poslal Pastýř Žena jedoucí na šelmě? - 7. Vymyšlená historie.
„Každý duchovní musí papeže uposlechnout,
i kdyby nařizoval zlo, protože nikdo
nemůže soudit papeže.“
Innocent III 1198-1216.
První Stolici nemůže nikdo soudit. Jen Římský Biskup
jako jediný, má právo soudit ty, kteří zaujímají
nejvyšší úřad ve státě... Není ani odvolání
ani útočiště před rozhodnutím Římského Papeže“...
Ze současného „Code of Canon Law“.1
Římsko katolický papež byl velmi často tou nejmocnější náboženskou i politickou osobou na zemi. A to platí i dnes - i když už nemá k disposici armády či loďstvo, jako jeho předchůdci. Papežství je životně důležité pro římský katolicismus, kterému je určena důležitá úloha v posledních dnech před Druhým Příchodem Krista. Proto je nutné, abychom pochopili papežství ve vztahu k Církvi a ke světu. Jak vlastně papežství vzniklo? Jaká je jeho důležitost dnes? Vatikán má kontrolu nad 980 miliony lidí, a má více než třikrát tak velikou lidskou základnu než kterýkoliv stát Západní demokracie a pouze Čína ho předčí počtem „voličů!“ Mnohem důležitější je ale skutečnost, že jeho lidé se nacházejí po celém světě, mnozí z nich mají vysoká politická, vojenská či komerční postavení v nekatolických zemích. Mimo to má papež tisíce tajných agentů po celém světě. Jsou to Jezuité, Rytíři řádu Kolumbus, Maltézští Rytíři, Opus Dei a pod. Vatikánská výzvědná služba nemá ve světě konkurenci.
Politicky je papežská moc vykonávána pouze za kulisami - občas ve spolupráci - (občas proti) - s CIA, Britskou Inteligencí, Israelským Mosadem, a jinými. Uvědomte si, že všichni Katolíci - všech 980 milionů, jsou k papeži vázáni náboženskými závazky, které jsou zdaleka silnější, než by jakákoliv politická věrnost mohla kdy být! Žádná světská vláda nemůže soutěžit s motivační silou náboženského cítění.
Typický Katolík, i když je možné že nesouhlasí se svou církví co se týče problémů jako homosexualita, potraty, mimo-manželský sex, antikoncepce a nutnost zpovědi - přes všechno to věří, že až přijde jeho čas smrti, Řím je jeho jedinou nadějí! Papež jako Kristův Náměstek je viditelnou realitou a praktickým vyjádřením této naděje. To zvláštní papežovo postavení ve vztahu k členům jeho církve bylo vyjádřeno zcela lapidárně v římské „La Civilta Cattolica,“ kterou papež devatenáctého století popsal jako „Nejvěrnější tiskový orgán pravé církevní doktríny.“ (Dollinger, The Pope and the Council, 1869)2:
„Nestačí, když lidé vědí že papež je hlavou Církve. Musejí také věřit, že od něho proudí jejich vlastní víra a náboženský život - že on je bodem, který spojuje všechny Katolíky dohromady, že on je silou a světlem, které je vede, že on je schránkou spirituální milosti, dárce užitku z náboženství, udržovatel spravedlnosti, a ochránce utlačených.“ (La Civilta Cattolica, 1867)3
Podobná slova prohlásil Josef Smith (Mormoni), Sun Myung Moon, a další vůdcové různých kultů. Papež je pro své následovníky „jiným Kristem,“ „Bohem na zemi,“ a jak Vatikán II tvrdí, nemůže být souzen ani člověkem, ani tribunálem. (Austin Flannery, „Vatican Council II: The Conciliar and the post Conciliar Documents,“1988).4
PŘED VSTUPEM ODLOŽTE ROZUM V ŠATNĚ!
Papež a tudíž celá církev skrze něj jako hlava, se prohlašuje za neomylnou. Řadový Katolík nesmí zpochybňovat nic, co papež nebo církev učí o víře a morálce! Sněmy i katechismus po staletí učí, že je potřeba se totálně podřídit, a na tom se trvá dodnes. „Catholic World“ připomněl všem Katolíkům ve Spojených Státech v čase Prvního Vatikánského Sněmu:
Každý jednotlivec musí obdržet víru a zákon od církve, podřídit se jim bez otázek, s poslušností jak intelektu, tak i vůle. Nemáme žádné právo se tázat církve o nic více, než máme právo otázat se Všemohoucího Boha. Musíme přijmout s poslušností bez otázek cokoliv, co nám církev jako instrukce podává. (The Catholic World, srpen 1871).5
Zde máme jasné popření individuální morální odpovědnosti, jak je nalézáme v kterémkoliv kultu! Ten stejný požadavek nemyslícího podrobení se, je vznesen ve Vatikánu II. Kód kanonického zákona prosazuje opět to stejné:
Křesťanští věrní, kteří jsou si vědomi své odpovědnosti, jsou vázáni křesťanskou poslušností konat to, co jim jejich svatí pastýři, jako zástupci Krista prohlásí jako učitelé víry, nebo jako vůdci církve.“ (Coriden, Canon 212).6
Když dojdeme k víře, morálce a cestě spásy, katolíci musí zanechat svůj rozum v šatně přede dveřmi a přijmout cokoliv co církev předkládá. Katolík nemůže ani studovat Bibli sám pro sebe, jelikož pouze Magisterium ji může vyložit! Zřejmě tento zákaz svobody svědomí je spojený s totálním potlačením základních lidských práv pro lidstvo na celém světě, což je nikdy nezměněný cíl Římského Katolicismu!
Pochopit římský katolicismus, člověk musí ignorovat veřejnou pózu a profil vytvořený pro styk s občany, které Vatikán nabízí. Tvář, se kterou se Řím ukazuje světu se mění od národa k národu podle toho, kolik kontroly tam má. Namísto toho se musíme podívat na oficiální doktríny Katolicismu, jelikož ty se nikdy nemění.
Vatikán II, podle většiny Katolíků i ne-Katolíků, zliberalizoval Katolicismus. Ve skutečnosti však potvrdil kánony a dekrety předešlých klíčových sněmů: „Svatý sněm akceptuje věrně ctihodnou víru našich předků a znovu navrhuje výnosy Druhého Sněmu v Nicei, Sněmu z Florencie a Sněmu Trentského.“ (Flannery)7 Trentský Sněm odsoudil Reformaci a proklel evangelickou víru více než 100 kleteb! Všechna tato prokletí evangelia Boží milosti jsou přijata a znovu potvrzena Vatikánem II Pokud se papeže týká, Vatikán II mluví jasně:
Římský Biskup, hlava shromáždění biskupů, požívá tuto neomylnost z titulu svého úřadu (ne ze svatosti svého života) když, jako svrchovaný pastýř a učitel všech věrných, prohlásí v absolutním rozhodnutím doktrínu, týkající se víry nebo mravů. Z tohoto důvodu jsou jeho definice nereformatelné. Nepotřebuje v žádném směru souhlas druhých a nepřipouští žádné odvolání ku kterémukoliv tribunálu.. Všichni věrní, na druhé straně, jsou povinní podřídit se rozhodnutí biskupa, které bylo uděláno ve jménu Krista, ve věcech víry a mravů a přilnout k nim s pohotovou a uctivou věrností mysli. Toto loajální podřízení vůle a intelektu musí být dáno, speciálním způsobem, skutečné autoritě Římského Biskupa, dokonce i když nemluví „ex cathedra“ takovým způsobem, že jeho svrchovaná autorita učitele je uznávána s respektem, a že jeden upřímně přijme jeho rozhodnutí s otevřenou myslí a úmyslem.“ (Flannery).8
Povinen podřídit se biskupskému rozhodnutí ... podřízení vůle a intelektu musí být učiněno...! Toto dává Římu úžasnou moc nad zbožnými Katolíky! Nerozhoduje to, zda každý Katolík uposlechne; jde o to, že toto je nezměnitelné učení a úmysl církve - ne pouze pro své členy, ale pro celé lidstvo! Zatím co mnoho Katolíků rebeluje proti určitým doktrínám církve, zůstávají stále nominálně spojeni s církví, i když jdou do kostela pouze na Vánoce a Velikonoce. Když ale přijde k otázce jejich naděje se dostat z očistce do nebe, žádný Katolík si nedovolí pochybovat a tak riskovat ochranu církve před zatracením! Vatikán II. jasně říká:
Tento svatý Sněm učí, že církev je nutná pro spásu. A proto nemůže být spasen nikdo, kdo ví že Katolická církev byla Bohem skrze Krista založena jako potřebná a odmítne do ní vstoupit, či v ní setrvat..(Flannery).9
Uvědomte si laskavě, že jak Hitler, tak i Musolini zůstali Katolíky až do konce, a nikdy nebyli exkomunikováni! Právě tak se stalo s tisíci nejhoršími nacistickými válečnými zločinci, které Vatikán propašoval z Evropy do bezpečí Jižní Ameriky. Takoví super-zločinci jsou poctíváni katolickými pohřby jako členové Mafií, umírají s jistotou, že jejich církev bude za ně sloužit mše, aby je nakonec dostala do nebe. Je to pojistná smlouva, kterou si nikdo z nich neodváží nechat „propadnout.“
BEZÚHONNOST VERSUS NEOMYLNOST.
Ta požadovaná slepá víra ve výroky papeže a kněžstva se zdá dávat smysl, protože římská církev je největší a nejstarší. Přece se nemohly ty miliardy náboženských lidí mýlit po 1500 let! Víra je také povzbuzována ujištěním, že římsko katolická církev je ta jediná pravá církev - ta jediná, která může vystopovat svůj původ až k původním apoštolům, a že papežská autorita přichází přímo od Krista skrze Petra a nepřerušenou řadu apoštolské posloupnosti. Jako důkaz, církev předkládá seznam papežů (prozatím 263) zpět až k Petrovi. Málo Katolíků ale ví, že papežové se hádali, prali, bojovali jeden s druhým, a někdy i zabíjeli jeden druhého. Je velmi obtížné najít i jen několik papežů po pátém století, kteří projevili základní křesťanské ctnosti. Jejich životy, jak jsou zaznamenané v „Katolické Encyklopedii, “ se čtou jako nasládlá opera o chtíči, šílenství, krutosti, vraždách. Přes to všechno, tito kriminálníci, traviči, cizoložníci a masoví vrahové jsou považovaní jako neomylní, když hovořili „ex cathedra“ - což znamená, že pronášeli dogmatické výroky o víře a morálce
pro celou církev!¨ Katolíci argumentují že je rozdíl mezi „bezúhonností“ charakteru a chování, kterou papežové jistě neměli - a neomylností ve víře a mravech, kterou každý Katolík musí věřit že měli. (Karl Keating Catolicism and Fundamentalism: Attak on Romanism, 1988).10
Jaký je to nesmysl věřit, že člověk, který svým životem svou víru popírá a je stále nemorální - je přesto neomylný, když mluví o víře a morálce! Historie znalí Ktolíci přiznávají, že mnoho papežů byli vtělené zlo. Ale tato skutečnost - argumentují - jednoduše dokazuje, že měli lidskou povahu, a dovoluje to člověku aby s nimi v dobrém svědomí nesouhlasil. Pro Katolíka ale dělá smysl to, že navzdory nepopíratelné zkaženosti kněžstva, římská církev musí být jedinou nadějí lidstva! Konec konců, byla přece založená samotným Kristem, který udělal z Petra prvního papeže. Toto je prý dokázáno z Bible „Ty jsi Petr, to je skála, a na této skále postavím svou Církev“ Matouš 16:18, ale to probereme později...
NEZNÁMÉ DOGMA.
