Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Lukáš.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 4, článků celkem: 15300, komentáře < 7 dní: 284, komentářů celkem: 333188, adminů: 60, uživatelů: 4850  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 108 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

Willy

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Ruská pravoslavná církev ruší veškeré styky s konstantinopolským patriarchátem
·Otevřené setkání v Chelčicích
·Starý kněz sám proti totalitě
·Genesis 2018 – průzkum mezi křesťany
·Veřejné setkání podpořilo situaci čínských křesťanů v ČR
·Vyšlo čtvrté číslo Zpravodaje Bratrské jednoty baptistů
·Prodavači strachu
·Azyl pro čínské křesťany - Příběh Evy
·Ukrajinská pravoslavná církev přestává být podřízena moskevskému patriarchátu
·Trestní oznámení na prof. Piťhu za šíření poplašné zprávy

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
96 139 916
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Teologie: PSYCHOSOCIÁLNÍ VÝVOJOVÉ KRIZE V ŽIVOTĚ MARTINA LUTHERA
Vloženo Středa, 06. červenec 2005 @ 15:20:38 CEST Vložil: Bolek

Historie poslal Lutrik

Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.

 

 

1. Úvod

 

     Martin Luther (1483 - 1546) je považován za hlavního otce světové reformace a jako takový jistě patří k  tzv. světodějným jedincům v Hegelově pojetí, neboť i jeho prostřednictvím došlo k nemalému pokroku v lidských dějinách[1]. Ohromný světodějný význam německé reformace tkví podle Hegela v tom, že konečně prosadila původní intenci křesťanství - vnitřní svobodu člověka, kdy  nejvyšším soudcem o pravdě a dobru je individuální svědomí[2].

     Vzhledem k historickému významu Martina Luthera je logické, že jeho život a dílo se staly předmětem řady různých analýz teologických, historických i psychologických, a to jak ze strany Lutherových příznivců, tak jeho protivníků.

S velmi zajímavým pohledem na Lutherův život a jeho dílo přišel známý německý psychoanalytik Erik H. Erikson ve své knize “Mladý muž Luther” z roku 1959 (česky 1996). V tomto svém díle se Erikson podíval na Lutherův životní příběh i vývoj jeho teologických názorů prismatem vlastního psychosociálního modelu osmi vývojových stádií, kterými prochází ve svém životě každý člověk.

Podle tohoto modelu musí jedinec v jednotlivých stádiích prožít a vyřešit vývojový konflikt, spočívající v rozporu mezi vnitřními psychickými impulsy a požadavky vnějšího světa. Každý z osmi vývojových konfliktů představuje psychosociální krizi, kterou je nutno projít. Úspěšné řešení krize obohacuje člověka o novou dimenzi vztahu ke světu a k sobě samému - člověk zkrátka získává nějakou ctnost. Ovšem v případě neúspěšného řešení krize získává člověk určitý handicap. Jednotlivé krize v Eriksonově modelu jsou popsány následovně (blíže viz např. Erikson, 1996, s. 188 - 194 nebo Zach, Kozlík, Spousta, s. 18 - 22):

- v raném dětství (ve věku od narození do 1,5 roku) se rozhoduje o tom, zda nejniternější naladění člověka bude určováno základní důvěrou či základní nedůvěrou; vyústění této krize závisí především na kvalitě mateřské péče;

- v průběhu druhé krize dětství (ve věku 2 - 3 let) se mobilizují zdroje toho, co se nazývá lidská vůle s jejími variantami - síly vůle a svévole. Na řešení této krize závisí, zda v životě jedince převládne autonomie nebo pochybnosti a stud, vyústění této krize pak odvisí od toho, jak rodiče naložili s projevy rodící se vlastní vůle dítěte;

- třetí krizí dětství (ve věku 4 - 5 let) je krize iniciativy versus viny; dítě začíná v tomto věku směřovat k cílům, pro které ho připravil rozvoj jeho pohybových a rozumových schopností. Dítě se identifikuje s dospělými a jeho ego (já) je konfrontováno s rozvíjejícím se super-egem (nad - já, kontrolujícím svědomím). Pokud se podaří vyrovnat jeho pudovou energii s kontrolujícím svědomím, dítě se stane cílevědomým a iniciativním, ale pokud ne, pak u něj převládne pocit viny;

