poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - 20. Povraždění Srbů.
Dobrý Ustašovec umí nožem vyříznout dítě z matčina těla...
Ante Pavelič, "Vůdce" Chorvatů 1
Ante Pavelič, jako Vůdce Chorvatska, a Štefan Hefer, guvernér kraje Baranja, si zajistili svá místa v historii na hromadě zohavených těl milionu obětí..... Oba byli římští Katolíci středního věku, členové Parlamentu. Podíleli se na genocidě svých krajanů, na vraždách vykonaných se sadismem, který šokoval dokonce i Nacisty...... Oba dva uprchli po válce do Argentíny, vatikánskou "krysí cestou"
Scott and Jon Lee Anderson, Inside The League
Vatikánská podpora Hitlera a Musoliniho a loutkový režim Francie za Druhé Světové Války byl zcela konzistentní s jeho touho vzkřísit Svaté Římské Impérium, kde by světští vládci byli pod kontrolou Říma. Takový je ten starý sen Vatikánu až podnes. Francie, kterou Pius XI. nazval "prvorozenou veliké katolické rodiny" společně s Německem a Itálií, byly přední katolické země Evropy, kde církev držela velikou moc. Jejich vlády byly ochotné spolupracovat s církví a dokonce ustavit formální svazky skrze konkordáty.
Agresivní ateismus sovětského komunismu a jeho bezohledné ničení kostelů, z něj učinil největšího nepřítele, jakého Katolicismus ve své historii kdy poznal. Také kapitalistické demokracie, se svými prapory svobody svědomí, náboženství a tisku, nebyly také slučitelné s římským Katolicismem. A tak se stalo, že Fašismus dvacátých a třicátých let vypadal jako něco, co by mohlo opětně spojit katolickou Evropu, jako hradbu proti komunismu a rostoucí hrozbě demokracií.
Vatikán si uvědomoval, že válka proti Marxismu Leninismu byla válkou na život a smrt. Zdálo se být výhodné spojit se s nastupující silou fašismu v Západní Evropě. Konkordát z r. 1929 s Musolinim a konkordát v 1933 s Hitlerem, byly částí této politiky. Důležitá spojení odrážela šikovnou diplomacii Eugenia Maria Giuseppe Giovanni Pacelli, který byl vatikánským ministrem zahraničí, na nejlepří cestě nastoupit po Piovi XI, jako papež Pius XII, těsně před začátkem Druhé Světové Války v roce 1939. Jak Musolini, tak i Hitler byli Katolíci, a jejich vedení posílí evropský Katolicismus. Vatikánský imperialismus tak rostl bok po boku Německa a Itálie.
MEZIMOŘSKÉ PLETICHY.
V posledních dnech První Světové Války, Pacelli - nová rodící se hvězda v očích Vatikánu, byl papežským pověřencem v Mnichově. Vyjednával tajně za Vatikán s Centrálními Mocnostmi (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko) aby zachránil Německo a Rakousko-Uhersko před porážkou. Tyto katolické země byly životně důležité pro vatikánské zájmy v Evropě. Jejich rozpad na menší státní útvary by znamenalo formaci zemí, kde by Katolíci byli v menšině a církev by tím ztratila svou dominantní pozici, která byla (a stále je) tak důležitá pro ambice Vatikánu.
Prezident Wilson byl ale již rozhodnutý dát nezávislost Jižním Slovanům. A tak se zrodily nezávislé státy jako Československo a Jugoslávie. Pojednou chorvatští Katolíci shledali, že jsou menšinou v nové zemi, kontrolovanou Východní Ortodoxní církví. Aby změnil tuto nepříjemnou situaci, Vatikán počal kampaň 1) Za zničení Ortodoxie v Jugoslávii, 2) Za zastavení rostoucí hrozby komunismu v Jugoslávii.
