poslal Pastýř SKUPINKOVÝ SBOR - 2. Postkonfesijní model - historická část
Josef Marván
2005
Vedoucí práce: Aleš Franc
Postkonfesijní model - historická část
Postkonfesijní model uspořádání církve ve formě, jak byl popisován v minulé kapitole, je poměrně novodobou záležitostí. Přesto můžeme v průběhu celé historie vidět různá hnutí, která se řídila velice podobnými principy. V této kapitole se na některé z nich blíže nahlédneme.
Ač nám jednotlivé formy mohou připadat značně odlišné, vždy je s postkonfesijním modelem pojí některé ze základních znaků jako: setkávání se v pevně uspořádaných skupinách, hierarchický systém autorit, vychovávání nových členů formou učednictví (každému nováčkovi se věnuje jeden starší křesťan, kterému se opět věnuje křesťan ještě starší než je on ... ) a považování se za hnutí obnovy, které se navrací zpět k Božímu slovu a plní Boží plán, zatímco ostatní modely se v něčem odklonily.
Avšak hnutí, která budeme popisovat, bychom mohli jen velmi ztěžka uznat za původce skupinkového hnutí v podobě, ve které ho známe dnes. Mohou nám ale pomoci si uvědomit, že některé principy, které tento model přináší, se vyskytovaly již dříve. To pro nás může být užitečné při studiu skupinkového uspořádání církve (respektive sboru).
Přehled, kterým v této kapitole projdeme, není snahou provést vyčerpávající výčet všech hnutí, ve kterých se výše zmíněné rysy vyskytly. Jedná se spíše o průřez hnutími, která jsou v této souvislosti hodná povšimnutí.
2.1 Mnišské řády
Mnišská hnutí se v církvi začala objevovat kolem třetího století, i když jejich kořeny bychom mohli vystopovat i v ranějším období. Pokud bychom chtěli stručně shrnout důvody vzniku těchto hnutí, mohli bychom říci, že byly vedeny snahou o návrat k biblickým principům a touhou o očišťování církve, která vždy měla a má sklony k činění kompromisů a vzdalování se Božímu slovu.
V této kapitole se podíváme jen na jeden příklad za všechny - řád Tovaryšstva Ježíšova. Zde je princip autority natolik markantní, že nám poslouží jako modelový příklad.
Tovaryšstvo Ježíšovo
Tento mnišský řád byl neoficiálně založen 15. srpna 1534 a po určité době snah a plánování byl oficiálně schválen bulou Regimini militantis Ecclesiae 27. září 1940. Na první pohled by se mohlo zdát, že se jedná jen o další z mnoha řádů, které v té době byly. Při bližším pohledu ale zjistíme, že se od nich v některých zásadních věcech lišil. Na rozdíl od ostatních mnišských řádů se zavázali absolutní poslušností papeži:
„Řád se vyznačuje … dokonalou poslušností papeži a naprostému podřízení se jeho plánům a záměrům s celou katolickou církví. Došli k předsevzetí, že se jako organizace dají do služeb papeže, aby je mohl vysílat do všech částí světa, a to za jakýchkoli podmínek, v jakékoli době, do jakéhokoliv boje nebo úkolu apod. Hlavní zásadou tedy byla bezpodmínečná poslušnost papeži, ať to byl kdokoli. Podle Ińiga to znamená nikdy neodporovat a být vždy k dispozici „jako starcova vycházková hůl nebo jako mrtvola“.[15]
S tím úzce souvisel i další fakt, a to, že sám řád byl koncipován jako centralizovaná polovojenská organizace. Vedle obvyklých řádových slibů poslušnosti, čistoty a chudoby, měli jezuité navždy skládat slib, že budou vykonávat výhradně příkazy římského papeže a generála řádu.“[16] Z tohoto zaměření vyplývala i struktura řádu. Konečnou autoritou byl pro jezuity sám papež. Ten jim však nevelel přímo, ale své rozkazy předával generálovi řádu, který poté celý řád řídil. Pod ním byly čtyři třídy mnichů: třída profesorů, třída duchovních pomocníků, třída učitelů a studentů a třída nováčků.
Všemi třídami řádu prostupuje jeden naprosto nepřehlédnutelný rys - požadavek absolutní poslušnosti.
”Věrnost Vatikánu překračuje meze fanatismu, jak můžeme snadno zjistit z Ignácových Pravidel k církevnímu smýšlení. Uvádím tu alespoň úryvek: Prvním pravidlem jest, že musíme míti ducha připraveného a ochotného uposlechnouti - odložíce veškerý úsudek vlastní - ve všem pravé choti Krista, Pána našeho, jíž jest naše svatá matka, církev hierarchická. ... (Pravidlo č.1) Abychom si ve všem správně počínali, musíme vždy držeti, že o bílém, které já vidím, jest mi uvěřiti, že je to černé, jestliže to církev hierarchická rozhodne. ... (Pravidlo č.13) ”[17]
A právě tento důraz jezuitům umožnil dosáhnout výsledků, o kterých se jiným ani nesnilo.
