poslal Lutrik Výklad knihy Zjevení, kapitola šestá
Milé sestry a drazí bratři,
dnes opět budeme pokračovat v rozboru poslední knihy Nového zákona (a křesťanské Bible vůbec) - Zjevení Janova čili Apokalypsy. Budeme se konkrétně věnovat kapitole šesté, ve které začíná popis událostí poslední doby. V páté kapitole Ježíš Kristus převzal knihu (svitek) se sedmi pečetěmi, v šesté kapitole pak Ježíš rozlamuje šest pečetí této knihy. Rozlomením jednotlivých pečetí nám Ježíš zjevuje události závěru lidských dějin. Kniha je plně rozvinuta až po rozlomení sedmé pečeti (ve Zj 8,1). Při výkladu událostí poslední doby (doby konce) budu preferovat futuristický přístup ke knize Zjevení (blíže viz výklad čtvrté kapitoly knihy Zjevení). Podle tohoto přístupu k popisovaným událostem poslední doby teprve dojde (podle Adventistů sedmého dne, preferujících ovšem přístup historicistický, se tyto děje začaly odvíjet již od prvního století po Kristu, podle Svědků Jehovových pak od roku 1914). Před vypuknutím těchto událostí futuristický přístup předpokládá vtržení (vytržení) opravdově věřících do nebes. Na zemi zůstanou jen „pošetilé (bláznivé) panny“ čili vlažní křesťané (Mt 25,1 - 13) a nevěřící lidé. Tím značně vzrostou možnosti působení Satana a tak může začít nástup Antikrista k moci (srovnej 2 Te 2,1 - 12).
Vytržením Církve a nástupem Antikrista skončí Doba milosti (Doba víry či Doba církve) a začne Doba soužení (půjde o dobu sedmi let od velkého odstoupení až do druhého příchodu Ježíše Krista v moci a slávě). V prvních tří a půl letech Antikrist bude rozšiřovat a upevňovat svou moc, a to nejen násilím, ale i falešnými sliby zajištění míru, prosperity a bezpečnosti (viz 1 Te 5, 1 - 5). Mimo jiné uzavře mírovou smlouvu s Izraelem a umožní obnovu jeruzalémského chrámu - tzv. třetího chrámu (srovnej Iz 28, 14 - 22, Da 9,27, Mt 24,15, 2 Te 2,4 či Zj 11,1 - 2). V dalších tří a půl letech Antikrist však ukáže svou pravou tvář, zruší mírovou smlouvu s Izraelem, nechá se uctívat jako Bůh a rozpoutá hrůzy tzv. Velkého soužení (srovnej Jr 30,7, Da 12,1, Mt 24, 21, Mk 13, 19 či L 21,23). Celá sedmiletá Doba soužení (2 x 3,5 let) podle futuristického přístupu představuje naplnění tzv. sedmdesátého Danielova týdne (viz Da 9, 24 - 24). Nyní se však vraťme k samotné šesté kapitole Zjevení, která prostřednictvím šesti obrazů charakterizuje způsob nástupu Antikrista ke světovládě.
Verše 1 - 8: Nejdříve na scénu přicházejí čtyři „apokalyptičtí“ jezdci. Tento obraz navazuje na noční vidění Zacharjášova, v nichž tento prorok viděl nejprve čtyři koně (Za 1,7 - 17) a pak čtyři koňská spřežení (Za 6,1 - 8). U Zacharjáše jde o čtyři Hospodinovy posly (nebeské duchy), kteří projíždějí zemi křížem krážem, u Jana jsou však koně a jezdci na nich symbolem apokalyptických běd. První jezdec přijíždí na bílém koni (řecky hippos leukos), je vyzbrojen lukem a je mu dán věnec dobyvatele. Bílá barva zde charakterizuje prvního jezdce jako vítěze. Někteří vykladači tvrdí, že tento první jezdec je symbolem vítězného evangelia či Boží církve, nesoucí do celého světa zvěst svého Pána. Další vykladači si dokonce myslí, že jde o vstup na scénu samotného Ježíše Krista (např. vykladači z řad Adventistů sedmého dne či Svědků Jehovových). Vzhledem k pustošivému působení dalších jezdců se tento výklad nezdá být legitimní a tak většina vykladačů vidí v prvním jezdci Antikrista, který se vydal na svou cestu ke světovládě jako vítězný dobyvatel.
