Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Motto:

Silvestr Braito: „Církev nemůže zamítnout, co bylo až dosud pravdou a nahradit to pravdami novými, nemá moc postavit pravdy odporující tomu, co až dosud bylo jako pravda podáváno.“

Poněvadž zájem o trojiční problematiku trvá, nebude na škodu přidat několik myšlenek křesťanských autorů, ke kterým se mladší bratři možná nedostanou. Braitovým citátem chci ukázat, jak je církvi těžko přiznat svou omylnost. Vzpomeňme, že proti Husovi stála teologická fakulta i duchovenstvo. Tam se často konzervují omyly a vyjadřuje ochota „s ničím nehýbat“, protože to je pohodlnější. Profesor Braito by se dnes nestačil divit, kdyby viděl přijímat katolíky u eucharistie také víno ( třeba ne všude), kvůli němuž bylo zabito mnoho čestných synů našeho národa. Je vidět, že když je vůle, tak to jde. Církev se omluvila nejen za zlo vůči Židům, ale také vůči českému národu. Takže omyly jdou napravit, stačí vůle!

Jestliže správně bratr Karels upozornil, že je třeba důsledně stát na „SOLA SKRIPTURA“, pak je to všem nám jen ku prospěchu. Naučíme se argumentovat při obhajobě naší víry jen Písmem, které budeme stále více poznávat.

„Antiochijský sněm v roce 268 odsoudil větu, že Syn je „jednobytný“ s Otcem. Niceský sněm v roce 325 právě tento pojem – „homoúsios“ – vložil do svého vyznání víry“, napsal historik Pavel Aleš v Církevní dějiny, str.131; když si připomeneme, že v Antiochii byli bratři poprvé nazváni křesťané a že měli úzké kontakty s apoštoly, pak by měl mít tento sněm přece jen blíže pravdě; a ještě blíže pravdě by mělo být „Jeruzalémské vyznání“, které bylo ovšem dáno v Nicei do klatby! Je dobré vědět, že autory vyznání byli často jednotlivci, např.II.Helvétské vyznání sepsal Z.Bullinger nebo v Nicei přijali nápady jáhna Athanasia. R.Říčan to vystihl: „Reformační vyznání mají funkci služebnou, ne funkci nejvyšší autority, kterou evangelický křesťan NIKDY NESMÍ UPŘÍT SAMÉMU PÍSMU.“ Hrozby nicejského prokletí (klatby) se nezalekl Tertulián, který stále tvrdil, že „byla doba, kdy Syna nebylo“, (Harnack,Dějiny dogmatu) a nakonec z církve odešel.

„Když byl latinský svět nucen se vyjádřit samostatně, dělal chyby. Athanasius byl zavržen nejen na východě, ale byl vyloučen i západní církví papežem Liberiem, což tento papež zase odvolal.“ (Pavel Aleš, Církevní dějiny,132.203) ; proto se můžeme domnívat, že s tím „autorem trojiční teorie“ nebylo všechno v pořádku! Vcelku se ujalo, že problémy s trojiční naukou měl jen biskup Arius. Ale bylo to mnohem složitější. „Na II. Všeobecném sněmu v Cařihradě v roce 553 prohlásilo 36 biskupů, že se raději stanou ariány, než by přijali nicejský pojem „homoúsios“, čteme tamtéž, str.221; „Aplikace pojmu „persona“ na Otce, Syna a Ducha svatého v sobě skrývá nebezpečí „triteismu“. Od Augustina přes Anselma a Tomáše ke Kalvínovi je patrné vědomí nepřirozenosti toho pojmu pro vyjadřování o Trojici i když se používá“, přiznal Z.Kučera v Trojiční teologie, str.28; Augustin přiznal: „Řeklo se tři osoby, ne aby se to řeklo, ale aby se nemlčelo. On sám by nikdy nepřišel na trojici, kdyby nebyl vázán na tradici, protože užíval modalistické analogie“, domnívá se Harnack, str.185; „Také nejvýznamnější teolog církve Origenes byl na dvou místních sněmech v létech 231-232 vyloučen z církve, protože neuznával Syna za soupodstatného s Otcem a zavrhoval pojem „homoúsios“. Syn je podřízen Otci“, tvrdí Š.Pružinský v Patrologia II.,str.47;

