poslal eva angella Jaakobův advent v Bet elu
kádóš kádóš kádóš
'adonaj cebá'ót
(Iz 6,3)
Ať tělo odpočine,
sen zlý, hrozný pomine,
všecka dobrá myšlení
dej nám, Pane, ve spaní!
(Bratrský kancionál)
Stal jsem se sám sobě
velkou otázkou.
(Augustin)
Poznávám se v něm, kulhavém, lstivém, a přece zápasícím Jaakobovi? Zajisté, tak tupí nejsme, abychom to popřeli! Také my jsme na útěku někam: snad do známa, snad do neznáma. Je tu Esáv, žíznící po bratrově krvi. Krev tohoto zavěcence pohanských loveckých ritů přitahovala vždycky: i ta podivná krmě, za kterou se Esáv zřekl prvorozenství, byla krvavá (háádóm tedy edomská, esávská Gn 25,30)! Jaakob usiloval o"beráká" požehnání, ač právem staršího bratra patřílo Esávovi o tom se dočteme v Gn 28. Jaakob se rozhodl na radu své cílevědomé matky pro magický způsob. Nešlo o pouhý podvod. Jednalo se o magické ztotožnění Jaakoba se starším a satyrsky chlupatým bratrem, o magický trik přesunu identity z Esáva na Jaakoba. Jaakob s matinkou se dopustili krádeže identity. Jaakob musí zůstat naživu Jde o další pokolení a o to, zda se tu bude uplatňovat "beráká".Tak podivně cestuje milý náš praotec od Studnice přísahy (známé tehdy svatyně), zamýšleje dorazit do Cháránu, vlasti svých předků. Přitom přišel na jedno místo hebr. ha mákóm Gn 28,11a) tj ke svatyni, která se původně jmenovala Posvátná mandloň (Gn 28,19).
V úzkosti hledá člověk Boží moc. Náboženským alibi ucpe člověk své svědomí do neprůhlednosti. Slunce již zapadlo. Nastává vláda Noci, zlý, potměšilý Měsíc vyplouvá, ta Luna, jíž sloužil i Jakobův "strýc" Lában = bílý jako luna. Ukazují se hvězdy a s nimi signály pevně určených osudů. Proto je lépe být na"místě svatém, v jehož "nitru slunce odpočívá". Tam Jaakob ulehne. Spánek, který se tolik podobá smrti tak to viděla všechna náboženství , je praotcův pokus ujít do bězvědoma. Ostatně vzpomeňme na nadzbožného Jonáše! Ale nyní to přijde sen. Bůh používá podvědomí, aby se dotkl lidského srdce. Vzpomeňme na sen faraónův, sen babylónského krále i na sny obou Josefů, starozákonního i novozákonního.
A v tom snu velkolepá scéna. Jakési schodiště (spíše než "žebřík") je tu postaveno od země k nebi, či spíše od nebe k zemi. Nahoře stojí Pán, Vládce světa. Po schodišti (připomínající babylónskou stupňovitou věž) sestupují "boží poslové", což nemusejí být jen mimozemští andělé. Zazní slib Hospodinův: Ta země, kde teď ležíš, bude tvá. A budeš mít nezměrně mnoho potomstva. Zní tu zaslíbení ochrany: ustavičně tě budu provázet, můj vyvolený utečenče!
Jaakob se probudil. Noční zjevení se stalo součástí jeho duše. Zběh z Boží milosti si uvědomil: na tomto pohanském místě, přiřčeném nějakému božstvu, se zjevil Hospodin, Bůh živý (EL chaj), oheň spalující. Jaakob se bál. Teprve nyní poznává, co to je respekt před Neznámým a Tajemným, který spaluje všecno nesvaté. S. Kierkegaard (svatý mezi filosofy) mluvil o "strachu a chvění" (Furcht und Zittern). O pastýřích na betlémských horách čteme, že se jich zmocnila"veliká bázeň (L 2,9). A právě to nám schází: respekt před živým Bohem. Příliš hladce vycházíme se svým známým a dost ochočeným Bohem jakýmsi bůžkem, kterého nosíme s sebou v příručním zavazadle své konfese. Naše křesťanské kostely jsou začasté příjemnými čajovnami. Někdy se jedná dokonce o lázně (lázně Salvátor, lázně Tejn) s prodejem dobrých kyselek a s promyšleným sprchovacím a masážním zařízením. Ale v těchto posvátných prostorách schází "soumrak po západu slunce", slunce našich konvenčních jistot. Přesto, že Hospodin při svém nočním vystoupení nejmenoval Jaakobův hřích, svatost Boží dopadla na utíkajícího praotce. V očích Adonajových už byl mrtvý, to teď Jaakob veděl. Ale zůstal živý. Zázrak. Dar. Nic pro kmenovou pýchu. Nic pro gerojskou ctižádost.
Jaakob dorazil (snad v zoufalství, snad z vypočítvosti) do místa zjevení Hospodinova. To byl jeho advent v božišti se svatým mandloňovým strome. Ale to místo se stalo i Hospodinovým adventem k Jaakobovi, člověku bez vlasti, Odysseovi Starého zákona.
Boží příchod (a také křesťané si jej budou připomínat v nepříliš vzdálených týdnech) chce člověkem otřást.
Proto vyznal praotec: má nórá' ha mákóm ha zé (hebr.) Kraličtí překládají: "Jak hrozné je místo toto"; ČEP "Jakou bázeň vzbuzuje toto místo"; I.Hirsch "Jak hrůzné je místo toto"; M.Buber: "Jak příšerné ..."; Jeruzalémská bible: Jak strašné..."
Boží lstivec prožije chvíli čiré hrůzy, ulekl se sám sebe, třes, chvění se ho zmocnily. Vždyť i náš Karafiát připomenul, že by se křesťan měl stále chvět jako osika. Tak zažil Jaakob Hospodinův advent, a tím i advent svůj. Hospodin odhalil Jaakobovu mizerii, ale neleje do jeho duše moralín. Zavazuje si ho velkorysým slibem, slibem, který znamená nesmírný nárok.
Taková místa, kde jsme byli proti své vůli vydáni oslnivému světlu Boží přítomnosti, jsou památná, vpravdě povátná. Zde máme tu skvělou možnost meditovat o svém troskotání, ale i prožívat nečekanou, drtivě překvapivou Boží přízeň.
Pomažme s duchovně procitlým praotcem ten kámen, kde jsme odpočívali v domnění, že zde nás různí bozi skryjí. Abychom i my měli svůj bet el, vpravě Boží dům. Označení bet el je ovšem nejen jménem místní svatyně, nýbrž je to i jméno staroizraelského Boha bet el (Am 5,4n aj.).
Nejlepší "chrám Páně" je sám Bůh, který ostatně nebydlí ve svatyních zbudovaných lidmi (SK 7,48).
Prožít advent znamená tedy setkání s Bohem, jehož hlas nemůžeme přeslechnout, z jehož nároků se nesmíme vyzout. Tady cítíme, že jsme nic, ale Bůh chce, abychom byli všechno. Je to setkání s bet elským Bohem, který nám posílá své posly: maminku, otce, bratra, nevěstu, místního faráře, imbecilní dítě, člověka ulice, příšerku z andrgroundu.
Jak hrozný je Bůh!
Jak opatrující a provázející je Bůh!
A proto"radujme se a veselme se v něm.
Bychť jako poutník tam
svou hlavu snad,
tma vůkol, zemdlený,
na kámen klad',
dej, ať i ve snu již
být mohu tobě blíž,
jen tobě blíž!
(S.F.Adamsová)
Milan Balabán