Druhý jezdec je vyzbrojen velikým mečem a přijíždí na ohnivém koni či ohnivě rudém koni (řecky hippos pyrros). Druhý jezdec je tedy opět válečník a podle většiny vykladačů symbolizuje boj všech proti všem v podobě válek a krveprolití (zatímco první jezdec má symbolizovat vnější, mezistátní války, druhý jezdec má potom symbolizovat vnitřní, občanské války). Následuje třetí jezdec na černém koni (řecky hippos melas). Tento jezdec má v ruce váhy. Třetí jezdec tak symbolizuje drahotu a hlad, váha je potom symbolem přídělového systému. Hlad a drahotu můžeme zde vidět jako přímý důsledek válečných událostí. Kristus tyto pohromy zmenšuje (ve verši šestém), přesto je to nouze dost veliká, jelikož mírka (řecky choinix, jde o dutou obilní míru o objemu asi 1 litru) pšenice či tři mírky ječmene mají hodnotu jednoho denáru, tedy hodnotu jedné denní mzdy dělníka (srovnej Mt 20,2).
Nedostatek potravin se ovšem netýká oleje a vína, což má pravděpodobně ukázat, že hmotná bída nemusí znamenat ještě bídu duchovní - olej totiž bývá v Písmu svatém symbolem Ducha svatého a víno symbolem krve Ježíše Krista. Někteří vykladači sice považují olej a víno za luxusní zboží a z toho usuzují, že hlad a drahota postihnou hlavně chudé lidi, ovšem v Malé Asii bylo tehdy spíše obilí luxusním zbožím a ne víno a olej. Obilí se muselo dovážet (a to hlavně z jižní Ukrajiny), zatímco oliv a vína bylo zde dostatek. To naznačuje, že použitý jazyk je symbolický, a to nás vyzývá k duchovní výkladu onoho podivného jevu, že narozdíl od obilí (pšenice či ječmene) nejsou víno a olej nedostatkovým zbožím.
Čtvrtý jezdec přijíždí na sinavém koni (řecky hippos chlóros). Sinavá barva koně zde symbolizuje plíseň, rozklad a hnilobu a tak není divu, že jméno toho, který na tomto koni seděl, bylo Smrt a že svět mrtvých (řecky hádés, hebrejsky šeól) zůstával za ním. Čtvrtý „apokalyptický“ jezdec podle většiny vykladačů tak reprezentuje smrt v podobě infekčních nemocí (především morových epidemií), které představovaly častý doprovod válek. Všichni čtyři jezdci dohromady dostali moc zahubit čtvrtinu lidstva, a to válkami, hladem, nemocemi a dravými šelmami (verš 8). Ve starověku byly totiž války, nedostatek potravin, nemoci a dravá zvířata považovány za hlavní příčiny předčasné smrti. Rozsah ničivého díla je obrovský, v současně době by to znamenalo usmrcení 1,5 miliardy lidí. Nicméně je třeba si všimnout skutečnosti, že rozsah ničivé síly čtyř jezdců je ohraničen a nesmí být překročen. Lidem je tak dána z Boží milosti další možnost obrátit se k Bohu, dříve než dojde ke konečnému a nezvratnému soudu nad lidskými dějinami.