Oproti tomu co katolická církev učí, papežský úřad nezačal s Petrem! Trvalo to stovky let, než se římský biskup pokusil o dominaci nad zbytkem Křesťanstva, a další staletí, než tento primát byl všeobecně přijat. Dopis Lva Velikého Flaviánovi v roce 449 nebyl přijat, dokud jej Chalcedonský Sněm nepotvrdil. Papež Lev I sám přiznal, že jeho dílo se nemůže stát článkem víry, dokud není potvrzeno biskupy! (Dollinger).11 Bylo osm sněmů církve do doby, než nastalo rozštěpení, které v roce 1054 rozdělilo Křesťanství na Církev Římskou a Východní Ortodoxní, a když Římský Biskup a Patriarch z Konstantinopole exkomunikovali jeden druhého! Ani jeden z těchto sněmů nebyl svolaný římským biskupem ale císařem, který také dal svůj souhlas ke všem novým výnosům. Pokud se týká papežské autority, jeden katolický historik nám připomíná:
Papež Pelagius (556-60) mluví o hereticích, kteří se oddělují od apoštolských Stolic, která jsou Řím, Jerusalém, Alexandria a Konstantinopol. V žádné z ranných písemností není ani zmínka o zvláštní úloze římského biskupa, tím méně o nějakém speciálním titulu „papeže...“ Z takových 80 herezí v prvních šesti stoletích nikdo nepoukazuje na autoritu Římského Biskupa - ani jedna není urovnána Římským Biskupem. Nikdo neútočí na svrchovanou autoritu Římského Biskupa, protože o ní nikdo dosud neslyšel (Peter de Rosa: Vicars of Christ: The Dark Side of the Papacy, 1988). 12
„Easter Synod“ z roku 680 svolaná papežem Agatho, bylo první církevní shromáždění, které přijalo primát Říma nad zbytkem církve, ale protože to nebyl ekumenický sněm celé církve, a tak jeho rozhodnutí nebylo všeobecné. Jak katolický historik Petr de Rosa poznamenává:
...ani jeden z ranných Otců církve neviděl v Bibli jakýkoliv poukaz na papežskou jurisdikci nad církví. Naopak - považovali za správné že biskupové, hlavně z metropol, mají plné právo vládnout a administrovat své vlastní teritorium bez zásahu od kohokoliv! Východní církev nikdy římský primát nepřijala, římský pokus o prosazení nadvlády vedl k roztržce.
Člověk marně hledá v prvním tisíciletí alespoň jednu doktrínu, nebo kus legislatury vynucené pouze Římem na zbytek církve. Jediné všeobecné zákony vyšly z Nicaeje. V každém případě: Jak by mohl biskup Říma vykonávat univerzální jurisdikci, v těch ranných stoletích, kdy nebyla žádná římská Curie, když ostatní biskupové nepřipustili žádnou intervenci z venku? Když Řím ještě žádné dispenzace nevydával, a nepožadoval žádné poplatky či daně? Když všichni biskupové - ne pouze biskup Říma - měli právo svázat a rozvázat, když žádný biskup nebo církev nebyl podřízen Římu?
Dále: po staletí Římský Biskup byl volen místními občany - jak kněžstvem tak i laiky. Kdyby býval měl jurisdikci nad celou církví, potom by snad celý svět chtěl mít podíl na jeho zvolení. Když se počalo věřit, že má univerzální svrchovanost, celá církev žádala, aby měla podíl na jeho zvolení - a to se stalo až ve Středověku! (Peter de Rosa).13
OD KALVÁRIE KU KRÁLOVSKÉMU PAPEŽI.
