Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Martina.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 15262, komentáře < 7 dní: 420, komentářů celkem: 328945, adminů: 60, uživatelů: 4852  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 122 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

Dzehenuti

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Prolomení do nové radikální budoucnosti
·Pozadí a teologie Alfa kurzů
·Prolomení církevního tlumiče
·SPASENÍ ZE SKUTKŮ A SPASENÍ Z VÍRY
·Informace z jednání VV dne 20. června 2018
·David Novák: Komunisté vracející se k moci a co církev…
·Istanbulská úmluva pohledem právničky
·Istanbulská úmluva – Trojský kůň genderového feminismu
·Křesťanské domácí násilí?
·Domácí násilí v křesťanské rodině

více...

Počítadlo

Licence Creative Commons

GRANO SALIS
 podléhá licenci
Creative Commons
Uveďte autora-
Neužívejte komerčně
3.0 Unported

Zaznamenali jsme
94 758 250
přístupů od 17. říjen 2001

Založeno L.P. 1997


ATELIÉR PROMĚN Jitka Černíková, kosmetika, vizáž, proměny, svatební líčení
BWF Protec
BWF Profiles
technické plsti
profily PMMA PC
plexi desky
aramid
kevlar Michaela Křivánková svatební fotografie, portréty, portrétní fotografie, fotografování novorozeňat a dětí, dětská fotografie, portrétní fotografie, svatba, svatební přípravy, fotograf

Teologie: Výklad knihy Zjevení, kapitola druhá
Vloženo Sobota, 26. březen 2005 @ 08:23:12 CET Vložil: Bolek

Kázání poslal Lutrik

Výklad knihy Zjevení, kapitola druhá

Milé sestry a drazí bratři,

dnes pokračujeme s rozborem poslední knihy Nového zákona (a křesťanské Bible vůbec) - Zjevení Janova čili Apokalypsy. Budeme se věnovat kapitole druhé, která obsahuje listy čtyřem maloasijským sborům - obcím v Efezu, Smyrně, Pergamu, Thyatirech. Respektive listy jejím andělům - duchovním správcům (presbyterům či biskupům) či ochranným andělům (andělům strážcům). Jako každý biblický text i tato má druhá kapitola Apokalypsy mnoho vrstev, mnoho rozměrů. Právě proto existuje řady výkladů listů maloasijským sborům. Jeden z výkladů je, že šlo o skutečně existují sbory té doby. Druhý výklad je ten, že tyto sbory reprezentují skupiny či typy sborů (církví), se kterými se můžeme setkat v každé době (v každé denominaci či v průřezu celého Kristova těla). A konečně třetí výklad spočívá v tom, že se jedná o etapy (fáze) ve vývoji Kristovy církve během doby pohanů (Nežidů) či jinak řečeno doby církve. Uplatňuje se tu prorockého hledisko, o kterém jsme hovořili minule.

Abychom mohli tomuto prorockému hledisku lépe porozumět, potřebujeme si připomenout křesťanské dělení historie světa v rámci tzv. světového týdne. Klasikem křesťanského pojetí dějin je Aurelius Augustinus (354-430), dnes známý jako svatý Augustin. V jeho nejobsáhlejším díle "O obci Boží" (413-427) je podána první filosofie dějin, která je jakousi theologizací lidské historie. Dějiny se podle této koncepce jeví jako dějiny spásy mezi stvořením a soudem, působené Bohem. Náplní dějin je zápas dvou protikladných "obcí" - jednou obcí je obec Boží (civitas Dei), skládající z lidí kteří žijí podle ducha, a druhou obcí je obec pozemská (civitas terrena), skládající se z lidí, kteří jdou za lidskými žádostmi (mocí, majetkem, tělesnou rozkoší). Protiklad oněch obcí ovšem zůstává v dějinách skrytý. Proces dějin tohoto světa lze podle Augustina rozčlenit v epochy, a to jednak na tři epochy, jednak na šest epoch. Lidé nejdříve žili bez zákona, potom lidé žili pod zákonem, a posléze lidé budou žít v době milosti. Historicky pak Augustin dějiny dělí na šest epoch (období), jež jsou srovnatelné s  jednotlivými obdobími lidského života. Podle běhu židovských dějin jde konkrétně o tato období (viz Höffding, Král, 1947, str. 93) : období od Adama do Noe (dětství), období k Abrahamovi (chlapectví), období k Davidovi (jinošství), období k babylonskému zajetí (rané mužství), období ke Kristu, období milosti (začíná Kristem a končí Poslední soudem). Svatí pak budou spolu s Kristem kralovat v době sedmé epochy, která nepozná úpadek. Z ní svatí spolu s Kristem vystoupí do nebeského ráje a potom nastane absolutní konec světa (vesmíru).

