Tvorba: Když jsem byla hodně malá
Vloženo Neděle, 21. říjen 2001 @ 15:43:49 CEST Vložil: Stepan |
Když
jsem byla hodně malá
hrozně
moc jsem se bála,
když
byla venku tma
a někdo
náhle na dveře zaklepal.
Tenkrát
jsem mamce vždycky říkala:
Až se
jednou budu vdávat,
vezmu si
tátu.
Je
velký a silný
jako
nikdo na světě.
A mamka
se jen smála,
jaký
jsem to rozumbrada
a kde se
to ve mě bere.
Já jsem
se vždycky potom zamračila,
nožkou
si dupla
a aby se
neřeklo,
trošku
přece jenom slevila:
No,
možná
to bude někdo jiný...
Ale
určitě musí být
velký a
silný.
Alespoň...
alespň
jako táta.
Léta
ubíhala jako voda
a Pán
se jen usmíval...
Když
jsem byla trošku větší,
vedly
jsme s holkama různý řeči
o tom,
jak má
správný muž vypadat.
Tenkrát
jsem jim vždycky říkala:
ten můj
bude krásný
jako
obrázek
a oči -
oči
bude mít modré
jako
studánky
- až se
v člověku dech zatají...
A holky
se mi jen smály.
Takového
aby jeden s lucernou hledal.
A pak,
princové
z pohádky
už
dávno nejsou.
Vymřeli
prý po meči a po přelici.
Tu jsem
se vždycky zamračila,
hlavou
pohodila
a aby se
neřeklo,
trošku
přece jenom slevila:
Jen
počkejte, však uvidíte.
Urřitě
bude ten nejkrásnější na světě.
Alespoň...
alespoň
pro mě.
Léta
plynula jako voda
a Pán
se tiše usmíval...
Pak jsi
přišel Ty, můj milý.
Bylo mi
s Tebou tak dobře
a
krásně,
jako s
nikým.
Oči
jsem na Tobě mohla nechat
a nebylo
to jen Tvou krásou...
Cítila
jsem se s Tebou tak bezpečně
a nebylo
to jen proto, že jsi silný...
Už
vím,
proč
jsou Tvé oči krásnější než studánky.
To
pokaždé,
když se
ke mě nakloníš,
něžně
mě po vlasech pohladíš
a pak
tiše zašeptáš:
Neboj
se, Lásečko, nejsme sami.
Bůh je
s námi.
A Pán
se tiše usmívá...
© 16.09.1993,
Štěpán Křivánek
Všechna práva na poesii vyhrazena.
Písemné publikování poesie jen se souhlasem autora.
|
