Grano Salis - Polemika s A. Francem

Dovolil jsem si okomentovat formou polemiky zde na GS uveřejněnou recenzi A. France na knihu R. Joynera Poslední bitva. Pokud vás, vážení uživatelé GS skutečně zajímá pravda a nechcete být jen slepými loutkami bez vlastního názoru, pak se prosím chopte svého rozumu, své Bible a ve světle Ducha svatého, prosím zkoumejte, kde je pravda, modlím se, aby tato polemika posloužila k dobrému vám všem, ale i A. Francovi.

Poslední bitva - recenze O málokteré knize se napsalo tolik pochvalných recenzí jako o knize Ricka Joynera "Poslední bitva". Její autor hned v úvodu popisuje, že se v poslední době dostával do stavu, který nazval “vytržením”. Myslím, že vytržení Ducha (které zde má autor na mysli) je známým biblickým pojmem. To jest, že mluvil se zemřelými lidmi (vzhledem k tomu, že mluvil ze zesnulými v Pánu, připadá mi nepřesné tvrdit, že mluvil se zemřelými lidmi, Bůh je přece Bohem živých), kteří mu udíleli rady pro poslední bitvu, která ke konci času vypukne mezi probuzenými a konzervativními křesťany. To by mne zajímalo, kde se tohle A. Franc dočetl, já to v knize nenašel, ani slovo o konzervativních, či probuzených křesťanech, R. Joyner ve své knize píše, že mnozí křesťané budou ďáblem oklamáni a budou své bratry považovat za nepřátele a myslím, že to se už dnes mnohdy děje, bohužel. Informace, kterých se mu takto dostávalo, autor sepsal a výsledkem je tato publikace. Málokteré poselství, alespoň dle svědectví jeho čtenářů, tak radikálně proměnilo životy tolika křesťanů a doslova zaplavilo sbory, zejm. ty, které se dříve oddaly tzv. Torontskému požehnání. Zajímalo by mne jestli tohle autor (A.F.) tvrdí na základě nějakého průzkumu, nebo je to jen jeho dojem (což je mnohem pravděpodobnější)? Autorova zjevení, dle jeho klasifikace intenzity prorockého zjevování, jsou mnohem přesnější než Písmo. Vždyť Joyner psal pod vyšším stupněm inspirace, než ve které byla napsána Bible. Nahlédněme proto na stupně prorocké inspirace, které v úvodu své knihy, na straně 8 – 9, rozeznává: Je zajímavé, že v knize se termín stupeň inspirace vůbec nenachází (tedy určitě ne ve zmiňované části), R. J. zde mluví o úrovních zjevení a z kontextu vyplývá, že se nejedná o úroveň jakožto ve smyslu kvality, ale spíše ve smyslu druhu zjevení. Nutno říci, že R. J určité kvalitativní „stupně“ zjevení rozeznává, ovšem nikoliv co do míry inspirace, ale co do jasnosti pro příjemce ( proroka). Nerozeznává však těchto stupňů pět jak píše A.F., ale mezi řádky lze vyčíst zhruba 3. 1) tzv. počáteční úrovně (prorocké dojmy a vidění) 2) pocit přítomnosti Pána 3) vyšší úrovně (otevřená vidění, prorocké vytržení) 1. prorocké dojmy: což jsou ”pravá zjevení… avšak mohou být ovlivněna našimi vlastními pocity a důrazy v učení” 2. vidění: ”mohou být také velmi konkrétní a přesná, zvláště když jsou přijata a viděna někým zkušeným” 3. vědomý pocit přítomnosti Pána nebo pomazání Ducha svatého: ”toto asi zakoušeli apoštolové, když psali novozákonní epištoly… Na této úrovni už můžeme mít velkou jistotu, ale je to stále místo, kde nás ještě mohou ovlivnit naše předsudky, důrazy v učení atd. Právě z tohoto důvodu také věřím, že Pavel v některých záležitostech říkal, že podává svůj názor…” -pokud si skutečně přečteme celou tuto pasáž z knihy, tak pochopíme, že R.J. zde nehodnotí stupeň inspirace epištol (což by si ani nedovolil, jak vyplývá z kontextu dalších míst úvodu), ale zamýšlí se nad osobními pocity apoštolů, při jejich psaní 