poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - Dodatek C.
Vláda nad králi.
Apoštolská Stolice přenesla Římské Impérium od Řeků ku Germánům v osobě Karla Velikého. A vládci přiznávají, že právo i autorita přezkoumat osobu zvolenou za krále či císaře přísluší nám, kteří pomažou, posvětí a korunují.
Papež Innocent III. Dekret "Venerabilim fratrem" Březen A.D. 12021
Klíčový prvek v Janovo identifikaci ženy jedoucí na zvířeti je poznámka, že ona je "město, které vládne nad králi země." Pečlivě jsme zdokumentovali skutečnost, že papežský Řím tuto předpověď vyplnil, a že splnil právě tak další kritéria, která Jan v identifikaci ženy uvádí. Vyzýváme každého, aby našel jiné město než Řím a jeho následník Vatikán, které by mělo charakteristiky uvedené v Apokalypse 17.
Kristovo odhalení Janovi, že "náboženská skupina bude předstírat že je Nevěstou Krista a zároveň vejde do nečistých aliancí s vládci země a dokonce bude nad nimi vládnout", je jedním z nejpozoruhodnějších proroctví celé Bible... Několik knih - v celé jejich šířce, by bylo možné napsat o důkazech, že toto proroctví bylo naplněno římsko katolickou církví. Bohužel, my můžeme podat pouze malou ukázku dodatečné dokumentace pro ty, kteří by měli zájem.
SOUDCE VŠECH - SOUZEN NIKÝM.
Papež Lev X. 1513 - 31. vydal zákaz všem soudům ve všech zemích, soudit kohokoliv, kdo byl absolvovaný církví tím, že zaplatil pokutu nařízenou za každý zločin. Pakliže nějaký soudce se pokusil tento zákaz obejít byl bez okolků exkomunikován. Být vyhoštěn z církve znamenalo také ztrátu občanství, jelikož civilní autority byly nuceny akceptovat církevní dekrety.
Papež Pavel IV., inkvizitor nad inkvizitory, bezkonkurenční mučitel Křesťanů a pronásledovatel Židů mluvil tak oplzle, že by nikdo nevěřil, nebýt místopřísežných výpovědí očitých svědků. Stále se s někým hádal, dokonce i s králem Karlem V. a králem Filipem II., kteří byli jediní přátelé papežství. Na jeho mysli byl pouze jeden cíl: "Drtit pod svou nohou krále i císaře.".(Ignaz von Dollinger).4 Těsně před svou smrtí v r. 1559, jako reakci na růst protestantského hnutí, který nabíral hrozivých proporcí, a ohrožoval i "Kongress Kardinálů, Pavel IV. vydal bulu "Cum ex Apostolatus Officio."
Jako "Římský Pontiff, Náměstek Boha a Ježíše Krista na zemi, držitel moci nad národy a královstvími, soudce všech a souzen nikým v tomto věku," Pavel IV. prohlásil, že má neomezenou moc sesadit kteréhokoliv vládce a zabrat majetek kohokoliv - bez soudního procesu. Každý, kdo by takto sesazené chránil či obhajoval bude exkomunikovaný. Jeho dekret prohlašoval:
Kdokoliv by byl objeven, dokázán či shledán že opustil katolickou víru .upadl do hereze, nebo vytvořil či nařídil schizma, bude potrestán následujícími tresty: Exkomunikace, propadnutí veškerého majetku - bez ohledu na hodnost, řád či preeminence - i když mají tituly barona, hraběte, markýze, knížete, krále či císaře.
Žádnému člověku není dovoleno odporovat tomuto výnosu! Kdyby tak kdokoliv učinil, zažije hněv Všemohoucího Boha a Jeho požehnaných apoštolů Petra a Pavla.
Sepsáno v Římě u Sv. Petra, léta vtělení Páně 1559, patnáctého dne března, čtvrtého roku našeho Pontifikátu. (Ehler & Morrall)5
Papež Sixtus V. (1585 - 89), přepsal Bibli, aby se přizpůsobila jeho podivným idejím, prohlásil, že má nejenom náboženskou, ale také civilní jurisdikci "nad králi a princi" a že "může "ustavit či sesadit kohokoliv - jak se mu zalíbí - včetně císařů!" Toto nebyla nijaká planá hrozba, protože v té době vládl všeobecný pohled, že mimo římsko katolické církve není spása! A tak exkomunikace se rovnala věčnosti v pekle!
Papež Klement XI., ve své bule "In Coena Domini" z roku 1715. exkomunikoval každého, kdo neuposlechl papeže a hlavně - kdo mu neplatil daně. Bula prohlašovala, že papež měl plnou autoritu nad všemi lidmi - včetně vládců a nad všemi záležitostmi - jak náboženskými, tak i světskými. Následující papežové toto dogma potvrdili a Řím ho nikdy nezrušil!
