poslal rendy Co je to vlastně Den díkůvzdání?
V Americe snad nenajdete svátek, který by platil pro všechna vyznání, etnické minority a církve - krom jednoho. Je to Den díkůvzdání (Thanksgiving). Někdy se nám plete s Vánocemi. Ne, nejsou to Vánoce. Původ tohoto svátku je, na rozdíl evropských a amerických vánoc, jiný a jeho původ je doložitelný. Vyhlášení Dne díkůvzdání se dokonce uchovalo na archivní nahrávce rozhlasového vysílání. Na rozdíl od desítek svátků (Den adopce, Den matek), které bývají sponzorovány byznysem se Den díkůvzdání přirozeně prosadil mezi zvyky, které vytvářejí národní povahu. A jak to všechno vzniklo?
V roce 1622 se loď kolonistů plující z Anglie pokoušela dostat do Virginie a nepodařilo se jim to. Zakotvili proto u Cape Cod a podařilo se jim přežít. Druhým rokem se ti, kdo přežili, rozhodli toto štěstí oslavit. Byli to puritáni a tak si jejich oslavu nepředstavujeme jako nějaké hýření sobotní noci. Nejspíše se pomodlili a věrni své tradici střídmosti - zvolili za pokrm to, co jim nabízela tamní příroda. Divokou krůtu s oblibou se skrývající v keřích poskytujících zajímavé plody... nešlechtěné brusinky. Pokud se dostanete někdy do Ameriky a ochutnáte krůtu s rýžovou nádivkou a brusinkovou polevou, uznáte, že zakotvili na správném místě a potkali „ty správné ptáky“. Americká sváteční krůta je kulinářský koncert. Jednoduchá a jemně pikantní chuť doplněná závěrečným chuťovým tónem brusinek je nezapomenutelná a doma po ní budete dlouho a marně toužit. Brzy byl tradiční chod Dne díkůvzdání doplněn o koláč z dýně a brambory. Bramborová kaše (mashed potatoes) s cibulí a dělaná i nyní, po desetiletích, někde s přidáním sodovky a nikoliv mléka - je rovněž dokonalá a když si na ni vaše chuťové buňky zvyknou, jsou nadlouho ztraceny. Již nikdy si bez výhrad nepochutnáte na domácí bramborové kaši, kterou doprovází mléko svou poněkud vtíravou chuťovou tóninou.
Vraťme se však k historii. Den díkůvzdání se ujímal dlouho. Amerika není jen země, Je to především kontinent, kterému trvá dlouho než se na něčem bezvýhradně shodne. Až prezident Lincoln vyhlásil pro všechny státy a Američany Thanksgiving národním svátkem, ale - bez jakékoliv právní závaznosti. Každý si ho tedy v klidu slavil, jak chtěl a někdy i kdy chtěl.
Obrat nastal až začátkem zimy v roce 1938. Byla to zvláštní doba. Vzdělaná Amerika byla tehdy rozpolcena sporem, zda jít do války nebo nejít. Hitler byl už v Rakousku. Hovořilo se o mnichovském „míru“. Na anglické parlamentní scéně se v té době vynořil velikán, který o mnichovském diktátu, který byl vydáván za vítězství onoho míru, prohlásil: „Utrpěli jsme bezvýhradnou porážku.“ Byl to Winston Churchill. Prezidentem v Americe byl tehdy Franklin D. Roosevelt, velký politik a, což málokdo ví, člověk geniálně vládnoucí rozhlasovému žánru. Vždy, když Americe teklo do bot a měla špatnou náladu, poslouchali Američané Roosevelta a jeho Hovory u krbu. A tak se stalo, že v zemi, kde mnozí nechtěli válku a mnozí chtěli válku a všichni se trochu báli války... promluvil 19. listopadu 1938 v rozhlase a vyhlásil svátek, který je symbolem všeho, co tvoří dobrou a silnou páteř Ameriky. Vyhlásil Den díkůvzdání jako národní svátek, kdy Američané nepracují a scházejí se v rodinném kruhu, aby poděkovali každý svému Bohu za milost, kterou jim poskytl na dosavadní cestě a sílu k cestě další. A scházejí se v 90 procentech rodin. K té dokonale udělané krůtě, s dokonalou brusinkovou polevou. Těch 10 procent rodin, kde krůtu nenajdete, je zcela určitě vegetariánských. Jen koláč je někde jablečný (apple pie) namísto toho původního z dýně. To by však byl jiný příběh.
