poslal terka Křesťané jsou solí země
Kněz, sociolog a vysokoškolský pedagog Tomáš Halík má radost z toho, že se o vánočních svátcích obnovují staré tradice a existují lidé, kterým konzumní způsob života nic neříká.
Celý letošní rok, jemuž zbývá už jen pár dní, však vnímá jako skličující. Sám si předsevzetí do nového roku nedává. Rád by vyhlásil 4. leden dnem zesnulých, tedy nesplněných, předsevzetí.
Svátky i stresy jsou těsně za námi – také byste řekl, že je to s duc*****stí Vánoc rok od roku horší?
Já bych nerad upadl do stereotypního naříkání na konzum, reklamy a předvánoční stres. S radostí vnímám, že alespoň část společnosti projevuje touhu po tom, znovu objevit duchovní rozměr Vánoc a obnovit pozapomenuté tradice. Například v mnoha obcích se slavnostně rozsvěcují vánoční stromy na počátku adventu a i starostové chtějí, aby duchovní při té příležitosti promluvili k lidem. Pořádají se živé betlémy, zpívání koled na náměstích, adventní koncerty s dobročinným zaměřením… To je přece alespoň krůček od Vánoc jakožto slavnosti plného břicha.
Jaké jsou pro vás poslední dny roku? Sloužíte mše, ale díváte se na i televizní pohádky, jako my všichni?
Ne, televizi nesleduji skoro vůbec. Dobu mezi vánocemi a Novým rokem si už tradičně vyhrazuji pro krátkou dovolenou – někdy vyrazím na běžky, ale letos se nesmírně těším na klidný čas pro četbu a přemýšlení. Mám tady takový koutek, do něhož si během roku ukládám knížky, o kterých si slibuji, že si je o vánocích přečtu. Letos se jich tam shromáždilo dvaašedesát. Takže je mi už zřejmé, že je zdaleka nepřečtu všechny. Ale uvelebím se u krbu a při dobrém čaji jich pár přečtu a zbytek aspoň prolistuji.
Vánoční bohoslužby bývají asi jiné než ty během roku…
Ano, o Vánocích bývá většinou plno i v kostelech, které přes rok bývají poloprázdné. Náš kostel u Salvátora je v trochu paradoxní situaci: Plno tu máme během celého roku, ale to k nám chodí studenti, kteří většinou z Prahy na Vánoce odjíždějí pryč. Takže na Půlnoční mši se ten kostel zaplní z velké většiny úplně jinými lidmi. Pravidelně ty, kteří k nám přicházejí na Půlnoční, vítám hned u vchodu stiskem ruky. Tím ucítí, že kostel není nějaká neosobní instituce nebo koncertní prostor, ale že jsou na návštěvě a někdo je chápe jako své hosty. A vždycky si kladu otázku, co tam vlastně hledají, jakým způsobem je oslovit, abych jim ukázal, že Vánoce nejsou jen záležitostí sentimentálního vzpomínání na dětství a lidových zvyků.
Nemyslíte si, že by celá církev měla v tomto novém tisíciletí nějak radikálně změnit svůj přístup k lidem?
Církve v Evropě nebyly vystaveny konkurenčnímu tlaku, jako například americkécír kve. Mohly zůstat stejné, kdežto v Americe se naučily vyvinout celou řadu programů, které odpovídají potřebám současného člověka: od sociálních programů pro různé skupiny po náročné kurzy meditace. Asi i proto se kolem devadesáti procent Američanů hrdě hlásí k aktivní účasti na církevním životě. To v Evropě neznáme. I když zájem o spiritualitu roste. Ale naše církve jsou tím paradoxně zaskočené. Já bych si ovšem nepřál nějaké laciné přizpůsobování církve módním vlnám a horečnaté dobíhání ducha doby. Církev je zodpovědná za tisíciletý poklad tradice, ale musí ho tlumočit srozumitelně a věrohodně.
Jak by to podle vás mělo vypadat?