- v průběhu čtvrtého stádia (ve věku 7 - 12 let) se dítě stává schopným soustavného učení a spolupráce s ostatními, získává zkušenosti a chce být užitečné. Na vyústění tohoto období v mnohém závisí, zda u dítěte v dalším životě převládne sebevědomí a pocit zdatnosti nebo naopak pocit méněcennosti;

- v pubertě (ve věku 13 - 18 let) dolehne na každého krize identity versus konfuse rolí. Dospívající hledá svou identitu i svoje místo v širší společnosti. Pokud se proces upevňování identity nezdaří, dochází ke konfusi rolí a v životě člověka nastane zmatek a chaos;

- ve věku 19 - 25 let přichází konflikt intimity versus izolace, v tomto období jedinec pokračuje v hledání stabilní identity, a to převážně v poloze partnerského vztahu. Pokud člověk nezvládá partnerství, hrozí mu izolace a stažení do sebe sama. Protipólem izolace je zdravá distance, působící proti iluzi regresivního pohlcení ve vztahu;

- sedmou krizí je konflikt tvořivosti či generativity versus stagnace. K této krizi dochází ve věku 26 až 40. let, člověk se v tomto období soustřeďuje na plození a výchovu potomstva nebo investuje svou energii do jiného tvůrčího výkonu. Vyústěním této krize je buď rozvinutí tvůrčí schopností člověka anebo převládnutí pocitu stagnace, ochuzení a prázdnoty;

- poslední (osmou) životní krizí je konflikt integrity versus zoufalství, dochází k němu ve věku 40 a více let, kdy člověk postupně bilancuje svůj život. Integrita zde znamená stav smíření s životem tak, jak šel, přijetí vlastní odpovědnosti za podobu svého života a pocit spřízněnosti s muži a ženami své doby a se vším, co posiluje lidskou důstojnost a lásku, opakem integrity je potom zoufalství, zklamání ze svého života, pocit nenaplněnosti a nesmyslnosti.

Erikson se ve své knize o Lutherovi věnuje hlavně jeho krizi identity, neboť právě její úspěšné zvládnutí učinilo z ustrašeného chlapce, mladíka, studenta, mnicha a učitele ideového vůdce německé a světové reformace. Další psychosociální krize v Lutherově životě jsou pak u Eriksona zmíněny jen stručně v epilogu knihy. Nicméně i na tomto základě a s využitím dalších pramenů[3] lze získat ucelený pohled na Lutherův celkový psychosociální vývoj.

Nejdříve svou pozornost zaměříme na čtyři psychosociální krize Lutherova dětství, pak se soustředíme na onu podle Eriksona klíčovou pro Luthera krizi jeho dospívání, krizi identity a nakonec stručně probereme zbývající tři krize Lutherovy dospělosti (mužnosti).

2. Čtyři psychosociální krize Lutherova dětství

Lutherovi rodiče, Hans a Margareta, přijali jeho narození v roce 1483 s velkou radostí, neboť jejich první dítě před rokem zemřelo[4]. Matka si dítě přála a v době, kdy on patřil pouze jí, zajistila mu zdroj základní důvěry, z něhož pak byl schopen čerpat ve svém boji o prvotní víru[5]. V matčiných postojích k dítěti se nerozlučně snoubily láska a kázeň. Matku považoval Martin za velmi chytrou, jelikož znala spoustu průpovídek a přísloví. Lutherova matka byla rovněž hudebně velmi nadaná a naučila svého syna vnímat krásu dobré hudby a také dobře zpívat. První krize raného dětství dopadla pro Martina Luthera tedy poměrně dobře[6] a on získal pro svůj život důležitou základní důvěru, která jeho životu darovala naději.

