Grano Salis - Současní Jobovi přátelé

(aneb malé zamyšlení nad velkým problémem) článek Mirka Tenglera

Je to už hodně dávno, co se po zemi procházel praotec Jób. Písmo o něm svědčí, že to byl člověk moudrý, vážený a u Boha oblíbený. Měl mnoho synů a dcer, patřila mu velká stáda dobytka, velbloudů a ovcí, jeho pole hrála snad všemi barvami hojnosti. V podstatě se mu zdařilo vše, na co sáhl. Ale jak už tomu v lidském životě bývá, čas štěstí a blahobytu občas střídají i okamžiky bolestné. Říká se, že neštěstí nechodí po horách , ale po lidech. Jób měl v tomto ohledu obzvláštní smůlu. Zcela bez vlastního přičinění se jeho život ocitl na obrovské šachovnici, kde se Satan (vyzyvatel) pokoušel veřejně zneuctít Boha tím, že právě na Jóbovi ukáže, jak jsou lidé nevěrní a jak se Bůh mýlí, když jim žehná. A tak došlo k něčemu naprosto nevídanému. Hospodin přistoupil na Satanův návrh a na čas přestal Jóba chránit. To co nastalo poté, by se dalo popsat jedině jako souběh několika zničujících katastrof najednou. Náš hrdina přišel mimo holého života doslova o všechno. Zvířata mu pomřela, úroda byla zničena, jeho děti zahynuly v troskách domu, služebníci byli buď zabiti, nebo vzali rychle nohy na ramena, přátelé dali od něj ruce pryč, stal se doslova obrazem zkázy. Mnoho lidí se v té době určitě ptalo, co tak hrozného provedl, že byl tak přísně potrestán. Kdo mohl tehdy tušit, co se za kulisami skutečně odehrává? Celá ta kniha je zvláštní. Bůh se v ní nejen baví se Satanem, jako kdyby ten nic špatného neudělal, ale dokonce se od něj nechává vyprovokovat k sázce. Nevinný Jób to odnese strašnými mukami, kdy pláče v prachu nad ztrátou vlastních dětí a nakonec je i on sám raněn bolavými vředy od hlavy až k patě. Sténá bolestí, ptá se proč, ale přitom hodně dlouho nevypustí ze svých úst žádné zlé slovo na Boží adresu. Trpí potichu jako beránek. A nebe mlčí. Dlouho jsem tento příběh nechápal. Provokoval mě tím, jak vybočoval z mých představ o vítězném životě křesťanů, kterému jsem byl vyučován. „Co to má být? Satan je přeci pod našima nohama (dupy dup), Bůh je přece náš velký přítel, kamarád, a my jsme Jeho královské kněžstvo, lid vyvolený a vítězný. Tak jaképak utrpení, a ještě k tomu z rukou poraženého nepřítele? My jsme přece povoláni jít od jedné vítězné bitvy ke druhé, ne?“ Záhy mi došlo, že tak jednoduché to tedy opravdu nebude, a že v naší teologii musí být někde dost velká díra. Vždycky nám byly předčítány jen verše o vítězství, prosperitě těch, kdo poslouchají autority a hodně dávají, verše o zasévání a sklizni, o tom, že budeme soudit i anděly a už dnes je můžeme úkolovat, a podobné další. Ale Písmo hovoří i jinými slovy: například o chudobě, která není následkem prokletí, nebo o utrpení pro druhého člověka, o nezaviněném pronásledování, o zradě nejbližších, o hříchu i mezi dětmi Božími…. Prostě jsem knihu Jób neměl moc v oblibě a při čtení Starého zákona jsem se jí raději vyhýbal. Jak by mě tehdy mohlo napadnout, že o několik let později se k ní budu ještě rád vracet. Ptáte se, co se stalo? (Pokud se neptáte, tak to nevadí, já vám to stejně povím.) I v mém duchovním životě se začaly dít prapodivné věci, které jsem nečekal. Najednou jsem zjistil, že se i mě týká pozvánka na akci, kterou bych raději vynechal -- Boží školení. Místo konání: poušť. Nadšení bylo to tam, úsměvy častěji střídala zasmušilá tvář. Pomalinku jsem začal zjišťovat, kdo vlastně jsem, a to mi věřte, že to nebyly zrovna příjemné chvíle. Už jsem nemíval tak často a rychle vyslyšené modlitby, už to nebylo vždy ejchuchu, často bývalo ouvej a někdy docela hodně ouvej. Prošel jsem svým vlastním údolím stínů smrti a sáhl si až na dno svých psychických sil. To všechno proto, abych se zřejmě něčemu naučil. Když jsem se po dlouhé době opět vrátil k naší knize, začal ke mně příběh Jóba mluvit úplně jinými slovy než tehdy, když jsem jím poměřoval naše moderní učení a pořád mi nějak nešlo položit mezi obě strany rovnítko. Snažil jsem si představit, jak bych se zachoval já, kdyby se mému příteli stalo to samé, co Jóbovi, a ke svému nemalému zklamání jsem zjistil, že já bych byl minimálně stejný jako Elífaz, Bildad a Sófar, a kdo ví, jestli bych nebyl ještě horší. To by bylo rad, to by bylo výzev k pokání, to by bylo modliteb (ale špatně směrovaných) a nakonec bych to vzdal s výmluvou, že Jób je zatvrzelý hříšník a dokud nebude činit pokání, tak s tím těžko něco zmůžeme. „Čau Jóbe, dej se do pořádku sám.