Ve sledování těchto cílů, Vatikán udělal v roce 1920 kontakt se skupinou "Bílé" ruské inteligence, která uprchla před bolševickým nástupem k moci, a byla rozhodnutá se vrátit zpět a "Rudé" porazit. Jak tato konspirátorská klika rostla, stala se známou pod jménem "Intermarium" - mezinárodní podzemní komitét pro spojení lidí "Intermare" oblasti, které ležely u Baltického, Černého, Egejského a Adriatického moře. Tato hráz by potom teoreticky stála mezi komunisty Východní Evropy a novou, sjednocenou Evropou katolickou... Jak tak rostla síla Intermaria, tak rostla i podpora Vatikánu - i když už v r. 1930 byla vlastně fašistickou skupinou, která prováděla mezinárodní terorismus. Mezi jimi snad největším sadistou byl muž jménem Ante Pavelič. Byl to člověk, který byl předurčený osudem, aby poskytnul veliké služby jak Hitlerovi, tak i Vatikánu, jako hlava nacistického loutkového režimu v Jugoslávii, známým po jménem Ustaša.
Světový Komunismus byl zlem mimo lidskou představivost, odpovědný za povraždění nesčetných milionů a nezákonné věznění a mučení mnohých. Bohužel, mezi lidmi, kteří si dali za smysl života boj s komunisty, byli takoví, kteří byli právě tak sadističtí a suroví, jako jejich nepřátelé. Po Druhé Světové Válce, byla Světová Ani-Komunistická Liga infiltrovaná "teroristy, Nacisty, a Latinsko-Americkými popravčími (bývalí Ustašovci) (Scott Anderson a Jon Lee Anderson:"Inside the League", 1986)2
ANTE PAVELIČ A KATOLICKO-CHORVATSKÉ PODZEMÍ.
Zvolení vůdci Chorvatska i když Katolíci, měli v podezření politické ambice Vatikánu, a oprávněně neprojevili nijakou ochotu pomáhat jeho snahám. A tak bylo třeba vytvořit ilegální armádu pro-vatikánských teroristů. Byla to skupina Ustaši, vedená hlavou Intermaria Ante Paveličem, ve spojení s chorvatským arcibiskupem Aloysiusem Štepinačem. Tito dva super-zločinci byli odpovědní za početné atentáty, včetně jugoslávského krále Alexandra a Barthoua, francouzského ministra zahraničí, (1934) právě tak jako hlavu Chorvatské Strany Zemědělské, Radiče v r. 1928. Tento varoval před machinacemi Vatikánu a musel být odstraněn.
Jako hlava vražd ve Francii na Alexandrovi a Barthouovi, byl Pavelič odsouzený k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout. Už dříve byl odsouzený k smrti v nepřítomnosti jugoslávskými soudy. Musolini, z loyality k Vatikánu dal Paveličovi asyl v Itálii a odmítnul Paveliče vydat jak do Francie, tak i do Jugoslávie.
Po celé Evropě, pod Paveličovým velením, byli Ustaši odpovědní za vraždy, za bomby na veřejných místech, vyděračství, pohrůžky a jiné teroristické činy, zaměřené na vyvolání chaosu v Jugoslávii, s cílem zformování nezávislého chorvatského katolického státu. Vatikánská diplomacie pracovala na svém podílu v oblasti diplomacie. S finanční podporou - jak od Musoliniho, tak i od Vatikánu, Ustaša rostla jak v počtu, tak i v síle. A tak, když Hitler vtrhnul do Jugoslávie, byl schopen okamžitě vytvořit loutkový režim s Paveličem v čele.
Ante Pavelič a jeho Ustaši, měli mašinérii propagandy, která obrátila nacionalistickým chorvatským historickým revizionismem náladu národa do rasistické nenávisti a uvedla předsudky a pověrčivost na tu nejnižší možnou úroveň. Počet obyvatelstva Chorvatska v roce 1920 byl: 3 miliony Katolíků, téměř 2 miliony Srbů Východo-ortodoxních, asi milion Muslimů a 50 tisíc Židů. Ustašovci měli lákavý plán pro ty, kteří snili o kontrole země Chorváty: Odstranění ne-Katolíků a ne-Chorvátů ať už deportací nebo likvidací.
K dosáhnutí tohoto, by muselo Chorvatsko dosáhnout nezávislosti od Jugoslávie. K takovému cíli měl Pavelič už od 1929 zřízené tréninkové tábory pro své jednotky Ustaši, jak v Itálii, tak v Maďarsku. Z těchto bází pořádali Ustašovci teroristické výpravy proti jugoslávské vládě. Byli trénováni italskou fašistickou milicí, nosili černé uniformy, opičili se stejným husím pochodem, pozdravem vztyčenou paží a dychtivě očekávali den, kdy "osvobodí" svou zemi. Ten den přišel v okamžiku, kdy německá armáda vstoupila do Záhřebu a povolala Paveliče z Itálie.
