" Myslíš, Františku,  že se tu celý den flákám, že nemám nic na práci, když se starám o malé děti…? Myslíš, že já si to kafíčko a obsloužení nezasloužím jako ty?  Víš, co práce  času zaberou děti, vaření, uklízení praní a také nakupování  a věnování se dětem…?… Já se za celý den nezastavím."  

  Musel jsem dát manželce za pravdu. Došli jsme k závěru, že autor této knížky je prostě ten"tata", co je v rodině " Pán"  Je to vlastně spíše sobec a ženu má jako služku. A činí tak s klidným svědomím, že tak je to správně a podle Boha.  Tohle není však láska, ale láska spíše k sobě a nepochopení toho druhého.  I ostatní pasáže knihy preferovaly muže jako nejvyšší autoritu v rodině a z toho pak závěry k praktickému spolužití.      

Když jsme pak brzy na to  strávili pár dní dovolenou se třemi rodinami evangelických věřících přátel, všimli jsme si také tohoto znaku u dvou rodin. Vztah muže k ženě byl nadřazený, panovačný. Přece jsme si však z tohoto setkání přivezli jednu dobrou zkušenost. Společná modlitba manželů. Začali jsme se  společně modlit a společně studovat Bibli a zamýšlet se nad tím, co nám Bůh chce sdělit. To nám pak hodně pomáhalo. 

 Ale jak to bylo na začátku?   

 Měli jsme svatbu v katolickém kostele a byli jsme dost mladí,  19 a 22 let.V té době jsem se s věřícími nekatolickými přáteli stýkal jen pomocí dopisů. Místo, kam vedly naše první společné procházky  před svatbou byly cesty k poutnímu kostelíčku. Moje dívka dokončovala třetí ročník zdravotní školy  a plánovala po čtvrtém ročníku studium na lékařské fakultě. V poutním kostelíku se  modlila za to, aby našla hodného kluka. Zamilovali jsme se jeden do druhého a nikdy na vycházce  nezapomněli zajít na ono kouzelné místo, náš kostelíček.  Jezdíval jsem z dalekého města, kde jsem  dokončoval poslední ročník školy.  A pak další rok  z pohraničí, kde jsem dostal pracovní místo.  Po roce jsem našel práci dvě desítky kilometrů od jejího bydliště a mohl jsem bydlet v domě jejích  rodičů. Toužili jsme být spolu jako manželé a tak jsme za dva měsíce po tom, co jsem bydlel u nich doma, měli svatbu.   Manželka se rozhodla, že je pro ni důležitější mít děti, pokud jí to zdravotní stav umožní, než lékařský titul. Určitě by školu zvládla, vždyť po celou dobu měla na zdravotní škole měla jen samé výborné na vysvědčeních.   

  Svatbu jsme chtěli mít před Bohem v našem kostelíčku. Díky jedné hodné paní jsme se mohli setkat  s panem farářem. Byl moc rád, že  chceme, aby nás oddal. Po předložení křestních listů, které jsme oba měli a obdrželi z far, kde jsme se narodili, nevznikl žádný problém. Termín byl domluven den po úřední svatbě na radnici. Do našeho místa oddání jsme cestovali vlakem a v kufru měla manželka sbalené šaty. S námi pak jel její otec a strýček. Maminka bohužel nesnášela žádné cestování, byla doma  a modlila se za nás. Ve městě jsme se  zastavili u naší hodné paní, kde se manželka převlékla do svatebních šatů,  a zavolali jsme pro nás dva taxíka. Ostatní šli do kostelíčka pěšky. Řidič taxíku však zamířil rovnou na radnici a tak jsme ho museli opravit a vysvětlit mu, že tam už jsme byli včera  a v jiném městě.   Pan farář nás oddal a bylo to dojemné  a krásné. Paní, která vše zařizovala, plakala.  Cítili jsme, že tohle je něco zcela jiného než na radnici. Po skončení obřadu jsme se vraceli už pěšky do bytu naší paní, posvačili párky, manželka se převlekla a vraceli se domů k mamince.  O naší svatbě v kostele se nikdo v okolí ani v zaměstnání   celkem nedozvěděl. Možná to bylo i dobře, i když v mém zaměstnání by jim to ani nevadilo. Těžko by za mne sehnali náhradu. Nikdo s takovými dětmi nechtěl pracovat  a byl jsem tam jediný s vysokou školou.

   Čas šel dál. 

 Narodily se nám dvě děti a každé těhotenství manželka proležela. Po posledním porodu, když po měsíci musela jít na určitý zákrok, přišla málem o život. Opilý lékař ji protrhl dělohu a málem vykrvácela. Za deset let zjištěna rakovina a za dalších dvacet druhá rakovina. Přesto jsme pevně věřili v Boží ochranu. Radovali se ze státního bytu, který jsme dostali díky tomu, že jsem se zavázal, že v zaměstnání zůstanu. Byt jsem si zařídili skromně  a díky tehdejší novomanželské půjčce   jsme byli se vším spokojeni. Děti jsme nechali na přání babičky pokřtít u toho samého hodného faráře a na stejném místě.  To už nejmladšímu byly dva roky a bylo možné cestovat zase vlakem. Pan farář měl velkou radost.  

 Víru jsme neztratili a to, co jsme potřebovali poznat, jsme nalézali  i v jiném společenství než v katolickém. Možná, kdybychom bydleli poblíž kostelíčka a denně se stýkali s panem farářem, přimkli bychom ke katolickému způsobu víry. Duchovní hlad nás zavedl jinam. Tam, kde je také Boží přítomnost, ale  po roce 89 se spíše ukázalo, že jde o politické spolky.      

Vážím si všech poctivých lidí bez ohledu na jejich náboženské  i politické vyznání. A ta zkušenost s Bohem je to nejcennější, co máme. Všichni jsme hříšní a někdy chybujeme. Bez milosti Pána Ježíše bychom před Bohem neobstáli.   

 Po roce 89 jsme se hodně zklamali ve věřících lidech. Najednou se jich vyrojilo tolik a i těch, co dříve byli aktivní v tehdejším politickém systému. Museli jsme si zvykat. Časy se prostě měnily a někdy nepochopitelným způsobem. Zatímco se zdálo, že bude více lidí křestansky zaměřených, nic rakového se nestalo. Vše za vychladlo a chladne čím dál víc.