· Třída nováčků - noviců
Jednalo se o nejnižší třídu. Novici - jak byli nazýváni noví členové - v této třídě strávili dva roky intenzivní a důkladnou přípravou, než byli přijati do třídy učitelů a studentů. Novicové neměli téměř žádná práva (podobně jako všichni ostatní i ve vyšších třídách) a jejich hlavním a jediným cílem bylo připravit se natolik, aby byli v budoucnu použitelní pro plnění úkolů v řádu. Také byl každý z noviců podřízen spolu s několika dalšími novici někomu ze třídy učitelů a studentů. Novic nesměl nic udělat a ani nikam jít bez jejich svolení.
· Třída učitelů a studentů (neboli scholastiků)
Jednalo se o nejpočetnější skupinu řádu. Do této třídy postupovali novici po ukončení své dvouleté přípravy. Každý scholastik byl opět podřízen někomu z učitelů. Chtěl-li někam jít, nesměl tak učinit sám, ale dostal k tomu průvodce. Ani učitelé nesměli vycházet sami, ale museli jít vždy alespoň dva nebo tři.
· Třída duchovních pomocníků
Tato třída byla mezistupněm mezi třídou učitelů a studentů a třídou profesorů. Její členové obvykle zaujímali důležitá místa v klášterech, drželi dozor nad třídou učitelů a studentů a sami se opět zodpovídali svým autoritám, které nejčastěji patřily do třídy profesorů. Pochopitelně od nich opět byla vyžadována absolutní poslušnost a vykazatelnost.
· Třída profesorů
Jednalo se o nejméně početnou skupinu. Byli podřízeni přímo generálovi řádu a jeho pomocníkům a nesměli udělat nic bez jejich schválení. Skládali slib jak generálovi řádu, tak i přímo papežovi v jeho přítomnosti. Zastávali ty nejpodstatnější funkce a plnili ty nejnáročnější úkoly.
Generál řádu
Generál byl nevyšší hlavou řádu a vykonavatelem úkolů od papeže. Měl plnou kontrolu nad členy svého řádu nejen co se týká jejich jednání, ale byli povinni se mu zpovídat i ze svých vnitřních pohnutek. Na pomoc si bral tajemníka, který za něj vykonával většinu úkolů, ale přitom neměl generálovu moc. Obvykle měl generál k ruce ještě několik dalších asistentů a prokurátorů. Generál byl do funkce volen kongregací sestávající se z profesorů. Ti také měli právo ho odvolat, ale nikdy k tomu nedošlo.
V tomto řádu tedy můžeme vidět veliký důraz na pevnou strukturu a absolutní poslušnost člověku. Poslušnost byla absolutní, s jedinou výjimkou -kromě hříchu. Veškerá péče o členy byla vykonávána – podobně jako ve skupinkovém sboru - formou učednictví, kdy se jeden člen vyšší třídy věnoval několika členům nižší třídy, a také on sám byl zase spolu s několika svými bratry pod dozorem člena z vyšší třídy než sám byl.
2.2 Pietismus
Pietismus spatřil světlo světa v sedmnáctém století. V této době již pomalu opadal dřívější reformační zápal a měnil se spíše jen ve scholastické akademické diskuse. Hloubka duchovního života se opět stávala mělčí. V této době vyrostl Filip Jakub Spener a díky vlivu literatury zaměřené na osobní zbožnost se dal na dráhu duchovního v luterské církvi. Jako čerstvě ordinovaný farář dospěl k závěru, že křesťané potřebují prohloubení svého duchovního života. Napsal útlou knížku „Pia desideria“ (v překladu Zbožná přání), ve které poukazoval na nedostatky církve a navrhoval způsob její reformace. Právě také z názvu této knihy pochází slovo „pietismus“.
