poslal tk Držet hubu a krok
Text kázání: Izaiáš 6, 1 - 13;
Sestry a bratří,
příběh o povolání Izaiáše za proroka, který
jsme četli, máme přesně datovaný: odehrává se v Jeruzalémě roku 740 před
Kristem v roce, kdy zemřel judský král Uziáš. Je to doba pohnutých dějin
Předního Orientu, doba přeskupování sil zejména mezi Asýrií a Babylonem,
velmocemi tehdejšího světa, doba, která hrozila malým státům, jako bylo
Judsko a severní Izrael, že budou semlety jako zrnka obilí v událostech velké,
"světové" politiky.
Všichni židé se toho báli, všichni však současně
spoléhali na to, že je ochrání jejich Bůh, Hospodin - zejména spoléhali
na moc chrámové bohoslužby, plné obětí a košatých obřadů - jak jsme o
tom slyšeli minulou neděli. Těšili se, že Hospodin díky bohatým obětem v
chrámě odsoudí všechny jejich nepřátele a potrestá je.
Náš text však říká, že na rozdíl od obecných představ
má soud začít od domu Božího (1Pt 4,17). Tj., že si nejprve Židé mají
udělat pořádek doma.
Ta doba totiž nebyla jen dobou velmocenských přesunů,
byla to i doba velmi špatných poměrů a z toho plynoucí "blbé nálady"
v samotném lidu Božím.
Citujme jen ze samotného Izaiáše: Běda, nevěstkou
se stalo město věrné! Bývalo plné práva, přebývala v něm spravedlnost,
teď jsou v něm však jen zločinci. Velmoži jsou umíněnci a spolčenci zlodějů
(kraličtí překládají: knížata jsou zpupná a tovaryši zlodějů), kdekdo
miluje úplatek a rád bere dary, sirotkovi právo nezjednají a soudní pře
vdovy se k nim nedostane. (Dnes bychom tomu řekli: byla malá vymahatelnost práva).
Proroku Izaiášovi vadí i takové věci, jako že: "dcery siónské se
vypínají, chodí s pozdviženou šíjí, svůdně hledí, cupitavě chodí, na
nohou jim chřestí nákotníky", ale vadí mu i věci mnohem závažnější
(ostatně ani zde nejde jen o nějakou přebujelou emancipaci, ale o všelijaké
pohanské praktiky orgiastických pohanských ritů).
Ty vážnější věci jsou, že lidé zlu říkají
dobro a dobru zlo, že vydávají tmu za světlo a světlo za tmu, že jsou moudří
sami ve vlastních očích a rozumní sami před sebou, že za úplatek
ospravedlňují svévolníka a spravedlivým upírají spravedlnost. Nařizují
ničemná nařízení, lid zbavují práva.
Bratři a sestry, nepřipomíná nám to něco z naší
přítomnosti? V této situaci Izaiáš, zděšený stavem své země a svého národa,
znechucen zideologizováním víry v Hospodina a zformalizováním bohoslužby,
slyší Boží vyzvání: "Koho pošlu a kdo nám půjde"?
Bratří a sestry, Bůh vždy jedná s tímto světem
prostřednictvím svých poslů, (řecky:andělů). Bůh potřebuje lidi, kteří
se budou angažovat na jeho straně, kteří budou vnášet do společnosti jeho
hodnoty, jeho pravidla - právo a spravedlnost - jeho vůli. Sedět u televize a
nadávat na poměry není příliš produktivní.
Izaiáš jen planě nekritizuje, je si vědom svého
vlastního podílu na stavu společnosti: "běda mi, jsem člověk nečistých
rtů a mezi lidem nečistým bydlím". Je si vědom vlastního hříchu. Bůh
mu však uděluje nezaslouženou milost: Izaiáš slyší: "tvá vina je odňata
a tvůj hřích je usmířen". Zadarmo, jen z božího rozhodnutí.
Bratři a sestry, slyšíte ten nádherný novozákonní
motiv? Pouhou milostí jsme ospravedlněni!
A Izaiáš, zbavený pout pokřivenosti a strachu a všelijaké
mizérie a beznaděje, Izaiáš svobodný jako pták, napěchovaný Boží
svobodou a milostí volá: Hle, zde jsem, pošli mne!
Nevytáčí se jako Mojžíš, Jeremiáš, jako se vytáčíme
my sami: nemohu, nic nedokážu, jsem slabý, neumím mluvit..atd. Vidíme u něho
něco podobného jako u apoštola Pavla: Izaiáš směl prožít něco tak úžasného,
tak velikého, ten zážitek odpuštění hříchu a ukázané možnosti nového
života, nového počátku byl takový, že si to nemůže nechat jen pro sebe.
Proud Boží milosti jej strhne a on nemůže, než se té milosti vydat do služeb.
A tak jde a káže. To první, s čím Izaiáš přichází
mezi svůj lid je varování před Božím soudem. Jste hluší a slepí, vaše
srdce je obaleno tukem, zůstanete-li takoví, nemáte šanci na změnu k lepšímu.
Zbytečně spoléháte na zázrak, učte se činit dobro, zakročte proti násilníku,
čiňte právo, spravedlnost, pravdu, lásku!
A jsou to slova vždy znovu naléhavá: kolikrát už
se lidstvo přesvědčilo, že odmítnutí Božího slova, Božích pravidel té
nejdůležitější hry na světě, totiž hry života se nevyplácí? Nebylo právě
minulé století zatím nejstrašnější ukázkou jaké hekatomby mrtvých
znamená lidská pýcha, lidské odmítnutí Hospodina a jeho řádů?
Ale Hospodin není Bohem zkázy a tak nenechává svůj
lid bez naděje a bez pomoci. To druhé, s čím vzápětí po slovech varování
přichází Izaiáš, jsou slova zaslíbení: "Hle dívka počne a porodí
syna a dá mu jméno Immanuel (to je: S námi Bůh). Lid který chodí v temnotách,
uvidí velké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti zazáří světlo.
Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, jeho vladařství se rozšíří
a pokoj bez konce spočine, vzejde proutek z pařezu Izai a výhonek z jeho kořenů
vydá ovoce....
Jakkoli Izaiáš žije v době, kdy Izrael prožívá
vnějšně i vnitřně strašlivé chvíle, přenáší se v duchu do zaslíbené
budoucnosti, přináší svému lidu vizi naděje a vkládá do úst budoucího
vykoupeného lidu píseň svobody a vítězství nad zlem.
Bratři a sestry, jako nikde v Bibli nejde ani zde, v
Izaiášově proroctví jen o poučný příběh. O historii, která by se nám
měla stát učitelkou života. Jde o víc.
To, co slyšíme, není jen historie, je to i o nás a
našem světě, jsme to my, co slyšíme: koho pošlu a kdo nám půjde.
I nám byla - skrze Ježíše Krista - dána nezasloužená
milost, amnestie. I my se máme a můžeme nechat vtáhnout do toho úžasného
děje Božího zápasu o svět. I my, ne na základě politické analýzy - která
může být sebetristnější - ne na základě své pohodlnosti, strachu a přizpůsobivosti,
ale na základě naděje v Hospodinovo do lidských dějin vždy znovu
intervenující dílo smíme a máme odpovědět jako Izaiáš: Zde jsem. Pošli
mne!
Jistě, přirovnávat se k Izaiášovi, ostatním
prorokům, apoštolu Pavlovi a dalším nesmrtelným postavám dějin, které se
nechaly tím Božím proudem strhnout, by byla blasfemie a pýcha. Ale: nikdy
nebyli a nejsou jen Izaiášové a Pavlové, Mojžíšové a Jeremiášové...
Každého z nás volá Hospodin k práci pro jeho království. Každý z nás má
své nezastupitelné obdarování, svou důstojnost, své poslání. Každému z
nás byla udělena milost. Každý dostal nějakou tu hřivnu. A bylo by snadné
čekat odněkud odjinud záchranu, zbaběle, konzumně čekat v koutku, až
"se" poměry napraví. Už zase je tady to zoufalé "se".
Zase je tu ono rozdělování na ty "nahoře", co za všechno mohou a
na nás "dole", co jsme trpnou obětí. Už zase se od nás chce,
abychom šli maximálně jednou za čtyři roky volit a jinak drželi hubu a
krok.
A je spousta lidí, kteří to rádi přijímají,
nezajímají se o věci obce, o politiku. Ale, bratří a sestry, víra v
Hospodina, v Ježíše Krista není o bezmoci či o lhostejnosti. Je přeci o
tom, že každý z nás má svůj úkol. Své obdarování, každý z nás může
přestat být tupě se přizpůsobujícím kolečkem společenského soukolí,
loutkou, za jejíž provázky tahají mocní tohoto světa - mnohdy arogantní,
bezbožní lupiči, kterým nes*****í špinavé peníze a kteří veřejně
deklarují, že do politiky mravnost nepatří. Každý z nás může
zaslechnout ono Boží: koho pošlu a kdo nám půjde? a může se tak stát třeba
maličkým, ale přesto důležitým a nezastupitelným nástrojem Boží
pravdy. Kdekoli, tam, kam ho Pán Bůh postavil. V rodině, obci, ve své práci.
Dobrým činem, jednáním s druhými, modlitbou, laskavostí v jednání,
velkorysostí, úsměvem......A komu by vadil jazyk Bible, řekněme to nenábožensky
a přeci stejně: každý z nás se může podílet na tvorbě občanské společnosti.
Na kultivaci demokracie a svobody, na tvorbě naděje pro naše děti a vnuky!
Každý můžeme být maličkým a přeci nezastupitelným Izaiášem.
Amen
Zdeněk Bárta
Autor kázání je jedním z prvních signatářů Charty 77, zakládal OF
v Litoměřicích, pak byl poslancem ČNR, spoluzakladatelem jednoho ze středisek
Diakonie ČCE, dnes je senátorem Parlamentu České republiky a zároveň farářem
církve evangelické.