Další krize Lutherova dětství již dopadly hůře. Martin byl totiž příliš brzy ”odehnán od matčiny sukně” žárlivým a ctižádostivým otcem. Martinův otec byl sice zbožný, ale byl také velmi hrubý. Velmi často Martina bil. Chtěl totiž svého syna učinit předčasně nezávislým na ženách, střízlivým a pracovně spolehlivým. Lutherův otec prosadil svou, ale v jeho synu zůstaly bolestné pochyby o otcově upřímnosti a spravedlnosti, jakož i celoživotní stud za přetrvávající nesoulad mezi předčasně rozvinutým svědomím a skutečným stavem nitra. Martin Luther sice si celkově vytvořil co do intenzity velmi silný citový vztah k otci, který ho ovlivňoval takřka po celý jeho život. Tento vztah byl však dost složitý, dalo by se říci ambivalentní. A nemalou měrou přispěl k tomu, že až do svého obrácení (zjevení ve věži) vnímal Martin Boha jako přísného Otce, vládce hromu a blesku, nelítostného soudce[7]. Druhá krize Lutherova raného dětství (konflikt autonomie versus stud) nedopadlo tedy dobře a Martin si z ní odnesl handicap studu.

Podobně špatně dopadla třetí krize Lutherova dětství, konflikt iniciativy versus viny. Tvrdí, šetrní a pověrčiví rodiče, hrubá škola a nutkavý zájem o poslední soud v církvi - to vše vedlo k tomu, že Martin Luther si odnesl do dalšího života základní naladění neustálé viny a smutku (melancholie)[8]. Rodiče, škola a církev tak Lutherovi neblaze vštípili strach před svody ďáblovými, víru v démony, pocit neustále číhající katastrofy, obavu před náhlou smrtí a bdělost před posledním soudem.

Průběh čtvrtého vývojového stádia, kdy je nutno vyřešit konflikt sebevědomí versus méněcennost, byl u Luthera rovněž neblahý. Kromě rodičů, vyžadujících po synovi bezpodmínečnou poslušnost a zakazujících mu jakékoliv odmlouvání, přispěly k tomu poměry panující v tehdejších školách. Vládlo v nich totiž utlačující klima, vtloukání fakt a návyků studentům, a to i pomocí častých výprasků na zadek[9] a instituce tajného donášeče či informátora, který donášel učiteli prohřešky spolužáků (na konci týdne pak učitel udílel jednu ránu rákoskou za každý bod špatných mravů). Martina tak celkově nabyl zkušenost, že učiteli a otci se nelze ničím zavděčit, že jim nic není dobré. To jistě nepřispělo k růstu jeho sebevědomí, naopak ochromovalo rozvoj Lutherovy tvořivosti pocitem méněcennosti či nehodnosti.

Nešťastný průběh až tří ze čtyř psychosociálních krizí Lutherova dětství logicky způsobil, že Martin Luther na prahu dospělosti trpěl sklíčeností, melancholií, ustrašeností, přecitlivělostí, depresemi, podezíravostí, skrupulózností a neobyčejným zájmem o špinavé myšlenky a předměty (např. výkaly, zadek, svině). Přitom po otci zdědil Luther ambicióznost a prchlivost. Navíc se v něm hromadila skrytá zášť, nenávist a vzdor (rebelie). Proto také jeho krize identity (v podobě konfliktu identity versus konfuse rolí) měla nutně dlouholetý a tak dramatický průběh.

3. Vážná Lutherova krize identity

Lutherův ambiciózní otec přesunul své ambice na syna. Očekával, že se z něho stane právník, možná i purkmistr. Zkrátka Martin se měl stát příslušníkem lepší třídy, než ke které patřil jeho otec (ten byl horníkem). Na tu ambici otec nelitoval žádné finanční oběti a poslal svého syna do latinských škol (v Mansfeldu, Magdeburgu a v Eisenachu) a na universitu (v Erfurtu). Na erfurtské univerzitě získává Martin Luther nejprve titul bakaláře svobodných umění (v roce 1502) a později i titul mistra svobodných umění (v roce 1505). Studium Martina bavilo, ale stavy velkého smutku, melancholické paralýzy a pocity uzavření či sevření ho neopouštěly. Jednoho dne narazil na univerzitě na Bibli a poprvé v životě v ní začal číst sám[10]. Studium Božího slova mu odhalilo vlastní nehodnost a zaselo símě stále se prohlubujícího vědomí hříšnosti. Všechen strach, který ho trápil v dětství, se vrátil. Navíc si těžce poranil nohu, poté na univerzitě zemřel jeden student a městem se přehnala vlna tyfu, která si vyžádala mnoho obětí. Martinovi začalo připadat, že smrt a soud se velmi přiblížily. Krátce poté, co na přání otce začal studovat na právnické fakultě, přerostl jeho smutek do naprosté úzkosti a zoufalství. Východisko mu ukázala prudká bouře, která ho dostihla, když se 2. července 1505 vracel na univerzitu po deseti dnech volna strávených doma. Hromobití a blesky ho natolik vyděsily, že svaté Anně[11] slíbil vstup do kláštera, pokud ho zachrání.

