poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - 10. Neomylnost & Tyranie.
"Tyto falešné a perverzní názory (na demokracii a osobní svobody),
jsou tím spíše odporné, že zadržují a zamítají zdravý vliv
který katolická Církev, ustavením a příkazem svého Božského Autora
by měla svobodně vykonávat až do skonání světa, a to nejenom
nad jednotlivými lidmi, ale nad státy, národy a vládci".....
Papež Pius IX "Quanta Cura" 8 prosinec 1864.
"Přišel jsem prohlásit..... lidskou důstojnost,
s jejími nezadatelnými právy .......jako poutník za spravedlností
a za mírem..... Jako přítel chudých...... kteří hledají.....
hlubší smysl života, svobody a usilování o štěstí.“
Papež Jan Pavel II v Miami, září 1987 , ve svém úvodním projevu,
při jeho druhé pastýřské návštěvě USA.1
Kterému, z těchto vzájemně si odporujících projevů máme věřit? Pius IX pouze znovu potvrzuje potlačení základních lidských práv, které jeho předchůdci důsledně prosazovali aby přivedli lidstvo pod absolutní autoritu Římsko Katolické Církve... Jan Pavel II zase chce, abychom uvěřili že jeho církev vždy bojovala za základní svobody a tak činí i podnes. Zní tak upřímně! A přesto je v kontradikci s neměnným hlasem papežství a dogmat jeho církve po staletí - dogmat, která platí i dnes.
Americká forma vlády, kterou papež Jan Pavel II často po své cestě zemí chválil, byla opětovně kritizovaná dřívějšími papeži.2 Změnil se Řím? Přece se chlubí, že se nikdy nemění! Zatím co chválí svobodu, Jan Pavel II také prohlásil že být dobrým Katolíkem znamená "následovat učení našeho Pána vyjádřené skrze katolickou církev.(kurzivá pridána)"3 Upřímní Katolíci se nemohou učit přímo ze slov Krista, ale musí přijmout jejich vysvětlení od církve. Je to stále to stejné popření svobody svědomí a individuální morální autority vůči Bohu, které Řím praktikoval během historie.
Jan Pavel II by chtěl abychom věřili že on a jeho církev jsou bojovníci za svobodu. Ale my už jsme si ukázali početné příklady kdy Řím stál vždy zásadně proti základním lidským svobodám. Pakliže by se změna stala, chtěli bychom slyšet jasnou omluvu za staletí dlouhé potlačování elementárních lidských svobod předešlými papeži a jejich církví. Jak se může dnešní papež představit jako přítel utlačovaných, aniž by odsoudil jako hrozný omyl zavraždění milionů lidí proto, že přijali evangelium o Boží milosti a pro tuto "herezi" byli církví prokletí?
DŮSLEDNÝ ÚTISK.
V rozporu s chválou základních lidských svobod v Severní Americe, Jan Pavel II v projevu k solidně katolické audienci v Latinské Americe, odsuzuje Protestanty a jejich přesvědčení, že lidé musí mít svobodu ve volbě náboženství. Útlak, perzekuce a i mučednická smrt pro ty, kteří odmítali se připojit k Římu, byla a je stálou politikou Vatikánu. Na příklad Konkordát který uzavřel Pius IX a Ekvádor v září 1862, ustavuje římský Katolicismus jako státní náboženství a zakazuje náboženství jiná. Veškerá výchova měla být "přísně kontrolovaná církví." Pozdější zákon prohlásil, že "pouze Katolíci mohou být považováni za občany Ekvádoru!" (Sidney Z.Ehler "Church and State Through the Centuries", 1954).4
O jeden rok později, sousední Kolumbie nabrala opačný směr. Ustavila náboženskou svobodu a omezila katolický monopol na výchovu a přednostní postavení římsko katolické církve. Papež Pius IX reagoval s hněvem. V září 1863 v encyklice pojmenované "Incredibili Afflictamur" se obořil na "podlé a nestvůrné" zákony, které Kolumbie schválila, a citoval hlavně "zlo dovolující uctívání i pro ne-katolické sekty!" Jeho papežské pero utvrdilo papežovu autoritu nad celým národem, včetně práva zrušit jeho zákony:
My, kteří máme Apoštolskou Autoritu, odsuzujeme a pranýřujeme takové zákony a dekrety se všemi následky, a s tou stejnou autoritou tyto zákony rušíme a anulujeme jejich závaznou moc.
V té době Kolumbie papeže totálně ignorovala. Ale v roce 1948 přišla k moci pro-katolická vláda. Její Konkordát s Vatikánem znovu ustavil ty stejné represe, jaké dříve navrhoval Pius IX. Během jedné dekády mnoho Křesťanů bylo zabito pro jejich víru, desítky protestantských kostelů vypáleno, něco kolem 200 protestantských škol zavřeno, a evangelické misie Protestantů byly zakázány po větší části země. (Evangelical Confederation of Columbia, June 26 1954).5 Dnes jsou Protestanté vražděni pro svou víru v Mexiku a jiných částech Latinské Ameriky. Domy a kostely jsou ničeny, a až deset tisíc věřících Indiánů bylo vyhnáno z jejich vesnic v Mexické oblasti Chiapas. Ne, Řím se nezměnil, i když příležitosti k despotismu jsou dnes poněkud omezené. Papež Jan Pavel II k nám není upřímný! Historická evidence - a to ne pouze z daleké minulosti - je nabitá důkazy o tom, že Římský Katolicismus potlačuje základní lidské svobody kdekoliv a jakkoliv může. Tvrzení o papežské neomylnosti se stává ospravedlněním takové tyranie - tyranie, kterou Římští pontifové opakovatelně prosazovali ve jménu Ježíše Krista, jako Jeho údajní Vikáři. Jak von Dollinger, sám zbožný Katolík poznamenal:
Celý život takového člověka (papeže) - od okamžiku kdy je ustaven, aby přijmul první poctu políbením svých nohou, očekává ho život nepřerušeného zbožňování.. Všechno je kalkulováno tak, aby to posílilo jeho přesvědčení že mezi ním a druhými smrtelníky je nepřekonatelná propast, a když se dostane do oblaku a vůně věčného kadidla, ten nejsilnější charakter nakonec podlehne pokušení, které je za hranicí lidské síly." (J.H. Ignaz von Dollinger, "The Pope and the Council," 1869).6
"The Triumph of the Holy See and the Church over the Attacks of the Innovators", Papeže Řehoře XVI (1831-46) je jeden z takových příkladů. Jeho hlavní tezí bylo, že papež musel být neomylný, aby mohl naplnit úřad pravého vládce. Jako absolutní vládce nad církví a státem, Řehoř odmítnul svobodu svědomí - nejenom uvnitř církve, ale i v celé společnosti jako "falešný a absurdní koncept." Svoboda tisku byla stejným šílenstvím.