4. otevřená vidění: ”poněvadž je nemůžeme ovládat, věřím, že ve zjeveních přijatých touto cestou je mnohem menší možnost nežádoucí příměsi 5. prorocké vytržení ”je to něco jako být v bdělém stavu. Místo sledování obrazovky jako při otevřeném vidění si spíše připadáte, jakobyste zvláštním způsobem byli ve filmu samotném.” Joyner sám doznává, že jeho kniha byla převážně psána “na určité úrovni vytržení,” tedy na stupni ”5” (str. 9), což znamená, že převyšovala inspiraci ”3,” která zřejmě, podle Joynera, byla dána pisatelům epištol, a kde mohou být – dle jeho slov – ”předsudky.” Viz předchozí komentář. Toto R.J. nikde netvrdí, o předsudcích atd. se z miňuje v souvislosti s našimi zjeveními na této úrovni.Jeho kniha proto musí být mnohem přesnější než Bible. To trochu nesedí s těmito Joynerovými výroky (m.j.): „Chtěl bych velmi důrazně říci, že nevěřím, že jakýkoli druh prorockého zjevení je dán za účelem uvedení nového učení. Na to máme Písmo.“ "Pouze Písmo si zaslouží být považováno za bezchybné. Modlím se, aby vás svatý Duch při čtení uváděl do pravdy a oddělil od pšenice jakékoli plevy, které mohou být přítomny.“ Avšak proroctví tohoto typu, aspirující na větší přesnost, než inspirace dostupná pisatelům Bible, vůbec nemůže vzniknout a takovéto “vytržení” jednoduše neexistuje. To je pravda, jenže jak je vidět Joyner na to ani neaspiruje. Proč? Autor v jedné části knihy popisuje, že se setkal s věřícími, kteří již stanuli před soudem a museli být tudíž vzkříšeni (zde se shodne jak amilenialista, tak premilenialista, dispenzacionalista, či postmilenialista). Avšak, chápou-li křesťané správně Písmo, k soudu již budou lidé všech dob vzkříšeni. Jinými slovy: v době, kdy bude vzkříšen Pavel, musel by být vzkříšen i autor knihy sám. V takto pojatém “vytržení” by se proto mohl autor setkat sám se sebou. Mohl, ovšem jen pokud by to byl Boží záměr, a to asi nebyl.Tedy, Joyner zatím nevzkříšený s Joynerem vzkříšeným a mohl by udílet rady sám sobě. Celý román proto spíše připomíná vědeckofantastickou literaturu o cestování v čase, než biblické zjevení. Jenže je nutné si uvědomit, že se jedná o zjevení a to o zjevení z velké části obrazné a alegorické, takže nelze brát vše doslova. Nehledě na to, že označení román se mi nezdá vhodné. Navíc kniha obsahuje řadu mystických prvků. Např. Joynerovi je dovoleno jíst ze stromu života (str. 26). Ježíš však tuto výsadu zaslibuje jen těm, kdo zvítězí a až v ráji (Zj 2,6). Viz předchozí komentář. Další scénou, která stojí za povšimnutí, je autorovo setkání s pěti pošetilými pannami, kterým Pán řekl: "Neznám vás!" Nyní jsou v nebi, kde se odehrává následující dialog: ""Pošetilé panny skřípaly zuby v nejzazší temnotě," namítl jsem. "A to jsme také dělali. Žal, který jsme zažili, když jsme pochopili, jak jsme promarnili svůj život, převyšoval jakýkoliv žal tady na zemi. Temnotě tohoto soužení může porozumět jen ten, kdo ho zažil... Cítil jsem se jako v nejspodnější kobce pekla, přestože jsem stál před slávou Páně... Pán však zůstal pevný, dokud mi můj život nebyl úplně promítnut. Když jsem potom řekl, že mi to je líto a prosil jsem o milost jeho kříže, setřel každou mou slzu a odstranil všechnu temnotu." (str. 55 – 56). Tato pasáž mi také přijde sporná, spíš bych řekl, že se jednalo o ty, jejichž dílo shořelo a prošli ohněm. Ale autor si nedělá ambice na neomylnost (jak se snaží dokázat A.F.) Nejen, že místo skřípění zubů je dle autora v nebi, před Kristovou soudnou stolicí, ale i posmrtné