Verše 9 - 11: Po rozlomení páté pečetě už není slyšet dusot dalšího koně, děj se totiž přesouvá do nebes a tam z pod oltáře zaznívá volání mučedníků, dožadujících se Božího soudu a trestu pro ty, kdo je pronásledovali. Podle židovské apokalyptiky existuje v nebi chrám, který je pravzorem chrámu pozemského. K němu patří i oltář pro zápalné a kadidlové oběti. Motiv nebeského obětního oltáře je v šesté kapitole Zjevení uveden do souvislosti s krví mučedníků. Jejich duše (řecky psýchai) se nacházejí u stupňů oltáře, tedy v nejtěsnější blízkosti Boží. Mučedníci u Božího oltáře podle futuristického přístupu představují ty vlažné křesťany („pošetilé panny“), kteří se v Době soužení vzpamatovali a vstoupili do řádného vztahu s Kristem, což je žel nevyhnutelně stalo život. Historický přístup k výkladu knihy Zjevení zde vidí mučedníky pro víru z celých dějin spásy či alespoň z doby novozákonní.
Zprvu zarážející volání mučedníků po pomstě (verš 10), které zdánlivě směřuje proti Ježíšovu poselství o smíření, ztrácí na své ostrosti, když si uvědomíme, že jim jde hlavně o to, aby se ve světě prosadil Bůh. Žádají Ho tedy, aby prosadil své právo. Zároveň tito mučedníci propůjčují svůj hlas křesťanům ve světě, kteří v tísní čekají, že Bůh skutečně prokáže účinně svou moc. Modlitba mučedníků je navíc plně ve shodě s žalmy, v nichž se autoři dovolávají Božího soudu nad svými nepřáteli (viz např. Žalm 3, Žalm 7, Žalm 35, Žalm 59, Žalm 83 či Žalm 94). V obou případech jde o to, aby Bůh ospravedlnil své jméno a svůj trpící lid. Na svou otázku (žádost) dostávají mučedníci odpověď: je jim dáno bílé roucho jako symbol toho, že mají podíl na dovršené spáse, současně je jim však sděleno, že ještě musí mít krátký čas strpení, dokud se nedoplní počet mučedníků, kteří zemřou pro svou víru (verš 11). Zde se tak setkáváme s židovskou představou, že Bůh předem určil počet těch, kdo mají pro Něj vytrpět mučednickou smrt. Až tento počet bude naplněn, začne Boží soud. Ovšem zde můžeme spíše vidět to, že Bůh nepřijímá lidskou představu urychleného konce, v němž nastane soud a trest pro zlé lidi a anděly. Naopak ukazuje se tu, že Bůh zjedná spravedlnost podle vlastního časového plánu a podle svých představ.
Verše 12 - 17: Po rozlomení šesté pečetě se děj vrací z nebes do hmotného světa (tedy na zem). Kosmické katastrofy, které jsou popsány ve verších 12 - 14 (zemětřesení, zatmění Slunce či Měsíce, pády meteoritů), signalizují příchod konce tohoto věku (světa) čili dosavadního pozemského systému věcí. Zkrátka
přichází den Božího soudu neboli den Božího hněvu, označovaný rovněž jako „ten den“ či „onen den“ (latinsky Dies irae, dies illa), o kterém věděl již Starý zákon (viz např. Iz 61, 2, Jl 1, 15, Jl 2, 1 - 2, Am 2,16, Mi 5, 9, Sf 1,8 či Za 14,1). V den Božího i Beránkova soudu se všichni, kteří se k Bohu stavěli nepřátelsky, ocitají v zoufalé situaci a marně hledají úkryt v jeskyních a skalách (verše 15 - 16). V této situaci je srozumitelná i otázka uvedená na konci kapitoly: „kdo bude moci obstát?“ (verš 17). V šesté kapitole tedy vidíme, že Boží nepřátelé již nenalézají místa, kde by se mohli ukrýt. O způsobu jejich potrestání se však zde ještě nic neříká (tuto otázku začíná řešit až kapitola 8 knihy Zjevení). Nejdříve je totiž třeba zodpovědět otázku po údělu těch, kteří se přihlásili k Ježíši Kristu. Tomu je věnována následující sedmá kapitoly knihy Zjevení. Rozbor této sedmé kapitoly si však ponecháme až na příště.
Stanislav Heczko
LECAV Praha
