poslal Nepřihlášený Vztah křesťanství a islámu je horké téma. S podobným nadpisem bylo pořádáno pracovní setkání Sdružení evangelikálních teologů v Praze v pondělí 4. října v Evangelikálním teologickém semináři. Přístupy účastníků tohoto setkání k řešení problému se natolik lišily, že jediným výsledkem je rozhodnutí pracovat dále. A to je vzácné. Sbory a církve by neměly čas k rozhovoru o islámu považovat za prázdné intelektuální tlachání. Vyznavačská jadrnost a neústupnost v otázce obecných občanských práv se musí pojit s laskavostí a úctou, která se nedá vyprovokovat žádnou brutalitou. A k tomu všemu nám stále chybí dost znalostí islámu samotného i problematiky s ním spojené. A možná toho chybí více.
Navíc je třeba navštěvovat diskuse i jinde, nejen na naší církevní půdě. Diskusi o ekomonických aspektech případného přijetí Turecka se zabýval i profesor Jan Švejnar při své poslední návštěvě v ČR, když v kavárně Louvre na Národní třídě diskutoval s ekonomy a politiky pod dohledem krásného Turka, který shlíží z velké reklamy v retro stylu zdobící zdi restaurace. To setkání je už pryč, ale další - studentské - se chystá: 23. 10. 2004 od 14. hodin v kavárně Popo Cafe Petl nedaleko budovy Goethe Institutu, pár kroků od Národního divadla. První pražský Coffee storming (zřejmě v angličtině) bude mít témata související s islámem v Evropě, obecně bude pojednávat o náboženství a politice. Pořadatelem je http://www.cafebabel.com, což je velice zajímavý internetový časopis. Nezvu křižácké nájezdníky, ale slušné a laskavě diskutující účastníky.
Jednu zajímavost připojuji k rozhovoru. Ve nitrozemí dnešního Turecka leží starořímská provincie známá pod biblickým jménem Galácie. Křesťanům v tehdejších sborech je adresován jeden biblický dopis v Novém Zákoně. Apoštol Pavel v něm dost tvrdým způsobem kritizuje snahy judaistů požidovštit maloasijské křesťany. Turecko tedy má s evropskými kulturními kořeny něco málo společného. Dnes je toto území obydleno zemědělci a poměrně chudými občany téměř sedmdesátimiliónového státu. V průřezu náboženstvím dnešních Turků se uvádí, že devadesát procent obyvatel patří k sunnitskému islámu, zbylých deset procent je rozdělováno mezi další víry.
Evropská komise nedávno doporučila započetí přístupových rozhovorů s Tureckem. V diskusi se ozývají vzrušené hlasy o reálném útlaku muslimské většiny vůči křesťanské menšině a opravdu těžko pochopitelném společném základu dnešního tureckého státu s Evropskou unií. Jakkoli si myslím že je výrok komise politickým řešením s mnoha aspekty, snažím se rozumět oběma pohledům. A právě bohatá křesťanská minulost Malé Asie může být zajímavým pojítkem pro takové úvahy.
Tato historie má i současnou podobu. Co do počtu, výčet náboženských skupin Turecka zcela opomíjí dvanáct až dvacet miliónů Turků, kteří si říkají Alevité. Jméno má zřejmě něco společného se jménem izraelských Levitů. Že by to byl zbytek křesťanské misie apoštola Pavla? Povaha alevitské víry je směsicí křesťanství, gnóze a nese stopy šiítské větve islámu. Pro pochopení nenáboženských lidí je možno říci tyto znaky jinak: Váží si Ježíše a jeho matky Marie, kriticky čtou korán jako jedno ze zjevení. Navíc odmítají šaríi jako náboženskou páteř státu. Jejich ženy jsou si s muži rovny, nijak zvláště se neoblékají a účastní se společně bohoslužeb. V evropském prostředí (zvláště v Německu) jsou Alevité výrazem humanistického a univerzalistického pojetí náboženství. Sunnitský islám vidí za svůj cíl misionařit mezi Alevity. A to i tak, že jsou děti Alevitů nuceny k účasti na sunnitské náboženské výchově a víru rodičů můžou provozovat jen doma. Že se staví muslimské mešity v alevitských sídlištích je pochopitelné, kdyby tomu bylo i naopak, bylo by to obrazem evropské úcty k víře. Naopak mají Alevité v paměti, jak v roce 1993 vybuchovaly bomby na jejich kulturním a náboženském festivalu. Na 37 mrtvých se opravdu těžko zapomíná.
Alevité jsou disidenty víry v muslimské většině a přestože nemáme sympatie k jejich věrouce, potřebují naši podporu. Proto jim musela zpráva o případném započetí přístupových rozhovorů zaznít jako epištola naděje, protože se Turecko musí vyrovnat nejenom se známými náboženstvími - jako je křesťanství - ale také s Alevity.
Otázkou je, zda se dokáže Evropská unie postavit za svá slova jako apoštolé. Zatím její slova vypadají jako politický tah na šachovnici světa a obhájcům náboženských a jiných občanských svobod nezní příliš věrohodně.
Autor: Daniel Kvasnička
Zdroj: www.cb.cz