pokání nakonec Pána vede k “setření slz z obličeje kajícníka a odstranění temnoty”, tedy v podstatě k záchraně hříšníka. Kniha mi v tomto poněkud připomíná Moodyho "Život po životě", který byl rovněž svého času bestsellerem. Ve zkušenostech, které zde Moody shromáždil, se také lidé v klinické smrti setkávali se zářící osobou, kterou považovali za Krista. Téměř všem bylo odpuštěno, avšak nejděsivějším zážitkem pro ně bylo prožít si své hříchy znovu, ve světle této osoby. Joyner, podobně jako Moody, tuto zkušenost přirovnává k peklu. Na tomto místě by se ovšem s úspěchem dala postavit i teorie očistce. Dala, teorie očistce se dala postavit i na Bibli (jak vidno v katolické církvi), blud se dá v podstatě založit na čemkoliv. Jinak viz předchozí komentář. Neméně kuriózní je i setkání autora s apoštolem Pavlem. Srovnejme proto výroky biblického Pavla s výroky Pavla, který se zjevuje Joynerovi a posuďme, jak diametrálně apoštol pohanů změnil své názory. Ono záleží, v jakém úhlu se na to díváme, pokud biblické výroky apoštola Pavla chápeme v kontextu k ostatnímu Písmu, pak už to s tou diametrálností není tak žhavé. Joynerův Pavel: "Jestliže jsou mé spisy používány jako základ, nebude potom tento základ schopný udržet to, co na něm má být postaveno... mé spisy nesmí být použity jako základ."(str. 80) biblický Pavel: "Nastane den, kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto." (Ř 2,16) Takže za prvé se tu srovnávají hrušky s jabkama, „biblický“ Pavel mluví o evangeliu a „Joynerův“ o svých spisech. Já osobně jsem přesvědčen (ve shodě s „Joynerovým“ Pavlem), že základem naší víry skutečně nejsou Pavlovy spisy, ani Bible samotná, ale skutečně a jen osoba a jméno Pána Ježíše Krista, kdo tvrdí něco jiného, ať se nazývá „pavlistou“ či „biblistou“, ale určitě ne křesťanem. Nakonec i „biblický“ Pavel to potvrzuje v 1. Kor. 3,11: Neboť nikdo nemůže položit jiný základ vedle toho, který je již položen, jenž je Ježíš Kristus. Joynerův Pavel: "Největší moudrost a nejmocnější pravda jsou jeho (Pánova) slova, ne má". (str. 81) biblický Pavel: "Pokládá-li se někdo za proroka nebo za člověka obdaženého Duchem, měl by poznat, že to, co vám píšu, je přikázání Páně". (1 K 14,37) Opět nevidím rozpor, oba výroky kladou důraz na Pánova slova. Joynerův Pavel: "Můj život a služba nejsou příkladem toho, k čemu jsi povolán"...(str. 80) biblický Pavel: "Prosím vás, jednejte podle mého příkladu."(1 K 4,16) Opět se oba výroky nevylučují, tady se ap. Pavel dává za příklad co do vydanosti Pánu a obětavosti, nikoliv za příklad toho, k čemu je kdo povolán, to je snad pochopitelné, že ne každý je povolát k životu a službě jako apoštol Pavel. Joynerův Pavel: "Každý věřící může dosáhnout více, než v čem jsem chodil já". (str. 81) biblický Pavel: "Nesmýšlejte víc, než je komu určeno, ale smýšlejte o sobě střízlivě, podle toho, jakou míru víry udělil každému Bůh". (Ř 12,3) Zase zde vidím směšování dvou rovin, je jasné, že si o sobě nemůžeme myslet, že budeme apoštol Pavel, ale proč bychom nemohli mít hlubší vztah Pánem, než měl on. O to bychom nesporně usilovat měli. Joynerův Pavel: "Nejmenší svatý v sobě skrývá moc hýbat horami, zastavovat armády nebo křísit mrtvé." (str. 81) biblický Pavel: "Mají všichni moc činit divy?" (1K 12,29) To že tu moc všichni nemají, neznamená, že se v nich neskrývá, což Duch svatý, který je v nás, nemá tyto schopnosti? Bůh může k k činění divů použít koho On sám uzná za vhodné a kdy uzná za vhodné. Zatímco Pavel sedí na trůnu a vyučuje Joynera svým novým poznatkům, Pán stojí pod trůnem a slovům "nebeského Pavla" přikyvuje: "Je správné, že ti to Pavel řekl." (str. 82) V Joynerově nebi navíc probíhá telepatická výměna myšlenek a andělé se klaní a slouží lidem. Zajímalo by mě jestli si myslí A. F., že ve skutečném nebi budeme potřebovat pozemský jazyk. Pokud ano, tak já jako člověk, který ovládá jen češtinu (a ještě mizerně) si tam s ostatními bratry moc nepokecám, ledaže by tam měli tlumočníky J. Já na tomto tedy nic divného nevidím, myslím, že vzkříšený člověk bude mít schopnosti, o kterých se nám ani nesní. A co se týká těch andělů: S kterým oddílem Písma je to v rozporu? Viz. Žd 1,14 Nejsou snad všichni služebnými duchy, posílanými k službě těm, kdo se mají stát dědici spasení? Kniha je svým poselstvím velmi podobná názorům liberálních teologů, zpochybňujících autenticitu Písma. Jen způsoby jsou rozlišné. Zatímco liberál odmítne vše, co nedokáže pochopit rozumem, charismatik k tomu potřebuje zjevení. Liberální teolog řekne, že Písmo nelze brát vážně, protože jej psali jen lidé. Charismatikovi, aby dospěl ke stejnému názoru, se musí zjevit apoštol Pavel, který popře důležitost svých epištol. Teorii o neexistenci pekla liberál vysvětlí tak, že Bůh přeci nezatratí své dítě, charizmatikovi se musí zjevit pošetilá panna, aby jej ujistila, že není v pekle. Viz předchozí komentáře. Osobně jsem přesvědčen, že Joynerova vidění a vytržení spadají do stejné oblasti, jako zjevení panny Marie s archandělem Michaelem ve Španělsku, Chorvatsku či Francii. Je mi však záhadou, kolik Božích dětí nepřekvapí, že autor mluví se zemřelými, od kterých přijímá poselství, což nelze chápat jinak, než jako spiritismus. S některými výroky Joynerova Pavla se dokonce nemůže ztotožnit ani sám nakladatel této knihy v ediční poznámce. Lze to chápat i jinak než spiritismus, jen A. Franc to prostě jinak chápat nechce. Není mi jasné, proč by všemohoucí Bůh nemohl použít postav zesnulých v Pánu, aby předávaly Jeho poselství proroku. Co se týká ediční poznámky, tak jejím autorem je Tomáš Dittrich, kterému jinak také A. Franc nemůže přijít na jméno, jak zvláštní, že jej zde cituje (ovšem neuvádí záměrně jméno). Konkrétním výrokem tzv, Joynerova Pavla je tu ten o základu, který jsem okomentoval výše a T. Dittrich zde uvádí toto: „Vzhledem k tomu, že celé Písmo je Duchem vdechnuté, nelze v něm vytvářet dvě kategorie výroků. Písmo není rozděleno a ke každému oddílku Písma je nutno přistupovat se stejnou vážností a závazností, každý je pro náš život stejně základní.“ Otázkou zůstává: S kým se to vlastně autor setkal? Je možné takováto zjevení nekriticky přijímat a věřit jim? A co se s církví stane, příjme-li toto poselství? Ještě jednou připomínám, že Rick Joyner sám varuje před nekritickým přijímáním svých proroctví. A myslím si, že pokud by církev skutečně přijala toto poselství, tak jak je napsáno, jistě by jí to nezměnilo k horšímu. Napsal: Aleš Franc Červeně a modře okomentoval xvejvodam (Michal Vejvoda, xvejvodam@seznam.cz) Citace Joynerovy knihy jsou uvedeny z 1. vydání, KMS, 1998. Protože jsem byl uživatelem Pastýř požádán v diskusi ke svému prvnímu článku, abych napsal veřejně svá poněkud změněná stanoviska ke knize Poslední bitva, pokusím se to tímto udělat a zároveň také nastínit, co jsem tímto článkem sledoval a jak se vyvíjely a vyvíjejí mé osobní postoje ke studiím A. France: Polemika s A. Francem II.

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace