poslal xvejvodam
Úskalí současného charismatického hnutí III.
Úskalí současného charismatického hnutí
Nejnebezpečnější lží není průhledná lež, neboť takovou můžeme snadno zjistit a odmítnout. Daleko více škody napáchá směr pravdy a lži. Stačí odchýlit střelku kompasu o jediný stupeň a výsledkem je úplně jiný směr. „Málo kvasu celé těsto prokvasí.“ (Galatským 5.kapitola, verš 9)
Doktrína uzdravení --- neléčená bolest současné církve
Určitě se shodneme na tom, že zkušenost s Božím uzdravujícím dotykem by měla být běžnou součástí našeho křesťanského života, nikoli svátečním okamžikem. Uzdravení našich nemocí patří k plnohodnotnému prožívání Božího spasení, které pro nás svou smrtí vydobyl Pán Ježíš. (Týká se to stejně tak nemocí těla, jako bolestí duše.) Nenabídnout proto nemocnému modlitbu by bylo totéž, jako odmítnout mu přístup do Boží blízkosti. A Pán přeci přišel právě pro ty nemocné, neduživé a jinak strádající ovečky. Modlitby za nemocné tedy do církve jednoznačně patří.
Jinak už je tomu s některými předsudky a chybnými výklady Písma, kterých je na téma uzdravení překvapivá nadúroda. Snad právě proto se tato nauka stala téměř neuralgickým bodem moderního křesťanství. V dějinách církve bylo mnoho lidí, kteří se snažili najít odpověď na otázku, proč je ten či onen člověk nemocný a proč je někdo uzdraven okamžitě a jiný ne. Krásným příkladem jsou apoštolové, kteří když stojí nad slepým člověkem, pokládají Ježíši zajímavou otázku: „Pane, je ten člověk nemocný, protože hřešil?“ Jakmile se s příchodem letničního a charismatického hnutí začalo v církvi znovu uzdravovat, objevily se znovu stejné otázky, jako před dlouhými staletími. Stejně jako první učedníci, se i my občas snažíme najít systém, podle kterého bychom všemu hned přišli na kloub a všechno si správně zaškatulkovali. Kolem hlavy nám stále krouží otázky, na které hledáme odpověď. Může být věřící křesťan vůbec nemocný? Není má nemoc projevem nějakého hříchu v mém životě? Budu uzdraven vždy ze všech nemocí okamžitě po modlitbě? Je to nevíra, když si zajdu pro pomoc k lékaři?
I dnes je otázka uzdravení jednou z nejdůležitějších, které se v církvi řeší. Po vysvobození z nemoci touží všichni, kdo jí trpí. Nemoc totiž dokáže velice zkomplikovat lidský život, pokud ho rovnou neukončí. Snad i to je důvodem, proč se z tohoto tématu stal téměř neuralgický bod současného křesťanství. Někteří křesťané se stále snaží přijít za každou cenu na uspokojivý model, jak uzdravení vždy, a pokud možno okamžitě, získat. Důkazem je dlouhá řada knížek více či méně známých autorů, kteří se tomuto tématu věnují. Smutné je, že někteří tak činili na úkor pravdy Božího slova. Zkreslený pohled na Boha, který z toho téměř vždy zákonitě vyšel, mnoha Božím dětem zbytečně ublížil. Když se vrátíme k našemu příběhu, zjistíme, že Pán odpovídá apoštolům na jejich otázku: ……hřích nebyl u nemocného příčinou jeho stavu a pak říká tehdy i dnes těžko stravitelnou větu. Nemoc u tohoto člověka zůstala proto, aby se na jeho životě zjevila Boží moc. Šokuje vás to? Bůh v některých případech prostě čeká na příhodnější okamžik, kdy zasáhne. I to může být důvod, proč musíme někdy na své vysvobození čekat. Nezní to moc moderně, ale je to tak. Boží cesty opravdu o mnoho převyšují cesty naše (i naše představy). V Bibli není napsáno, kdy a jakým způsobem bude Pán Bůh uzdravovat a v jakém časovém horizontu můžeme Boží moc očekávat. Pán Ježíš volil hned několik způsobů, jak uzdravoval. Jako by tím chtěl něco vzkázat i nám. „Nechte to na mně, nespoléhejte se na metody. Jenom já vím, co je skutečně zapotřebí.“ Nejsme však ponecháni v nejistotě, zda Hospodin chce či nechce pomoci. Odpověď zní jednoznačně „ANO“. Proč však někdy dojde k uzdravení ihned po jediné modlitbě a jindy musíme dlouhé měsíce bojovat, to musíme, ač mnohdy neradi, ponechat v Boží režii. Rozhodně nedoporučuji hledat „instantní“ odpovědi. Takové totiž neexistují. Otázka, proč někteří uzdraveni jsou a jiní ne, je příliš složitá, než aby se dala zestručnit do několika málo pouček. Považuji proto za nebezpečné vynášet unáhlené soudy, proč ten či onen člověk nebyl uzdraven. To je především věc mezi ním a Bohem. Říci, že důvodem byl hřích, musí mít člověk potvrzený od Boha. (Raději několikrát.) Jinak může u nemocného vyvolat mimo bolesti z nemoci ještě silný pocit odsouzení, což by se zkušeným služebníkům stávat nemělo. Nemocný totiž potřebuje pravý opak --- zájem, láskyplnou péči ostatních a pochopitelně také modlitbu.