Vyžaduje to skutečně geniální interpolaci, aby jeden odvodil z jednoduchého výroku „na této skále postavím svou Církev,“ doktrínu o Petrově svrchovanosti, apoštolské posloupnosti, papežskou neomylnost, celou tu pompéznost, ceremoniel a moci dnešního papeže! Jeden z těch katolických autorů poznamenal sarkasticky: „.. vyžadovalo to neuvěřitelné umění vzít prohlášení učiněné chudým Tesařem stejně chudému rybáři, a udělat z toho královského papeže, který bude brzy nazván Pánem Světa!“ (De Rosa).14 A přesto je to jediný biblický základ, na kterém stojí celá nadstavba Římsko Katolické církve! Zahrnuje papežskou neomylnost, apoštolskou posloupnost, složitou hierarchii kněží, biskupů, arcibiskupů, kardinálů, Magisterium biskupů, kteří jediní mohou Písmo vykládat, i požadavek, že pro svou údajnou neomylnost, musí papež mluvit „ex cathedra“ k celé církvi ve věcech víry a mravů.... Fakt že žádný z těchto konceptů není - ani vzdáleně - naznačený ať už v Matouši 16:18, nebo kdekoliv jinde v Bibli, je odmítnut katolickými apologety, kteří se potom obracejí k „tradici“ pro
pomoc. Tam vejdou do labyrintu klamů a skutečných podvodů. Potřebovalo to staletí důmyslných argumentů, než se došlo k teorii, že Kristus, který „neměl místo, kam by hlavu položil“ (Matouš 8:20), který žil v chudobě a byl ukřižován nahý, má být reprezentován královským papežem, který vlastní víc, než jeden palác, každý s více jak 1100 pokoji, kterému slouží denně spousta sluhů a který nosí ty nejlepší, zlatem vyšívané róby! Tvrzení, že Kristus pověřil Petra takovou pompézitou a luxusem, které nikdo z nich neznal, je směšné a rouhačské!
Sláva i moc, které papež má, není ani vzdáleně podobná něčemu co by mělo podobnost Petrova života čistoty a chudoby. Tento rybář-apoštol kdysi řekl „stříbro a zlato nemám.“ (Skutky 3:6) Ani nároky na papežský luxus a slávu, či autorita nad králi i královstvími byly známé v Církvi až staletí později, kdy ambiciózní papeži postupně rozšířili a upevnili autoritu a kontrolu nad světskými vládci. Papežové si začali dávat tituly jako „Svrchovaný vládce nad světem“, „Král králů.“ Jiní se nazývali „Bůh na zemi,“ dokonce i „vykupitel,“ který „visel na kříži s Kristem“ a tvrdili, že „Ježíš postavil papeže na stejnou úroveň s Bohem.“ (August Bernhard Hasler:“How the Pope Became Infallible,“ 1981)15 Petr by nazval tuto pózu jako podvod a rouhání se Bohu.... Řím byl hlavním městem Impéria před tím, než Konstantin přemístil své sídlo na Východ, a potom byl uznávaný jako hlavní město západní části Impéria. Když císař Konstantin žil v Konstantinopoli, vyvinul papež téměř absolutní moc - ne pouze jako hlavy církve, ale také jako císař Západu. Když později Impérium padlo, bylo
to papežství, které dávalo fragmentovaným zbytkům kontinuitu. Thomas Hobbes říkával: „Papežství není nic jiného, nežli korunované strašidlo zemřelého Římského Impéria, sedící na jeho hrobě..“ W.H.C.Frend, Emeritus profesor církevní historie, ve své klasické „The Rise of Christianity“ poukazuje na skutečnost, že uprostřed pátého století se stala církev „tím nejmocnějším jediným faktorem v životě lidí Impéria.“ Madona a svatí převzali místa pohanských bohů jako patroni měst.“ (Frend, „The Rise of Christianity,“ 1984)16 Papež Lev I (440-61) se chlubil, že Petr a Pavel „vystřídali Romuluse a Rémuse jako noví, Řím ochraňující patroni.“ (H.Chadwick, The Early Church,“ 1976).17 Frend píše, že „Křesťanský Řím byl legitimním nástupcem pohanského Říma... Kristus triumfoval a Řím byl připravený rozšířit svůj pochod až do samého nebe“.. (Frend).18
NESTYDATÁ ÚPRAVA HISTORIE.