„Spener stanovil šest konkrétních zásad:
1. Používej Boží slovo tak, aby prohloubilo tvou osobní zbožnost.
2. Povzbuzuj všechny věřící k tomu, aby se cvičili ve všeobecném kněžství.
3. Pěstuj bratrskou lásku, ne jen intelektuální známost křesťanské víry.
4. Duchovní spory veď pouze tehdy, chceš-li získat srdce určitého člověka; nikdy ho však neubíjej argumenty.
5. Vzdělávej faráře jak v teologickém poznání, tak i zbožnosti.
6. Svým kázáním usiluj o poučení křesťanů v oblasti víry a jejího ovoce.“[18]
Spener za účelem prohloubení duchovního života začal organizovat setkání malých skupinek, které nazýval „collegia pietatis“. Byla to konverzační setkání zaměřená na výklad Bible, napomínání a modlitbu. Jako vzor pro tato setkání byla považována čtrnáctá kapitola první epištoly Korintským. Setkávali se po domech a tímto způsobem se pietistické hnutí šířilo napříč celou luterskou církví. Tato setkání Spener považoval za nezbytná, protože se domníval, že lidé nejsou schopní čerpat z Bible skrze tradiční nedělní shromáždění.
Spener se snažil udržet tato setkávání pod záštitou církve mimo jiné i tím, že na nich zakazoval vysluhování Večeře Páně. Přesto se tyto skupinky stále více oddělovaly od církve a stávaly se značně radikální. Snad právě proto na tyto collegia pietatis byly velmi rozdílné reakce. Jednak byly nadšeně přijímány jejími účastníky a na druhou stranu těžce neseny církví.
Pietismus se se svými skupinkami stal inspirací pro mnohá další hnutí. Jako příklad si můžeme uvést třeba hnutí Moravských bratří nebo metodismus, o kterém bude následující část.
Můžeme tedy vidět zaměření na život v malých skupinkách, které se snažily navrátit k biblické praxi a od kterých se očekával rozvoj a obohacení, které nebylo možné dosáhnout v rámci tradičních bohoslužeb. To mnoho členů skupinek později vedlo k odtržení od církve a téměř nepřátelskému postoji vůči ní. Tyto skupinky však sloužily vzájemnému budování ve víře a nebyl v nich patrný princip pyramidální hierarchie Nicméně Spenerův důraz na „nekonfrontační“ dialog resp. zákaz argumentovat ve věcech víry a odpor vůči etablovaným strukturám v mnohém připomíná dnešní skupinkové hnutí.
2.3 Metodismus
Metodismus je hnutím, které v jeho institucionalizované podobě známe dodnes. Za těch pár století od svého vzniku se do jisté míry změnil. Zde se podíváme na jeho zrod a počáteční podobu, v jaké jej založil John Wesley se svými spolupracovníky.
John Wesley se narodil roku 1703 a jeho otec byl farářem v Anglikánské církvi. John společně se svým bratrem Charlesem studoval v Oxfordu a rozhodnul se pro dráhu duchovního. Po návratu z Oxfordu se postavil do čela skupiny, kterou založil Charles a která se zabývala studiem Písma. Podle toho byli hanlivě nazýváni Bibliomolové, Bigoti, Snaživci a díky svému systematickému přístupu také Metodisté. Později odjel jako misionář do Georgie, kde se setkal s Moravskými bratry. S nimi se dále sbližoval i po svém návratu do Anglie. To ho na modlitebním shromáždění 24. května 1738 přivedlo až ke znovuzrození. Jeho život se radikálně změnil a on začal kázat pod širým nebem, protože mu nebylo umožněno sloužit na anglikánských shromážděních. Dále však zůstával v anglikánské církvi a z ní se metodisté vyčlenili až po jeho smrti.
Na sklonku roku 1739 za Johnem přišlo osm nebo deset lidí, kteří toužili po spasení, a žádali Weslyho, aby je vedl. Wesley se s nimi tedy začal pravidelně setkávat. Díky tomu, že přicházeli stále noví a noví lidé, se začal počet skupinek zvyšovat až se rozrost v celé hnutí.
Členové se setkávali v malých skupinkách zvaných třídy. V každé třídě bylo zhruba 12 lidí. Třídy byly vedeny vedoucím, který měl následující povinnosti:
„1. Navštěvovat každého člena třídy nejméně jednou týdně, aby zjistil, jak duchovně prospívá; udílet rady, napomínat, potěšovat nebo povzbuzovat, jak koho je třeba; přijmout, co kdo je ochoten dát na potřebu chudých.
2. Scházet se jednou týdně s kazatelem a s důvěrníky společenství a podávat kazateli zprávu, kdo je nemocen, nebo kdo nežije spořádaně a nechce se dát napomenout; dávat důvěrníkům peníze, které v uplynulém týdnu obdržel od členů své třídy; a předávat seznam příspěvků jednotlivých členů.“[19]
Podmínkou pro přijetí do těchto společenství byla touha „utéci budoucímu hněvu, aby byli spaseni od hříchů.“[20] Ta měla být poznána po ovoci - byla určena kritéria, čeho se mají vyvarovat, která směřovala k jedinému cíli - posvěcení. Od člena se opět očekávalo, že se bude jeho víra projevovat prakticky a že se bude zúčastňovat všech společných setkání.
