Svatej Václav? Mýtus a víra ve lži a smyšlenky Jakejsi potulnej kazatel na Britskejch listech se snaží přesvědčit čtenáře české, že v mýty je potřeba věřit, i když třeba neodpovídají realitě nebo historické pravdě. S tím se belhá ruku v ruce snaha nejprve ve čtenářích vyvolat dojem, že nic není pravda a nic jistého nevíme, ani věda, a že musíme prostě slepě věřit v mýty.

No já teda nevím, nejsem náboženskej kazatel, ale cejtím, že takhle nebezpečně hloupoučké pštrosí kázání už jsem dlouho nečetl. Nechci věřit nějakým mýtům, které nejsou pravdivé, jenom proto, že někomu znějí libě v jeho náboženském oušku. A taky si nemyslím, že člověk žije na Zemi v situaci naprosté nejistoty, z které ho může zachránit jen víra v pohádky a báchorky. Spíše to vidím tak, že mýtus nevytváří a ani nemůže vytvořit sám nějakou realitu, ale že ji akorát může dotvořit, což je sakra rozdíl! A jestli ji dotvořit může závisí na tom, zda odpovídá reálné struktuře světa. Můžu věřit v mýtus, že všechny fyzikální objekty jsou jen snem mé mysli, ale když se budu snažit s tímto mýtem v hlavě prorazit reálnou zeď, rozbiju si makovici, a v případě, že jsem kazatel, zaneřádím okolí výtrusem sečky. Mýtus a víra v něj (slepá jak jinak, žádná ze zkušenosti odůvodněná důvěra) můžou pomoct tam, kde náhodou taková vyprávěnka ladí nějak se skutečností — potom je to prima duchovní nebo duševní posila, aby člověk uskutečnil to, co se mu jako možnost reálně dává. Ale ne všechno je možné, jak si myslí idealisti. Takže pane kazatel nesnažte se očkovat národu českému víru ve lži a smyšlenky (třeba ohledně svatého Václava) jen proto, že znějí pozitivně - rozdíl mezi slepotou a poznáním (jakkoliv částečným) by pak mohl na stádečko dopadnout krutě drsnou dlaní pravdy a do krvava je pocuchat.