Velký ohlas měly rovněž eschatologické ideje Joachima de Floris (Jáchyma z Fiore), které kvůli špatnému pochopení se staly zdrojem četných potíží pro církev (hereze a povstání ve 13. a 14. století). Jáchym z Fiore (1135-1202), italský náboženský myslitel, mystik a mnich, načrtl totiž ve svém "Věčném evangeliu" schéma tří velkých věků (status), v jejichž průběhu měly postupně vládnout tři božské osoby: starozákonní věk Boha-Otce (primus status) vystřídal novozákonní věk Syna božího (secundus status) a ten měl nahradit věk Ducha svatého, pro který měla být příznačná především reforma církve. Ve třetím věku by mělo lidstvo dosáhnout absolutní duchovní svobody. Dějiny lidstva se posléze vlijí do stavu osvícení, které bude kulminací života na zemi. Tento třetí a poslední věk (tertius status) měla začít v roce 1260 (srovnej Kniha Zjevení 11,3 a 12,6, Bible, Nový zákon, 1995, str. 239 a 240). Jáchym dále dělil dějiny světa podobně jako Augustin do sedmi světových epoch (etas)- epocha Adama, Noeho, Abrahama, Davida, babylonského vyhnání, Jana Křtitele a současná doba. První věk (status) Jáchym ještě rozdělil do sedmi období (seculum)- období Adama, Noeho, Abrahama, Boaza, Jojady, Jeremiáše, Zachariáše-kněze. Rovněž tak počátek druhého věku- období Ozeáše, Zerubábela, Krista, čtvrtého, pátého, šestého a sedmého období (každé po deseti generacích) - blíže viz Malcolm Lambert : Středověké hereze, Edice historické myšlení, Argo, Praha 2000, str. 285-297.

Protestantské a letniční pojetí potom zpravidla rozlišuje Věk nevinnosti v ráji, Věk svědomí (od vyhnání z ráje do potopy), Věk odpovědnosti (po potopě až do Babylonské věže), Dobu zaslíbení (doba izraelských praotců, až do Mojžíše), Dobu Zákona (uvedení Izraelců do země zaslíbené, až do prvního příchodu Ježíše Krista) a Čas naplnění, který se děli na Dobu milosti (Dobu víry či církve, trvající od Letnic do vtržení Církve čili opravdově věřících) a Dobu soužení (sedm let od velkého odstoupení až do druhého příchodu Ježíše Krista v moci a slávě). Teprve pak Kristus nastolí Tisícileté království (Milénium) a po něm přijde Věčnost - Nové nebe a Nová země. Doba milosti nebo-li Doba církve či Doba pohanů má pak sedm období, vymezených právě působností sedmi maloasijských sborů (Efezské období církve až Laodikejské období církve). Nyní přejděme k samotnému textu 2. kapitoly Zjevení.

