Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Zdislava.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 5, článků celkem: 16095, komentáře < 7 dní: 474, komentářů celkem: 390666, adminů: 60, uživatelů: 5034  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 292 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Informace z jednání VV BJB dne 22. listopadu 2021
·Seznam vypuštìných novozákonních veršù v Pøekladu Nového svìta
·Pastoral brothers – kde konèí vtipnost?
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
107021681
přístupů od 17. 10. 2001

Nebezpečná učení: Sv. Kryštof - ochránce všech poutníků
Vloženo Úterý, 11. říjen 2005 @ 20:10:46 CEST Vložil: Bolek

Kritika bludů poslal McMartyn

Příběh o sv.Kryštofu pochází ze 13.století z tzv. Zlaté legendy. Kryštof byl druh Kananejského obra, měřil 5,5 metrů, měl hrůzunahánějící vzhled a žil ve 3.stol. po Kristu. Jeho původní jméno bylo Reprobus. Byl velmi pyšný na svůj vzhled a zavázal se sám sobě, že jestli najde někoho strašnějšího než je on, stane se jeho služebníkem. Po dlouhém hledání našel jednoho kandidáta - ďábla a jak slíbil, stal se jeho služebníkem. Po nějakém čase ale zjistil, že i ďábel má z jedné věci strach - z Kristova kříže a tak Reprobus opustil ďábla a stal se služebníkem Kristovým - stal se křesťanem. Vyhledal jednoho poustevníka, aby se ho zeptal, jak může lépe sloužit Kristu a ten ho nasměroval k velké řece se silným proudem, může převážet lidi z jednoho břehu na druhý a tak se stal Reprobus převozníkem. Jednoho dne přišel k obrovi malý chlapec a chtěl převést na druhý břeh, když ale vstoupil na loď, ta se začala potápět.

Chlapec se odhalil jako Ježíš Kristus a vysvětlil Reprobovi, že loď se potápí pod tíhou hříchů celého lidstva, které na sebe vzal. Chlapec pak obra pokřtil a dal mu nové jméno - Kryštof, anglicky Christopher z řeckého Christo-phoros, čili Převozník Krista. Dítě pak vyzvalo Kryštofa, ať zabodne svou převozní hůl do země, tak pak zázračně rozkvetla a vydala plody, tento zázrak pak přivedl mnoho lidí ke Kristu. To se ale nelíbilo místnímu králi a ten dal Kryštofa uvrhnout do vězení a tam zemřel mučednickou smrtí. Toliko příběh o sv.Kryštofu. Úcta k této nepravděpodobné figuře byla ostře kritizována mnoha osobnostmi, např. Erasmem. Nakonec byl Vatikánem v roce 1969 tento příběh s konečnou platností uznán za mýtický a byla ponechána pouze místní vzpomínka na 25 červenec. Kryštof byl dříve jedením ze 14 "svatých pomocníků" a patronem všech cestujících. S podivem ale je, že navzdory jeho degradování úcta a modlidby k této oblíbené osobě přetrvávají. Deník USA Today k tomu píše : "Každá organizace, která může škrtem svého duchovního pera odstranit chudáka svatého Kryštofa z tisíců automobilů, by mohla také přiznat, že se mýlila i v jiných otázkách." Myslím, že je na místě položit si otázku, ke komu se v případě sv. Kryštofa miliony katolíků vlastně modlí.
zdroj : http://www.absoluteastronomy.com/encyclopedia/s/sa/saint_christopher.htm


"Sv. Kryštof - ochránce všech poutníků" | Přihlásit/Vytvořit účet | 21 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Sv. Kryštof - ochránce všech poutníků (Skóre: 1)
Vložil: noname (cnemo@seznam.cz) v Úterý, 11. říjen 2005 @ 23:58:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)

"Myslím, že je na místě položit si otázku, ke komu se v případě sv. Kryštofa miliony katolíků vlastně modlí."

To je naprosto jednoduché, modlí se k Bohu.



Re: Sv. Kryštof - ochránce všech poutníků (Skóre: 1)
Vložil: JakubV v Středa, 12. říjen 2005 @ 08:28:39 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Úžasná schizofrenní logika, kterou zde v případě svatých katoličtí mniši (noname & spol) aplikují ,mě inspirovala a navrhuji provést následující experiment:

Jestliže nezáleží na dokonce ani na pravdivosti legendy ani zda je život a skutky svatého reálný, vytvořme naším katolíkům nového svatého, např. sv. Reformovaný. Legendu, popř. mýtus by mohl sepsat pastýř, anebo dokonce samotný reformovaný - sám nejlépe ví, co a jak mají katolci rádi.

A katolíci, můžete se tady začít ke sv. Reformovanému, patronu všech hledajících, modlit. Pdle vaší logiky to bude jednoduché - budete se modlit k bohu.



sv. Pilat (Skóre: 1)
Vložil: reformovany v Středa, 12. říjen 2005 @ 16:45:50 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Dokonce jsem cetl, ze koptska cirkev uctiva sv. Pilata.

Ci ti lide nevymysli.

Drzme se zasady SOLA SRIPTURA



Re: Sv. Kryštof - ochránce všech poutníků (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Čtvrtek, 13. říjen 2005 @ 05:59:17 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Zdravím vás, vážení čtenáři Grano Salis.

Výzva reformovaného je směšným pokusem obhájit své postoje pravidlem, které se nikdy v protestantské církvi nedodržovalo!

Protestanté, evangelikální církev tohle pravidlo porušuje každý den. Napsal jsem na to téma článek na Grano Salis - Porušují protestanté svoji zásadu sola scriptura?

V tomto případě není důležité, jestli je nauka o Boží Trojjedinosti pro mě omyl, nebo není. V tomto případě je důležité, že slovo Trojjediný, nebo Trojice jako označení pro Boha se ve Svatých textech Bible nevyskytuje!

Pokud dává reformovaný výzvu k dodržování tohoto polemického pravidla a zároveň rozumí a vysvětluje Boha coby Trojjediného, porušuje tím hned pravidlo Sola Scriptura, na které se před krátkou chvíli odvolává. Nikde, znova opakuji nikde se nedočtu, že by Pán Bůh byl, je nebo bude Trojjediný. Trojjedinost je jenom výkladem biblických textů, nikoliv Boží slovo! To je však podstatný rozdíl! Protože pochopení Božího slova mě může také vést k mariánské úctě, eucharistii, křtění dětí podobně jako k Trojjedinosti. Vždyť je to jenom interpretace, vysvětlením Božího slova.

Domnívám se, že učení o Boží Trojjedinosti je totiž jenom dalším z katolických omylů, který si protestanti vypůjčili do své věrouky. Ale zatímco katolíci mají alespoň své vlastní vysvětlení s poukazem na tradici od prvopočátku vzniku církve. Protestanté se ohánějí tzv. jenom biblickými texty, pravidlem Sola Scriptura.

Pokud má platit Sola Scriptura, potom se držme vážně jenom biblických textů. A nějaké novotvary nepoužívejme - Trojjediný. Tohle slovo, takové označení Boha v Bibli nikde nečtu, vy ano?

s pozdravem Karels

p.s. reformovaný, tvoje snaha je dobrá, tak ji doveď až ke svému naplnění




Re: Sv. Kryštof - ochránce všech poutníků (Skóre: 1)
Vložil: Nemesis v Pátek, 14. říjen 2005 @ 14:40:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Když tvrdím jedině Písmo, říkám tím, že věřím, že je od Boha - tedy pravda Sola Scriptura můžou říct dva lidé, kteří říkají pravý opak a přesto tuto zásadu neporušují. Už díky tomu, že pro každého je bible to jak ji chápe. Všechno je otázkou toho jak co chápu, nebo si vysvětluji, nic mimo to není. Dále věřím, že Bůh nikdy mluvit nepřestal a tedy - teoreticky bible (chápej teď jako soupis Božího jednání s lidmi) neustále pokračuje. Důležité je vědět, že si Bůh neprotiřečí, tedy považuji li bibli za Jeho slovo ostatní co přichází se s ní nesmí vylučovat. To je Sola Scriptura.



Re: Sv. Kryštof - ochránce všech poutníků (Skóre: 1)
Vložil: Karels (haohan@seznam.cz) v Pátek, 14. říjen 2005 @ 19:52:50 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Sola scriptura
Reformační princip Písma a jeho výzva katolické teologii

(Recenze článku Burkharda Neumanna, Sola scriptura, Catholica 52 (1998), s.277-296)

Reformační princip sola scriptura (pouze Písmo) představuje podle autora výzvu, na niž
katolická teologie dosud přesvědčivě neodpověděla (stejně jako naopak reformační teologie
na zpětný dotaz s katolické strany). Přitom jde o základní oblast ekumenického teologu, o
základy víry, totiž o normativní roli Písma a spolu s ním i tradice.