Nyní k otázce, zda jít či nejít k lékaři. Není hanbou přiznat si, že na něco moje víra ještě nestačí. Hanbou církve jsou naopak některá okrajová učení, která zakazují lidem navštěvovat lékaře, a která přinášejí více náboženství a spoléhání na metody než pravou svobodu vyvěrající ze vztahu s Bohem.
Osobně věřím tomu, že moudrost byla člověku dána Bohem. Tedy i moudrost k tomu, aby v přírodě nalézal rostliny, z kterých se dají extrahovat látky mající léčivý účinek, nebo je i uměle vyráběl. Zajít občas k lékaři je tedy podle mne projevem spíše rozumného pečování o své zdraví, než postoj nevíry. Co však rozhodně nedoporučuji, je návštěva léčitelů. Písmo to na několika místech kategoricky zakazuje. Není radno vstupovat dobrovolně na území nepřítele. Nebývá to bez následků. Také bych rád varoval před některými importovanými technikami, které se více než vědy týkají víry --- například východní náboženství a jejich evropské odnože pracující s pojmy jako jsou čakry a energetické dráhy těla. Problematická je rovněž léčba homeopatiky. Tato metoda se sice tváří poněkud vědečtěji, přesto však jde především o víru. Účinné látky jsou totiž v těchto preparátech přítomné v tak malých koncentracích, že je téměř nemožné, aby léčily sami o sobě.
Křesťanství a víru v Boží uzdravení pošpinily v posledních desetiletích dozvuky několika velice nepříjemných afér, v jejichž centru stála prapodivná nauka hlásajících uzdravení vždy a za všech okolností výhradně nadpřirozenou cestou. Několik lidí zbytečně zemřelo na následky neléčených nemocí, protože slepě důvěřovali vedení svých pastýřů, které se ovšem později ukázalo jako špatné. Vím, že se pohybuji na velice tenkém ledě. Nechci vzbuzovat strach a nevíru v Boží moc. Chci jen upozornit na příběhy, ze kterých bychom se měli poučit. Biblická víra není slepé následování všeho, co vám někdo řekne ve jménu Božím. Biblická víra je víra ve slova Písma. Nic víc.
Jedna z mnoha tragédií, které výstižně ilustrují, k jak hrozným následkům může vést slepá víra, je popsána v deprimující knize Larryho Parkera „Nechali jsme umřít syna“. Za chlapce, který se jmenoval Wesley se modlil jeden známý evangelista. Manželé Larry a Lucky se poté rozhodli, že svému synovi, který měl cukrovku, přestanou dávat inzulín. Když se zdravotní stav stále zhoršoval a syn upadl do diabetického kómatu, Parkerovi nahlédli (ve shodě s tím, co je učili), že se je falešnými příznaky pokouší oklamat satan. Nepřestávali vyznávat Wesleyovo uzdravení až do jeho smrti. Ve víře, že ho Bůh vzkřísí z mrtvých, uspořádali Parkerovi místo pohřbu „bohoslužbu vzkříšení“. Když se žádné vzkříšení nedostavovalo, Larry požádal všechny, kteří neměli víru v zázrak, aby bohoslužbu opustili. Udivující je, že Larry se své víry ve Wesleyovo vzkříšení držel ještě déle než rok po jeho smrti. Parkerovi byli usvědčeni ze zanedbání povinné péče o dítě a z neúmyslného zabití, za což dostali každý pět let podmíněně. (Mohli dostat až 25 let ve federální věznici.) Avšak pro příkladný život, a protože soudce považoval Parkerovi za dobré lidi (jen silně svedené!), soud nakonec oba verdikty zrušil. Wesley Parker patří k nejznámějším obětem doktríny uzdravení,, avšak existují mnozí další, jejichž příběhy jsou právě tak tragické a jejich úmrtí právě tak nesmyslná a zbytečná.