Nacisté splnili přání Vatikánu. Prohlásili nezávislost Chorvatska a ustavili Ante Paveliče jako hlavu loutkové vlády. Pavelič okamžitě začal svůj exterminační program. Jeho přítel Štejpan Hefer se stal guvernérem kraje Baranja, kde horlivě vynucoval krédo Ustašovců. „Znamenalo to, že povraždění Srbů a deportace Židů (do nacistických koncentráků) bylo oficiální státní politikou, kterou prováděly chorvatské teroristické bandy projíždějící hory a údolí v hledání ne-Katolických rodin.“ 3
Pavelič dokonce vytknul Hitlerovi přílišnou laskavost v jeho postupu k Židům a chlubil se, že v Chorvatsku kompletně vyřešil "židovský problém." Těch 50 tisíc Židů, kteří v zemi žili při vypuknutí války bylo rychle zlikvidováno a nebo transportováno do německých táborů, hlavně do Osvětčíma.
KATOLICKÁ KONEKCE.
Většina chorvatského katolického duchovenstva, byla fanaticky za Paveličem a za jeho neuvěřitelně zlým režimem. Dokonce Pavelič uděloval vyznamenání jeptiškám a kněžím, a tím vlastně odhalil tu pravou podstatu věci, i to že mnoho z nich hrálo aktivní úlohy po boku Ustaši. Františkánští mnichové - na příklad - se stali členy ustašiovských jednotek. Co se týká Paveličova vztahu ke špičce duchovenstva, dva vyšetřovatelé píší:
Když Němci uvedli Ustašovce na legální platformu, chorvatský arcibiskup Štepinac okamžitě nabídnul své blahopřání Paveličovi a udělal banket, aby oslavili zrod nového národa. Jako hlava chorvatských biskupů, nařídil proklamaci o nezávislém státu, ze všech kazatelen katolické církve v Chorvatsku, na Velikonoční neděli a zařídil, aby byl Pavelič přijat papežem Piem XII. v Římě. (Scott Anderson, Jon Lee Anderson, "Inside the League", 1986)4
Arcibiskup Štepinač řekl:" Bůh, který rozhoduje o osudech národů a kontroluje srdce králů, nám dal Ante Paveliče a řídil vůdce spřáteleného národa, Adolfa Hitlera, aby použil svá vítězná vojska a rozprášil naše nepřátele. Bohu sláva, vděčnost Adolfu Hitlerovi a věrnost našemu vůdci Ante Paveličovi. (Nedalja, 27 duben 1941)5 Bylo to otevřené spojenectví mezi církví a státem. Takové, jaké Vatikán nepožíval po 300 let. Paveličovy narozeniny byly příležitostí pro speciální ceremonie na jeho počest ve všech katolických kostelích. Bývalý BBC komentátor Avro Manhattan, odborník na vatikánskou politiku napsal:
....zde katolická církev postavila stát v dokonalém souladu s nájemníky. Jako výsledek vzniknul netvor, stojící na ozbrojené moci dvojího totalitarismu: Totalita bezohledného fašistického Státu a totalita Katolicismu.
Co dává takovému "stvoření" vatikánské diplomacie zvláštní důležitost, je katolická církev realizující veškeré své principy, bez jakékoliv opozice nebo strachu před světovým míněním.