Verše 1 - 7: Tyto verše obsahují list do Efezu. Efez byl třetím největším městem Římské říše a hlavním městem maloasijské římské provincie. Působil zde apoštol Pavel a jeho žák Timotej (Timoteus). Podle tradice zde zemřela Ježíšova matka Marie a apoštol Jan. Efez se tak jeví rovněž jako představitel celé církevní maloasijské provincie. V Efezu se horlivě pěstoval císařský kult a stal zde také slavný Artemidin chrám (viz Skutky apoštolů, 19,23-40). Nejdříve sklízí efezský sbor samou chválu (verše 2-3): vyniká křesťanskými skutky, osvědčuje se v protivenstvích a projevuje vytrvalost při konfliktech. Správně také odmítá falešná učení a falešné apoštoly, kteří deformují pravou křesťanskou zvěst. Na chválu však bezprostředně navazuje výtka, že již nemá takovou lásku jako na počátku (verš 4). Jde o zanedbávání vlastního jádra křesťanské existence - osobního vztahu k Bohu, jenž se musí ovšem projevovat ve vzájemném soužití. Situace je velmi vážná, Ježíš hrozí, že "pohne tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš" (verš 5), což se většinou vykládá jako obraz toho, že efezský sbor bude vyloučen z počtu sedmi obcí čili ze společenství Církve. Je zde ovšem naděje, jelikož sbor je opět pochválen, a to za to, že nenávidí skutky Nikolaitů (Mikulášenců) stejně jako je nenávidí sám Ježíš Kristus. Pravděpodobně jde o skupinu, usilující o kompromis s pohanským způsobem života (např. ohledně účasti na pohanských obětních hostinách s jejich nemravnou nevázaností). Svůj název odvozuje tato skupina zřejmě od jistého Mikuláše (Nikolaa) ze syrské Antiochie (viz Skutky apoštolů 6,5), jednoho ze sedmi prvokřesťanských diakonů (jáhnů), který se později dostal na scestí, vrátil se k pohanským způsobům a jeho jméno se pak stalo symbolem odpadlictví (renegátství) od pravé cesty. Možná, že Nikolaité představovali jeden z řady gnostických směrů. Uposlechne-li obec volání k obratu, Kristova hrozba se nesplní. Vítězům se pak slibuje, že budou jíst ze stromu života v Božím ráji či v ráji Boha mého (podle jiné varianty překladu). Slib se tedy týká věčného života. Předpokladem je zde ovšem odmítnutí lidské touhy po bohorovnosti- snahy jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Jíst ze stromu poznání a zároveň ze stromu života totiž není možné. Říká to sám Bůh v ráji - viz Genesis 3,22 - 24. Z prorockého (církevně dějinného) hlediska je Efezské období církve vymezeno dobou od Letnic do roku 170 po Kristu, hlavní postavou (andělem) má být apoštol Pavel (přelom letopočtu - 60 po Kristu), vládnout měla plnost Ducha svatého, probíhal zápas s Nikolaity (Mikulášenci), zde jde o nepravé křesťany, kteří zavedli v Církvi příliš rigorózní odstupňovaní mezi sloužícími bratry (rozlišení kněží a laiků) a umožnili přijímání pohanských zvyků a tzv. je pokřesťanštili.

Verše 8 - 11: Následuje list do Smyrny, který neobsahuje žádné slovo výčitky či varování, pouze vzkazy pro posilu a povzbuzení. Smyrna, dnešní Izmir v Turecku, byla v 1. století po Kristu kvetoucím přístavním a obchodním městem. Křesťanská velmi chudá obec zde trpěla tvrdým pronásledováním ze strany Židů, kterému později padl za oběť také biskup Polykarp (roku 156). Tito Židé jen podle jména jsou nazváni přímo satanovým spolkem, "sběří" satanovou (řecky synagógé tú satana). Synagógy byly tehdy podle církevního otce, právníka Tertulliana (160-220 po Kristu) "pramenem, z  něhož vyvěrá pronásledování" (latinsky fontes persecutionum). Sboru ve Smyrně je tak předpovězeno další pronásledování, trvající deset dní. Těch deset dní má podle většiny vykladačů představovat jen relativně krátkou a omezenou dobu zkoušek, Někteří vykladači zde však vidí upozornění na deset let pronásledování za císaře Trajána (vládnoucího v letech 98-119). Každopádně má křesťan v době pronásledování projevit věrnost až na smrt či do smrti. Soužení, chudoby a urážek se nemá bát. Když zachová věrnost svému Pánu, potom obdrží věnec (korunu) života věčného a druhá smrt mu neublíží (verš 11). Nejde zde o smrt fyzickou, nýbrž duchovní, která se týká těch, kdo jsou vyloučeni ze vzkříšení k životu věčnému. Z prorockého (církevně dějinného) hlediska Smyrnenské období církve je vymezeno lety 170 - 312 po Kristu, hlavní postavou má být církevní otec Ireneus (asi 130 - 202), pocházející ze Smyrny, od roku 177 biskup v Lyonu, je to období pronásledování církve, doba soužení pro křesťany, deset let pronásledování zde znamená deset let zuřivého pronásledování Církve v letech 303 - 313 po Kristu za císaře Diokleciána (vládnoucího v letech 284 - 305) a v počátečním období vlády římského císaře Konstantina, převahu získávají Nikolaité ve smyslu nepravých křesťanů (viz výše).