Stará církev až hluboko do středověku viděla podle W.Kaspera Písmo, tradici a církev
"předkriticky" v takřka samozřejmé jednotě. Upřednostňování Písma se objevovalo v
reformních hnutích a mělo tendenci kritickou k církvi, papeži nebo kurii. V pozdním
středověku však humanismus umožnil kriticky rozlišit prameny a tím lidské tradice.
Reformace se odvolává na Písmo jako na normu víry. Podle N. však nejde o formální princip,
protože nejde o kánon Bible, ale o poměřování jeho středem, jímž je nově objevené
"evangelium". Luther nechápal svou pozici subjektivisticky, protože vycházel z toho, že Písmo je jasné. Claritas scripturae má dva aspekty, které spolu souvisí a nelze je chápat odděleně.

Vnější jasnost je dána filologicky - četbou původních pramenů v originále. Prameny se podle
humanistů samy ověřují, každý odborník je vykládá nutně stejně. Nevykládá-li se Písmo
alegoricky, ale literně, slovně, pak všichni musí najít tentýž smysl. Slovním smyslem Písma je
Kristus - i to je jasné. Vnitřní jasnost je dána tím, že Bůh dává slovu víru a jen ve víře lze
správně rozumět. Tato vnitřní jasnost není subjektivní, je vázána na vnější slovo Písma (proti
blouznivcům). Kalvín se obdobně odvolává na testimonium Spiritus Sancti internum.
Jak již bylo řečeno, vidí N. princip Písma jako materiální - středem Písma je ospravedlnění
hříšníka pro Krista z pouhé milosti, přijímané vírou. Sola scriptura tedy dává smysl jen spolu
se solus Christus, sola gratia, sola fide. Na tomto základě je třeba chápat všechno ostatní v
Písmu. Středem je Kristus, ne Písmo - "urgemus Christum contra scripturam", říká Luther.
Kristus se dosvědčuje sám, Písmo se samo vykládá a nepotřebuje tedy magistérium.
Písmo a tradice nepředstavují pro Luthera - narozdíl od pozdější doby - protiklad. Pro Luthera
není totiž základem Písmo, ale zvěstování, Písmo jen slouží aktuálnímu zvěstování. Není tedy
problém vidět Písmo v rámci tradice. Písmo není slovem Božím, ale jeho prostředkem,
médiem. Slovem tradice však Luther a reformátoři označují něco jiného: lidská ustanovení v
církvi. Ani ta nejsou sice odmítnuta, ale jsou poměřována Písmem, a nesmí mu odporovat.
Pokud je možné je bez hříchu zachovávat, má se tak činit (CA 15). Jinak se ale CA snaží vřadit do církevní tradice, prokázat, že je v tradici celé pravověrné církve, že v ní není nic v rozporu s Písmem a obecnou církví. Chce naopak prokázat kontinuitu se starou církví a tím oprávněnostsvé kritiky středověké církve. Vědomě se odvolává na starocírkevní vyznání a církevní otce.Kritériem shody s patristikou a odmítání středověku je evangelium o ospravedlnění, nikoliformální princip kánonu. Srovnání CA a katolické Confutatio ukazuje, že konflikt je jinde.Confutatio se snaží prokázat trvalou kontinuitu církve až do 16.století, kdežto CA vidí vestředověku opuštění dosavadní tradice, které má být překonáno reformací. Oba dokumenty kladně hodnotí patristickou církev, liší se však pohledem na středověkou církev.

Princip sola scriptura nepochází od Luthera, ale až z Formule svornosti 1577, kde měl tvořit
jednoznačný základ pro teologii. Narozdíl od reformace tento princip vedl k faktickému
ztotožnění Bible a Božího slova (teoreticky se rozlišuje revelatio mediata a immediata).
Protějškem církve už není zvěstované slovo, ale Bible. Jednota Zjevení a Písma je zajištěna
učením o božské inspiraci Písma, v extrémním případě dokonce verbální inspirací - včetně
vokalizace hebrejského textu. Neomylnost Písma je pak základem jistoty víry. Z tohoto pojetí
Písma se odvozuje řada vlastností (affectiones), namířených protikatolicky: auctoritas (Písmo
se samo potvrzuje), necessitas (potřebnost pro víru), sufficientia (Písmo obsahuje vše potřebné ke spáse), perspicuitas (jasnost, srozumitelnost), semetipsi interpretandi facultas (samo se vykládá). Tuto pozici rozbije historická kritika, s kterou se však vyrovnává i katolickáteologie a to vede k řadě společných formulací.

V další části shrnuje N. shody. Katolická i reformační teologie se shodnou, že Písmo je
výsledkem procesu tradice, že Písmo, tradice a církev patří odpočátku k sobě, že Písmo je
písemně fixovaná a proto směrodatná tradice prvních svědků evangelia a jako takové má
normativní funkci. Dnešní katolické chápání zjevení umožňuje vidět Písmo jako
nepřekonatelné a tudíž materiálně sufficientní. V tomto smyslu ani není možné vidět tradici
jako samostatný zdroj zjevení vedle Písma. Tradice je postupující vhled do zjevení. Katolická
teologie uznává, že je třeba Písmo interpretovat ze středu, jímž je Kristus (was Christum
treibet, Luther). V této souvislosti lze katolicky přijmout i materiálně chápaný princip sola
scriptura (citován Ebeling: Formální princip Písma je nemožnost), učení o sebeprosazení
biblického kánonu, pokud se mu rozumí tak, že je jeho subjektem Bůh. Současně se však musí vzít vážně, že se to historicky děje skrze církev. Katolicky lze přijmout i to, že autorita Písma není odvozena z autority církve, ale z autority Zjevení. Testimoniu internu odpovídá na
katolické straně milost víry. Ke katolickému pojetí ovšem patří výklad Písma magistériem,
podřízeným slovu a sloužícím mu. Reformační hledisko má pravdu, pokud se chápe jako
priorita Božího jednání před jednáním církve. Jednání církve je viděno v souvislosti působení
Ducha svatého. Tato shoda však nezakrývá zbývající diference, naopak je zvýrazňuje. Reformace zdůraznila na základě své historické zkušenosti nedisponovatelnost Božích věcí člověkem a církví. Jde jí o primát evangelia nad církví. Ten katolická strana sice také uznává, ale pro reformační teologii stojí v popředí kritický moment tohoto primátu. Na katolické straně se problematika ještě vyostřuje vzhledem k vývoji tradice a k papežskému úřadu. Reformační strana vidí ostřeji rizika úřadu ve vztahu k Božímu slovu, možnosti zneužití moci. Ještě vyostřenější problém je tam, kde dogmata (mariánská 1854 a 1950) nemají žádný základ v Písmu. Problémem není ani tak obsah těchto dogmat jako spíš problematičnost těchto dogmatických rozhodnutí.
Historicky lze doložit, že vývoj dogmatu o neposkvrněném početí vedl k přenesení důrazu z
Písma a tradice (kde chyběl základ) na consensus fidelium a papežské rozhodnutí. Tyto otázky formuluje N. provokativně, aby zdůraznil význam této problematiky.

Zatímco pro katolickou teologii bylo aktuální zdůraznit kontinuitu, reformační myšlení zdůraznilo kritiku tradice.

Písmo jako kritický protějšek církve zůstalo podceněno. J.Ratzinger o tom napsal na adresu
konstituce Dei verbum kriticky: "Je politováníhodné, že Vaticanum II v tomto bodě
nepřineslo žádný pokrok, nýbrž moment kritiky tradice úplně pominulo. Připravilo se tak o
důležitou šanci ekumenického dialogu; ve skutečnosti by vyložení pozitivní možnosti a
nutnosti vnitrocírkevní kritiky tradice bylo ekumenicky plodnější než spor o kvantitativní
dokonalost Písma, který můžeme klidně označit za fiktivní" (z komentáře v LThK). Sola
scriptura vyjadřuje právě tento moment kritiky tradice. Otevřenost, s níž současný papež
mluví o negativních stránkách minulosti církve, by měla být podnětem zabývat se touto
otázkou.

Zdroj: http://www.mujweb.atlas.cz/www/ekumenlit/catholica.HTML

Karels




Stránka vygenerována za: 0.19 sekundy