“ Právě tehdy jsem si povšiml na konci druhé kapitoly jednoho malého detailu, který mi do té doby unikal: Naši tři přátelé dokázali s Jóbem sedm dní a nocí jen plakat a sdílet jeho bolest. Neříkali vůbec nic, protože viděli, že jeho bolest je nesmírná. Kdo z nás by to dokázal? Já tedy ztěží. Začal jsem si těchto lidí velice vážit, a to i přes to, že jejich služba nakonec úspěšná nebyla. Ale proč vlastně? To byla ta záhada. Někde muselo dojít k chybě. Byl to první Jób, kdo už to nevydržel, a začal si stěžovat na svůj úděl. Mluvil ze své bolesti nad ztrátou milovaných dětí, z pocitu hořkosti nad zbytečnou snahou tady v životě něco budovat, z pocitu zrady od Boha, kterého se snažil mít vždy na své straně. I za své syny mu dával dopředu oběti, kdyby náhodou něco provedli. Všechno marné. Naživu nezůstal ani jeden. A tak dal průchod své bolesti. Elífaz, Bildad a Sófar na to zareagovali dost nešťastně (ale kdo ví, jak bychom reagovali my sami). Začali Jóba sáhodlouhými rozbory přesvědčovat, že se mýlí, a vlastně se tak postavili na místo Božích obhájců PROTI Jóbovi. To logicky nemohlo dopadnou jinak, než že došlo k ostré hádce, při které se Jób neovládl a začal obviňovat samotného Hospodina, že mu křivdí a neprávem ubližuje. Nemyslím si, že by to Elífaz a jeho dva přátelé mysleli už od počátku zle (vždyť mu přišli jako jediní nezištně pomoci), ale když už byli v tom překřikování, tak začali milému Jóbovi předhazovat jeho údajné dřívější chybné postoje, podezírat ho ze skrytých hříchů, a tím vším Jóba ještě více dráždili. Proto se začal bránit a nakonec i obviňovat Boha, ačkoli když mu to na začátku poradila jeho žena, tak ji příkře odmítl. To vše byl až výsledek „služby“ našich tří výtečníků, kteří do této pozice Jóba svými řečmi dostali. Možná že právě to byl onen důvod, proč byla jejich úporná snaha nakonec ohodnocena jako „nenáležité mluvení“, kvůli kterému proti nim vzplanul Boží hněv. Paradoxně to musel být v závěru sám Jób, kdo se za své přátele modlil, aby jim Bůh jejich hřích odpustil. Kdo ví, jak by to jinak dopadlo? Když jsem to pochopil, trochu se mi orosilo čelo. Co by mohl říci Hospodin k mé vlastní službě, kdyby se tu najednou ukázal ve vichru? Jak by zhodnotil mou snahu a výsledky mé služby? Vždyť i já jsem často chyboval svými ústy. Hádal jsem se, chtěl jsem mít poslední slovo, chtěl jsem vypadat jako „někdo“… Hřích nebyl jenom to, když jsem řekl něco (mírně řečeno) nepravdivého, ale i tehdy, když jsem říkal pravdu, ale s postranními úmysly. Jako žalobce. Jako „žalobník bratří“. Víte o kom mluvím, ne? Možná bychom se divili, kdyby nám Pán ukázal, jak často se mu podobáme. Ale to je šílené! To se přece musí změnit. Víte, s kým měl Pán tu největší práci, když tu byl mezi námi? Právě s těmi, kteří si mysleli, že jsou jako jediní povoláni být vůdci své komunity, kterým musí všichni naslouchat. S těmi, kteří chtěli stanovovat normy, co se ještě smí a co už nesmí, kteří chtěli druhé pastorovat, napomínat a káznit. Na tom jim Pán říká: „Máte klíče od království Božího, ale nejen že sami nevstupujete, vy v tom druhým lidem ještě bráníte.