Verše 12 - 17: List do Pergamu, centra tehdejší maloasijské religiozity a oficiálního středu císařského kultu. Ostrý dvousečný meč z  verše 12 symbolizuje Boží slovo (viz Židům 4,12). Pergamon byl znám výrobou psacího materiálu z vyčiněných oslích, ovčích a jehněčích kůží - pergamenu. Nacházel se zde světoznámý Pergamský oltář, zasvěcený nejen Diovi, nýbrž všem bohům. V Pergamu byla také svatyně Asklépia Sótéra čili božského patrona lékařů. K jeho honosnému kultu byl přidružen i rušný lázeňský provoz. V Pergamu vytrpěl mučednickou smrt Antipas, pravděpodobně biskup pergamského sboru. Proto ta Kristova slova o "trůně satanově" ve verši 13. Za prokázanou věrnost je sbor chválen, Kristus mu však vytýká, že toleruje mezi sebou stoupence "učení Baálamova". Baálam byl původně Božím služebníkem, ale stal se pohanským věštcem kvůli touze po penězích. O Baálamovi se píše ve Čtvrté knize Mojžíšově (Numeri) v kap. 22 - 24 a také v kap. 31 (verš 16). Nakonec měl uškodit Izraeli tím, že navedl moábské ženy, aby naučili Izraelity modloslužbě (viz kniha Numeri, kap. 25,1 - 3). Učení Baálamovo tak bylo blízko učeni Nikolaitů (verš 14 - 15). Vítězům nad pohanskými svody je slíben nebeský pokrm- skrytá mana (snad předobraz podílu na hostině v Božím království, křesťanům může připomínat eucharistii, Večeři Páně)- a nové jména na bílém kaménku. Jde o jméno Ježíš (srov. Zjevení 3,12), které opravňuje ke vstupu do nového, budoucího věku (bílý kamének dostávali vítězové v atletických závodech, kamének jim poskytoval určité společenské výhody, bílý kamének se ovšem také používal v důležitých rozhodováních, např. o vině či nevině při soudních procesech). Pergamonské období církve je vymezeno léty 312 - 606, hlavní postavou (zvěstovatelem) byl Martin Tourský (315 - 397), podporující řeholní život, v této době vznikly základy papežské vlády a došlo ke sjednocení církve a státu (počátek již za císaře Konstantina, vládnoucího v letech 306 - 337), zrod katolicismu, první říšská synoda v Niceji  v roce 325.

Verše 18 - 29: list do Thyatir, významného města na v Lýdii na křižovatce důležitých dopravních cest v údolí řeky Lykos. Zde se získával z mořských plžů purpur, barva králů. Poprvé a naposled (v rámci knihy Zjevení) je v tomto listě Ježíš Kristus pojmenován jako Syn Boží (verš 18), jeho planoucí oči a zářící nohy symbolizují pronikavost a pevnost Božího slova, odhalujícího veškeré bludy, falešné tradice či "lidské nálezky ". Výčet kladů sboru je obsáhlý (dobré skutky, láska, víra, vytrvalost), nicméně je tu i jeden závažný nedostatek: působení ženy Jezábel, která se vydávala za prorokyni. Její jméno připomíná pohanskou (sidonskou) ženu izraelského krále Achaba, podporující v Izraeli Baalův kult a jeho proroky (viz např. První královská, 16, 29 - 33). Podobně novozákonní Jezábel, snad žena správce sboru, svádí věřící k duchovnímu smilstvu a modloslužbě. Navíc také ke zkoumání "hlubin satanových" čili k okultismu. Proto Pán dopustí, aby ji postihla nemoc, která způsobí, že přijde o své stoupence. Tomu, kdo zvítězí, Pán zde zaslibuje podíl na své konečné vládě čili moc nad národy (někteří mocní tohoto světa si ji ovšem přisvojili či přisvojují předčasně, např. císař Ferdinand II, když podepisoval rozsudky nad českými pány) a dále jitřní hvězdu (symbol nikoli božské moci bohyně Venuše, nýbrž božské moci Kristovy). Thyatirské období církve je vymezeno léty 606 - 1520, jde o dobu temna, nadvládu katolické církve, dobu inkvizice a pronásledování tzv. kacířů, za určující postavu (vzor pro tuto dobu) se považuje Ir Columban z Hy, zakladatel řady klášterů z konce šestého století po Kristu.


Stanislav Heczko
LECAV, Praha


 
Příbuzné odkazy
· Více Kázání
· Novinky od Bolek


Nejčtenější článek Kázání:
O milování


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, ohodnoť tento článek:

Vynikající
Velmi dobrý
Dobrý
Průměrný
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Výklad knihy Zjevení, kapitola druhá" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.46 sekundy