UDRŽENÍ PAPEŽSKÉ NADVLÁDY
Vatikán je nazvaný "jednou z nejmagnificentních sbírek umění" a "nejpozoruhodnější pokladnicí světa." Část tohoto pokladu je nyní na cestě světem. (včetně Michelangelovy "Piety") Počalo to Denverem v Coloradu, aby to připadlo na dobu papežovy návštěvy v srpnu 1993. Příští město určení bylo Buenos Aires. S návratem výstavy do Vatikánu se počítá až k oslavám třetího tisíciletí. Jeden z klenotů které jsou vystavovány je tiára papeže Pia IX., který předsedal Vatikánu I. Tiára nese nápis:
"Koruna je symbolem svrchovanosti papežství". Tiára je ozdobena perlami a drahokamy s nápisem v latině, který v překladu říká: Neomylnému Náměstku Krista; Svrchovanému Guvernéru života na Zemi; Otci Národů a Králů. (Our Sunday Visitor Aug. 22. 1993)6
Jak vidíme, nárok na titul "vládců nad králi země" splňuje Janovu vizi. Tento nebyl nikdy anulovaný Římem, který stále vidí papeže jako svrchované monarchy, kteří tomuto světu vládnou na místě Boha! Ovšem po zrušení království, zůstali papežové bez králů, kterým by mohli vládnout. Následovné republiky a demokracie vložily vlády do rukou lidu a postupně (ve většině zemí) daly stejná práva všem náboženstvím. Dokumentovali jsme ten fakt, že když papežové zjistili že jim moc uniká, snažili se - všemi prostředky - tyto vlády podkopat... Jejich stálé a očividné potlačování lidských práv je nepopíratelné.
Ovšem bývalá papežská moc se zase nezměnila tolik, jak by se zdálo. Římsko katolická církev nadále učí své členy, (asi 980 milionů) že věrnost k církvi je na místě prvním a že ona může zprostit každého povinnosti věrnosti vůči civilním vládcům. Toto nebezpečí pro civilní vlády rozpoznal stát Missouri již před sto lety. Následkem toho byla ústava Missouri opravena klauzulí (1864), která vyžadovala, aby každý duchovní složil slib věrnosti Státu Missouri a tím Spojeným Státům. V tomto kritickém čase Občanské Války, arcibiskup ze St.Louis poslal dopis všem kněžím, odsoudil slib a vyzval je k odporu vůči vládě.. (Emmet McLoughlin, 1977)7
OSPRAVEDLŇOVÁNÍ TOTALITY.
Dvacátého září 1870, armáda generála Rafaela Cadorna, ozbrojená moc nově sjednocené Itálie, prolomila římské Aureliánské hradby Porta Pia. Papežské síly, pod velením generála Hermana Kanzlera nabídly jen symbolickou obranu. Nejenom Řím, ale všechno co zbylo z Papežským Států, převzala nová Itálie. Vychutnávaje tak dlouho hledanou nezávislost, občanská nálada vůči církvi, která tak dlouho vládla nad ohromným územím železnou pěstí, se stala vyloženě nepřátelskou. Papež Pius IX., který prosadil dogma o papežské neomylnosti na Vatikánu I. o několik měsíců později zemřel. Když, s velikou pompou byla jeho rakev nesena ulicemi do chrámu sv. Petra, dav Italů naplnil náměstí a počal házet kameny s pokřikem:
"Smrt papeži! Smrt kněžím! Hoďte to prase do řeky! Hoďte tu bestii do Tiberu!"
Pouze policie zabránila, aby to dav skutečně neudělal. Tato proti-papežská nálada se strany prostého člověka z ulice, se vyvíjela po delší dobu jako reakce na potlačování základních svobod. Pět let před zahájením Vatikánu I. papež vydal svou, nechvalně známou encykliku "Quanta cura," ve které odsuzuje "propagátory svobody svědomí a svobody náboženství a všechny ty, kteří tvrdí, že církev nemá právo použít síly." (August B. Hasler,"How the Pope Became Infallible, 1981)8
Papežství vládlo skrze sílu po staletí, a papežové se obávali čerstvého větru svobody, který přinášel touhu po individuálních základních právech člověka. Taková atmosféra byla odporná papežské pýše a papežským ambicím. Papeži si byli jistí, že dogma o jejich neomylnosti, oficiálně schválené biskupským sněmem z celého světa, skončí všechny nesmyslné touhy a sny o svobodě. Jak jeden vážený historik 19 století vysvětlil:
Trest smrti za přestupky proti církvi byl stále v trestním řádu, církev měla stále povolený přežitek středověké nezákonnosti - t.j. právo asylu pro zločince, farní duchovní byli stále správci civilních záznamů, Jezuité měli i nadále právo proniknout kamkoliv - řídit královské soukromí, soukromé domy občanů, veřejných institucí, škol a pod. Prostě země byla totálně pod mocí duchovenstva. (G.S.Godkin, "Life of Victor Emmanuel II., 1880)9
Když člověk vidí tento úžasný obraz papežské moci a utlačování, cítí podiv nad tím, že to bylo přijato jako část života a to nejenom obyčejným lidem, který se nemohl bránit, ale i vládci! Ani zřejmá zla a nespravedlnosti - prováděná církví po staletí, nevrhla ani trochu pochybnosti na platnost a oprávněnost papežských dekretů. Von Dollinger podává tento neuvěřitelný obraz:
Bylo řečeno, že Boží Náměstek na zemi jedná jako Bůh, který často zahrne mnoho nevinných osob při trestání viníků. Kdo se odváží mu postavit? On jedná pod Božským vedením a jeho činy nemohou být měřeny pravidly lidské spravedlnosti.
Zdá se to být paradoxní, ale je historickým faktem, že čím víc podezřelé a skandální bylo chování papežů z pohledu zbožných, tím více cítili náklonnost k útěku od vlastních pochyb a podezření do bezpečí náruče papežské neomylnosti proto, že již od dětství byli učeni, že papež je pánem a vůdcem církve - kterého nikdo nemohl volat k odpovědnosti či mu odporovat.
Petr Cantor již na konci 12 století přiznal, že papežská korupce nemá biblické ospravedlnění ale na druhé straně by bylo rouháním shledávat chyby v papežově chování. (Dollinger)10