Arius si „zasluhuje“ samostatný odstavec. Než budu opět citovat historika, nesmíme zapomenout, že antiochijský sbor byl duchovně nejsilnější, měl své proroky i učitelé a vyučoval ho také sám apoštol Pavel. Právě z toho sboru vyrůstal zásadní odpor proti řecké filosofii a omylům. „Antiochénský metropolita Pavel ze Samostaty byl obratný teolog, který chtěl zlomit moc řecké filosofie v církvi a udržet staré učení. Později se jevil církvi jako arcikacíř, jako žid, ebionita, nestorián, monothelet atd. Jeho žáky byli Lucián a Arius“, píše Harnack; „Ariův systém byl pečlivě propracován a opřen o studium a exegezi biblickou“, uznal náš přední teolog J.L.Hromádka v Křesťanství v myšlení a v životě. A nám již známý církevní historik P.Aleš píše podobně: „Za správné myšlení pochválil Aria biskup hlavního města východu Eusebius Nikomédský. Ústředním heslem ariánů bylo: byla doba, kdy Syn nebyl. Nebylo možné vyvrátit ariánské názory biblickými citáty. V Nicei sice byli ariáni poraženi, ale z poražených se brzy stali vítězové. V době Všeobecných sněmů se přidali celé oblasti a národy k ariánům, monofyzitům a nestoriánům. Otázkou je, proč většina biskupů v Nicei ariánství odsoudila, když s ním souhlasila? Podle historiků odsouzení ariánů nadiktoval císař a biskupové podepsali.. O Ariovi nemohl nikdy nikdo říci něco, co by zpochybnilo jeho mravní, asketický život. Byl to alexandrijský biskup.“ Str.180-199; ještě přidám od stejného církevního historika P.Aleše ze str.357: „V roce 357 se konal ariánský sněm v Sirmin. Byl označen za „manifest ariánů“ – jeho formuli, složenou ze samých biblických citátů, že Syn je podřízen Otci, podepsal i biskup Rosius z Kordovy a papež Liberius. Ariáni měli v rukou církevní moc.“ Když nebylo možné porazit ariány Písmem, přišla „na pomoc“ světská moc“: „Císař Theodosius odňal v Cařihradě ariánům všechny kostely a zakázal jejich bohoslužbu“, píše Harnack,str.179;

V roce 381 bylo snad 9/10 křesťanského východu ariánských“, napsal Harnack a P.Aleš ho doplňuje, „Celý východ po desetiletí nadržoval ariánství“,str.199; „Athanasius neměl za sebou většinu ani na východě“, čteme v knize Základy učení křesťanského, str.180; „Za panování Valenta III. ( 423-455) se vyznavači Nicee zmenšili natolik, že se scházeli soukromě doma. Všechny chrámy patřily ariánům“. Harnack, str.256; „Do církve se po Konstantinovi vetřel vojenský duch římského impéria a pozměnil církev v politickou instituci. Církev se vydala na cestu „velkého odstoupení“. Vedena touhou po moci, ztratila Ducha Kristova“, čteme v knize Przewodnik biblijny od Henryho Halley.( biblický průvodce) „Chalcedonská ortodoxie byla východnímu duchu cizí. Koncil ovládl císař a stát tím triumfoval nad církví. Svou formulí postavil proti sobě víc než polovinu věřících“, popsal situaci Harnach, str.196-202; náš J.L.Hromádka to jen potvrzuje v knize Křesťanství v myšlení a v životě: „Celý křesťanský východ byl chalcedonským dogmatem rozrušen. Nálada na východě byla monofyzická a po jeho odsouzení se od církve odštěpily celé oblasti. V jistém smyslu lze říci, že dogma z roku 451 oslabilo soudržnost východních krajů římské říše a usnadnilo úspěch islámu v 7.století. Od církve odešli Arméni, Koptové, Habešané, Sýřané, tomášenci i perští nestoriáni.“ Proč se duchovní církve přimkli více k císaři než aby hájili jednotu Kristova těla? Částečnou odpovědí je pravidlo 19. sedmého Niceského sněmu: “Mrzkost lakoty v hojné míře ovládla vedoucí církve“, a Eusebius dodal, že se „v životě duchovních i laiků roztahuje čiré pohanství“, Harnack,str.136; „Po pádu arianismu vyrostla mnišská a sborová ortodoxie, sbratřená s barbarstvím“, tamtéž, str.217; a jak taková moudrost mnichů vypadala, posuďte sami:

„Všeobecné mínění Otců je, že před hříchem nebylo v ráji ani manželství ani rození dětí. Podle Řehoře z Nissy je pohlaví následkem hříchu. Je pravdou, že otcové pouště citují Písmo poměrně málo. Při Kristových titulech užili otcové opět řecké filosofie. Jejich nerozumné užití vedlo snadno k herezím. V pohledu na tělo podlehli platonismu, z něhož čerpali také při popisu smrti. Zatemnili Kristovo vítězství nad smrtí. Afričtí otcové z 2.-3.století nabádali k útěku ze světa ( Pán se modlil za opak). Život o samotě začali vyhledávat od doby, kdy začali pěstovat filosofii. Podle mnichů je poušť domovem ďáblů a mnich tam jde , aby s nimi přímo zápasil. Také v nauce o démonech se nechali křesťané ovlivnit řeckou filosofií. Staří asketi mluví o lásce velice málo“, čteme v knize Spiritualita křesťanského východu od Tomáše Špidlíka, str.11,49,138,145,252, 277 a 350.

„Falešným pojetím Boha v chybném pojetí trojiční nauky přispěla také křesťanská teologie ke vzniku novodobého atheismu“, napsal Z.Kučera, II. str.17; „Kdyby nebyl Bůh ve třech osobách , neměl by jednorozeného Syna“, napsal v Katolických novinách Antonín odvárka v článku Tajemství víry ( no, není to legrační?) není se co divit, když – „V trinitologii existuje tradicí nám předaný pojmový zmatek“, přiznal Z.Kučera, III. str.31; o duchu a Duchu jsem už psal v jiném příspěvku. Připojím jen dva citáty: „Otcové řečtí a východní mluví o Duch svatém jako o hlavním tvůrci našeho posvěcení“, Špidlík, str.43; druhý citát patří učiteli náboženství a autoru několika knih Dominiku Peckovi: „Třetí osoba božská se nazývá Duch svatý, protože nás posvěcuje. Ptáme-li se jak nás posvěcuje, zní odpověď – tím, že nám udílí milost posvěcující. Tohle je tautologie, nic neříkající hra slov.“ Skryté paprsky, Olomouc,1933; už jen dva odstavce:

Jak víme, mluvil Pán o Duch svatém jako o „parakletu“. „S výrazem „parakletos“ si řečtí Otcové nevěděli rady. Věděli, že „kalein“ znamená jmenovat, nazývat, zavolat nebo ustavit a „parakalein“ je prosit,, napomínat, poslat pro někoho, přeneseně pak těšit (II.Kor.1,4), nebo těšiti se (Luk.19,13; v II.Kor.7,6.13 znamená „parakaleo“ těšit a „paraklesis je pak potěšení. Odtud je jen krůček ke špatnému překladu slova „parakletos“ jako utěšitel. Od 4.století užívali Démosthenes a Aischynes i jiní slova parakletos jako soudního výrazu pro zastánce nebo patrona. Eusebius nazval ve 4.století Epagathuse „parakletos Christianon“, obhájcem křesťanů. Je-li satan žalobce bratří, pak je parakletos zastánce. „Utěšitel“ je překladatelský omyl! Jeroným přeložil u Jana parakleta jako advokatus, ale u Matouše ponechal utěšitele. Teologie zvítězila nad filologií. Trojiční kazajka nedovolila jinak přeložit ani Lutherovi: v epištole použil „přímluvce“, zatímco v evangeliu „utěšitel“. Ani on nedovedl bez předsudků interpretovat řecký text.“ – Dr.J.Konopásek, Biblické studie, Žižkov 1929; a konečně závěr:

Církevní představitelé vymysleli a pomocí světské moci prosadili trojiční nauku. Nikdo ji nerozumí, je to prý tajemství. Není, kdo by rozsoudil, zda je pravdivější verze katolická ( tři osoby) nebo protestantská ( jeden ve třech způsobech-modech). Jsem rád, že žiji v době, ve které už neplatí, jak to řekl jednou profesor teologie arcibiskup Kordáč- „kde je moc, tam je právo!“ A moc se divím všem bratřím, kterým nestačí zjevené TAJEMSTVÍ Boha Otce, jak o něm čtu v Kol.2,2: „Chci, abyste spojení láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jimž je Kristus.“ To je vůle Boží. Pokoj vám.