V létě jsem pobývala s věřícími dívkami v Beskydech. Na konci pobytu
vždy probíhá závěrečný večer, ve kterém shrneme vše, co jsme za celý
týden probraly formou písniček, básní, ale v posledních letech i krátkou
hrou nebo scénkou.
Letos jsem měla tu čest být u kolébky jedné scénky. Přišla za mnou
kamarádka, dala mi téma a poprosila mne, jestli bych ji nepomohla vymyslet děj
hry. Řekla jsem ji, že se na to podívám, a že až budu vědět, tak za ní
přijdu. Hned jsem se dala do přemýšlení, ale nemohla jsem nic vymyslet. Tak
jsem si v duchu říkala, to není možné. Vždyť jsem minulý rok měla tolik
nápadů a letos mě nic nenapadá. Asi za dva dny jsem za ní přišla a řekla
jsem jí, že nemám žádný nápad. A ona mi odpověděla - víš co, Petro,
budeme se za tu věc modlit a jestli Pán chce, aby ta scénka byla, tak nám dá
určitě skvělý nápad. Musím přiznat, že když mi to řekla, jakoby ve mně
píchlo. Vždyť jsem se spoléhala na svůj rozum a anim mě nenapadlo, že
jsem to měla říci Pánu Ježíši.
Je to malý střípek z mého života, ale přinesl mi velké napomenutí.
Petro, nespoléhej se jen na sebe, na svůj rozum.
Scénka nakonec dopadla dobře. A posloužila nejen mě, ale i ostatním.
Jsem vděčná za toto ponaučení, vždyť i v Bibli je napsáno v Přísloví
3. kapitole 5. verši: "Důvěřuj Hospodinu celým srdcem,na svoji
rozumnost nespoléhej."
Petra Sebjánová
|
