poslal Aleš Franc Opilost Duchem svatým…?
„Najednou se mi sepnuté ruce začaly třást, aniž bych s to přál, a
nebyl jsem schopen je udržet pod kontrolou…Nikomu jinému se ruce netřásly.
Pevně jsem je sevřel a pokoušel jsem se to třesení zastavit – pak se mi
začalo třást celé tělo. Pamatuji si, že jsem se snažil pevně stisknout
kolena v marném pokusu zastavit třes těla. A pak jsem padl na podlahu… Ležel
jsem na podlaze a nekontrolovaně jsem se třásl… Chvíli jsem brečel a chvíli
jsem se smál. Cítil jsem se velmi trapně, trochu šokován a zároveň nesmírně
šťasten, obojí najednou… Pak jsem začal křičet. Vzal jsem kapesník a
položil si ho na ústa… Snažil jsem se krotit se , jak jen to bylo možné,
ale čím víc jsem se snažil kontrolovat, tím silněji na mne přicházely
vlny Ducha svatého…Jak jsem se pokoušel mluvit, uvědomil jsem si, že
nemluvím správně. Vím, že mám španělský přízvuk, ale tohle bylo
mnohem horší! Nakonec přišel jeden bratr a položil mi otázku: „Bratře,
nepotřebuješ odvézt domů?“ Odpověděl jsem: „Ano, myslím, že nejsem
schopen jet sám,“…Nebyl jsem schopen chodit, ale mohl jsem lézt. Pomalu
jsem začal svůj výstup po schodech… Třesení pokračovalo, plakal jsem a
nevěděl jsem, co se děje… Pak jsem se opět začal plazit do své ložnice.
Bylo třeba telefonicky potvrdit jinému pastorovi nedaleko, že budu kázat v
jeho sboru, ale nebyl jsem schopen ani zatelefonovat… Pán jedná s církví v
těchto dnech mnohem mocněji. Nevěsta Ježíše Krista je téměř připravena
pro svého ženicha. Duch svatý vyhlazuje několik posledních vrásek a čistí
několik zbývajících poskvrnek, a činí církev nádhernou pro svatbu s Pánem
a Spasitelem Ježíšem Kristem!
Sergeio Scataglini, pastor Assemblies of God v Argentině, ukázka z knihy
„Oheň Jeho svatosti“
„Dovolíme Pánu, aby nás používal, ale nedovolíme, aby se nám věci
vymkly z rukou… Když ztratí kontrolu pastor, co pak bude se zbytkem shromáždění?“
Alberto Scataglini, ex-biskup Assemblies of God v Argentině, in: „Oheň
Jeho svatosti“
Zamysleli jste se někdy nad slovním spojením, které dnes bývá velmi často
citováno, a to „opilost Duchem svatým?“ Slovní spojení: „byl jsem opilý
Duchem“ je v některých kruzích používáno k popisu zvláštního stavu,
který je pokládán za manifestaci božího požehnání. Málokdo si však
pokládá otázku, zda je tento termín v souladu s duchem Písma. Dovolil bych
si proto nabídnout krátkou úvahu na vysvětlení, odkud tato doktrína pochází.
Latinské slovo „spiritus“ lze přeložit jako duch nebo dech, případně líh.
V angličtině je ekvivalentem slovo „spirit“, které lze přeložit obdobně.
Od stejného slovního základu je odvozen i pojem „spiritualita“, či
„spiritualismus“. Tento výraz zřejmě vznikl z pozorování, že člověk
pod vlivem náboženské praxe, mystéria, vykazuje známky podobné alkoholickému
opojení. Tzn., že se dotyčný pod vlivem „náboženského ducha
(spiritus)“ – nemyslím to zde hanlivě, nýbrž popisně - chová jako opilý,
má změněný stav vědomí, a proto dosažení tohoto stavu bylo i cílem
mnoha kultických obřadů. Jedná se však o ryze pohanské představy, které
se projevily např. v dionýsovských kultech, kde se alkoholu k dosažení
takovéhoto stavu používalo. Bible nás naproti tomu vybízí ke střízlivosti.
Kněží, než vstoupili do chrámu, nesměli být pod vlivem opojného nápoje
(Lv 10,9). Proroci přísně vytýkali lidu pití opojných nápojů při uctívání
Boha, neboť při tom docházelo ke zpohanštění pravé bohoslužby. Podobné
paralely najdeme i v Novém Zákoně. Pavel zde píše: „A neopíjejte se vínem,
což je prostopášnost, ale plni Ducha zpívejte společně žalmy, chvalozpěvy
a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko
vzdávejte díky Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista” (Ef
5,18-20).
Opilost a plnost Ducha je tedy v neslučitelném protikladu. Vadí zde apoštolovi
sám alkohol nebo spíše stav, který po jeho nadměrné konzumaci nastane?
Jsem přesvědčen, že Písmo proti alkoholu nic nenamítá (1 Tim 5,23). Je
zde však pranýřována samotná opilost, která je nazvána skutkem těla: „Skutky
lidské svévole jsou zřejmé: necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství,
čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory,
rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci” (Ga 5,19-21). Tyto
věci, včetně opilosti, vždy nějakým způsobem souvisejí se ztrátou
sebekontroly, zatímco jako ovoce Ducha je zde uvedeno „sebeovládání“
(Ga 5,23).
Zamysleme se ještě jednou nad veršem, kde Pavel dává opilost a plnost
Ducha do protikladu. Být plný Ducha je tedy něco naprosto odlišného od
toho, být opilým! Duchovní opilost proto v žádném případě nelze považovat
za alternativu k alkoholickému opojení, jak se dnes někteří domnívají.
Opilost je totiž stavem, ve kterém má člověk zatemnělou mysl a je náchylným
k hříchu: „Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru.
Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije. Tvé oči
budou hledět na nepřístojnosti, z tvého srdce budou vycházet proradné řeči.
Bude ti, jako bys ležel v srdci moře, jako bys ležel s rozbitou hlavou.
"Zbili mě a nic mě nebolí, ztloukli mě a nevím o tom. Až procitnu,
vyhledám to zas a zase "“ (Př 23,31-35).
Není zde podstatné, zda je člověk opilý alkoholem, mocí, slávou nebo náboženským
duchem. Rozhodující je, že tento stav je Bohu nepřátelský. Vkrádá se
tedy otázka: Kde má biblickou oporu představa, že se křesťané plni Ducha
chovají jako opilci při cestě z bujaré oslavy? Ačkoliv je to s podivem,
tuto „tezi“ vymysleli nepřátelé evangelia a je paradoxem, že právě křesťané
ji s oblibou, pro podporu svých zkušeností, používají.
„V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě, a když
se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je
slyšel mluvit svou vlastní řečí. Byli ohromeni a divili se: "Což
nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje? Jak to, že je slyšíme každý
ve své rodné řeči: Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie,
Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie, Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u
Kyrény a přistěhovalí Římané, židé i obrácení pohané, Kréťané i
Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích
Božích!" Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: "Co to má
znamenat?" Ale jiní říkali s posměškem: "Jsou
opilí!"” (Sk 2, 5-13).
Když jsou bezbožníci usvědčeni z hříchu a zdráhají se činit pokání,
s oblibou zaútočí na osobu svého „protivníka“. Když Pána Ježíše
Krista nezdolali pokoušením, alespoň o něm šířili pomluvy: Je to milovník
hodů a pitek (L 7,34), říkali o něm ti, o nichž on prohlásil, že jejich
otec je ďábel. Jana Křtitele dokonce stejní lidé nazvali posedlým (L 7,33)
a podobně o letnicích říkali posměvači o učednících, že jsou opilí
(Sk 2,13). Pokud bychom tedy na základě Sk 2,13 přijali učení, že se učedníci
chovali jako opilí, stejně tak bychom museli připustit, že se Ježíš
choval jako žráč a že se Jan Křtitel choval jako posedlý. Navíc nikde
jinde v Bibli slovní spojení „být opilý Duchem” nenajdeme. Stojí zde však
jiný výrok:
„Žasněte a ustrňte! Oslepněte buďte slepí! Jsou opilí, ale ne vínem,
potácejí se, ne však po opojném nápoji. To Hospodin na vás vylil ducha mrákoty,
zavřel vaše oči, totiž proroky, a zahalil vaše hlavy, totiž vidoucí“ (Iz
29, 9-10). Avšak tato duchovní opilost zřejmě není následování hodným
příkladem, byť je zde jako autor tohoto vylití ducha uveden Hospodin. O
stavu podobnému opilosti mluví též prorok Jermjáš: „Mé srdce je
zlomeno v mém nitru, všechny mé kosti se chvějí, jsem jako opilý člověk,
jako muž zmožený vínem, kvůli Hospodinu, kvůli jeho svatým slovům. Poněvadž
země je plná cizoložníků, truchlí pod kletbou a pastviny na stepi vyschly;
oni však běhají za zlem a zmužile si vedou v tom, co není správné” (Jr
23,9-10).
I když se zde jedná o posvěceného Božího muže, tyto verše jej
nezastihují v návalu bujaré radosti z duchovního požehnání a náboženského
entusiasmu, nýbrž popisují jej jako muže truchlícího, ubitého soudy Božího
Slova, a strádajícího nad stavem morálně zdevastovaného národa.Ve Skutcích,
které jsou pro ospravedlnění manifestací opilosti citovány, však nic
podobného nečteme. Ve světle dnešního chápání „duchovní opilosti”
by nejspíše Lukáš, autor těchto veršů, Petra popsal jako člověka, který
ztratil sebekontrolu, začal se třást a potácet neschopen vlastního slova, a
který musel být posléze odveden domů. Místo toho se dozvídáme, jak se dříve
bojácný Petr, který nedávno Pána zapřel, postavil proti Izraeli a zcela
jasně a zřetelně pronesl mocné poselství, které vypůsobilo okamžitou
reakci: „Když to slyšeli, byli zasaženi v srdci a řekli Petrovi i
ostatním apoštolům: "Co máme dělat, bratří?" (Sk 2,37).
Projevuje se tedy člověk naplněný Duchem tím, že se potácí, padá na
záda, hystericky se směje, žvatlá, neschopen slova, hýká, ztrácí vědomí…,
což opilci skutečně činí, nebo zpívá společně žalmy, chvalozpěvy a
duchovní písně (Ef 5, 18-20)?
Aleš Franc, 2004