Svůj slib svaté Anně Martin Luther splnil a ve věku 21 let se v Erfurtu stál mnichem (zvolil si augustiniánský řád). Vstup do kláštera na čas vyřešil některé jeho problémy, na které nebyl připraven (obavy z právnické kariéry a z možného manželství, neboť otec mu již hledal nevěstu). Luther se zřejmě také obával, že otec se snaží vést jeho život takovým směrem, o němž lze dost dobře tušit, že by mu nezabezpečil ten pravý růst (jde zde o paradoxní strach z negativních úspěchů, tedy úspěchů přicházejících před dosažením pravé identity[12]).

Klášter poskytl Lutherovi určité moratorium, tj. nezbytný čas na hledání pravé identity čili na nalezení možnosti druhého zrození, “znovuzrození” v pojetí Williama Jamese[13]. Otec přirozeně odmítl dát svolení k pobytu Martina v klášteře. A matka i celá rodina byla připravena se ho vzdát. Přišla však morová rána a dva z Martinových bratří zemřeli. Přátelé Martina pak využili této okolnosti, aby přesvědčili jeho otce, aby souhlasil, že má dát i svého nejstaršího syna Bohu. Otec nakonec souhlasil, i když s váháním a smutkem.

Během pobytu v klášteře získal Martin Luther pokoru a zbožnost, nicméně zdejší sebeomezující život, připomínající vězení, mu nesvědčil a tak se časem jeho smutek prohluboval. Luther posunul problém poslušnosti a zprotivení na vyšší úroveň, kdy nejde již o poslušnost pozemskému otci, nýbrž nebeskému Otci čili Bohu. A tak se jeho hlavním problémem stává otázka ospravedlnění člověka ve vztahu k Bohu. Po složení řadových slibů byl určen na kněžskou dráhu. První mše (tzv. primice), konaná dne 2. května 1507, však Lutherovi přinesla záchvat úzkosti, neboť při ní necítil žádnou víru. Naopak cítil nenaplněnost a prázdnotu z nepřímého (zprostředkovaného) vztahu k Bohu. Navíc během slavnosti po první mši otec veřejně napadl klášter z uzurpace syna a vyslovil také domněnku, že jeho odchod do kláštera mohl být inspirován ďáblem. To vše Martina znovu vrhlo do intenzivního zápasu o identifikaci. A tak Martinův pobytu v klášteře byl plný prudkých vnitřních bojů, doprovázených náhlými záchvaty úzkosti a bezvědomí (např. domnělý záchvat na kůru v roce 1507)[14], obavami z trestajícího Krista, fobickým strachem z ďábla a očistce, halucinacemi hysterické povahy, puntičkářskými zpověďmi, pocity odporu, nenávisti či zášti vůči Bohu. Krátký pobyt v Říme (v roce 1510) ho naplnil jen hořkostí vůči církvi a Bohu[15].

Přesto všechno byl Luther bez prodlení neustále povyšován (stal se převorem i vikářem svého distriktu), byl povolán za kazatele a také za profesora teologie na nově zřízené univerzitě ve Wittenbergu, kde roku 1512 získal titul doktora teologie. Kazatelskou a učitelskou Lutherovu dráhu vydatně podporoval jeho představený, generální vikář augustiniánského řádu doktor Johann von Staupitz, ve kterém Luther nalezl tolik potřebného otcovského ochránce. V Bibli pak Luther nalezl matku, kterou mohl přijmout a uznat. Díky své kazatelské činnosti Luther nabýval odvahy a stával se sám sebou (přeměna ze stísněného a retentivního jedince v osobnost explozivní a výbušnou). A jako univerzitní učitel nabývá duševní rovnováhy, dosahuje své identity (identity pravého homo religiosus, náboženského člověka) a dospívá k nové formulaci Boží spravedlnosti a vztahu člověka k Bohu (ospravedlnění z víry)[16].

K přelomu došlo při studiu listu apoštola Pavla Římanům (Luther přednášel na univerzitě o Listě Římanům v letech 1516 - 1517). Tam Luther “objevil”, že jsme ospravedlněni milostí skrze víru v Ježíše Krista. Tento obrat v Lutherově životě a spiritualitě bývá nazýván “zjevení ve věži”, neboť k němu mělo dojít v Lutherově pracovně, v místnosti ve druhém poschodí věže připojené k augustiniánskému klášteru ve Wittenbergu[17]. Podle některých pramenů je však pravděpodobné, že místem, kde se Lutherovi dostalo tohoto osvícení, byla toaleta nebo parní lázeň[18]. To však není podstatné. Podstatné je to, že Luther našel pokoj s Bohem a že zvěst o tomto pokoji tlumočil dál.

Pobyt v klášteře tak nakonec vedl k uzdravení Luthera z duševní tísně. Luther zde dosáhl sjednocení pocitu identity, potenciálu intimity a objevu vlastních tvůrčích sil, což pak plně využil ve svém zápase na život a na smrt o totální ospravedlnění a obnovu původní křesťanské víry. Šťastné vyústění krize identity u Martina Luthera ovšem ještě neznamená, že zbývající tři psychosociální krize jeho dospělosti měly hladký průběh a že nemohly přinést určité zvraty v některých Lutherových postojích.

4. Psychosociální krize Lutherovy dospělosti

31. října 1517 přibil Martin Luther na dveře wittenbergského kostela svých slavných 95 tezí proti odpustků. Ty měly v Německu nemalý ohlas a poměrně nečekaně spustily proces německé a světové reformace. Kolem roku 1520 se Luther stává německým prorokem a skutečným ideovým vůdcem reformace. Průběh reformačního zápasu v tehdejší Evropě však sledovat nebudeme, zaměříme se pouze na osobní osudy Martina Luthera, a ještě úžeji na průběh jeho tří zbývajících psychosociálních krizí.

Po krizi identity přichází krize intimity (konflikt intimity versus izolace). Zdá se, že Lutherova krize intimity sice začala již v době jeho pobytu v klášteře, plně však byla prožita a překonána během jeho nucené internace na hradě Wartburg (květen 1521 - březen 1522)[19]. Jeho sexualita, kterou po léta potlačoval pracovním nasazením, se zde začala hlásit o slovo s o to větší prudkostí. Luther byl nucen svádět noční bitvy se strachem a pokušením. Během těchto bitev často vulgárně řval na ďábla, kam má jít a co si má počít[20]. Se svými sexuálními potřebami se Luther vypořádal sepsáním spisu “O mnišských slibech” (lat. De Votis Monasticis). Zde mimo jiné napsal, že mnišské sliby nevycházejí z Písma Svatého a jsou v rozporu s láskou k bližnímu a se svobodou. Proto považoval Luther za rozumné dát mnichům možnost rušit své sliby, odejít z kláštera a vstoupit do manželství, pokud by si to přáli. Sám zatím o manželství neuvažoval. Na Wartburgu začal překládat Bibli, což dokládá, že v Lutherově životě intimita splynula s tvořivostí.

V červenci 1525 se Luther poměrně znenadání oženil. Přiměly ho k tomu okolnosti a naléhání jeho otce. Za ženu si vzal Kateřinu von Bora - bývalou řeholnici, která utekla z kláštera. Rok po svatbě se Martinovi a Kateřině narodil první syn Hans (časem následovali další dva synové a tři dcery). Brzy po narození prvního syna (v roce 1527) se však Luthera zmocnila velká úzkost, tentokrát dlouhodobá a Luther stanul na prahu nové krize, krize tvořivosti či generativity (konflikt tvořivosti či generativity versus stagnace). Během této krize se Luther musel vyrovnat jednak s tím, že založením rodiny se zřekl mnohého z identity své rané dospělosti a naopak přijal mnohé z identity svého otce a jednak se musel vyrovnat s nezamýšlenými důsledky vlastních slov, kdy řada jeho následovníků domýšlela jeho učení nejrůznějšími směry. Možná zde Luther alespoň částečně zakusil to, co později G.W. F. Hegel nazval lstí rozumu, kdy “z jednání lidí vychází ve světových dějin vůbec něco jiného, než co chtěli a co dosahovali, než přímo věděli a chtěli.”[21] Luther tak jistě naplno pocítil nebezpečí tohoto stádia, totiž pocit stagnace. Stagnaci Luther zakoušel v manickodepresivní podobě (tedy v podobě střídání období duševního vytržení a následných depresí). Když z toho vyvázl, pokračoval ve stavbě své teologie a v praktické realizaci reformy církve. Nicméně některé jeho tehdejší postoje byly v protikladu s názory jeho mládí. “Starý Luther” např. zapovídá politickou revoltu, ale tu právě “mladý Luther” svými slovy vyvolal.[22] Dále “mladý Luther” osvobodil prostého člověka z područí římského autoritářství, “starý Luther” však požaduje po něm, aby kvůli tělu se podřídil “mojžíšskému zákonu” (knížatům, panovníkům, státu). “Mladý Luther” by se s velkou nadsázkou mohl jevit jako „revolucionář“ a “starý Luther” pak jako “reakcionář”.

Poslední krizí, kterou zažije každý smrtelník, je podle Eriksonova vývojového modelu krize integrity (konflikt integrity versus zoufalství). U Luthera měla tato krize dlouholetý chronický charakter a znovu nastolila otázku identity, neboť u náboženského člověka otázka identity a otázka integrity splývá v jeden problém. To, že se v mnohém vlastně stal tím, kým ho chtěl mít otec a tak se nemohl stát mučedníkem reformace, ho přivádělo k zoufalství, které se projevovalo občasnými záchvaty palčivosti a silnými poty. Mimo tyto akutní záchvaty trpěl zácpou, poruchami trávení a sužovaly ho hemeroidy, ledvinové koliky a hučení v uších[23]. Lékem Lutherovy duše však bylo otevření sluchu Slovu a hudbě a především víra. Díky těmto lékům mohl dokončit se zdarem své celoživotní dílo, i když některé činy jeho posledních šestnácti let života (tedy v období let 1530 - 1546) jsou dost problematické (např. nepřátelský až nenávistný postoj vůči novokřtěncům, Židům a “papežencům”[24]).

5. Závěr

I velikán, jakým je Martin Luther, se ve svém životě nemohl vyhnout psychosociálním krizím, kterými prochází každý člověk. Ne všechny krize u Luthera dopadly dobře a ne všechny jeho charakterové vlastnosti nám musí být sympatické. To by však nemělo snižovat jeho velikost. Spíše naopak. Neboť velký člověk mívá zpravidla i velké problémy či trápení. Navíc překonáním řady svých velkých handicapů dává Luther i nám naději na řešení našich psychických problémů. A tím také nám otevírá možnost přispět k řešení záhad lidské existence i závažných problémů soudobého lidstva. Poznání jisté problematičnosti lidského života na příkladu velkých osobností nám tedy umožňuje lépe pochopit naše vlastní bezprostřední úkoly a splnit nejvyšší povinnost člověka, která podle Sigmunda Freuda (1856 - 1939) spočívá v tom, “život snášet, vydržet”.[25]

Literatura:

Bainton, Ronald H.: Martin Luther - životopis. Prvé vydanie, Bratislava : Návrat domov, 1999, 430 s., ISBN 80-967954-6-5

Erikson, Erik H.: Mladý muž Luther. Vydání první, Praha: Psychoanalytické nakladatelství J. Kocourek, 1996, s. 199, ISBN 80- 901601-6-6