“ Chtěl bych zdůraznit, že nemám nic proti vedoucím v církvi ani proti pastoračním rozhovorům, pokud jsou vedeny s láskou, a pokud je jejich jediným cílem přivést člověka k následování Boha a nikoli sebe samého. Nemám nic ani proti jiným rozhovorům a diskuzím (včetně těch internetových), pokud jsou vedeny korektním způsobem a lidé se zde vzájemně nenapadají. Osobně mi nevadí, když někdo vyjadřuje své názory i poněkud tvrdším způsobem, pokud vím, že jeho motivací není pýcha, ale touha opravdu pomoci. Teď mě napadá, že i Pán Ježíš občas používal tvrdší výrazy, pokud neměl na vybranou a věděl, že to má smysl. O čistotě jeho motivů jistě nebudeme mít pochybnosti. Ale znáte to, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. Bůh od nás žádá, abychom se navzájem milovali a nebyli svému bratru či sestře kamenem úrazu. To se máme raději sami omezit, než aby si kvůli nám někdo udělal mylný úsudek o Bohu. Co myslíte, nedalo by se na tyto situace vztáhnout ono přikázání z desatera, které říká, že nemáme zneužívat jména svého Boha? Třeba pro své velké vítězství v diskuzi nad bratrem XY, nebo proto, abychom si jako autority zjednaly poslušnost, a to za jakoukoli cenu. Takové jednání půjde asi jen ztěží obhájit. Pán Bůh je ten, který nalomenou třtinu nedolomí a skomírající plamínek nezhasí. Pokud si tedy chceme říkat jeho učedníci, těžko můžeme vystupovat jako nelítostní zápasníci v ringu, kde je každý úder povolen a počítají se i rány pod pás. Je mi někdy fakt smutno, když vidím druhé, nebo přistihnu i sám sebe, jak se chováme jako sebevědomí znalci Písma, kteří si s Bohem tykají a vždy znají přesně Jeho vůli. Ti, kteří mají na každý argument svůj protiargument, jen aby nemuseli uznat, že se mýlí. Z toho právě vznikají hádky podobné té, která je tak dopodrobna zapsána v knize Jób. Kdo ví, proč? Myslím si, že Pánu jde prvotně o naše postoje, s jakými k tomu druhému přistupujeme. Je za našimi slovy cítit láska nebo obyčejná světská nadutost obarvená na „svato“? Pán svůj způsob ukázal více než jasně na svém životě. Říkal, abychom si odpouštěli a měli se rádi, že právě podle lásky v nás druzí lidé poznají jeho učedníky. Lásku, ohleduplnost a slušnost potřebujeme v tomto čase více, než kdy jindy. Jinak se můžeme před lidmi tohoto světa stylizovat jak chceme, ale stejně nám to nebude nic platné. Ježíš také říkal, abychom si dávali pozor především sami na sebe, a když už vidíme třísku v oku svého bratra, tak abychom se napřed pořádně podívali do zrcadla, zda-li my nemáme v oku daleko větší předmět. Každý z nás by měl zkoumat nejprve sám sebe, a pokud zjistí, že je jeho skrytým postojem pýcha, tak by měl raději mlčet a neříkat nic. Pýcha totiž není znakem pravého poznání ani o sobě samém, natož o druhých. Je to jen smutný důkaz toho, že ještě stále žijeme v sebeklamu. Pýcha je také špatný učitel, protože jenom ona sama si dokáže být relevantním měřítkem. Na druhé se neohlíží. Proto je tento postoj natolik neslučitelný s Božím charakterem, že je v Písmu dokonce napsáno, jak se Pán staví do cesty pyšným a stává se jejich nepřítelem. Pýcha je spolehlivým likvidátorem i těch nejúspěšnějších služeb Božích mužů a žen. Stačí se jen podívat do historie. Kolik lidí tam úplně zbytečně padlo jen proto, že se nechali oklamat. Prosím, nepodceňujme to. Měli bychom si být také vědomi důsledků svých slov dříve, než je vypustíme na jejich dlouho cestu. Zpátky už to vrátit nepůjde. Můžeme namítnout, že to už přece není naše věc, jak ten druhý naše slova pochopí. Jenže právě příběh Jóba a jeho tří přátel nám ukazuje, že Pán Bůh se na to zřejmě dívá jinak. Podle něj jsme zodpovědní za následky toho, co jsme odstartovali svými slovy, ať už vyřčenými nebo napsanými. Položme si tedy otázku, zda-li i my nejsme horkými kandidáty na podobná slova, která slyšeli Jób, Elífaz, Bildad a Sófar, když „dokonali své dílo“. Jejich příběh nám může být výstrahou, kam až se to může zvrhnout, když na sebe narazí hněvem zakalené palice. Kdysi jsem od někoho slyšel, že církev je prý jediná armáda na světě, která doráží své raněné. Ta věta se mi opravdu nelíbila, i když musím uznat, že na tom něco je. Přesto nám naději, že když se o tom spolu budeme bavit, tak se to ještě může změnit. Fandím stejně tak vám jako sobě, aby se nám to podařilo. Mirek Tengler

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace