Bůh chce zachraňovat a pomáhat. Tuto ochotu lidem od pradávna dokazuje svými velkými i malými činy. Ve svém slově a prostřednictvím proroků nás vyzývá, abychom k němu šli se všemi svými nesnázemi a starostmi - zvláště, když jsme si je zavinili svou neposlušností a hříšností. V 5. knize Mojžíšově 4,31 čteme: "Bůh je milosrdný, nenechá tě klesnout a nepřipustí tvou zkázu, nezapomene na smlouvu s tvými otci, kterou jim stvrdil přísahou." Ano, Bůh je milosrdný a laskavý, trpělivý a dobrý.
Bůh nás neopustí a nezapomene na nás! Jde mu právě o nás, kteří zrovna nyní čteme tyto řádky. A jde mu především o ty z nás, kteří se nacházíme v nějakých těžkostech a vyhlížíme pomoc. Pán Ježíš říká:"Lékaře nepotřebují zdraví lidé, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky."
Náš Spasitel Ježíš Kristus je stále stejný - včera, dnes i na věčnosti. On otevírá svou náruč, hledá a volá všechny, kdo chtějí být šťastni a zachráněni. Záleží na každém, zda se rozhodne vydat na jeho pozvání za nim: "Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a nesete tíhu břemen, u mne najdete klid a úlevu." To je velká výzva, kterou náš nebeský Otec posílá všem ztraceným a opuštěným lidem. Není nikdo, komu by neplatila. Na nikoho nezapomíná nikdo neklesl tak hluboko, že by se na něho nevztahovala. Jen si v Bibli přečti příběh O ztraceném synu. Z jaké dálky se k němu otec rozběhl, když viděl, že se vrací domů. Jeho srdce bylo naplněno odpuštěním a slitováním, jeho ruce ho obejmuly, políbil ho a nechal ho ustrojit do nejlepších šatů.
"Vzývej mne ve dnech úzkosti a vysvobodím tě!" /Ž. 50,15/ To platí i dnes. Pán Ježíš říká:"Proste a bude Vám dáno!" Ano, kdo k němu přijde poslechne ho a uvěří mu, ten bude žít! Věčně žít! "Vzývej mne.." - to je božské pozvání."Vysvobodím tě.." - to je ujištění a slib, za kterým stojí sám Bůh.
Zatímco my voláme k Bohu, mluví také on k nám. A v tom se skrývá mnohem větší požehnání, než jenom v okamžité pomoci. Modlitba nás totiž proměňuje. Jestliže nás Bůh vede k modlitbě a pokání, pak se nám v tom dostává úžasná milost a přednost. Jestliže ve svém životě prožijeme Boží pomoc, pak nás to vede k hlubokému pokoření se.
Jedna matka měla těžce nemocného syna. Jeho nemoc se dostavila zcela neočekávaně a náhle. Lékař byl bezradný. A ona sama neměla nikoho, kdo by jí potěšil. Z věřících, kteří by se za nemocného syna modlili, neznala nikoho. A tak se ve svém zoufalství obrátila k Bibli a k Bohu. Když se modlila a četla Boží slovo, promluvil živý Bůh k jejímu srdci. Najednou poznala své vzdálení se od Boha a svůj zvrácený život. V té chvíli na vše ostatní zapomněla a v pláči prosila Boha, aby jí odpustil její hříchy. Netrvalo to dlouho a ona pochopila, co je to vítězství na Golgatě. Ve spojení s Pánem Ježíšem získala do svého srdce pokoj a radost. Ale ani její prosba o synovo uzdravení nezůstala bez odezvy.
Proto i my můžeme jít za svým nebeským Otcem a s plnou důvěrou mu předložit každý svůj problém
Není toho mnoho, co od nás Bůh očekává. Jedno je však jisté: otevřou se pro nás nová zaslíbení a požehnání, jestliže mu za přijaté dary projevíme vděčnost. "Oslaví mne ten, kdo přinese oběť díků, ten, kdo jde mou cestou, tomu dám zakusit Boží spásu." Celý vět trpí nedostatkem vděčnosti. Nevděčnost je jeho choroba. Jen si přečteme, co o lidech píše apoštol Pavel ve svém dopise do Říma (2,21):"Lecos o Bohu poznali, a přece ho jako Boha nectili. Spláceli mu nevděčností. To je zavedlo na scestí a jejich mysl pozbyla schopnost rozpoznat pravdu."
Pán Ježíš uzdravil deset malomocných, a když se jenom jeden k němu vrátil, aby mu poděkoval, Ježíš se otázal:"Kde je těch devět ostatních?" Kolik lidí okusilo Boží pomoc, a nakonec zapomněli na poděkování! Bohu máme odevzdat to, co mu náleží. Proto bychom měli dbát na to, abychom si uchovali pokorné a vděčné srdce. Vždyť jenom tak ho můžeme chválit.
Buďme Bohu vděčni, že nás ubohé lidské bytosti, chce naplnit leskem své slávy
(O. Lardon)