Následovník Řehoře byl Pius IX, který svolal Vatikán I. Měl stejné názory, co se týkalo nejzákladnějších lidských svobod. Papežové otevřeně vyhlásili opozici Říma vůči Spojeným Státům a svobodu- dávající ústavu od samého okamžiku zrodu národa. Papež Pius IX učinil to stejné. "Catholic World" upřímně vyjádřil Římsko Katolický názor na formu vlády USA:
"Nesouhlasíme s tím pro žádný národ! Pakliže Americká Republika má vydržet a být zachována, bude to tím, že odmítne principy Reformace a přijme katolický princip." (Catholic World, August 1871)7
POHRDÁNÍ LIDSKÝM ŽIVOTEM.
Je to záležitost historie, že mnoho papežů opovrhovalo lidskými životy právě tak, jako lidskou svobodou. Papež Řehoř IX (1227-41) vyhlásil, že povinností každého Katolíka je "perzekvovat heretiky!" A heretik byl každý, kdo nedal úplnou poslušnost Římsko Katolické církvi. Takové osoby měly být mučeny, uvězněny a zabity. Neloajálnost vůči papeži byla stejná jako velezrada. Tak těsně byla církev a stát spojeni. "Z osmdesáti papežů od třináctého století", píše de Rosa, ANI JEDEN nepromluvil proti teologii či aparátu Inkvizice! Naopak. Každý z nich přidal trochu krutosti k té smrtelné mašině.8
A nebyla to pouze Inkvizice, která pošlapávala lidská práva a životy! Ještě před zrodem této zlé instituce, jak připomíná de Rosa, "po více jak šest set let bez přerušení, papežství bylo zapřisáhlým nepřítelem elementární spravedlnosti! Téměř 400 let před zřízením Inkvizice Řehořem IX, papež Mikuláš I (858-67) povzbuzoval bulharského krále, nového konverta k něčemu, co král považoval za "Křesťanství, aby vnutil Římské náboženství svým občanům:
"Chválím Vás, že jste si udržel autoritu tím, že jste dal popravit zbloudilé ovce, které odmítají vstoupit do stáda ... a gratuluji Vám, že jste otevřel nebeské království lidem, kteří jsou Vám podřízeni. Král se nemusí obávat nařídit masakry, pakliže tyto udrží občany v poslušnosti, nebo je přinutí aby se podřídili víře v Krista; Bůh ho odmění v tomto světě i ve věčném, za tyto vraždy."9
Takové prohlášení se zdá být neuvěřitelnou památkou z Dob Temna, ale můžeme citovat mnoho podobných jako tato od jiných papežů také. Uvědomte si, že papežové, kteří schvalovali a i prováděli perzekuci, mučení a masakry všech těch, kteří odmítli věrnost církvi, byli neomylnými následníky Petra, a předchůdci dnešního papeže Jana Pavla II, nezbytné články v dlouhé papežské řadě, od kterých on obdržel svou autoritu a moc. A uvědomte si také, že Vatikán nikdy neuznal zlo předešlých papežů, tím méně aby se za něj omluvil!
Za vlády Pia IX, vlna veřejného mínění se obracela proti papežům, pro jejich bezohlednou totalitu. Revoluční myšlenky svobodného tisku, náboženství, svědomí - o svobodě lidí zvolit si své vládce a o oddělení církve a státu vešly do Ústavy Spojených Států a získávaly v Evropě spád. Nový dech svobody ohrozil Řím a měl být udušen ve jménu Ježíše Krista. Pius IX byl rozhodnutý pokračovat ve spolku s autokratickými vládami. Aby se obhájily diktátorské síly Říma, musela být ustavena papežská neomylnost jako oficiální a univerzální doktrína.
POHRDÁNÍ JAK PRAVDOU, TAK I SVOBODOU.
V jeho "La Inquisicion Espanola" (španělská inkvizice), Gerard Dufour nám připomíná, že "první článek španělské ústavy prohlašuje, že římsko katolické Apoštolské náboženství jak ve Španělsku, tak i ve všech državách, bude náboženstvím krále a národa, a žádné jiné nebude povoleno." (G.Dufour, 1986)10 Tak se stalo v Jižní Americe. Comte Le Maistre, píše ve své obhajobě španělské Inkvizice: V katolické zemi se může člověk zabývat ve své mysli čímkoliv - náboženské i nenáboženské názory - ale musí si to nechat pro sebe, jinak bude předvedený před Tribunál".11 Ústava Spojených Států byla papeži odsouzená, protože oddělovala církev a stát a zakazovala ustavení jakéhokoliv náboženství vládou. Na druhé straně papežové, již dlouho požadovali, aby vlády zřídili Římský Katolicismus oficiálním náboženstvím a aby všechna ostatní náboženství byla zakázána. Ve svém "Syllabus of Errors"(1864) které - chceme-li být poctiví, obsahoval také i pravdu, Pius IX rozhodně odmítl názor, že "každý člověk má svobodu volby jakéhokoliv náboženství, které se mu zdá být pravdivé." 12 Jeho Syllabus nařizoval spojení církve a státu, že římský Katolicismus se musí stát státním náboženství všude, že církev může použít síly aby získala poslušnost, a že není žádná naděje na spásu stranou Římsko Katolické církve, a.t.d. Syllabus nebyl nikdy odmítnut, ani opravený a zůstává vírou Římsko Katolické církve podnes, i když není ve většině zemí prosaditelný..