Pravidla skupin jsou natolik zajímavá, že si je uvedeme v plném znění:
„Pravidla skupin, sepsaná dne 25. prosince 1738
Účelem našich shromáždění je poslušnost Božího příkazu: „Vyznávejtež se jedni druhým z hříchů a modlete se jedni za druhé, abyste uzdraveni byli.“
Proto chceme:
1. shromažďovat se nejméně jednou týdně,
2. přicházet přesně ve stanovenou hodinu, nebrání-li nám nějaký mimořádný důvod;
3. začínat (pokud jsme přítomni) přesně v určenou hodinu písní nebo modlitbou;
4. mluvit každý jeden po pořádku, otevřeně a jasně o pravém stavu své duše, o všech přestupcích, kterých jsme se dopustili v myšlenkách, slovech nebo skutcích, a o pokušeních, která jsme od poslední schůzky okoušeli;
5. zakončovat každé shromáždění modlitbou podle potřeby každého přítomného;
6. vyzvat někoho z přítomných, aby mluvil nejprve o sobě, a potom dát po pořádku tolik otázek, kolik se jich naskytne vzhledem k jejich stavu, hříchům a pokušením.
Několik otázek navržených pro každého, než je mezi nás přijat, může být:
1. Máš odpuštění hříchů?
2. Máš pokoj s Bohem skrze Pána našeho Jezukrista?
3. Svědčí Duch Boží tvému duchu, že jsi dítkem Božím?
4. Je Boží láska vylita v tvém srdci?
5. Nemá žádný hřích, vnitřní nebo vnější nadvládu nad tebou?
6. Chceš znát své chyby?
7. Chceš znát všechny své chyby a to jasně a cele?
8. Chceš, aby ti každý z nás čas od času řekl, co si ve svém srdci o tobě myslí?
9. Uvaž! Chceš, abychom ti řekli, co si o tobě myslíme, čeho se obáváme, co jsme o tobě slyšeli?
10. Chceš, když tak činíme, abychom se dostali co nejblíže, abychom ťali do živého a prozkoumali tvé srdce do hloubky?
11. Chceš a jsi ochoten být v tomto případě a ve všech případech naprosto upřímný, budeš mluvit o všem, co máš na srdci bez výjimky, bez zatajování a bez výhrad?
Každou z těchto otázek lze klást tak často, jak to vyžadují okolnosti; tyto čtyři při každém shromáždění:
1. Jakého vědomého hříchu jsi se od posledního shromáždění dopustil?
2. S jakým pokušením jsi se setkal?
3. Jak jsi byl vysvobozen?
4. Co jsi myslil, řekl nebo učinil, o čem jsi na pochybách, zda je to hřích či nikoli?“[21]
Jako hlavní rysy tohoto společenství můžeme vidět uspořádání do tříd ve kterých byly velmi úzké a osobní vztahy. Členové byli jeden druhému a svému vedoucímu zodpovědní za svůj způsob života a vzájemně se ovlivňovali. V tom na ně dohlížel jejich vedoucí. Ten neměl prakticky žádné pravomoci a plně podléhal autoritě kazatele.
2.4 Hnutí pozdního deště
Hnutí pozdního deště vzniklo na půdě letničního hnutí, které vzniklo v polovině dvacátého století v rámci „probuzení uzdravování“ po druhé světové válce v Kanadě. Za datum jeho zrodu je považován rok 1948. Začalo na Biblické škole zvané Sharon v North Battlefort Saskatchewan v Kanadě, kterou založili George Hartwin a Percy G. Hunt spolu s Georgem Warnockem. Odtud se hnutí velmi rychle rozšířilo po celé severní Americe a následně i na mnoho míst po celé zeměkouli. Zároveň s tím, jak se hnutí šířilo a vyvíjelo jeho učení, rostla i opozice proti němu. Ta se vystupňovala natolik, že hnutí víceméně umlčela. Jeho doktríny a vliv ale přetrvaly a ovlivnily mnohá další hnutí.
V hnutí samotném existovalo mnoho vlivů a odchylek v učení, ale základ byl shodný. Spočíval v přesvědčení, že starozákonní Izrael byl nahrazen novozákonní církví, a proto se všechna proroctví o obnově Izraele vztahují na církev. Z toho plyne, že na konci dějin musíme čekat velikou obnovu církve.
"Všechna předcházející vylití měla své význačné pravdy. Lutherova pravda ospravedlnění z víry, Wesleyova o posvěcení, baptisté učili premilleniální (sic!) návrat Krista, Misionářská aliance Božské uzdravení. Letniční vylití obnovilo křest Duchem svatým do legitimní polohy. Nastávající vylití bude mít znaky všech předchozích pravd plus všechny manifestace devíti darů Ducha ve světovém měřítku, ba ani svět za apoštolů o tom nesvědčil. Toto probuzení bude krátké a bude posledním před vytržením církve." Warnock zde učil, že se křesťané "naddenominačně" sjednotí, neviditelně se do nich inkarnuje Kristus, vírou obdrží nesmrtelnost, svrhnou z nebes ďábla a na zemi ustaví Boží království, což později shrnul do své prvotiny "The Feast of Tabernacles."[22]
Hnutí samo vzniklo na základě proroctví, a těm, kdo by je ignoroval, bylo určeno následující varování:
„Jestliže nebudete Pána v těchto věcech poslušní, dejte pozor, aby vaše dny neskončily v zármutku a vy nešli brzy do hrobu… Kvapně mne poslechni a já v tobě obnovím své dary. Já čas od času označím ty, kteří jsou připraveni obdržet dary mého Ducha. Tito je obdrží skrze proroctví a vložení rukou starších.“[23]
V kostce se dá říci, že hnutí vidělo církev jako tu, která odbočila z Božího směru a upadnula do zajetí denominací, zatímco sama sebe chápalo jako krok správným směrem směřující k obnově a naplnění Božího plánu. V tomto směru se tedy shoduje i se sebepochopením skupinkového hnutí, které se též vidí jako vrchol, resp. kvalitativně nový stupeň reformace.
Rovněž zde byl silný důraz na autoritu nového druhu apoštolů, kterým bylo třeba vyznávat hříchy a kteří si křesťany, kteří pocházeli z klasických denominací, podmaňovali v novodobé struktuře církve. George Warnock, hlavní teolog obnovy, chápal vyjití z denominačního systému a přeskupení jako shromáždění Izraelských kmenů v Jeruzalémě, při slavnosti stánků.
„Ve svátku stánků máme nádherný obraz jednoty Svatých. Při této pozoruhodné příležitosti musel každý Izraelita opustit své obydlí, statek, stádo i obchod a shromáždit se v ulicích Jeruzaléma nebo podél hlavních cest a bydlet sedm dní v malém skromném obydlí, které měl konstruovat z větví a listí stromů... Kdyby jen Boží svatí mohli vidět slávu svátku stánků, která se už dokonce před námi objevuje, nemohli by pochybovat, nebo se bát o své malé oplocené sektářské skupiny a dělení, a radostně by se shromáždili v ulicích Jeruzaléma a slavili tento vznešený svátek.“[24]
Samotná reformace měla vyvrcholit zničením denominačního, modlářského systému, který bude nahrazen novým, apoštolsko – prorockým řádem. Tento pak opanuje svět a přivítá z nebe Krista, který se skrze svého Ducha inkarnuje do církve.
„Den odplaty je na dosah ruky a soud musí začít od domu Božího. Modlářský církevnický systém je odsouzen! Prorocké slovo bylo dáno proti Jerobeoámovu oltáři Volal proti oltáři na Hospodinův pokyn: "Oltáři, oltáři, toto praví Hospodin: »Hle, Davidovu domu se narodí syn jménem Jóšijáš. Ten bude na tobě obětovat kněze posvátných návrší, kteří na tobě pálí kadidlo. Budou se na tobě spalovat i lidské kosti.«" (1Kr 13,2) Aronova hůl pohltí hole kouzelníků ve dne Zjevení Krista a struska bude oddělena od zlata a stříbra domu Léviho… Pán, kterého hledáte, náhle vstoupí do svého chrámu, usedne a pročistí zlato a stříbro, pročistí syny Léviho a pročistí je jako se čistí zlato a stříbro a budou patřit Hospodinu a spravedlivě přinášet obětní dary. (Mal 3, 1-3)Vstoupí do svého chrámu, do církve živého Boha!… Větší než Šalomoun je zde! Větší sláva než domu Šalomounova se v tu hodinu zjeví mezi jeho svatými.“.
Podobné spekulace nakonec vedly největší letniční církev Assemblies of God ke kritice hnutí a vydání oficiálního odmítavého stanoviska, které kritizovalo jak nekorigovatelnou autoritu novodobých apoštolů, tak novodobou eschatologii hnutí. Zacitujme vyjádření generálního koncilu z roku 1949, které v hnutí kritizovalo tyto hereze:
1. Příliš zdůrazněné učení o duchovních darech či moci Ducha, získaných skrze proroctví a vzkládání rukou.
2. Chybné učení, že je církev založena na dnešních apoštolech a prorocích.
3. Extrémní učení, obhajované "novým řádem" o vyznávání hříchů člověku a vysvobození, dávající člověku privilegia, náležející pouze Kristu.
4. Chybné učení o udělení daru jazyků jako speciálního vybavení pro misijní službu.
5. Extrémní a nebiblická praxe sdělení nebo uložení osobního vedení skrze osobní proroctví.
6. Další zápasy a pokřivení biblického výkladu, které jsou v rozporu s učením a praxí mezi námi přijímanými. [25]
Stejné body Assemblies of God adoptovali ve své doktrinální pozici ze srpna 2 000”[26], když kritizovali tzv. “hnutí probuzení poslední doby”, které viděli v kontextu apoštolsko – prorocké reformace – viz. kapitola 4.1 a 5.1.
Charismatické hnutí
Na počátku sedmdesátých let dvacátého století propuklo v USA nové probuzení doprovázené projevy charismat podobně jako tomu bylo počátkem devatenáctého století v letničním hnutí. Proto také někdy bývá nazýváno druhou vlnou Ducha svatého. Za otce tohoto hnutí je považován Denis Bennet, episkopální farář z Kalifornie. Ten 3. dubna 1960 ohlásil svému sboru, že přijal plnost a moc Ducha svatého a obdržel dar jazyků. Toto hnutí se šířilo prakticky napříč celým spektrem denominací a vzhledem k tomu, že nemělo pevně stanovené učení, poskytovalo prostor pro vznik různých nauk a směrů. Díky touze po jednotě dávali charismatici stranou svou tradici a učení, a proto mohly některé z nauk a směrů, které přicházely, ovlivnit větší část hnutí. Znakem hnutí byl také fakt, že ač se jím ovlivnění lidé setkávali i nad rámec svých denominací, nejevili výraznou snahu opustit je.
Jedním z výrazných směrů v rámci charismatického hnutí bylo Pastýřsko-učednické hnutí. Jeho zakladateli a zároveň i duchovními vůdci byli Don Basham, Ern Baxter, Bob Mumford, Derek Prince a Charles Simpson. Hnutí vzniklo kolem roku 1970 a získalo pyramidální strukturu. Jak uvádí Franc:
„Hnutí získalo … strukturu „učednické pyramidy“ a princip vzájemné vydanosti, včetně nemožnosti činit jakékoliv osobní rozhodnutí bez konzultace s duchovní autoritou, již nebylo vyžadováno jen na rovině horizontální, ale též na rovině vertikální. To znamená, že mladí charismatici, kteří v té době k Pastýřskému hnutí konvertovali, byli začleňování do tzv. „skupinek“ (home churches) po deseti až dvanácti lidech. Každá z těchto skupinek měla svého vedoucího, který byl zase podřízen vedoucím skupinek. Nad nimi stáli další, a nade vším dominovalo pět vůdců se společnou vizí.“[27]
Učednictví v tomto systému postupně nabralo velmi vyhraněné podoby, kdy učedník musel ve všem poslouchat svou autoritu a ta mu měla právo mluvit i do jeho rodinného života. Díky neustálému vyhrocování situace došlo až k tomu, že se sami charismatici začali stavět proti pastýřsko-učednickému hnutí.
Učení Pastýřsko-učednického hnutí z velké části vycházelo z doktrín hnutí Pozdního deště a dále je rozvíjelo a doplňovalo. Nebudeme je zde jednu po druhé rozebírat, ale zastavíme se pouze u některých, které pro nás mohou být užitečné zmínit. Charismatické hnutí (a tím i Pastýřsko-učednické hnutí) bylo viděno jako počátek obnovy v analogii s učením Pozdního deště. Také byla s oblibou požívána pasáž z Ezechiele o údolí suchých kostí, přičemž v jejich vzkříšení bylo viděno spojení křesťanů napříč všemi denominacemi (klouby) na základě duchovních smluv (šlachy) pod vedením jednotlivými služebnostmi (svaly). Naplnění Duchem potom mělo zahájit poslední žeň, kterou charismatické hnutí tradičně chápe jako „probuzení poslední doby“.
Charismatické hnutí tedy vidíme jako hnutí usilující o sjednocení Božího lidu pomocí darů Ducha svatého za účelem velikého probuzení posledních dnů. Hnutí snad poprvé v historii protestntismu zašlo až tak daleko, že jako první učinilo krok ke sjednocení i s římskokatolickou církví. Pastýřsko-učednické hnutí vyrůstá na jeho základech a navrhuje systém učednictví a struktury církve za účelem dosažení její plné, instituční jednoty.
