Křesťané se mezi sebou nazývali nejčastěji bratřími a sestrami,
či učedníky - sama církev přijala název křesťan za svůj až v
polovině druhého století.
Celý ten příběh, jak jsme jej četli v knize skutků, je na prvý
poslech věcné vylíčení celkem nedramatických událostí: učedníci v
Jeruzalémě, když slyšeli o tom, že do církve v Antiochii chodí i nežidé,
poslali na výzvědy do Antiochie jakéhosi Barnabáše, jednoho z nejužšího
kruhu církve v Jeruzalémě. Když tam Barnabáš viděl, jak "zabírají"
na Ježíšovo evangelium i ne-židé, vzpomněl si na Pavla, kterého znal
už dávno: před lety se za Pavla zaručil, když ten jako čerstvě obrácený
křesťanobijec se chtěl sejít s učedníky po svém obrácení v Damašku
a oni se ho báli. Barnabáš Pavla, který měl nejen židovské, ale i řecké
vzdělání, pozval do Antiochie, ten tam začal kázat a odtamtud také
posléze započala Pavlova misie do světa.
Opravdu, zdánlivě běžná historka. A přeci: těch několik řádků
popisuje děj, který určil další dva tisíce let evropských a potažmo
světových dějin.
Barnabáš
- mimochodem, musel to být báječný člověk: vlastním jménem Josef, (Barnabáš
je přezdívka, která znamená: Syn útěchy) uvěřil v Krista hned v prvních
dnech po ukřižování, vzdal se všeho majetku a stal se křesťanem - po
svém příchodu do Antiochie nezačal nutit tamější nežidovské křesťany,
aby přijali všechny židovské obyčeje včetně toho základního, obřízky,
i když právě proto byl asi do Antiochie poslán. Barnabáš pochopil převratnou
věc: evangelium, i když vzniklo v rámci židovství, není nutně na židovství
vázáno.
To je skutečně dodnes výbušně revoluční myšlenka: Víra
v Krista není vázána na žádný náboženský systém!
To, co zastával Barnabáš, bylo totéž, jako kdyby dnes řekl někdo
pravověrnému katolíkovi, že legitimní víra v Krista není vázána na
katolicismus. Nebo pravověrnému evangelíkovi, že věřit v Krista se dá
i bez evangelických dogmat, zvyků a tradic. Donedávna se za daleko mírnější
názory, než měl Barnabáš, vraždilo: Kalvín upálil lékaře a
theologa Serveta jen za jeho pochybnosti nad dogmatem o Svaté trojici!
Barnabáš byl o svém převratném názoru hluboce přesvědčen, cítil
však, že nestačí tento názor teoreticky v církvi obhájit. Proto si
vzpomněl na intelektuála Pavla, který byl vzdělaný jako farizeus, tak i
jako Řek, a pozval ho, aby mu s prosazením této myšlenky pomohl. A Pavel
přijel, a rozpracoval theologii, která je pregnantně vyjádřena v jeho
dopisu
Galatským: V křesťanství nezáleží na náboženství a jeho zvycích
a dogmatech, rozhodující je v opravdovém křesťanství pouze víra, která
se uplatňuje energickou láskou k bližnímu.
Díky těmto dvěma Pánem Bohem osvíceným mužům nezakrnělo křesťanství
jen v jednu z mnoha židovských sekt, ale stalo se novou nadějí a novou
inspirací pro celý tehdejší svět. Díky Barnabášovi a Pavlovi se
Kristus otevřel všem lidem na celém světě a naplnily se prorocké vize
Izaiášovy a Jeremiášovy a dalších vidoucích o tom, že všechny národy
budou nacházet Hospodina.
Proti takto pojímanému křesťanství se ovšem okamžitě spustil nelítostný
boj. Čteme o tom v podstatě ve všech novozákonních knihách. Pro mnohé
byla tato revoluční myšlenka naprosto šílená a zavrženíhodná.
Opustit všechno - Mojžíšovým Zákonem počínaje a chrámovou obětní
praxí konče? Vždyť židovské náboženství bylo oním prostředím, ve
kterém žil sám Ježíš, učedníci, vždyť všechna víra v Hospodina i
Krista je bez starozákonního náboženství nemyslitelná!
Naši dva mužové tehdy svůj zápas vyhráli. Ale ne na dlouho. Jakmile
se křesťanství ve světě etablovalo a začalo si vytvářet svůj náboženský
rámec, okamžitě začalo své náboženství nadřazovat nad víru,
svobodnou barnabášovsko - pavlovskou víru, ve které nezáleží na ničem
jiném, než na účinném pozitivním vztahu ke druhým lidem.
Víra si vždy hledá nějaký svůj jazyk, nějaké všemi sdílené
zvyky a pravidla a prostředí - zkrátka nějaký náboženský systém. To
je samozřejmé a je to v pořádku. Jakmile však se toto sdílené náboženství
stane samoúčelným a rozejde se s živou vírou, či jde dokonce proti ní,
stane se tím, pro co máme v češtině pěkný výraz, totiž pánbíčkářstvím.
Mockrát už v dějinách přicházeli reformátoři a vyvzdorovávali na pánbíčkářství
prostor pro živou víru. Mnozí to zaplatili životem, mnozí zakládali
nové církve, které však velmi brzy vpluly do pánbíčkářských vod a
zapomněly na ono Lutherovo: církve se mají neustále reformovat, ne jen
jednou, při svém vzniku!
My dnes prožíváme situaci, kdy křesťanství se fakticky šíří a
žije jen tam, kde pro lidi znamená reálnou, novou životní šanci, novou
prosperitu hmotnou i duchovní - tj. v zemích, kterým se donedávna říkalo
třetí svět. V tradičních křesťanských zemích křesťanství vlastně
jen živoří a přežívá, a je lidem okolo církve právě jen tím pánbíčkářstvím.
Lidé v Evropě a Americe zdánlivě křesťanství nepotřebují: církev už
dávno naučila společnost činnému pozitivnímu vztahu k lidem: stát se
stará o chudé, nemocné, postižené, a křesťané jako by nevěděli, k
čemu vlastně jejich víra je. O to silněji církve z pocitu ohrožení lpějí
na svých náboženských systémech, které si pletou s vírou v Krista.
A přitom přes všechny zdravotní a sociální pojištěnecké systémy
je mezi námi tolik lidské bolesti, tolik utrpení, tolik potřeby lásky,
energické lásky, o které psal Pavel jako o nejvlastnějším projevu víry!
Pokud se všechny dnešní církve neodváží k témuž radikálnímu
rozchodu se svou tradicí, se svým náboženským systémem, jako to učinila
prvá církev, ztratí se v tradičních křesťanských zemích a budou přežívat
jen jako marginální sekty. Pavel k tomu říká: budete-li udržovat své
náboženství, Kristus vám nic neprospěje.
Pokud však se odvážíme otevřít svá společenství komukoliv, kdo
lační a žízní po spravedlnosti a po lásce, a pokud vstupní devizou
bude jen laskavé srdce, nic míň a nic víc, pak možná přestaneme působit
na své okolí jako pánbíčkáři a lidé pochopí, že ve víře v Krista
je úžasná, vždy nová a vždy oživující naděje.
Amen