Podívejme se na typický příklad prosazení katolicky inspirované španělské ústavy: V dubnu 1863, tři Španělé, Matamoras, Trigo a Alhama byli postaveni před soud a shledáni vinní z navštěvování protestantských bohoslužeb. Rozsudek byl tvrdý. Devět let pro Alhamu a Matamoru, sedm pro Trigo - na galejích, bez možnosti zkrácení trestu! Zde byl jeden z tisíce případů, kdy církev použila "světskou ruku," aby potlačila běžné lidské právo na uctívání Boha podle vlastního svědomí. Aby byla věrná svým základním a neměnným dogmatům, římská církev by dnes prosazovala stejné potlačení lidských práv, kdyby měla moc tak učinit!
Živá smrt na galejích měla přece alespoň naději na svobodu, v případě přežití - ale to nebyl ten vrcholný trest. Papežové už dávno nařídili trest smrti za odchýlení se od "pravdy," a to nejenom skrze Inkvizici ve věcech náboženských, ale jako část světské vlády v ohromných teritoriích, známých pod jménem Papežské Státy. Na příklad Klement XII (1730-40) speciálně nařídil trest smrti za členství u svobodných zednářů, "dokonce i za poskytnutí pomoci či rady nebo úkrytu jednomu z členů".. (Cormenin, "History of the Popes" 1876).13
NÁROK NA VŠEMOHOUCNOST.
Římsko Katolická církev bojovala proti Protestantské Reformaci pro víc než jen z náboženských důvodů. Reformace nyní rozšiřovala ve velkém měřítku to, co bylo úspěšně potlačováno po víc jak 1000 let: Svobodu svědomí a základní lidská práva! Touha po občanské svobodě mezi obyčejným lidem zachytila kořeny a šířila se všude. Vatikán nenáviděl nic jiného více, protože občanská svoboda ohrozila jeho samotné základy. Jak jeden historik 19tého století, píše o papeži Klementu XII. (1730-40):
Jakmile se usadil na apoštolském trůně, jako jeho předchůdce Benedikt XIII. (1724-30) se prohlásil za nepřítele demokratických idejí, které pomalu prolínaly všechny vrstvy společnosti. Ohlásil svůj nárok na všemohoucnost, a ustavil se papežem Středověku. (Cormenin) 14
Padesát let později Thomas Jefferson blahopřál občanům Spojených Států k tomu, že zrušili "náboženskou nesnášenlivot, pod kterou lidstvo tak dlouho trpělo a krvácelo." Žádal, aby "obecný rozum, svoboda vyznání a svoboda tisku byly zachovány." Tyto svobody jsou plody Reformace. Sto let po Jeffersonovi, papež Pius IX stále ještě doufal v opak: Doufal v růst římského Katolicismu, který by nakonec změnil Spojené Státy na katolickou zemi tak, "aby se všichni US občané, mohli potěšit požehnáním římské vlády." (R.W. Thompson, "The Papacy and the Civil Power")15
Druhý Národní Sněm římsko katolické hierarchie Spojených Států, se sešel v Baltimore v říjnu 1866. Arcibiskup Spalding z Baltimore předsedal jako "Apoštolský delegát," zastupující papeže. Sněm poukázal na rozdíly mezi protestantskou formou vlády jako v USA a katolickou formou vlády jako ve většině národů Latinské Ameriky. Ta první odvozuje svůj směr a moc od hlasu občanů, kdežto ta druhá se dívá zcela na papeže v poslušnosti k jeho vedení a autoritě. Jeden komentátor poznamenal:
Tyto dva systémy stojí v přímém antagonismu jeden k druhému. Protestant oddělil stát od církve, papež navrhuje je opět spojit. Protestant založil své občanské instituce na vůli lidu, papež navrhuje rekonstrukci, a založit je na vůli papeže. Protestant zajistil náboženskou svobodu, papež žádá, aby se každý člověk vzdal svého svědomí a ponechal je v úschovně duchovní hierarchie. (Thompson)16
Národní Sněm římsko katolické hierarchie - přesto že se skládal z předpokládaně loajálních Američanů, jednohlasně se vyjádřil pro katolickou formu vlády, a její bezpodmínečné podřízení se papežské autoritě. Sněm zaslal papeži telegram, kde mu přejí "dlouhý život, se zachováním všech starodávných a svatých práv Svaté Stolice." 17 Papež Pius IX byl tak potěšený, že nechal telegram publikovat v italském tisku jako příklad pro své neposlušné poddané. Ale už v době, kdy Pius IX plánoval Vatikán I. s jeho prohlášením papežské neomylnosti, papežské impérium se v Itálii pomalu rozpadalo.
VÍTR SVOBODY.
V roce 1861, nově vytvořené království Itálie s králem Viktorem Emanuelem ve svém čele, vyhlásilo Řím svým hlavním městem i když papež a jeho vojenské síly jej ještě drželi a vládli. Bylo to vůbec poprvé, kdy Itálie, tak dlouho pěšákem na šachovnici evropských mocnářů, byla spojena pod italským vládcem. Dav se shromáždil podél Corsa a začal volat "Viva Italia, viva Vittorio Emanuele!" Papežská policie začala okamžitě do davu střílet. Absolutní moc zkorumpovala papežství absolutně, a italský lid se rozhodl to jho shodit. Jeden z vedoucích Italů v té době napsal že Tribunál Svaté Inkvizice je stále naživu, a že jeho "tajná síla byla pociťovaná nejenom v otázkách náboženských ale i jiných. Pod takovým systémem člověk, který vraždil či loupil, se nemusí obávat papežské spravedlnosti, "pokud nepropagoval základní lidské svobody, a byl věrným vyznavačem papežské moci." (Count Charles Arribavene, "Italy under Victor Emanuel", 1862)18 V roce 1864, v "Quanta Cura" Pius IX odsoudil to co nazval:
"Mylný názor, velmi zhoubný pro katolickou církev a pro spásu duší, který náš předchůdce Řehoř XIV nazval šílenstvím (deliramentum): a to zvláště "že svoboda svědomí a uctívání je nezadatelným právem každého člověka, které by mělo být vyhlášeno zákonem, a že občané mají právo otevřeně a veřejně vyjadřovat své ideje, nahlas, tiskem či jinými prostředky." (The Encyclical Letter of Pope Pius IX)19
Člověk by se mohl zeptat, jak toto prohlášení se dá sladit s názorem Jana Pavla II, že "Řím byl vždy bojovníkem za lidská práva." Do jaké mentální "černé díry" lidé dneška zahodí jasná historická fakta, aby mohli uvěřit, že katolická církev podporuje základní lidská práva? Kolik upřímných Katolíků je podvedeno tím, že církevní autority promlouvají tak přesvědčivě? Když jeden článek v "Catholic World" uvedl že Katolická církev dala Anglii tu největší chartu ze všech - Magnu Chartu, kolik čtenářů vědělo, že to byl právě Řím, který se snažil udělat cokoliv, co by ji zničilo? (The Catholic World, prosinec 1872)20
REAKCE PROTI DIKTATUŘE.
Francouzská a Americká Revoluce minulých století zanítila jiskru odporu proti autokratickým vládcům, která se dostala do celé Evropy. Žádný monarcha nebyl nikdy tak diktátorský, jako papež sám! Pius IX stále ještě vládnul jako Král Říma a okolí, jako kdysi jeho předchůdci po staletí vládli Papežským Státům. Rostoucí touha po demokracii byla ohrožením papežské autority, ohrožení které by jistě bylo zažehnáno prohlášením o papežské neomylnosti! To by, jak doufal papež, celou tu věc urovnalo. Rok před tím, než Pius IX vydal svou encykliku v přípravě na Vatikán I, Abrahám Lincoln oslovil sám sebe u Gettysburgu na ten stejný námět. Žádní dva lidé si nemohli být vzdálenější! Lincolnova slova, která měla stáhnout národ dohromady, byla přitom zároveň - byť i nezamýšleným - odmítnutím základních dogmat římského katolicismu a papežské tyranie. Pius IX nemohl nevědět o Gettysburské řeči, a proto jeho slova mohou být považovaná za ostrou reakci na slova Lincolna:
"a že z těchto mrtvých hrdinů, vzroste naše nadšení pro věc, za kterou oni položili své životy - a potvrdíme, že nezemřeli nadarmo, že tento národ pod Bohem, bude mít nový zrod svobody, a že tento národ z lidí, lidmi a pro lidi, z této země nezmizí..."
Lincolnův ideál je antitezí ideálu římsko katolického. Papežové se snažili takové svobodě zabránit, ale nic ji nemohlo zastavit jak v Americe, tak i jinde na světě. Italský lid, tak dlouho pod tyranskou vládou monarchů z Francie, Německa a Rakouska, bojoval za svou nezávislost. Dobře si uvědomili - přes jejich náboženskou horlivost, kdo byl tím největším nepřítelem svobody. Vojenský hrdina v boji za nezávislost apeluje na své spoluobčany:
"Než začnete bojovat proti vnějšímu nepříteli, musíte porazit nepřátele vnitřní - z nich je nejhorší papež. Ano, jsem Křesťan, jsem toho náboženství, které zlomilo pouta otroků a prohlásilo svobodu člověka. Papež, který utlačuje své poddané, a je nepřítelem italské nezávislosti není Křesťanem - popírá samotný princip Křesťanství - je *****m!" (Arribavene)21
Lid římské provincie, kde ještě vládl papež, podpořili tento pohled velmi mocnou volbou: 133 tisíc pro nezávislou Itálii bez cizího vlivu a papežské kontroly, proti 1507 hlasům pro dosavadní stav. Papežova reakce byla krutá. Nechal popravit stovky Italů, kteří drželi heretický názor o občanské vládě bez vlivu církve. Asi 8000 jich bylo uvězněných v papežských kobkách za neuvěřitelných podmínek. Mnozí z nich byli přikováni ke zdi bez možnosti pohybu či dokonce sanitárních potřeb. Anglický vyslanec nazval papežská vězení "hanbou Evropy!" 22 Očitý svědek popisuje tento "pomník papežské neomylnosti":
"Od rozbřesku do západu slunce, se tito ubožáci drželi železných mříží a prosili kolemjdoucí o almužnu ve jménu Boha. Papežské vězení! Jak se třesu při psaní těch slov! Lidské bytosti na jedné zmatené hromadě, pokryté hadry a hemžícimi se červy! (Arribavene)23
Římský Palác Inkvizice stojí hned vedle Vatikánu, ústředí této ostudné instituce mají nyní jméno "Kongregace pro Doktrínu Víry." Tato nenáviděná budova by byla spálena davem na popel, když Pius IX byl svržen jako "Král Říma," kdyby nebyli přemluveni autoritou, že je možné budovu použít pro nějaký dobročinný účel. Byla potom otevřena k veřejné prohlídce, aby občané na vlastní oči viděli "tajný mechanismus papežského systému." Očitý svědek, popisující hrůzu těch, kteří se přišli podívat píše:
Nikdo nepotřeboval žádný důkaz. Všichni věděli že jediným "zločinem" byla liberální myšlenka základních lidských práv v náboženství a politice. Že jejich přátelé a příbuzní byli odvlečeni a vhozeni do vězení - to také věděli dobře. A když se brány vězení otevřely, vychrtlí a ubozí heretici měli co vyprávět o strašném utrpení a vynalézavém mučení. (G.S.Godkin, "Life of Viktor Emanuel II, 1880)24
POPŘENÍ HISTORIE - VYBUDOVÁNÍ LŽI.