Fearon, Mike : Martin Luther. Vydání první, Jindřichův Hradec : Stanislav Maxa - STEFANOS, 2002, s. 108, ISBN 80-903102-0-6

Heczková, Eduarda : Srovnání spirituality Martina Luthera a Terezie z Lisieux, Praha : Institut ekumenických studií, ETF UK, 2003, seminární práce, s. 9

Heczko, Stanislav : G. W. Hegel a jeho filozofie dějin. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2000, text přednášky, s 14

Heczko, Stanislav : Marxistická koncepce vývoje. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2001, text přednášky, s 20

Major, Ladislav; Sobotka, Milan : G. W. F. Hegel, První vydání, Praha : Mladá fronta, 1979, s.222

Pesch, Otto Hermann : Cesty k Lutherovi. 1. vydání, Brno : CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury), 1999, s. 291, ISBN 80- 85959-53-4

Singer, Peter : Hegel. Vydání první, Praha : nakladatelství Argo, 1995, s. 129, ISBN 80-85794-46-2

Zach, Pavel; Kozlík, Petr; Spousta, Jan : Vybrané kapitoly z psychologie a sociologie náboženství, Praha : skripta pro Institut ekumenických studií, s. 104



[1] Podle slavného německého filosofa Georga Wilhelma Fridricha Hegela (1770 - 1831) jsou tzv. světodějní jedinci vybranými agenty světového ducha, kteří jsou schopni lépe než jiní účastníci historického procesu vyjadřovat svou subjektivní aktivitou dějinnou potřebu a determinaci a tak uskutečňovat obecnou “vůli světového ducha”. Jako typický příklad těchto lidí uváděl Hegel Alexandra Velikého a Julia Caesara (viz např. Major, Sobotka, 1979, s. 97 a 204 - 207).

[2] Blíže viz např. Singer, 1995, s. 30 - 31

[3] Jako např. Bainton, 1999; Fearon, 2002; Heczková, 2003 či Pesch 1999

[4] Viz Fearon, 2002, s. 18

[5] Viz Erikson, 1996, s. 188

[6] A to přesto, že v dospělosti Martin s výčitkami vzpomínal na to, jak ho matka jednou do krve zbila kvůli tomu, že ukradl jeden ořech. Martinův vztah k matce ovšem nebyl tak silný jako k otci. (blíže viz Heczková, 2003, s. 2 -3)

[7] Blíže viz např. Heczková, 2003, s. 2

[8] Viz Erikson, 1996, s. 38

[9] V Mansfeldu dostal Martin Luther jednou až patnáct výprasků za různé hlouposti. (viz Fearon, 2000, s. 15)

[10] Viz Fearon, 2002, s. 22

[11] Svatá Anna, dle tradice matka Matky Boží, byla patronkou horníků, kteří věřili, že bdí nad jejich zdravím a chrání je před náhlými nehodami. Martin Luther se k ní po vzoru svého otce utíkal (viz Erikson, 1996, s.47)

[12] Blíže viz Erikson, 1996, s. 33 - 37

[13] William James rozlišoval lidi “jednou zrozené”, kteří se cítí být spokojeni a dobře zakotvení v ideologii své doby, od lidí “nemocných duchem”, lidí s “rozlomeným já”, hledajících možnost druhého narození, “znovuzrození”. (blíže viz Erikson, 1996, s. 31)

[14] Blíže viz Erikson, 1996, s. 16 - 18

[15] Viz Fearon, 2002, s. 40

[16] Blíže viz např. Pesch, 1999, s. 57 - 58

[17] Viz např. Fearon, 2002, s. 44

[18] Blíže viz Erikson, 1996, s. 151

[19] Viz Erikson, 1996, s. 191

[20] Viz Fearon, 2002, s. 94

[21] Blíže o Hegelově “lsti rozumu” viz např. Heczko, 2000, s. 8


 
Příbuzné odkazy
· Více Historie
· Novinky od Bolek


Nejčtenější článek Historie:
Jak stará je Země?


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"PSYCHOSOCIÁLNÍ VÝVOJOVÉ KRIZE V ŽIVOTĚ MARTINA LUTHERA" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.39 sekundy