Jedinečnost nezávislého katolického chorvatského státu, leží přesně v tomto: Dává nám model toho, co by katolická církev, ráda viděla na Západě a vlastně všude. A jako takové to musíme skutečně prozkoumat... je to životně důležité pro všechny lidi světa, kteří milují svobodu! (Avro Manhattan, "Vatikánský Holocaust", 1986)6
Jakmile Pavelič převzal moc, arcibiskup Štepinač vydal Pastorální dopis kde nařídil, aby chorvatské duchovenstvo podporovalo nový Ustaši Stát. Účast katolického duchovenstva, ať už aktivně, či pouze v požehnání holocaustu, který vedli Ustašovci, je dobře dokumentovaný. Jeden františkánský mnich Miroslav Filipovič, byl po dva roky velitelem koncentračního tábora v Jasenovači. Během toho času řídil vyhubení 100 tisíce lidí, povětšinou srbské ortodoxní Křesťany. Arcibiskup Štepinač byl hlavou rady, která byla odpovědná za nucené "konverze" na římský Katolicismus pod hrozbou smrti, a byl také "Svrchovaným Apoštolským Vikářem armády Ustašovců, která vykonávala vraždy těch, kteří konverzi odmítli. Štepinač byl známý pod jménem "Otec Zpovědník" pro Ustašovce a stále dával požehnání "Svaté Matky Církve" na její členy a činy.
Po zahájení Parlamentu Ustaša, Pavelič navštívil katedrálu v Záhřebu, kde arcibiskup Štepinač proslovil speciální modlitby za svého dobrého přítele a nařídil aby se zpívalo slavnostní "TE DEUM," jako díkuvzdání Bohu za zřízení nového režimu. Reakce katolického biskupa z Mostaru na probíhající vyvraždění Srbů a Židů nebyla lítost nad statisíci obětmi, které byly systematicky mučeny a zabíjeny, ale lítost nad tím, že nekonvertovaly na Katolicismus: "Kdyby tak Bůh dal autoritám více moudrosti v postupování při konverzi ke Katolicismu, počet Katolíků by vzrostl nejméně o půl milionu! (Anderson & Anderson).“7
Mezi těmi nechvalně známými duchovními církve kromě arcibiskupa Štepinače byl Otec Vilim Cecelja, (pozdější klíčová postava ve vatikánské útěkové "krysí stezce" pro nacistické zločince) který byl předsedajícím knězem u slavnostní přísahy Paveliče, a biskupů Řehoře Rozmana z Lubljany a Ivana Šariče ze Sarajeva. Cecelja sloužil jako Vojenský Místo-Vikář při Ustašovské milici v hodnosti plukovníka. Jeho přezdívkou bylo "Kat Srbů." Šarič prohlásil, že Všemohoucí Bůh stojí za ustašovským hnutím a že Jeho požehnání bylo obzvláště na jejich rozhodnutí zbavit svět od Židů.
Jako odměnu od Vatikánu za svou činnost, Štěpinač byl později povýšen na kardinála. A přesto že jeho zločiny byly velmi dobře známé, Pavelič byl ve Vatikánu přijat a obdržel požehnání od papeže Pia XII. Když britský ministr pro Vatikán, v soukromé audienci u papeže, se snažil upozornit Pia XII. na události v Chorvatsku, ten mluvil o Paveličovi, jako o "mnoho pomlouvaném muži." (Linklater)8
POVRAŽDĚNÍ SRBŮ.
Na rozdíl od Němců, jejichž hlavním cílem byla rychlá masová exterminace, katoličtí Ustašovci, za účasti biskupů a knězů, kteří se zúčastňovali a žehnali, se vyžívali v „mučení obětí před jejich zabitím. Většina obětí nebyla zastřelena ale uškrcená, utopena, upálena či ubodána k smrti. Srbové byli nahnáni do ortodoxních kostelů, milice zabarikádovala dveře a kostel zapálila. Jedna zachycená fotografie ukazuje Ustašu smějícího se na kameru před stolem, kde je vystavené tělo srbského obchodníka, kterého vykastrovali, vyřezali z něho vnitřnosti, rozčtvrtili noži a spálili k nepoznání.“9
Odhad počtu obětí přesahuje jeden milion! To je pravděpodobně realistický odhad. V Jugoslávii, v poválečných procesech se odhadovalo mezi 700 až do 900 tisíci obětmi, které "byly mučené a povražděné" ve dvaceti čtyřech koncentračních táborech Chorvatska (Los Angeles Times, 19 leden 1988)10 a desetitisíce, které se do táborů nedostaly. Bylo mezi nimi hodně Židů, ale většina patřila k ortodoxním Srbům, kteří dostali volbu: Katolictví, nebo smrt!