Je třeba, aby kněží v budoucnosti působili v různých rolích. Já například se snažím propagovat a žít poněkud nezvyklou roli kněze, který vykonává duchovní službu na částečný úvazek a má své civilní povolání. To samozřejmě není jediný možný model kněžství. Ale mnozí jsme tak žili v době komunismu, když jsme z politických důvodů nesměli veřejně jako kněží působit. Kardinál Vlk byl myčem oken, biskup Malý byl topičem, já byl psychoterapeutem alkoholiků.
V jistém smyslu tedy pokračujete v tom, k čemu vás tehdy donutili komunisté?
Já jsem to ani od počátku nevnímal pouze jako něco, co mi bylo dočasně vnuceno útlakem ze strany režimu. Bral jsem to jako obrovskou šanci, jak se dostat do kontaktu i s tím světem lidí, kteří by do kostela jinak nikdy nepřišli. A zdaleka bych nemohl oslovit a pozitivně ovlivnit tolik lidí – zejména mladých a vzdělaných – kdybych se omezil jen na působení v prostoru kostela a fary.
Zahrnul byste do zmiňovaných rolí pro "kněze budoucnosti" i politiku? Máme očekávat, že by se z kněží stali politicky angažovaní lidé?
Faráři, hurá do politiky? To rozhodně ne. Do politiky v užším slova smyslu, do politických stran - tam by podle mě kněží až na naprosté výjimky vstupovat neměli. Ale pak je tu "předpolí politiky", politika v širším slova smyslu – to, čemu se říká občanská společnost nebo "veřejný prostor". A tam duchovní patří stejně jako učitel nebo umělec. Veřejný prostor nelze přenechat jen politikům nebo bulvárním médiím, i když ta budou asi nejhlasitější a nejviditelnější. Duchovní (a věřící lidé vůbec) se nemají stahovat do nějakého ghetta. Mají se snažit, aby právě ve veřejném prostoru byly připomínány i etické a spirituální hodnoty.
Vstupujete do nového roku s nějakým předsevzetím?
Já jsem po několik let navrhoval vyhlásit 4. leden za svátek zesnulých novoročních předsevzetí. Prvního ledna mnoho lidí vstává s tím, že bude denně sportovat, přestane kouřit, bude se učit anglicky, zhubne… A dodrží to ještě druhého a třetího, ale právě toho čtvrtého si řeknou: dnes si udělám výjimku - a tím to skončí. Tak pokud si snad udělám předsevzetí tohoto typu, dívám se sám na sebe s humorem a ironií.
Nemáte obavy z toho, že věřících lidí v Česku ubývá?
Dodneška vzpomínám, jak jsme seděli s Václavem Malým v jednom rozhlasovém studiu a jak se zatvářil, když ho reportér vyzval, aby posluchačům řekl před Vánoci "něco voňavoučkého"… Já bych nerad ve sváteční čas podával něco voňavoučkého. Snažím se brát vážně slovo evangelia, že křesťané mají být solí země - nemají být nějakou cukrovou polevou. Soli nemusí být příliš mnoho, proto se ani nebojím těch statistik o ubývání věřících. Ale ta chuť soli se ztratit nesmí. Protože kdyby sůl nebyla, tedy kdyby se křesťanský étos ze společnosti úplně vytratil, pak, obávám se, by život kolem nás byl opravdu málo stravitelný.
Kněz a pedagog Tomáš Halík
Narodil se roku 1948, vystudoval sociologii a filozofii jako žák profesora Jana Patočky. Tajně studoval teologii a do roku 1990 pracoval jako terapeut narkomanů v Praze. Roku 1978 byl v Erfurtu tajně vysvěcen a podílel se na činnosti podzemní církve a bytových seminářích.
Nyní přednáší na Karlově univerzitě a je farářem první české akademické farnosti univerzitního kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Angažoval se v politické iniciativě Impuls 99. Po pádu komunismu přednášel na desítkách světových univerzit a publikoval přes 200 prací.
KATEŘINA VOLNÁ
celý článek: http://www.mojenoviny.cz
