poslal pisnicka
Šimon rozhodně neměl klidnou povahu. Dovedl se pro něco nadchnout, ale stejně rychle o to ztratil zájem. Dovedl pronášet unáhlené sliby a vzápětí na ně zapomenout. Uměl vybuchnout a rozhořčit se, hned nato však už svého vzplanutí litovat. Lidé o něm říkali, že je pruďas a že není snadné s ním vyjít. A bylo to pravda. Vinou svého založení se dostával dosti často do konfliktu s druhými. Jediný, s kým se téměř ideálně snášel, byl Šimonův bratr Ondřej. Už v dětství, které prožívali ve venkovské Betsaidě, táhli vždycky za jeden provaz. A když dospěli, postavili se společný dům v nedalekém městečku Kafarnaum u Genezaretského jezera. Také na rybolov vyjížděli celá léta na jedné lodi. Ondřej byl klidný a rozvážný a dobře se s Šimonem doplňovali. Také manželky obou bratří si rozuměly, a tak život v kafarnaumském domě probíhal bez větších konfliktů.
To se ale změnilo, když Šimon k sobě vzal manželčinu ovdovělou matku. Není tchyně jako tchyně. Ale Šimonova tchyně nepatřila zrovna k těm nejdokonalejším. Nebyla to žena, která by se podle tehdejších zvyklostí pokorně skláněla před rozhodnutím mužů. Bylo jí všude plno a její hlas bylo slyšet po celém domě. Ke všemu se musela vždy vyjádřit a všechno zkritizovat. A jak ráda komandovala – nejen dcery a vnuky, ale občas i Šimona. Tu však přišla kosa na kámen. Slovo dalo slovo a oheň byl na střeše. Šimon se rozpálil, rozkřikl se na stařenu a pověděl jí spoustu nepěkných věcí. A tchyně se stáhla uraženě do kouta a polohlasně žehrala na to, jak mladí nevědí, co je úcta ke stáří, a že by jí bylo kdekoli lépe než v tomhle domě.
Stalo se však, že Šimonova tchyně onemocněla. Vypadalo to nejprve jako neškodná bolest hlavy, na kterou postačí obklad a bylinkové thé. Časem však stařenu roztřásla zimnice, která nechtěla ustoupit a brzy ji úplně vyčerpala. Ta tam byla tchynina výřečnost. Ubohá žena se choulila pod peřinkou a svého okolí si přestala všímat. Ani přivolaný mastičkář jí nedovedl pomoci, ale kroutil jen bezmocně hlavou a nakonec odešel.
Když už všechno vypadalo beznadějně, obrátila se manželka na Šimona: ”Neměl by ses obrátit o pomoc na Mistra z Nazareta, když tě povolal mezi své žáky?” Zřejmě si tě oblíbil, když ti dal dokonce to krásné nové jméno Petr. ”Šimon se poškrábal ve vlasech a řekl nepřístupně: ” Má snad Mistr plýtvat božskou mocí na takovou starou bábu?” Pak se však zastyděl: ”Tak dobrá, zkusím ho k nám pozvat.” A také Ježíše skutečně pozval. A vida, jak se dočítáme v bibli, Ježíš tchyni uzdravil v jediném okamžiku, takže se mohla hned připojit k ostatním ženám, které Mistra a jeho druhy obsluhovaly.
Tahle pozoruhodná událost významně zasáhla do vztahu mezi Šimonem a tchyní. Ne, že by se oba úplně změnili. Šimon zůstal unáhlený jako dříve. Mohl se však ještě dále utrhovat na stařenu, na kterou vložil ruku sám Boží syn, aby ji uzdravil? A mohla snad tchyně hubovat na zeťovu necitelnost, když ukázal, že mu na jejím životě přece jen záleží? Nedokázala sice soustavně krotit jazyk, ale z jejích litánií vymizela ta pravá nefalšovaná peprná zloba. Vždyť dostane-li se člověku Boží pomoci a cítí-li se Bohu zavázán, nemůže už zůstat takový, jaký byl dříve, ale nutí ho to k tomu, aby žil jinak.
heda