Pád papežského Říma byl ještě rok v budoucnosti, když Pius IX. formálně otevřel Vatikán I. osmého prosince 1869. Ještě před touto grandiózní událostí, opozice proti papežské neomylnosti -o které všichni věděli, že ji bude papež na Sněmu prosazovat - vyrostla do velikých rozměrů jak mezi biskupy, tak i laiky. Už to nebyl Středověk s padělanými dokumenty, které by pozdvihly papežskou autoritu. Biskupové dobře věděli, že církev nikdy papežskou neomylnost nepřijala - vždy ji odmítla. Přijmout ji teď, by znamenalo jít proti staletím církevní tradice právě tak, jako proti Písmu.
Ti, kteří podporovali papežskou neomylnost, byli - na počátku Sněmu - v drtivé menšině. Přesto všechno měli vypracovaný plán akce, jak dostat pod kontrolu klíčová místa v byrokracii Sněmu a v církevním tisku. V tom byli podpořeni "papežem, Kurií a Jezuity." Pro získání hlasů neodmítli ani intriky, ani sliby, ani vyhrůžky. (A.B. Hasler, "How the Pope Became Infallible", 1981)25 "Všechno je zde připravené k ohlášení papežské neomylnosti," napsal britskému ministerskému předsedovi, již 4 týdny před zahájením Sněmu. Anglický chargé d°affaires ve Vatikánu poznamenal že přípravy k prosazení neomylnosti byly tak dobře organizovány, že zahraniční biskupové neměli možnost volně vyslovit své názory. Budou nepříjemně překvapení,až budou donuceni posvětit to, co přijeli odsoudit." (Hasler)26
Za většinu z toho co víme o temných intrikách za scénou, a nečestném zakončení Vatikánu I. víme díky švýcarskému historiku a učenci Haslerovi. Během pěti let jeho práce ve vatikánském sekretariátu pro křesťanskou jednotu, Hasler měl přístup k vatikánským tajným archivům. To co se dozvěděl o Vatikánu I. bylo tak znepokojující ("to všechno bylo jasné manipulování Sněmu") že se cítil donucený napsat knihu:"Jak se papež stal neomylným." 27 Hasler skončil "předčasnou smrtí" hned, jakmile dopsal rukopis. Katolický teolog Hans Kung byl zbavený svých privilegiích učitele duchovních věcí za to, že k Haslerově knize napsal úvod.28
DISKUSE NENÍ POVOLENA!
Dnešní zbožní Katolíci upřímně věří lživému dojmu, že výsledek Vatikánu I. byl výrazem ducha i vůle biskupů, kteří byli účastníky Sněmu Vatikán I. Není to pravda! Většina z nich byla jasně proti schválení papežské neomylnosti, jak z důvodů Bible tak i tradice.. Někteří v protestu Sněm opustili než přišlo k hlasování. Později všichni tuto deklaraci potvrdili pod hrozbou Vatikánu a v zájmu "církevní jednoty." Biskup Lecourtier byl tak rozčilený tímto podvodem, že hodil všechny své dokumenty o Sněmu do řeky Tiberu a opustil Řím; byl pro to později zbavený biskupství. (Z úvodu Hanse Kunga).29
Biskupové na Sněmu byli ve skutečnosti vězni. Povolení k opuštění nebylo možné dostat, aby se zabránilo předčasnému odchodu. Mezi těmi, kteří uprchli z Říma byli dva arménští biskupové. Jeden z nich se jmenoval Placidus Casangian, opat přes všechny arménské (Atonite) mnichy. Z druhé strany římské hranice, mimo nebezpečí papežské moci napsal jak papeži, tak i Sněmu, že pod "stálou hrozbou uvěznění, a kvůli osobní nemoci se bál o svůj život a domníval se, že jediná bezpečnost byla v útěku." 30 Byla vyhlášená přísná pravidla, která měla zabrzdit opozici a vyloučit svobodnou diskuzi. Nebylo povoleno mít diskuze v malých skupinách, řeči pronesené na Sněmu nesměly být vytištěné - čímž se znemožnilo studování argumentů a připravy odpověďí, a biskupové nesměli, pod hrozbou smrtelného hříchu - vyprávět cokoliv o tom, co se odehrálo ve velké hale Sněmu." 31 Při hlavních shromážděních ti, kteří nesouhlasili, byli často přerušováni s tím, že nikomu není povoleno mluvit negativně o Svaté Stolici.32
Zbožní Katolíci věří, že papežská neomylnost byla předávána od Petra na následníky. Ale ve skutečnosti byla církvi vnucená bezohledným kádrem Vatikánu který konspirativně potlačoval diskusi, podváděl ve volbách a doslovně zastrašil biskupy tak, že odhlasovali ze strachu návrh, kterému oponovali! "Volby jsou nepoctivé," napsal arcibiskup Georges Darboy do svého deníku. Jiný biskup si stěžoval "na totální bezcennost těchto voleb." 33
LICENSE PRO DIKTATURU.
"Nejvíce byl pociťovaný tlak biskupy, kteří byli finančně na Vatikánu závislí," bylo upřímné přiznání více než jednoho z členů Sněmu. Mnoho z nich cítili nůž na krku, který je donutil schválit to, co většina zamítala... Když arménští biskupové, tváří tvář přímým hrozbám zůstali pevní ve svém odmítání, papež nařídil jejich vedoucím, aby prováděli nucená spirituální cvičení v klášteru. Když biskup Jan Stephanian odmítnul, papežská policie ho chtěla zatknout na ulici. Pouze rozbouřený dav ho zachránil...
Aby pomohli v zastrašování biskupů na Sněmu, papežská policie zavedla náhodné prohlídky domu. Monsignor Lorenzo Randi, ministr papežské policie a později kardinál, nechal všechny dopisy korespondentů novin zadržet na Vatikánské poště, a zadržel většinu negativních zpráv (A.B.Hasler)34 Co se týká J.H. Ignaze von Dollingera, jednoho z nejvýznamnějších katolických historiků a teologů té doby, jeho odměnou za 47 let vyučování římsko katolické teologie a historie měla být exkomunikace. (Loraine Boettner, "Roman Catholicismus, 1982).35
Jeho zločinem bylo poukázání na fakt, že papežský nárok na neomylnost postrádal podporu jak z Písma, tak i z Tradice. Takový byl také převládající názor katolických historiků a dokonce i většiny biskupů toho času v Římě. Von Dollingerovo monumentální dílo "The Pope and the Council," vydané před Vatikánem I., bylo okamžitě zařazeno mezi "libri prohibiti" jinak "zakázané čtení." Papež Pius IX si nemohl dovolit, aby biskupové četli taková fakta historie, jako že:
Tertullian, Cyprian, Lactanius nevědí nic o speciálním papežském právu, či o jakémkoliv svrchovaném nároku na rozhodování ve věcech doktrín! V literatuře řeckých doktorů: Eusebia, sv. Athanasia, sv. Basila Velkého, dvou Řehořů a sv.Epiphaniuse, není ani slova o nějakém právu římského biskupa! Nejzbožnější z řeckých Otců, sv. Chrysotom na toto téma zcela mlčí pravě jako dva Cyrilové. Stejně tak mlčejí Latiníci jako Hilary, Pacian, Zeno, Lucifer, Sulpicius a sv. Ambrož. Sv. Augustin napsal o církvi, o její autoritě víc než všichni z Otců dohromady.Vyzývá všemi argumenty, aby se Donatisté vrátili do církve, ale o papežské Stolici neví zhola nic. (Dollinger)36
ŽÁDNÁ PODPORA V HISTORII.
Biskup Josef Hefele z Rottenburgu, bývalý profesor církevní historie, napsal tato slova Sněmu Vatikánu I. : "Odpusťte, mluvím-li prostě - jsem dobře obeznámený s dokumentárními zdroji z historie, s učením církve, s písmy Otců a činy sněmů - míval jsem je v rukou ve dne v noci. Ale ani v jednom z těchto dokumentů jsem nenašel doktrínu papežské neomylnosti z důvěry hodného zdroje" .Hasler nás informuje dále:
Arcibiskup Thomas Connolly z Halifaxu, Nová Scotia, přijel do Říma jako přívrženec papežské neomylnosti. Po podrobném studii, se stal horlivým oponentem. Neustále vyzýval zastánce neomylnosti ve Sněmu, aby mu přinesli jasný text z prvních třech století - vždy marně. Udělal soukromou nabídku tisíce liber (asi 30 tisíc dolarů dnešní hodnoty) každému, kdo by mu mohl zaopatřit text, který chtěl. Vše co dostal, byly padělky.37
Von Dollinger, jedna z největších autorit doby, plně souhlasil s Hefelem. Jeho kniha, (Římem zakázaná) varovala před pokusem papeže prosadit doktrínu neomylnosti a připomněl biskupům kteří o tom budou rozhodovat toto .....
Je plně potvrzený historický fakt, že po mnoho století po Kristu, církev neměla potuchy o tom, že římský biskup má poslední slovo ve všech sporech a že je neomylný. Kromě toho, když papežové počali uplatňovat to své údajné právo, vždy jej používali bezohledně a s krutostí. Dále, podle průzkumu veřejného mínění, 93 procent dnešních Katolíků, je názoru, že je možné nesouhlasit s papežem, a stále být dobrým Katolíkem." Tolik pro praktický efekt neomylnosti. Není divu, že církev se bez ní obešla po 1800 let!
TRAGICKÁ FRAŠKA.
Není pochyb o tom, že přesvědčení o vlastní neomylnosti povzbuzuje despotismus, který je již tak velikou částí papežství. Na druhé straně despotismus vede k pohrdání pravdou, protože moc despoty musí být udržena za každou cenu. Tento charakterový defekt byl jasně vidět u papeže Pia IX. Přesto že papež osobně schválil jeden článek v "La Civilta Catholica," který v únoru 1869 počal kampaň pro neomylnost, popřel s článkem jakoukoliv spojitost při audienci se zahraničními vyslanci. Tato lež byla sice zcela zjevná, ale papež se zdál být slepý k faktu, že každý s normálním rozumem věděl že lže. Papež napsal články pod jiným jménem a potom popřel, že o nich vůbec věděl! Když biskupové Clifford, Ramadie a Place protestovali proti ponižující způsobu řeči, který papež Pius IX. o nich použil, papež všechno popřel. Biskup Henri Maret, děkan na Sorboně v Paříži, nazval před mnoha svědky papeže "falešníkem a lhářem." Pius IX. neustále používal nátlak a hrozby, řídil intriky za scénou a odsuzoval zlými slovy každého, kdo byl proti neomylnosti.
A přesto až do konce trval na tom, že si přeje ponechat Sněm "kompletně svobodným." "Fakta, která dokazují pravý opak, jsou příliš početná," napsal hrabě Trauttmansdorf do Vídně dvacátého druhého června 1870. V pohledu na toto a další evidenci nestydaté nečestnosti, kardinál Gustav von Hohenlohe poznamenal:"Nepotřebuji další důkazy proti papežské neomylnosti - tento zcela dostačuje: Ještě jsem nepotkal člověka, který se méně zajímal o pravdu nežli Pius IX.." (Hasler)39
Takový byl člověk, který použil moc svého despotického úřadu, aby donutil biskupy schválit dogma, kterému většina z nich oponovala. Biskup Dupanloup poznamenal v dubnu 1870, že mu bylo několika biskupy řečeno: "Raději bych zemřel než vidět to všechno!" Pro mnohé z nich Sněm vypadal jako "degradační hra, tragická fraška." Biskup Strossmayer si stěžoval, že Vatikán I. neměl svobodu aby schválil něco, co by mělo zavazovat svědomí celého katolického světa. Důkaz v tomto případu je evidentní.40
NEOMYLNOST NEBO NESTÁLOST?
Jak už jsme poznamenali dříve, nemálo členů "opustilo Sněm zcela znechuceno, ještě nežli skončil. 17 července 1870, den před hlasováním, 55 biskupů kteří nesouhlasili, prohlásili že "z úcty k Svatému Otci si nepřáli zúčastnit se hlasování. Na protest odjeli z Říma. (Hasler).41 18 července 1870, poslední den Sněmu, neomylnost dostala 535 "ano" hlasů - méně jak polovinu z původních 1084 členů, oprávněných volit. Přesto vatikánské noviny - zcela klamně - psaly, jako by zvolení bylo jednomyslné! Skrze hrozby odstranění z úřadu, ztráty úřadu a jiný nátlak, nakonec získal papež téměř všechny hlasy, které nesouhlasily. Takový byl nebiblický a skandálně nepoctivý způsob, jakým se papežská neomylnost stala dogma Římsko Katolické církve! Bohužel, jen málo Katolíků zná skutečná fakta!
Biskup Dupanloup napsal do svého deníku 28 června 1870: "Na Sněm již více nepůjdu! To násilí, ta nestoudnost a - dokonce i faleš, marnivost a stálé lhaní mně nutí, abych si držel svou vzdálenost." 26 srpna 1870 14 německých teologů prohlásilo: "Svoboda každého druhu před morálním donucením a od vlivu nadřízených orgánů je "sine qua non (nezbytná) pro všechny ekumenické Sněmy. Taková svoboda na tomto Sněmu definitivně scházela." (Hasler).42 Další pohledy na charakter a chování Pia IX, které Hasler, během let studií tajných vatikánských archivů, jsou až tragicky zřejmé:
Nezdravý mysticismus, dětské záchvaty zuřivosti, velmi mělká senzibilita, občasné mentální roztržitost, podivně nevhodná řeč i v přísně oficiálních projevech, senilní tvrdohlavost - to všechno poukazuje na ztrátu pevného chápání reality..... Kromě toho jsou zde případy vyložené megalomanie, které lze těžko vyhodnotit. V roce 1866 Pius IX aplikoval slova Krista "Já jsem cesta, pravda, život" přímo na sebe! V dubnu 1871, hrabě Harry von Arnim-Suckow oznámil císařskému kancléři princi Otto von Bismarkovi, že Pius IX se pokoušel o zázrak: Jak procházel kolem kostela Trinita dei Monti, papež vyzval mrzáka, který ležel před kostelem:"Vstaň a choď!" Experiment se nepovedl...
Historik Ferdinand Gregorovius už před tím poznamenal ve svém diáři v červnu 1870: "Papež se nedávno pokusil vyzkoušet si svou neomylnost. Když byl na procházce, pravil jednomu paralytikovi: "Vstaň a choď! Chudák se snažil postavit se na nohy, ale zhroutil se, což vyvedlo Vikáře Krista z míry... Tento příběh už byl v novinách. Domnívám se, že Pius IX, je mentálně nemocný." Pius IX dává dojem že trpí iluzemi své velikosti i v jiných věcech. Někteří, mezi nimi i biskupové se domnívali, že papež je šílený. Historik katolické církve Franz Xaver Kraus poznamenal ve svém zápisníku:"Pius IX - pokud se jeho týče, Du Camp souhlasí s mým pohledem, že od roku 1848 byl papež jak duševně nemocný, tak i zlomyslný.." (Hasler)43
HOŘKÉ OVOCE PAPEŽSKÉ TYRANIE.
Zatím co Pius IX žil ve fantastickém světě všemohoucnosti, a snažil se vnutit církvi a světu ten neuvěřitelný koncept, že kouzlo úřadu může přeměnit pouhého člověka v neomylnou bytost, italský lid, trpící papežskou zkažeností a barbarismem plánoval jeho svržení... Italský vlastenec Giuseppe Mazzini obvinil papeže, že "postavil pevnost ukradené moci na mrtvých tělech této generace":
"Evangelium šeptá o všeobecné lásce a bratrství, ale vy jste zasil neshody, inspiroval jste nenávist. Vy, který jste měl být ochráncem slabých proti utlačovatelům, vy, který jste měl podporovat mír mezi občany, jste najmul placené vrahy (ze Španělska, Francie, Rakouska a z Neapole, aby si nabrousili své dýky na samém oltáři, zatím co jste varoval občany-otroky, aby se neodvážili se postavit!" (Guillermo Dellhora, "La Iglesia Catolica ante la critica en el pensamiento y en el arte", 1929)44
V roce 1861 Parlament nově stvořeného Italského Království prohlásil Řím za své hlavní město - i když papež byl stále jeho tyranem. Když potom nastal čas prosadit italskou nezávislost tato se prosadila. Spojené síly papežských, francouzských a rakouských armád nestačily na síly bojující za italskou svobodu a jednotu. V září 1870, o dva měsíce později téměř přesně na den, kdy Vatikán I. potvrdil papežskou neomylnost, byl Pius IX sesazen jako vládce římské provincie. Vítězná armáda, která přemohla papežské obránce se probila skrze římské hradby nedaleko Porta Pia. Plebiscit, o kterém jsme se už zmínili, potvrdil zařazení Říma do Spojené Itálie.
Papež Pius IX se stáhnul do Vatikánu, jako dobrovolného domácího vězení. Odtamtud vypustil skutečnou záplavu kleteb na své nepřátele. Jeho prokletí krále Emanuela "ať je kdekoliv, ať v domě či na poli, na všech částech jeho těla, prokletý v ústech, v hrudi, v srdci , nechť nebe se všemi silami které má, se proti němu zdvihne, prokleje ho!" Bylo to více než 139 slov. A co se týkalo zbytku jeho nepřátel - což podle výsledku hlasování bylo 99 procent Itálie, na ně papež zahřměl: "S autoritou Všemohoucího Boha, svatých apoštolů Petra a Pavla....
všichni tito .... , kteří se na této invazi zúčastnili, ukradli a okupovali naší provincii, nebo našeho drahého města Říma, si vysloužili exkomunikaci a všechny daší duchovní tresty, které dovoluje svatý kánon a všechny všeobecné sněmy, obzvláště Sněm Trentský! (Frederico Hoyos S.V.D."Enciclicas Pontificias, 1958).45
Pochopitelně papežovo rozhořčení bylo marné - alespoň pro tuto příležitost. Italy neoslnilo nové dogma neomylnosti. Řím pokračoval pod kontrolou italské vlády dodnes. Jak už jsme se zmínili, Konkordát který uzavřel s církví Musolini, zachránil papežskou autonomii nad městem-státem Vatikánem, který od té doby má stejný statut jako kterýkoliv stát světa... Vatikán nezemřel, katolická církev se nescvrkla! Vyrostla na téměř jednu miliardu členů. Papežský vliv po světě - i když uplatňovaný jemněji, je větší než kdy jindy. Janova vize je stále pozoruhodná - i když mnoho se ještě musí splnit.
POMPÉZNOST A POCHLEBOVÁNÍ.
Petr prohlásil, že Kristus nám zanechal příklad který máme následovat. Psal, že vedoucí církve nemají jednat jako "páni nad Božím dědictvím," ale mají jít příkladem stádu. To, že papežové neuposlechli jak Krista tak i Petra, o kterém oni tvrdí že byl prvním papežem, je zcela jasné. Jak může kterýkoliv člen církve následovat příkladu autokratického, luxusního a vysoce přednostního stylu papeže?
Papežové, na rozdíl od Petra jsou skutečnými pány nad těmi, kteří jsou pod nimi. Tato skutečnost byla manifestována po staletí v jejich tyranském chování, které se stalo ještě urážejícím ideou papežské neomylnosti, a zároveň dogmatem římsko katolické církve..... "Donation of Constantine," přesto že je podvodem, (jak už jsme dokázali dříve) ze kterého si papežové odvozovali nárok na autoritu a moc, odhaluje značný díl o tom, jak se papežové oblékali, jak žili a fungovali během Středověku. Jak to podává de Rosa:
Od "Donation" je zřejmé, že papežové vypadali jako Konstantin, žili jako Konstantin, obývali jeho paláce, vládli nad jeho zemí, zachovávali to stejné "imperiální vzezření." A právě tak chtěli vládnout nad církví i státem. Pouhých sedm set let po Petrovi, už byli papežové posedlí mocí a bohatstvím. Údajní nástupci Petra se nestali služebníky ale pány světa. Oblékali se do purpuru jako Nero a říkali si "Pontifex Maximus...." 46
Nebiblické postavení papežského úřadu, dává člověku který jej drží, větší moc než dokonce politickému tyranu. A příležitost i pokušení tuto moc zneužít, se zvětší mnohonásobně když je takový člověk považovaný za neomylného - něco, na co si žádný politický vládce dodnes nárok nečiní! Aby člověk viděl ničivý vliv takové svrchované autority na pouhého člověka, stačí jen pozorovat patolízalskou a servilní reakci těch, kteří měli to "štěstí" se setkat s papežem osobně, potřást mu rukou, nebo se ho alespoň dotknout! Podívejte se na to divoké nadšení desetitisíců kteří se sejdou, když se papež někde veřejně objeví. V jejich servilním uznání neomylnosti, je nezdravé ztotožnění věrných římských Katolíků s papežskou mocí. Je to identifikace, která líhne dokonce i mezi obyčejnými členy zaslepující a destruktivní pýchu ze sounáležitosti s "nejstarší a největší ...s tou jedině pravou církví, mimo kterou není spásy..." Tato domýšlivost činí zbožné Katolíky necitelné k tomu, co by jinak byly zřejmé chyby a nedostatky církve, a drží je v moci církve...
Církev se stává Spasitelem namísto Krista! To vede k svádivé a příjemné víře, že ať se stane cokoliv, tato instituce s dobrým úřadem papeže, svatých a hlavně Marie, nakonec člověka do nebe dostane, když přežívající příbuzní zaplatí za dostatečné množství mší v jeho jménu... Je to smrtelně nebezpečný klam, který je propagovaný v katechismu všem Katolíkům již od dětství. Takový nebezpečný klam je umožněn učením, že i když Kristus za naše hříchy na kříži zaplatil, církev sama uděluje "milosti a zásluhy," které Kristus vydobyl. Přidejte k tomu namyšlenost která ruinuje každého člena církve jejíž hlava je "neomylná" a máte zde případ pro pověru a - nakonec tragedii.
A přesto všechno, římsko katolická církev změnila svůj názor tolikrát, že si sama sobě musela dokázat, že neomylná není! Kdysi bylo smrtelným hříchem jíst maso v pátek - dnes už není. Člověk vídával medailonky a sošky "svatého Kryštofa" nejenom v autech, ale i ve výtazích pro "ochranu". Ale tento "populární" svatý byl prohlášený za mýtus. Miliony lidí, kteří po staletí věřili že jsou pod jeho ochranou, byli oklamáni podle posledního výnosu hierarchie. Jak bývalá jeptiška Patricia Nolan Savas píše:
"Každá organizace, která může škrtem svého duchovního pera odstranit trest věčného pekla za páteční buřty, a nechat zmizet chudáka svatého Kryštofa z tisíců automobilů, by mohla také přiznat, že se mýlila i v jiných otázkách!" (USA Today, 8 prosinec 1993) 47
Ano, jeden by si tak myslil, ale dosud nebylo žádné připuštění žádné chyby či páchání zla - dokonce ani v případě Inkvizice, nebo odporném zacházení se Židy, v mučednické smrti milionů Křesťanů, povraždění 1 milionu Srbů v Druhé Světové Válce, a propašování desetitisíců nacistických válečných zločinců do bezpečných zemí...