Takové byly ambice těch, kteří se škrábali na údajný trůn Petra, že mezi sebou také občas válčili, aby jej získali. Užívali jméno Krista, zbožně se křižovali a přitom byli čilí jako včeličky, aby uspokojili své chtíče po moci, rozkoši i bohatství. Nikde neexistují žádná ospravedlnění pro jejich nároky na absolutní a neomylnou vládu nad církví - tím méně nad světem.... Něco podobného neexistuje v písemnostech ranných Otců, tím méně v Bibli! A tudíž papežové si museli najít nějakou podporu. Způsob pro který se rozhodli, bylo přepracovat historii tím, že padělali údajné „historické“ dokumenty. První z těchto drzých podvodů bylo tak zvané „Donation of Constantine.“ o kterém jsme se již zmínili. Následovaly „Isidorian Decretals“- papežské dekrety, údajně kompilované arcibiskupem Isidorem (560-636), ale ve skutečnosti padělané ve století devátém. Tyto podvody se staly základnou pro většinu „tradice,“ o kterou se dnes opírají. Katolický historik J.H. Ignaz von Dollinger píše, že před tím než vznikly „Isidorian Decretals,“ nebyl žádný vážný pokus o uvedení
novo-románské teorie o neomylnosti. Žádný papež ani nesnil o takové privilegiji.19 Dollinger pokračuje že tyto podvodné „Decretals“:
Pomalu ale jistě změní celou ústavu vlády církve. Bylo by těžké, najít v historii další příklad tak úspěšného a přece tak nešikovného podvodu. Už jsou to tři století od doby kdy byl tento podvod odhalen (píše v roce 1869), a přesto ty principy které zavedl, zapustily tak hluboké kořeny v půdě církve, že odhalení toho podvodu nezpůsobilo žádné výsledky v otřesení celým tím dominantním systémem.20
Isidorian Decretals zahrnovaly kolem stovky vymyšlených dekretů, údajně vyhlášených nejrannějšími papeži, zároveň s padělanými dopisy od předpokládaných církevních autorit a synod. Tyto padělky byly právě to, co Mikuláš I (858-67) potřeboval aby ospravedlnil své tvrzení, že papežové zastupují „Boha na zemi“ s absolutní autoritou nad králi - dokonce i s právem nařídit „masakry“ těch, kteří jim oponují - to vše ve jménu Krista.
Papežové, kteří Mikuláše následovali, byli pochopitelně šťastní napodobit jeho způsoby - a každý z nich používal činy svých předchůdců, aby ospravedlnil své vlastní, a tak stavěli ještě silnější bázi pro neomylnost - ovšem na základě falešných základů... Historik církve R.W.Thompson, sám katolík, píše v devatenáctém století:
V takových časech byly přijímány do praxe všechny možné druhy podvodů a klamů, které papežové a kněžstvo považovalo za nutné k posílení autority papež... Osobní zájem a a mbice Innocenta III ho vedly k zachování všech těch padělků s velkou pečlivostí, aby ten „svatý podvod“ mohl být posvěcený časem. Výsledek, ve který doufal, se nakonec dostavil... Tyto falešné „Decretals“, které jsou dnes všeobecně uznávány za smělé a nestydaté padělky tvoří základní kámen tohoto ohromného systému zla a násilí, který byl vybudovaný papežstvím.21
Zbožní katolíci by byli šokováni, kdyby se dozvěděli že velká část toho, čemu se říká „tradice“ a které je postaveno na stejnou úroveň jako Bible, je ve skutečnosti úmyslný vědomý podvod! Doktríny zbudované z těchto padělků jsou tak silně vpleteny do Katolicismu, že dokonce i potom, co celý ten podvod byl odhalen, papežové nebyli ochotní udělat nutné opravy. NEOMYLNÝ PAPEŽ ZA NEOMYLNÝM PAPEŽEM POTVRZOVALI PADĚLEK! Pokus odtrhnout se od po staletí akumulovaných lží, by roztrhal na kusy celou to látku Římského Katolicismu.
Papež Pius IX se spolehl na tento podvod, který byl již odhalen po tři století, pro vybudování základny, kterou by donutil biskupy aby vyhlásili papežskou neomylnost jako oficiální dogma církve! Ale svědectví historie odmítá jak apoštolskou posloupnost, tak i papežskou neomylnost...