2.6 Katolická charismatická obnova a II. Vatikánský koncil
Charismatické hnutí se nevyhnulo ani Katolické církvi. Pokud se chceme dostat až ke kořenům této odnože charismatického hnutí, musíme se vrátit do roku 1962 na II. Vatikánský koncil. Na zahájení tohoto koncilu pronesl papež Jan XXIII. modlitbu k Duchu svatému: „Božský Duchu, obnov v naší době zázrak nových letnic a dej, ať svatá církev v jednomyslné a neustálé modlitbě spolu s Ježíšovou matkou Marií a pod vedením sv. Petra rozšíří na zemi vládu Božského Spasitele, vládu pravdy a spravedlnosti, vládu lásky a pokoje. Amen.“[28] Dalším významným krokem tohoto koncilu byla výzva k ekumenismu. Ta je zaznamenána v dokumentu Unitatis redintegratio z roku 1964. V něm je deklarována touha po obnovení jednoty mezi všemi křesťany. Katoličtí věřící jsou vyzváni, aby se:
„horlivě účastnili ekumenického díla. „Ekumenickým hnutím“ se rozumějí jednání a podniky, které vznikají podle různých potřeb církve a časových okolností a jsou zaměřeny k podporování jednoty křesťanů.“[29] Cílem toho je, „aby touto cestou byly ponenáhlu překonány překážky bránící dokonalému církevnímu sjednocení a aby se všichni křesťané shromáždili v jednom slavení Eucharistie a sdružili v jednotu jedné a jediné církve, v jednotu, kterou své církvi Kristus od počátku daroval a o níž věříme, že subsistuje neztratitelně v katolické církvi ...“[30]
To otevřelo dveře a připravilo půdu pro přijetí charismatické obnovy katolickou církví.
Charismatické hnutí v katolické církvi začalo v únoru roku 1967, kdy modlitební skupina studentů a profesorů z katolické univerzity Duquesne v Pittsburghu zažila na jedné ze svých víkendových akcí vylití Ducha svatého. Reakce na tuto událost byly v první chvíli velmi rozpačité a to i mezi těmi, kteří ji osobně zažili. V následujících měsících se ale podobné zkušenosti začaly velikou rychlostí na půdě katolických univerzit šířit a následně byly Katolickou církví přijaty a oficiálně zaštítěny autoritou belgického kardinála Leona J. Suenense a německého teologa Heriberta Mühlena pod názvem „Katolická charismatická obnova“.
„Členové společenství jezdili po jednotlivých univerzitách a pořádali modlitební setkání ... Zvláštním darem, který tato setkání přinesla, byla především realizace výzev Druhého Vatikánského koncilu k ekumenismu. Na „katolická“ charismatická setkání přicházeli bez problémů nekatoličtí křesťané. Tento ekumenický rozměr paradoxně v Obnově do jisté míry vyhasl v době, kdy byli charismatici církví přijati a pozváni k tomu, aby modlitební setkání přemístili do farností. Silný smysl pro ekumenismus byl tak především zachován v komunitách, které z prostředí Obnovy vzešly a které jsou bezpochyby dalším velkým darem Obnovy církvi.“[31]
Charismatičtí katolíci neměli od začátku v úmyslu opouštět svoji denominaci a naopak se zdálo, že je jejich charismatické zkušenosti upevňovaly v jejich katolické orientaci, včetně mariánské úcty. Charismatické hnutí v rámci Katolické církve trvá až do dnes a vyznačuje se silnou Mariánskou úctou a velkou touhou po svátostech.
Můžeme tedy vidět, že II. Vatikánský koncil otevřel dveře katolické církve charismatickému hnutí, které se zde, ve spojení s ekumenismem, velmi dobře uchytilo. Cílem hnutí je pak sjednocení všech věřících pod záštitou římskokatolické církve.
