poslal meggy Drahokamy
Měl jsem zvláštní sen. Ocitl jsem se v neznámu, patrně mimo Zemi,
a pátral jsem po příčině takové zvláštní záře. Už to mám! Stojím
nad hromadou, která jistě představuje velké jmění: drahokamy, perly, zlaté
šperky. Ale proč ty klenoty tak svítí? To přece není jenom lesk odraženého
světla.
“To jsou poklady, které si lidé ukládají v nebi!” zazněl nade
mnou mocný a přitom tichý hlas. Teď chápu, že cenu těch skvostů nestanoví
žádný zlatník světa. A rozumím i tomu zvláštnímu vyzařování. Začínám
se chvět, protože jsem si uvědomil, že mne obklopuje přítomnost Pána všeho
bytí.
Tu upoutal mou pozornost zvláště pěkný, modrý, vybroušený kamínek.
Beru ho opatrně do prstů, prohlížím zblízka a na jeho lesklých ploškách
se před mýma očima odehrává děj, jako na nepatrné obrazovce. Vidím
automobil, který havaruje a hoří. Teď zastavuje jiný vůz, jeho řidič
vyskakuje a přes veliké nebezpečí výbuchu přibíhá na pomoc. Děj končí.
Vybírám si velikou, jemně zbarvenou perlu. Ta mně zase vypravuje o smutné
staré paní, které se zdálo, že už ji nikdo nemá rád, nikdo o ni nestojí.
Potom se u ní objevil člověk . Přicházel často, někdy jenom na kus řeči,
jindy s písničkou, pak s kbelíky uhlí ze sklepa a s nákupem.
Opravdu zvláštní kamínky a šperky! Komu patří tenhle kámen, komu
tento nádherný šperk? Uchváceně se probírám zvláštním pokladem. Nepřemáhá
mě při tom hrabivost, mám jenom touhu, aby alespoň jeden malý kamínek byl
ode mne . Čas rychle ubíhá a před mým zrakem se odvíjí pestrý film, kde
jsou hrdiny lidé, kteří se něčeho odřekli a dali to z lásky jiným:
s úsměvem nabídnuté místo v přeplněném vlaku – návštěva u
nemocného – obětavost při práci, kdy je třeba udělat navíc to, nač
druzí nemají ani chuť ani čas – trpělivý úsměv tam, kde ostatní
nasadili tvrdý výraz tváře – vlídné slovo pro druhého, i když člověku
samotnému nebylo zrovna do povídání – čas věnovaný člověku místo zábavy
s přáteli, četby zajímavé knížky, zaslouženého odpočinku…
Poněkud stranou leželo několik nápadně velikých, čirých, umně vybroušených
kamenů. “Ty nejkrásnější jsou modlitby jedněch za druhé!”
napověděl mi opět tichý hlas. Vidím každodenní modlitebný boj matky o
to, aby její syn přijal Ježíše Krista za svého Spasitele. Pak matka umírá
a uplývá řada let, než se synovi vrací ona dávná, zdánlivě bezvýznamná
slovíčka. Modlitby a slova lásky se stávají synovi nesmírně drahým
diamantem s tisíci zářivých plošek.
Ani jsem netušil, Pane, že lze během krátkého lidského života nasbírat
tolik krásných činů a bezpečně je uložit u tebe. Každý z těch záblesků
představuje to, co má jediné v tvých očích věčnou cenu: kousek lásky.
Ten skutečný nebeský poklad, nashromážděný za celé dějiny lidstva, bude
asi vypadat jinak. Ale já si to zatím krásnější představit nedovedu .
Nechci počítat své dobré skutky, Pane. A přece bych si přál, aby v té
hromadě bylo pár kamínků také ode mne.
Jaroslav Kotouček
