Grano Salis - Bohem vyvolení

Vyvolení Bohem Obyvatelé San Bernardeta v Kolumbii doufají, že Bůh jim poskytne vysvětlení jednoho z nejpodivnějších jevů na světě, kterého jsou svědky. Kostelník Eduardo Cifuntes říká, že městečko bylo vždy chudé a klidné. Jen staří lidé dětem vyprávěli, že San Bernardo navštěvují andělé. Ale nikdo to nebral vážně.

Když Cifuntes nastoupil do úřadu, předcházející kostelník, Andres Bejarano, ho večer zavedl na hřbitov. Vzal lopatu a začal rozkopávat nějaký hrob. Eduardo stál jako přibitý, myslel si, že se jeho kolega zbláznil. A když Bejarano zdvihl víko rakve, Cifuntes málem omdlel. Viděl tělo ženy, které vypadalo, jako by ho pohřbili včera. Dozvěděl se však, že zemřela před dvaceti lety! Andreas Bejarano se staral o kapli a hřbitov. V roce 1965 ho požádali, aby přenesl ostatky ženy, která zemřela před šesti lety. V rakvi místo kostry našel dokonale uchované tělo. Kostelník nikomu nic neřekl, ale potají vykopal ještě deset dalších hrobů a zjistil, že ani na ostatních tělech nejsou stopy po rozkladu. Až tehdy o všem informoval kněze. Kněz chtěl o všem pomlčet. Když však Cifuntes viděl, co se děje, chtěl za každou cenu pochopit, co se to děje na hřbitově. V roce 1980 proto informoval vědecké instituce a policii. V městečku se rozpoutalo peklo. Vědci překopali hřbitov a blízké pole. Ukázalo se, že lidé, které pochovali posledních padesát let, jsou mumifikovaní. Z těch, kteří zemřeli dříve, zůstali kostry. Obyvatelé San Bernardeta začali protestovat. Rodiny mrtvých se dožadovali úcty k zesnulým. Někteří si vynutili návrat mrtvých do hrobu, jiní zůstali v kapli. Rakve byly otevřené, všichni mohli vidět mrtvé na vlastní oči. A tak spatřili například Susanu Acerovou, která zemřela v roce 1977 ve věku 75 let na rakovinu. Pochovali ji v bílých šatech, se šátkem na hlavě. Vypadala, jako by spala. Její tělo zhnědlo, ale nepodlehlo rozkladu. Rosa Bohorquezová zemřela ve věku 81 let na infarkt. Vypadá dost zvláštně - ústa má otevřená, jako kdyby křičela. Vedle ní odpočívá Laureano Acosta, který zemřel v 75 letech. Trpěl rakovinou jater a po smrti se usmívá. Když žil, velmi se pyšnil svým mohutným knírem - a nadále ho má lesklý a upravený. Amálie Folomena zemřela v 85 letech "starostmi" - to alespoň tvrdí její rodina. Do ruky jí tehdy dali červený karafiát, který se dodnes zachoval. Další mrtví nemají jména, pochovali je vedle hřbitova, zřejmě pro nedostatek peněz na pohřeb. Jedna z místních obyvatelek, Maria Perézová, říká, že spolu s ostatními se chodí často dívat na rakve a jen těžko může uvěřit, že lidé v nich jsou skutečně mrtví. Když prý mají místní obyvatelé nějaký problém, stačí se v kapli pomodlit a okamžitě přijde pomoc. Jak je možné si tento jev vysvětlit? Podnebí v San Bernardu není suché, proto lze těžko mluvit o mumifikaci pozůstatků vlivem atmosférických podmínek. Výzkum půdy též neukázal odchylky od normy. Ani zkoumání vody, kterou obyvatelé pijí, nevneslo do záhady světlo. Lékař a patolog Marco de Costa, který se již přes dvacet let snaží vyřešit toto tajemství, dokonce studoval složení stravy zdejších lidí. Zjistil, že jedí hlavně místní zeleninu a ovoce, které možná obsahují substance, které se po smrti nějakým způsobem aktivují. Ale co malé děti a novorozenci, kteří ovoce nikdy nejedli? Navíc tito lidé jedí již věky totéž a mumifikace začala teprve před několika desetiletími. Místí ale vědí své. Jsou přesvědčení, že jsou vybraní Bohem a zažívají jeho milosrdenství, protože žijí tak, jak Bůh přikázal. Těžce pracují na poli, velmi si váží starých lidí, mladí neradi odcházejí do velkého světa, nepřitahuje je spěch ani život v městě.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace