejně dnes miluje svoje děti a trpí při pohledu, jak ji odmítají, stejně jako trpěla, když se cítil Syn odmítnut na kříži Otcem. Následovala by modlitba k Ježíši, aby odpustil protestantům, že neblahoslavili jeho matku a že v rámci ortodoxie opomíjeli roli matky v úloze vykoupení, neboť je to její sémě, které rozdrtilo hadovi hlavu. Stejně jako Marie vedla učedníky v Káně k poslušnosti Ježíši, činí tak dodnes, neboť je přítomna v oblaku svědků. Následovala by svědectví o uzdravených rodinách, průlomech ve vztazích rodičů a dětí a mnohá proroctví o probuzení. Po čase by mohl jiný známý charismatický teolog napsat knížečku „Proč Marie?“, která by se nabízela například na nějakých známých církevních kurzech. Občas by bylo popsáno i uzdravení z Lurd a nějaké proroctví z Medžugorje, aniž by tato skutečnost byla zvlášť zdůrazněna. Na knize by bylo napsáno, že člověk nemusí souhlasit se vším, co je v knize uvedeno, nicméně, že Bůh nedá hada, prosíme-li o rybu a že litera zabijí, ale duch dávám život, stejně jako poznání nadýmá, ale láska buduje… Kniha by obsahovala dobrozdání mnoha protestantských, charismatických vedoucích a teologů. Papežství Silný důraz na autoritu člověka a viditelnou jednotu církve jsou dobrým odrazovým můstkem, nicméně stále zde hraje určitý blok slovní vymezení pojmu. Proto by bylo třeba mluvit o pastýři, otci, apoštolu a klást přitom důraz na jednu církev, skrze jejíž viditelnou jednotu má přijít probuzení. Charismatickému hnutí chybí systematická teologie a vzhledem k tomu, že obsahově se jeho učení kryje s římskokatolickými doktrínami, mohl by se katechismus stát dobrým výchozím bodem. Nakonec by nějaký významný stoupenec hnutí, jako Benny Hinn, či nějaký prorok Torontského požehnání, svědčil, že k němu promluvil Bůh a řekl například. „Respektuji vaši touhu po jednotě, ale proč tělo odmítá hlavu?“ Prorok by ve svém poselství odvětil. „Pane, znamená to, že odmítáme Tebe?“ Bůh by odvětil: „Ano, tím že odmítáte viditelnou hlavu, kterou jsem vám dal, odmítáte i mne, Neviditelnou Hlavu.“ Prorok by řekl: „Pane, vždy jsem si myslel, že máme je Tebe jako hlavu...“ Po sérii zjevení a dalších rozhovorů by následoval rozbor 1K 12, kde se píše, že tělo má hlavu jako jeden z údů. Bylo by přitom jasné, kdo onou hlavou viditelně jednotné církve má být. Bylo by samozřejmě řečeno a počítáno s tím, že ne všichni musí souhlasit, ale stále by bylo dokola opakováno, že k probuzení musí dojít skrze „viditelnou jednotu“ s „viditelnou hlavu“ a následovalo by ostré odsouzení „církevnictví, denominačnictví, svého písečku a sektářství“, což by znamenalo, že kdo neuzná papeže, stojí proti probuzení a má špatné motivy. Každý takový by pak byl zodpovědný za to, že Bůh nemůže požehnat a cítil by silný pocit viny. Klanění se hostii Toto by se mohlo na první pohled zdát jako největším kamenem úrazu, nicméně nemuselo by tomu tak být. Katoličtí a zejména pravoslavní teologové s oblibou mluví, že idolatrie není klaněním se obrazům, ale samotnému Bohu. Ikona je jen připomínkou dotyčného. Podobně jistě smýšleli Izraelci, když odlívali býčka, kterému dali jméno Hospodin. Vždyť i biblické animomorfismy ukazují Krista jako volka nebo beránka. Tato teologie mylně vychází ze zdánlivého dojmu, že „vidět rovná se věřit“. Vidím-li, snáze věřím. To je principem pohanského uctívání po celém světě. Ani ten nejprimitivnější šaman si nemyslí, že jeho modla má nějakou moc. Vždy uctívá ducha, kterého modla představuje. Bůh však tento způsob striktně odmítl, když zakázal zobrazování Boha a klanění se těmto spodobněním. I Nový Zákon mluví o uctívání Boha, který je neviditelný, a to i v době jeho inkarnace a nanebevstoupení. Charismatici dělají něco podobného při vizualizaci, kdy si ve své mysli snaží představit neviditelné věci a promodlit, či inkubovat je do jejich fyzické existence. Expertem na tyto vizualizace je korejský letniční pastor Y. Cho. Tyto vizualizační techniky mylně vycházejí z nebiblického předpokladu, že „vidět rovná se věřit“. Není až takový rozdíl v tom, uctívám-li Boha v modle, nebo Boha ve své vizuální představě. I modla byla kdysi jen vizuální představou v mysli svého tvůrce. Tato skutečnost by se mohla stát i odrazovým můstkem pro to, aby charismatici v budoucnu uvěřili, že nebudou uctívat sochy nebo hostii, ale Boha, a to skrze vizuální obraz jeho zpodobenin. Bůh tím bude pouze „zpřítomněn“. Takto se dnes lidé klaní oplatce jako všemohoucímu Bohu, aniž by si tohoto podvodu byli vědomi. Budoucnost? Jistě poroste množství protestantů, kteří budou následovat způsoby katolického myšlení, a to zejména v pohledu na autoritu člověka, přestanou jako Berojští rozsuzovat to, co uslyší s kazatelny a zajisté půjdou stále dál vstříc objetí římského katolicismu. Nicméně budou narůstat i skupiny těch, kteří najednou - až učení překoná míru toho, co budou ještě schopni tolerovat - se v této cestě zastaví. Až jednou oko na punčoše utkávané okolo lidské mysli povolí, nebude již možné toto pozvolné párání zastavit. Lze předpokládat, že zatímco jiní budou přijímat další a další římskokatolické doktríny, druzí se vydají opačným směrem a budou opouštět i to, čemu již věřili. Zatímco jiným budou do sebe zapadat přicházející staronová učení a skládat se do římskokatolické mozaiky, druzí naopak budou toto klubko rozplétat a půjdou směrem zcela opačným. Opustí skupinkový model, Kurzy Alfa, Joynerova vidění… Již dnes můžeme takové vidět. Pastýř

[1] Tajemník KMS Lubomír Ondráček ve své odpovědi na publikaci „Charismatická církev sjednocení?“ například uvedl: „Musím se přiznat, že moc nevím, co to znamená charismatické učení, kdo ho formuloval a kde se s ním člověk může seznámit.“ (Vyjádření ke spisku „Charismatická církev sjednocení?“. Výňatek z dopisu L. Ondráčka, tajemníka KMS, nedatováno)
[3] Pavel Hoffman, absolvent charismatické Univerzity Orala Robertse a sám vyučující na její pobočce v Uppsale to jasně potvrzuje. Tvrdí totiž, že charismatická teologie zná vedle Bible jako zdroj právě tradici a osobní zkušenost. Například učení o Trojici nevidí jako biblické dogma, ale jako záležitost tradice: „Učení Trojice je také "nebiblické" a přesto v Trojici věříme. Věříme v ni na základě křesťanské tradice. Teologie rozeznává čtyři druhy Božího zjevení: Bible (nejdůležitější), tradice, osobní zkušenost a kultura.“ V další části své odpovědi pak rozvíjí tradici právě jako precedens odvozený od osobní zkušenosti kontroverzního a letničními považovaného za heterodoxního Orala Robertse. „Takto jsem nepřiklad uvedl, že dva druhy jazyků jsou názorem Orala Robertse. Ten toho s Bohem hodně prožil. Proto jeho názor stojí aspoň za zmínku a může nás inspirovat. Jeho názor nelze biblicky potvrdit, ale ani vyvrátit...“ (Otázky a odpovědi, Jazyky podruhé, vloženo 04.09.2005 20:15:33, odpověděl Pavel Hoffman.)
[4] Například Wimber skrze vidění „medového mraku“ formuluje doktrínu o uzdravení, Hagin skrze zjevení Krista a „démonické opičky“ formuluje doktrínu o moci církve nad satanem a představitelé Torontského požehnání se zpětně snaží „biblicky“ ospravedlnit propuklé a divoké tělesné agitace.
[5] Zjednodušeně řečeno by se tato skutečnost dala popsat následovně. Apoštol například prožije, že nad určitou oblastí je démonická mocnost a toto zjevení podá dále. Prorok uvidí, jakého druhu tato mocnost je, pozná její jméno a navrhne strategii, jak jí „svázat“. Učitel vytvoří vhodnou kombinací biblických veršů doktrínu, že tato praxe je biblická a že byla vykonávána již od dob Mojžíše. Pastýř pak vede církev k zažití této nové, na základě zjevení vzniklé doktríny, a evangelista motivuje církev vyjít a strategicky zabrat nové území pro Krista. Tato nová strategie je přenášena „z pokolení na pokolení“.
[6] Katechismus katolické církve, paragraf 891: „Tato neomylnost přísluší římskému biskupovi, hlavě biskupského sboru, z jeho úřadu, když s konečnou platností vyhlašuje nauku o víře a mravech jako nejvyšší pastýř a učitel všech věřících křesťanů, který své bratry utvrzuje ve víře … Církvi přislíbenou neomylnost má také biskupský sbor, když s Petrovým nástupcem vykonává nejvyšší učitelský úřad“ především na ekumenickém koncilu. Když církev prostřednictvím svého nejvyššího učitelského úřadu předkládá něco „k věření jako zjevené od Boha“ a jako Kristovo učení, „jsou věřící povinni … k takovému výroku vnitřně přilnout náboženskou poslušností“. Tato neomylnost sahá tak daleko, jak sahá poklad božského zjevení.“
[7] Katechismus katolické církve, paragrafy 81 - 82: „Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého.“ Co se týká posvátné tradice, ta „předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“
[8] Ve východní ortodoxii se dostalo titulu teolog pouze třem světcům, kteří docílili poznání Boha a jejich teologie se stala teologií zjevenou, nikoliv teologií literární. Byli to: Simeon, nový teolog, Jan Evangelista a Řehoř Naziánský
[9] Tuto modlitbu chápal například Jan Pavel II jako příkaz ve své legendární encyklice „Ut unum sint“
[10] „Svatá katolická církev je Kristovo tajemné tělo a tvoří ji věřící, kteří jsou v Duchu svatém organicky spojeni touž vírou, týmiž svátostmi a týmž vedením; seskupují se do různých celků spojených hierarchií a vytvářejí tak partikulární církve neboli rity.“ (Orientalium Ecclesiarum §2) nebo viz (Tretera J. R., Konfesní právo a církevní právo, Jan Krigl, 1997, str. 17)
[11] V závěru pastorské konference zodpověděl Derek Prince uvedený dotaz posluchačů: "Počátek denominací je popsán v 1. K 3,1-4. V Korintě ztratili ze zřetele Ježíše a zaměřili se na lidského vůdce, řekl. U kořene je tělesnost." (Dittrich T., Dojmy z konference, Život víry, roč. 5, srpen, 1994, str. 218-219)
[12] "Pokud tedy nejsem přesvědčen, že k naplnění touhy a příkazu Pána Ježíše Krista, abychom byli jedno, stačí duchovní jednota bez institučního rozměru, pak jsem pro tuto jednotu začal něco dělat..." (Drápal D., K rozhovoru o jednotě, Život víry, roč. 5, listopad, 1994, str. 307)
[13] „Je-li jednota dána jen tím, co Kristus vykonal na kříži, proč se vlastně před svým umučením za jednotu modlil (J 17,20-24)?... Aby pilně zachovávali jednotu Ducha ve svazku pokoje, píše Pavel křesťanům v Efezu (Ef 4,3). Toto slovo má obecnou platnost v tom, že Ježíš udělal všechno, co je potřeba k tomu, aby jednota byla možná. Zároveň je to však slovo pro konkrétní sbor v konkrétní době... O zachování jednoty Pavel nepíše do Korintu…Jednota, o kterou běží, musí být vidět. Skutečnost, že bude zřetelně patrná, způsobí, že svět uvěří tomu, že Ježíše poslal Bůh... Tato jednota u nás zatím není, ale slyšíme o ní z různých světadílů.” In: (Dittrich T., úvodník, Život víry, 12/2004, str. 3)
[14] Učení o jedné místní církvi v jednom městě pochází od W. Nee a charismatické hnutí po celém světě ji akceptovalo. U nás toto učení šířil například Dan Drápal. „V Praze, stejně jako v každém jiném městě, vidí Bůh pouze jednu místní církev. Do ní patří všichni znovuzrození křesťané. Rozdělení na jednotlivé denominace je hříchem Božího lidu, ze kterého je třeba činit pokání.“ In: Drápal D., citován dle poznámek Michala Klesnila, In: (Poznámky k členství ve sboru, Biblická hodina 23. 4. 91 (Dan Drápal)“, Sborový dopis, měsíčník křesťanského společenství Maniny, 6/91, str. 4)
[15] Toto učení se do ČR dostalo zejména z děl Dereka Prince, který v této souvislosti uvedl: "Prvním a nejnápadnějším rysem církve, jak je zde popsaná, že bude slavná... Podobným způsobem bude dokončená církev zastíněna, naplněna a ozářena Boží slávou" Prince D., modlitba a půst mění dějiny, Logos, 1991, str. 150
[16] Katechismus katolické církve, paragraf 869 „Církev je apoštolská: je zbudována na pevných základech: na dvanácti Beránkových apoštolech; je nezničitelná; je neomylně uchovávána v pravdě; Kristus ji řídí prostřednictvím Petra a ostatních apoštolů, přítomných v jejich nástupcích, papeži a biskupském sboru.“
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl? (Skóre: 1)
Vložil: reformovany v Pátek, 04. listopad 2005 @ 08:26:04 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pastyri,

diky za vyborny clanek. Vidim to podobne. Navic, kdyz si vzpomenu co se dalo v Cesku v 90. letech......

zdravi
reformovany



Re: Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl? (Skóre: 1)
Vložil: Standa v Pátek, 04. listopad 2005 @ 08:48:45 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Připojuji se s poděkováním za kvalitní článek, který rozšiřuje poznání a duchovní náhled.



Re: Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl? (Skóre: 1)
Vložil: noire v Pátek, 04. listopad 2005 @ 08:50:00 CET
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
Když se prodírám podobnými články, vypadá to, jako by se autor charismatiky cítil velmi ohrožen, proto jen z povzdálí sleduje, co se děje, a hodnotí na základě svědectví několika nešťastných lidí, kteří se vyděsili při pohledu na služebníky vykřikující něco nesrozumitelného v jiném jazyku, poté vyhledá na internetu nějakou hůl k tlučení, případně prostuduje nějakou povrchní příručku, vybere z ní vhodné věty, a globální pseudokřesťanská nebezpečná sekta je na světě.
Ukazuješ ve svém článku, že Alfa není zrovna akademickou ukázkou biblické evangelizace, že snaží navzájem propojit jednotlivé sbory do nějakého celosvětového molochu s názvem Alfa.
Poslední měsíc na GranoSalis je ve znamení útoků katolíků na protestanty a naopak. Tradiční evangelikálové se cítí ohroženi charismatickým hnutím. Tohle je obraz příspěvků, přičemž Ježíš vyučoval, že kdo nazve svého bratra slovem bezbožník, bude trpět pekelný oheň, ČR je nejateističtější zemí Evropy (kromě Albánie) a průměrný křesťan v ČR je buď pasivní, nebo se hádá (případně na své bratry v jiné denominaci hází hnůj).
Růženci, poutím a eucharistii nerozumím, mohu najít tisíc důvodů, proč bych to měl ostouzet, mám však právo to katolíkům vymlouvat, případně to nazývat dílem démonů?
MartinČ.



Re: Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl? (Skóre: 1)
Vložil: Nemesis v Pondělí, 07. listopad 2005 @ 17:40:56 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Mezi pravdou a lží je dnes jen tenká linka. Víme jak to skončí. Vidím kolem naší stezky dvě propasti. První je totální zevšeobecnění - to čemu se brání nejen pastýř. Druhá je totální izolace. Je na Boží moudrosti pomáhat nám na úzké cestě balancovat.

Mnoho nebezpečí toho co zde nastínil pastýř vyvěrá z falešné nauky o nemrtelnosti duše, spojovacího článku mezi Katolicismem a některými protestantskými směry - Neděli a jiných. Zde se dotýkáme opět otázky, jestli záleží na znalostech mé spasení. Nezáleží, Bůh hledí do srdce, ale můžeme předejít mnoha nepříjemnostem a důsledkům i nevědomého hříchu. Proto jsou tyto články důležité.



Re: Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl? (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Pátek, 09. únor 2007 @ 19:58:40 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Pro náhodného čtenáře trochu kontextu:

Pozdvihněte své lebky, radí emeritní předseda KMS

Varování před "upřímným" expředsedou KMS O. Kadlecem a jeho katolickým směřováním

Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl?


Charismatická církev sjednocení?




Re: Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl? (Skóre: 1)
Vložil: Pastýř v Středa, 11. únor 2009 @ 12:07:42 CET
(O uživateli | Poslat zprávu)
Rád bych k tomuto článku po letech uvedl jedno. Úvaha patří spíše do spekulativní teologie a polemiky než do religionistiky, či popisné teologie. Uvědomuji si, že jsem zde charismatické hnutí jako ceklek ztotožnil s některými jeho extrémy, byť tyto se, žel, stávají rozšířeny a v druhé části jsem použil jen spekulaci. Zvolil jsem i dosti karikující text a ilustraci, což bych již dnes takto neučinil. Existuje mnoho charismatických bratří, kteří se od podobných věcí distancují. Proto bych pro doplnění rád odkázal ne jeden článek:

http://granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=5791&mode=thread&order=0&thold=0

Nástup myšlení, které již není v souladu s reformačními principy, lze, žel, vidět i v mnoha oblastech jiných církevních uskupeních a je vskutku alarmující.

Pastýř




Re: Katolíci a charismatici: je zde - a nebo bude zde - nějaký rozdíl? (Skóre: 1)
Vložil: poutnick v Úterý, 19. květen 2009 @ 09:13:58 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Člověk který chce něco srovnávat by o tom měl nejdříve znát alespoň nejzákladnější fakta. Nejnižší buňkou naší církve rozhodně není biskupství ale farnost a pak ještě vikariát. Na Moravě se jim říká děkanství. Následuje biskupství které je dejme tomu na úrovni kraje ve státní správě, pak arcibiskupství jako stát a pak Vatikán. Při představě nějakých místních nebo nadnárodních církví o kterých mluví autor mi běhá mráz po zádech. My nejsme politická strana ani spolek pseudovlastenců který by se snažil prosazovat svůj národ na úkor jiných. Jsme lidé hříšní ale takhle to zrovna neděláme. Zajímavé je že satanisti si jako cíl svého útoku vybrali mši katolickou. Jejich černá mše je bod po bodu jejím pravým opakem a výsměchem. Zdá se že jim vadí víc než jiné obřady. První máj je zase odedávna svátkem práce jako svátek svatého Josefa Dělníka. Proto si ho vybrali komunisti a pokusili se jeho památku vymazat. Jestli chce někdo napadnout nějaké církevní společenství tak se mu vždycky navenek trochu připodobní ve snaze odlákat ovečky. O tom svědčí i to co se stalo Jednotě bratrské. Málem se nám přihodilo něco podobného na mnoha místech. Po revoluci jsem dal syna do školky v jednom klášteře a myslel jsem si že je v těch nejlepších rukách. Školka se tvářila že je součástí kláštera. Teprve později jsem zjistil že je jen v nájmu a že se kolem děje něco divného. Když bratři zjistili koho tam mají tak jim neprodloužili smlouvu a bylo vymalováno. Kdyby se s nimi začali demokraticky zaplétat a zkoumat jestli by se nedali nějak využít tak mohli být dneska bez kláštera a možná i bez řádu a víry samotné. To je nejspíš jeden z důvodů proč Pán Ježíš ustanovil pastýře stáda a ne demokracii.



Stránka vygenerována za: 1.26 sekundy