Jak v Jugoslávii, tak i na Ukrajině, římsko katoličtí duchovní, biskupové a kardinálové se s plným vědomím Vatikánu zúčastňovali a dávali svá požehnání některým těm nejkrvavějším masakrům války, zamířené na získání katolické kontroly nad zeměmi. Fitzroy Maclean, britská vojenská spojka k proti-ustašovským partyzánům napsal tuto zprávu:
Opravdové masakry počaly koncem června 1941 a pokračovaly po celé léto. Rostly jak na rozsahu, tak i na intenzitě až v srpnu dosáhnul teror svého vrcholu. Celá Bosna byla rudá krví. Ustašovské bandy se potloukaly krajinou s noži, obušky a samopaly. Vraždili srbské muže, ženy a malé děti. Znesvěcovali srbské kostely, vraždili srbské kněze, srovnávali vesnice se zemí, mučili, znásilňovali, upalovali. Zabíjení se stalo mánií.
Ustašovci mezi sebou soutěžili kolik "nepřátel" jsou schopní zabít. Aby udělali dojem na vůdce - Paveliče, aby byli povýšeni nebo vyznamenáni za "hrdinství," Ustašovci pózovali před kamerou se svými obětmi. Zachycené fotografie - příliš příšerné, než aby se daly uveřejnit - ukazují Ustašovce jak usekává Srbovi hlavu sekyrou, druhý jak odřezává jinému hlavu pilou, jak si nese hlavu po ulicích Záhřebu. Na všech těch obrázkách se Ustašovci smějí, a tlačí se před kameru, jako by chtěli dokázat, že na tom mají také podíl. Někteří Ustašovci sbírali oči Srbů, které zabili, a když jich měli dost, posílali je Paveličovi aby se na ně podíval, či je hrdě ukazovali spolu s jinými lidskými orgány po hospodách Záhřebu. 11
Dokonce i Nacistům se udělalo špatně ze zvěrstev páchaných Ustašovci a občas intervenovali aby oběti zachránili! V roce 1942 rozpustili Němci jeden regiment Ustašovců, aby zabránili dalším krutostem. Některé italské jednotky ukryly Židy a Srby před Ustašovci. Ale Hefer, jako guvernér veliké oblasti byl schopen umožnit další zabíjení.
POVÁLEČNÉ ÚTĚKY A DEZINFORMACE.
Po válce byl arcibiskup Aloysius Štepinač zatčen jugoslávskými orgány a odsouzen k 17 letům vězení za válečné zločiny. Vatikánská propagační mašina zobrazila Štepinače jako "odvážnou oběť komunistické perzekuce" - obraz, který se objevil i v sekulárních médiích jako "Newsweek". (Newsweek, 8 únor 1954).12 Papež Pius XII povýšil po válce Štěpinače na kardinála. V Chorvatských komunitách po celém světě se formovaly "Cardinal Štepinač Association", aby bojovaly za osvobození tohoto "trpícího mučedníka". Tento tlak měl úspěch. Štěpinač byl po několika málo letech z vězení propuštěn.
Andrija Artukovič, Ustašovský ministr vnitra a později ministr spravedlnosti pod Paveličem, (LA Times,19 ledna 1988)13 měl velení v genocidní politice Chorvatské vlády, dohlížel na koncentrační tábory, a v roce 1986 byl popsán jako "pravděpodobně ten nejdůležitější válečný zločinec, který je ještě naživu."14 Přesto všechno byl omylem propuštěn britskou výzvědnou službou v Rakousku v roce 1945, dostal se ilegálně do USA pod jménem Alois Aniča žil bez nesnází v Jižní Kalifornii pod vlastním jménem, až do svého zatčení za účelem deportačního řízení v roce 1984. Artukovič byl obhajován svými přáteli Katolíky, jako chorvatský kněz Fr. Cuturič, citovaný v chicagském tisku:
"A co chtějí udělat jednomu z našich skutečných vůdců - Chorvatovi a Katolíkovi - který je obhajovaný skutečnými bojovníky za svobodu, spravedlnost a pravdu proti bezbožným Židům, Ortodoxním, Komunistům a Protestantům? Nazývají ho "vrahem". Ne, my Ustašovci si musíme zachovat svou důstojnost"15
Když byl konečně navrácen do Jugoslávie v roce 1985, Artukovič byl souzen a shledán vinným za mnohé válečné zločiny včetně "rozkazu k pobití celého obyvatelstva města Vrgin Most a sousední vesnice." (L.A. Times, 24 leden 1988)16 Odsouzený k trestu smrti zastřelením, Artukovič zemřel 16 ledna 1988, ve věku 88 let ještě před tím, než mahl být vykonán rozsudek. Až do konce ho jeho obránci portrétovali jako nevinnou oběť komunistické propagandy.
Jména jako Bosna-Hercegovina a Sarajevo poznal celý svět. Srbové jsou zaslouženě odsuzováni za jejich agresi a zvěrstva, ale nikdo se nezmíní o masakrech srbských civilistů v letech 1941-43, které provedli katoličtí Ustašovci, a za co dnes Srbové hledají odplatu. Jeden článek v Reader°s Digest, který napsal žurnalistický odborník v Jugoslávii, se zmiňuje o Ustašovcích, aniž by se slovem dotknul jejich vraždění Srbů. Nazývá je "Křesťanskými Chorváty a Srby."17 Přitom zcela ignoruje fakt, že Chorváti jsou Katolíci, Srbové Ortodoxní - a existuje mezi nimi hluboká nenávist.
Těsně před touto novou válkou, Srbové se počali v Chorvatsku obávat dalších čistek. "Etničtí Srbové, kteří čítají 12 procent ze 4.75 milionu obyvatel Chorvatska, obvinili národní administraci ze vzkříšení ducha a politiky Ustašovského režimu." (Seattle Times, 8 srpen 1991).18 Noviny Slobodna Dalmacija se dostala pod přísnou cenzuru v lednu 1993 za tvrzení, že "v nové státě Chorvatska je zakázáno nebýt chorvatským Katolíkem". (L.A.Times, 14 březen 1993).19
My truchlíme s arcibiskupem Vinko Puljičemk kvůli úmyslnému zničení katolických kostelů a povraždění Katolíků Srby, které publikoval během své tří-týdenní návštěvy v USA v dubnu 1994. (Our Sunday Visitor, 10 duben 1994).20 Je ale od něho velmi nečestné, že se nezmínil o katolických Ustaši masakrech na téměř jednom milionu Srbů! Hříchy na obou stranách musí být přiznány a litovány, má-li být někdy dosaženo míru.
Vatikán, který hrál hlavní roli v ustašovském masakru Srbů, a potom většinu masových vrahů propašoval na svobodu, popírá krev na svých rukou a poučuje svět o pravdě a morálce. Ve svém projevu "stav světa", v lednu 1993 papež prohlásil, že "válka v Bosně-Hercegovině ponížila Evropu a že mezinárodní společnost má povinnost „odzbrojit agresora,“ pakliže jiné prostředky selžou," Přesto že se nezmínil přímo o Srbsku, naznačil Srbsko bylo tím agresorem, kterého měl na mysli. Jasně, vatikánské pokrytectví nezná mezí.
V posledních dnech Druhé Světové Války, jak už se sovětské armády přibližovaly, Pavelič udělal svůj útěk. Převlečený za katolického kněze, Hitlerův loutkový vládce se vyhnul jak sovětským tak i spojeneckým rozvědkám a dostal se do Říma, kde byl Vatikánem ukryt. Tam se také často sešel se zástupcem ministra zahraničí, Montinim, který se později stal papežem Pavlem VI. Montini po léta věděl přesně, co Ustašovci prováděli. Už v září 1941, jeden Jugoslávec předal Montinimu veliké záznamy evidence, včetně hrůzných fotografií, a výpovědí očitých svědků, které dokumentovaly zvěrstva Ustašovců. Vatikán neviděl žádné důvody pro změnu své politiky a podporoval svého muže v Chorvatsku i jeho ustašovskou milici.
Potom, co se autority Vatikánu dozvěděly o Sovětském Svazu, svém úhlavním nepříteli vše, co se od Paveliče dozvědět mohly, byl Pavelič poslán po "krysí stezce" do Argentiny. Tam se tento sadista a masový vrah znovu vynořil - tentokráte jako bezpečnostní poradce Juana Peróna, katolického diktátora, který přivítal katolického válečného zločince pro Matičku Církev.