Lidé, kteří radili rodičům nenavštívit lékaře jsou přímo zodpovědní za tuto tragédii. Každý, kdo se jakýmkoli způsobem podílí na vyučování Božího slova, by si měl dávat veliký pozor na to, co říká a píše. Sklouznout od biblického křesťanství k náboženství svých vlastních názorů a představ je velice snadné.
Smutným rekordem je příklad Hobarta Freemana, pastora sboru Víry (Faith Assembly) ve Wilmontu ve státě Indiana. Odhaduje se, že ve spojitosti se sborem došlo až k 90 úmrtím (!), jimž bylo možné předejít. Freeman poctivě získal doktorát ze Starého zákona a zpočátku se svými názory klonil ke hnutí Víry. Pro své stále radikálnější názory na medicínu, kterou Freeman úplně zavrhl, se nakonec s ostatními učiteli Víry rozešel. Věren svému vlastnímu předsevzetí odmítl léčbu vředu na noze, což ho v posledních týdnech před smrtí donutilo kázat v sedě. Nastaly komplikace a Freeman nakonec dostal zápal plic. Opět se vyhnul lékařské péči. 8. prosince 1984 pastor Freeman zemřel na selhání srdce, a stal se tak obětí svého vlastního zvráceného učení. Věřte mi, že nemám vůbec chuť se posmívat. Je to smutné varování.
Doktrína nadpřirozeného uzdravení je v rozporu nejen s naší životní skutečností, ale navíc i přímo s Písmem. Určitě se shodneme, že apoštol Pavel je jednou z nejvýraznějších postav Nového zákona. Ale i tento člověk, skrze kterého Bůh tak často uzdravoval, někdy prostě pomoci nemohl. V druhém dopisu Timoteovi píše: „Trofima jsem nechal v Milétu nemocného.“ (2Tm 4,20) a na jiném místě radí tentokrát Timoteovi, aby na svůj bolavý žaludek mírně užíval vína. Bude snad někdo z nás zpochybňovat víru takového člověka, jako byl Pavel z Tarsu? Tento odstavec je zároveň odpovědí na otázku, zda může být věřící člověk nemocný. Pochopitelně, že ano.
Jedno je zapotřebí říci velice nahlas: Nemoc není žádná hanba! Tento lživý předsudek je nutné navždy vykořenit. Strach a výčitky jsou koneckonců tou nejslabší motivací k tomu, aby se člověk své nemoci postavil. Opřít se o Boha může jen ten, který nepochybuje o Boží lásce a který se cítí bezpečný. Boží slovo a Duch svatý jsou v tomto ohledu nejlepšími pomocníky.
Na závěr bych se chtěl dopustit malého shrnutí (odpusťte mi zkratkovitost). Pokud jsme nemocní, bylo by nemoudré nemoc ignorovat. Strach však není na místě, protože i v nemoci jsme stále v Božích rukou. Modlitba a kontakt s Bohem by mělo být vždy to první, co v této situaci uděláme. Pokud nám Duch svatý ukáže jako příčinu náš hřích, je nejkratší cestou k uzdravení naše pokání (což mnohdy znamená radikální změnu života!). Pokud takové konkrétní poznání nemáme, je vhodné vyhledat svého pastýře nebo starší sboru. Ti se za nás mohou modlit, případně pomazat olejem k uzdravení (podle slov Písma). Pokud i přesto cítíme, že se situace nelepší, můžeme jít úplně bez výčitek k lékaři. I tam bychom však měli jít s Bohem a vyprosit si od Něho pro lékaře moudrost, jak nás má léčit. V žádném případě však nedoporučuji hledat pomoc u lidí, kteří léčí neznámými silami nebo technikami. Přináší to jen zbytečné komplikace.
Bohu záleží na tom, jak se cítíme a chce nás uzdravit. Jen má občas trochu jiný postup, protože se dívá ve svém plánu mnohem dále, než dohlédneme my, a má s námi záměr, kterému často nerozumíme. Trvalá nemoc a utrpení však v jeho plánu rozhodně nejsou.
Mirek Tengler
I. Bohatství jako znak úspěšného křesťanského života
II. Pozitivní vyznávání a techniky modlitby
III. Doktrína uzdravení --- neléčená bolest současné církve
IV. Autority v církvi
V. Cestou k dospělosti