Přestože se tím dopustíme lehkého odbočení od tématu, stojí za to podotknout, že snahy o sjednocení všech věřících pod záštitou římskokatolické církve vždy nevycházely jen z ní samé. Také od "světového ekumenického hnutí", profilujícího se pod hlavičkou Světové rady církví, již řadu let existují snahy o splynutí jednotlivých denominací a o instituční splynutí s římskokatolickou církví. V podstatě existuje několik modelů, na jejichž uskutečňování se aktivně pracuje. Zde si uvedeme čtyři z těchto modelů:
1. Konciliární společenství: jde o návrh Světové Rady Církví z roku 1968-1975. Připomíná myšlenku významného německého protifašistického bojovníka a teologa Dittricha Bonhoeffera, vycházející z „eucharistického společenství“. Je zajímavé si zde povšimnout, že tato snaha se objevila těsně po vatikánském koncilu, kdy papež Jan XXIII žádal Ducha svatého o přímluvu Marie za shromáždění církve pod petrský úřad římského biskupa. Dle Filipiho:
„Myšlenka byla nepochybně inspirována vzpomínkou na návrh Dietricha Bonhoffera (1906-1945), který již v roce 1943 požadoval „velký ekumenický koncil svaté církve Kristovy z celého světa, který by slovo o míru řekl tak, že je svět - i se skřípěním zubů - uslyší.“ (Tento Bonheofferův plán mírového koncilu sehrál svou roli také v počátcích "pražské" Křesťanské mírové konference koncem let padesátých.) Nepřeslechnutelně se tato Bonhoefferova formulace ozývá ve vystoupení německého fyzika C.F.von Weizsackera v r. 1985: „Na ekumenickém koncilu, svolaném za mír, musí křesťanské církve ve společné odpovědnosti říci takové slovo, že je svět nebude moci přehlédnout.“ Myšlenka si záhy získala stoupence v nejrůznějších částech světa.. Výraz „koncil“ byl opuštěn a nahrazen označením „konciliární proces“; tím byla myšlenka otevřena i katolickému a pravoslavnému pojetí, jež chápe „koncil“ specifickým způsobem, ale zároveň byla zdůrazněna závaznost a autoritativnost celého projektu, který již dříve (1983) si
získal podporu valného shromáždění SRC ve Vancouveru; tam se hovoří o vzájemném závazku (covenant) církví. Také tématický rozsah projektu byl rozšířen - vedle otázky míru do něj vstoupila i otázka spravedlnosti a životního prostředí.“[32]
2. Smířená rozdílnost: vychází z probuzeneckých kořenů 19. století. Konfese zde mají být zbaveny rozdílných dogmat. Podle Filipiho jde o „fundamentální shodu ve věci víry, svátostí a úřadů; není potřebí, aby církve institučně splynuly, aby se vzdaly svých specifických tradic a důrazů“.[33] I v tomto návrhu byly vznášeny pochyby, které ukazovaly, že jednota bez rozdílů spěje k uniformitě a že se v podstatě jedná o protimluv. Nicméně uspokojivá odpověď, jak tento paradox úspěšně vyřešit, se nenašla.
3. Návrh Friese-Rahnerův: tento návrh pochází od jezuitského teologa Karla Rahnera, který, dle Filipiho, navrhuje, že:
„všechny dílčí církve uznají smysl a právo petrovské služby římského biskupa jako granta jednoty v pravdě a lásce, a na druhé straně se papež výslovně zaváže uznat a respektovat samostatnost dílčích církví a své magesteriální autority bude užívat pouze způsobem, jakým svá rozhodnutí učiní všeobecný koncil celé církve...“[34]
I tento návrh, který navrhuje relativně samostatné církve spojené s úřadem papeže, navazuje na předchozí modely vytvořené Světovou Radou Církví v šedesátých, respektive sedmdesátých létech. Přes různé formulace, které kulantně obcházejí skutečnost faktické rekatolizace protestantismu, zde nelze nevidět snahu o podrobení protestantů v hierarchii katolické autority náměstka Kristova. Tento návrh je však zvláštní v tom, že počítá pouze s velkými a etablovanými církvemi a malé, svobodné církve a sbory, dává na úroveň sekt. Rahner přímo píše:
„menší svazy církví nebo sekty (sic!), i když by vyjádřily zásadní vůli k jednotě. Tato menší církevní společenství by do vyčištěné krajiny církve v jednotě a rozdílnosti... nezapadala, protože jsou přec příliš malá, protože by přinesla jen málo substance křesťanské zkušenosti a křesťanského života...“[35]
4. Cullmannova teze: podle ní by byla zachována suverenita jednotlivých církví. Jedná se zatím o zatím nejliberálnější model. Jednoty je zde dosaženo pneumatologicky a charismaticky, což má v praxi znamenat, že církve jednotlivých konfesí tvoří obraz těla. Jednotlivým tradicím jsou dány specifické dary a specifické údy, a teprve v jejich harmonickém spojení skrze Ducha svatého může vzniknou jednota v rozdílnosti. Nenechme se však mýlit tím, že tato představa, která je hojně rozvíjena zejména v charismatickém hnutí, postrádá instituční rámec. Cullmann sice velmi opatrnými slovy, avšak přece, vidí spojení církví „prostřednictvím petrského úřadu...“, který je zbaven dogmat.[36] Avšak už samotná existence papežského úřadu je podstatným dogmatem, které je pro řadu protestantských církví dodnes nepřijatelné.
Obsah:
1. Historické typy uspořádání církve
2. Postkonfesijní model - historická část
3. Postkonfesjiní model – současný přehled
4. Teologické vymezení postkonfesijních sborů
5. Reflexe z letniční perspektivy
6. Seznam použité literatury a pramenů, poznámky
