 |
Právě je 616 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:
Ivanp
rosmano
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116482250
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Život víry: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty?
Vloženo Čtvrtek, 07. říjen 2021 @ 12:22:51 CEST Vložil: Tomas |
poslal cizinec Před pár týdny jsme se v diskuzi opět bavili o změně života a o tom, že lítost nad vlasními hříchy či výčitky nevedou ke změně života ( což potvrzují i vědci).
A Ty znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty, opuštění svých zlých skutků, který by v sobě nezahrnoval lítost nad tím, kam jsi se to "dopracoval"?
Jestliže se proviníš proti vztahu, nedoprovází nápravu tohoto provinění lítost nad vlastním selháním? Pokud ne, proč se vlastně napravuješ?
Tedy: Znám. A nejeden takový motiv.
Ten základní motiv pro opuštění vlastní zlé cesty se jmenuje 𝓿𝔃𝓽𝓪𝓱.
Když si vzpomenu na svůj život, co v něm vedlo ke změně, motiv ke změně, nebo na svědectví lidí okolo mne o tom, jak v jejich životě proběhla změna a co k té změně vedlo, jde tam vysledovat jeden základní motiv: Vztah.
Dobrý vztah, osobní vztah k někomu, komu dotyčný věřil, koho znal, žil s ním. Nebo vztah někoho, kdo věřil danému člověku.
Osobní příklad Osobní příklad je úplně první věc, která mně napadne jako motiv ke změně. Příklad rodičů, kamarádů, přátel, příklad učitelů ve škole. Zkrátka příklad těch, ke kterým má člověk nějaký vztah. Když jsem byl na prahu dospělosti, hodně se stavělo. Dělali jsme brigádu na vodovodu, placenou. Pracovalo se, pak byla přestávka. Přestávka skončila a jeden člověk se zvedl a šel pracovat - vzal kolečko, lopatu a pracoval. Ostatní dál seděli, koukali na toho jednoho, jak pracuje a povídali si. Když bylo potřeba vlízt do pěti metrů ve studni, vlezl tam. Když bylo potřeba vlízt na lešení kolem věže kostela, stavěl šestimetrové trubky ve třináctém patře, na rohu lešení. Byl to takový samorost, ale šel příkladem. A ten příklad vedl ke změně. Pro mne byl ten příklad změnou. Když jsem pak nastoupil do prvního zaměstnání, museli mne krotit. Moc jsem pracoval "kazil jsem normu", na kterou byli zvyklí ještě z komunismu. Nebylo to proto, že bych byl nějak "lepší", než ostatní - bylo to proto, že jsem měl v životě lepší příklad. Nikdy jsem pak neměl těžkost pracovat, i když ostatní seděli a koukali. Z přirozenosti by mi bylo trapně - ale ten příklad mně blízkého člověka mi dal rovné hodnotu do mého života. Ten příklad vedl k dobré změně u lidí, kteří k němu měli dobrý vztah. U některých jiných lidí ten příklad také vyvolal změnu - vedl ten příklad ale ke vzpouře, posměchu, k závisti, dokonce ke zlobě. Osobní příklad může vést k opuštění zlé cesty i když člověk nemá vztah k tomu, kdo příklad dává. Ta úvaha bývá jednoduchá: Když to dokázal on (ona), dokážu to taky. Když se on dokázal dostat z té špatné situace (často horší, než ve které jsem já), dokážu to já také.
Výchova Výchova v rodině je asi nejčastější způsob, který vede ke změně života. I když má dítě nepořádek v pokoji, nemá udělané úkoly, dobří rodiče dítě vychovávají. Výchova se dělá rozhovory, jasnými příkazy, a v tom, čem to jde, tak příkladem, povzbuzením, motivací, ... Dobrá výchova vede ke změně chování, k dobrým návykům v životě. Výchova pro mne byla jednoznačně největší motivací a podnětem pro změnu života k lepšímu - ať už výchova rodičů, nebo Boží výchova.
Víra Víra je důležitý prvek, naprosto základní prvek každého vztahu. Víra v radu blízkého, ve svědectví o sdílené zkušenosti při nějakém opuštění zlé cesty je docela základní motiv ke změně života. Ale víra dokáže změnit život člověka dokonce i bez osobního vztahu k autorovi nějaké myšlenky. Například víra informacím ve videu či knize o tom, jak lidský odpad ničí přírodu, kolik prostředků se vyplýtvá na zbytečné jídlo, oblečení... Pokud člověk uvěří takové zprávě, může být jen ta víra faktům dostatečný impuls ke změně jeho života. Znám lidi, kteří se začali chovat jinak k přírodě jen proto, že viděli dokument, který popisoval špatné chování lidstva a uvěřili mu, začali se o téma zajímat a řešit svou zlou cestu.
Boží slovo a moc Ducha svatého To už je příklad ze života s Bohem - když lidé slyší Boží slovo, jsou zasaženi v srdci Boží mocí, konfrontovaní se svým životem, věří tomu slovu, začnou se zajímat o to, co se děje a co dělat dále. Tím více, pokud mají vztah s Bohem. Konkrétních příběhů je více v knize Skutků apoštolů a v církvích až dodnes.
Výše uvedené příklady mají jeden základní společný prvek - vztah člověka k někomu, kdo je mu příkladem, komu věří, koho poslouchá. A to velmi často vztah osobní a hlavně vztah dobrý - z rodiny, ze školy, z práce, koníčků, ale i z církve. Jsou ale i podněty, které způsobí změnu v životě člověka i bez pozitivního vztahu, a dokonce to dokáže i negativní vztah nebo jen vztah neutrální, pracovní.
Přikaz nadřízeného Když je člověk v nějakém zaměstnání, ve škole, tak je jasně daná hierarchie - tedy opět vztahy, byť často ne osobní. Nadřízený jednoduše nařídí, jak se mají věci dělat a pokud má potřebnou autoritu, vede takové nařízení ke změně. Snazší je to v případě, kdy existuje vzájemný vztah i osobní, ale funguje to i v případě, kdy vztah k učiteli či nadřízenému je jen formální.
Změna podmínek, krizová situace To je poměrně častý motiv ke změně. A ke změně kupodivu vedou spíše dost negativně vypadající podněty. Lidé, kteří zažili nějakou havárii, krach, rozvod, revoluci, smrt často svědčí o tom, že daná událost u nich vedla ke změně života, a to i radikální změně. Znám lidi, které ke změně dovedl krach systému v roce 89. Před tím dělali ve staré fabrice, tempem, jaké tak bylo běžné, zkrátka proflákali většinu pracovní doby, tak, jako všichni okolo. Když přišla revoluce a režim padl, bylo to pro ně podnět, aby změnili zlou cestu. Odešli ze zlého prostředí, začali normálně pracovat. Byl u toho i vztah lidí, kteří jim pomáhali, a ten vztah a jejich pomoc byly důležité, ale hlavní podnět byla změna vnějších podmínek.
Urážky, posměch, ponížení I takový motiv může vést ke změně zlé cesty. Tento motiv jsem nepotkal tak často, ale četl jsem svědectví lidí, kterým k opuštění jejich zlé cesty pomohla i taková věc - tedy že se jim někdo smál pro jejich obezitu, že je někdo urážel pro jejich chudobu a špatný životní styl. Ve spojení se zbytky hrdosti vedla i taková věc člověka ke změně a opuštění vlastní zlé cesty.
Zdravý rozum Někdy se také říká "přijít sám k sobě". To je spíše zázrak, ale stává se - když se člověk dostane do zlé situace, ale ještě má moc tu situaci vyřešit a kousek zdravého rozumu mu zbyl, může zamyšlení a zdravý rozum vést ke změně života.
Jak jste to měli vy, pokud jste v životě zažili nějakou změnu v dobrém? Co pro vás bylo motivací, jaký podnět vedl ke změně života? Co vás vedlo k opuštění vlastní zlé cesty? |
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Neprihlaseny v Čtvrtek, 07. říjen 2021 @ 13:26:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | Když jsem pak nastoupil do prvního zaměstnání, museli mne krotit. Moc jsem pracoval "kazil jsem normu", na kterou byli zvyklí ještě z komunismu. Nebylo to proto, že bych byl nějak "lepší", než ostatní - bylo to proto, že jsem měl v životě lepší příklad. Nikdy jsem pak neměl těžkost pracovat, i když ostatní seděli a koukali. Z přirozenosti by mi bylo trapně
To jsem zažil podobné zkušenosti. Bylo to ve státní stavební firmě IPS (dnešní SKANSKA). Opravoval se tam sport. zimní stadión. Pořád dělali pauzy. Nebo mě posílali pro víno. Bylo mi 17, ale tehdy po mně občanku nikdo nechtěl. No a ta pracovní morálka byla tristní. Říkali mi, že práce není zajíc, že neuteče. Pamatuji se, že jsem se nechtěl nudit a že jsem chtěl pracovat. Ale nebylo co dělat. To bylo ještě před převratem, prázdniny 89, měl jsem brigádu v té stavební firmě přes léto. A největší sranda byla, když jsme se tak poflakovali celý den, mělo se betonovat, ale nepřijela míchačka s betonem. Tak jsme to urgovali a míchačka (náklaďák) s betonem přijel až ve 13:45, přičemž směna nám končila ve 14:00. Říkali jsme šoférovi, že jdeme domů, ať s tím betonem jede zpátky na dispečink. On říkal, že má za úkol dovézt a vyklopit beton. Tak vypustil beton před bránu stadionu. To nevymyslíš. :-) Beton samozřejmě do druhého dne ztvrdnul. Takže jsme další den sbíječkami rozbíjeli to, co tam den předtím vylil. Tak se hospodařilo za socialismu. Nic nepatřilo nikomu a nikdo neměl zodpovědnost. |
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pátek, 08. říjen 2021 @ 06:34:47 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | | Ano, tak jsme vyrůstali, v takovém prostředí.
Mám ze sedmnácti stejnou zkušenost - u silničářů, kde byla pracovní morálka podobná. Pracovalo se tak hodinu, dvě, tři denně. Jeden den jsme šli ráno kolem nějaké zahrady a na ní byl známý, nějaký umělec, prominent, co nepracoval vůbec. Tak slovo dalo slovo, upíchli tam cisternu s asfaltem, lehli si na zahradu a popíjeli. Já byl teda abstinent, tak jsem se akorát nudil. Když padla, sebrali traktor a jeli si odpíchnout...
To je ta zlá cesta člověka. Pokud chce člověk hezky žít, tak takovéhle chování nevede k cíli, mine cíl. Zničí člověku život.
Tehdy v sedmnácti jsem těch čtrnáct dní přežil. Ale ještě jsem neměl šanci se jako kluk postavit a něco dělat. A právě příklad člověka, který pracoval, i když ostatní seděli, byl jeden z důležitých podnětů pro to, abych tuhle zlou cestu, tehdy tak rozšířenou, opustil a vůbec se na ní nevydával. Nepotřeboval jsem ten příklad pro to, abych měl chuť pracovat - to jsem měl vždy. Potřeboval jsem ho pro to, abych v klidu dělal opak toho, co všichni kolem mne.
I když ... Na tom ČEZu jsem pak dlouho nevydržel, asi tři měsíce. A jsem zato rád.
|
]
|
|
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pátek, 08. říjen 2021 @ 08:38:09 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | ..."jsme se opět bavili o změně života a o tom, že lítost nad vlastními hříchy či výčitky nevedou ke změně života (což potvrzují i vědci)."...
Novináři přece nejsou žádná vědci. Jejich závěry nejsou relevantní.
Tohoto jsi si v tom článku nevšiml?
Žádná studie, která by zkoumala, jestli podle lítosti a výčitek ženy a muži následně upravují své jednání, dosud nevznikla!
Jestli ke změně života nevede nespokojenost s dosavadním způsobem života, tak co tedy jiného?
Ať už se jedná o cestu rozumu, nebo o následování osobního příkladu, či vyprovokované krizové situace nebo o posměch a ponižování - vždycky zde musí být přítomna nespokojenost se sebou samým - pokud schází, člověk nemá žádnou motivaci ke změně. A nespokojenost se sebou samým přichází právě ruku v ruce s lítostí nad vlastními selháními.
A zde přichází ke slovu křesťanská víra, která takto nespokojenému člověku nabízí řešení - skrze pokání ze hříchů a obrácení. Nabízí radikální změnu života - života s bližními a zároveň i života s Bohem. Nabízí život krásnější, čistší a radostnější.
Lítost je složitá záležitost.
Ani zdaleka to není jen prchavý pocit z hlasu svědomí, ona nespokojenost se sebou samým může dlouhodobě pořád narůstat - eskalovat, takže se člověk nakonec rozhodne věci změnit. Skutečná lítost není tedy jenom záležitostí citu (pocitů), ale musí být také vyústěním do svobodného rozhodnutí nespokojeného člověka věci od základů změnit k lepšímu. Změnit od tohoto okamžiku a už navždycky.
Když tedy hovořím o lítosti nad hříchem, hovořím právě o tomto druhu lítosti, spojeném s vůlí člověka (s rozhodnutím člověka) začít žít jinačím způsobem života.
Jestliže tedy třeba zloděj lituje, že se mu nedostalo příležitosti někoho okrást, není to tento druh "lítosti", o jakém mluvím.
..."Ten základní motiv pro opuštění vlastní zlé cesty se jmenuje 𝓿𝔃𝓽𝓪𝓱."...
Podle mých zkušeností oboustranný vztah vzniká a postupně roste vždycky až dlouhodobou zkušeností ze společného života.
Vztah, který takto zatím neexistuje, nemůže tedy ani být motivem pro jakoukoli změnu k opuštění zlé cesty.
Tolik mi říká zdravý rozum.
Naopak, vztah může ale být základním a tedy i tíém nejdůležitějším motivem setrvání už obráceného člověka na jeho dobré cestě při vytrvání v dobrém (Mt 24,13; Mk 13,13;).
|
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Neděle, 10. říjen 2021 @ 08:38:35 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ |
Jestli ke změně života nevede nespokojenost s dosavadním způsobem života, tak co tedy jiného?
K tomu jsem ti psal článek výše, Stando. Četl jsi ho?
Ke změně chování vede například Boží slovo, Boží moc, Boží zásah do života, nové narození v Pánu Ježíši Kristu, láska, výchova, osobní příklad, víra, příkaz nadřízeného, krizová situace, zdravý rozum ale také mohou ke změně chování vést urážky, posměch (i když ty výjimečně).
Vztah, který takto zatím neexistuje, nemůže tedy ani být motivem pro jakoukoli změnu k opuštění zlé cesty.
To je opět omyl.
I vztah, který ještě fakticky neexistuje, existuje jen ve víře, může být motivem ke změně a opuštění zlé cesty. A nemyslím si, že by to bylo až tak výjimečné.
Například žena, která třeba neumí vařit, může mít jako motiv vztah s mužem, pro kterého by žila, i když ten vztah ještě není, neexistuje, nikoho nemá. A naučí se vařit kvůli muži, kterého ještě ani nemá a to jen proto, že věří, že jednou muže mít bude.
Tolik mi říká zdravý rozum.
No... Bez komentáře. ;-)
Novináři přece nejsou žádná vědci. Jejich závěry nejsou relevantní.
Určitě, Stando. To je dobře, že to víš. Novináři jsou z valné většiny velmi neznalí. Není jejich práce rozumět věcem a podle toho vypadají jejich výstupy. Ale ne všichni - jsou výjimky, například Stach, Veselovský...
Jak je na tom autor dotyčného článku, to nevím. Navíc - to, že je novinář neznalý tématu obvykle nevadí v případě, kdy neštve ale dělá médium pro informace, které někde získal.
Tohoto jsi si v tom článku nevšiml?
Žádná studie, která by zkoumala, jestli podle lítosti a výčitek ženy a muži následně upravují své jednání, dosud nevznikla!
Toho jsem si samozřejmě všiml.
I vědci bývají mimo, jsou namyšlení, myslí si, že právě oni jsou první, co na něco přišli, co objevili nějakou zákonitost. Ale opět ne všichni.
V tomto se samozřejmě v článku pletou - už mnoho let před nimi dělal podobný výzkum jeden člověk v Čechách a ze statistického vzorku několika desítek lidí došel ke stejným závěrům. A určitě nebyl sám.
A na to člověk nemusí být ani vědec, aby si všiml, že mezi lítostí a změnou chování člověka je korelace nula.
Jestliže tedy třeba zloděj lituje, že se mu nedostalo příležitosti někoho okrást, není to tento druh "lítosti", o jakém mluvím.
Díval jsem se zpětně do příspěvků na GS a jediný, kdo psal o tom, že "zloděj lituje, že se mu nedostalo příležitosti někoho okrást", jsi byl ty.
Podle mých zkušeností oboustranný vztah vzniká a postupně roste vždycky až dlouhodobou zkušeností ze společného života.
Podle svědectví lidí i mojí zkušenosti vztah může vzniknout klidně i okamžitě a pak postupně roste.
Toník |
]
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: oko v Neděle, 10. říjen 2021 @ 09:43:27 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jistěže se vztah rodí v jednom konkrétním okamžiku. Ale je jako klíčící semínko, z počátku slabé a zranitelné. Takový "vztah" nemůže zatím v člověku vypůsobit žádnou zásadní změnu v jeho chování a přístupu k životu. Nemůže být tedy motivem pro opuštění zlé cesty.
Máme - li se bavit o vztahu člověka, který je v jeho životě zásadní, tak takový vztah je až výslednicí dlouhé doby společného zrání.
..."A na to člověk nemusí být ani vědec, aby si všiml, že mezi lítostí a změnou chování člověka je korelace nula."...
Jak jsem už napsal, není lítost, jako "lítost". Skutečná lítost není tedy jenom záležitostí citu (pocitů), ale musí
být také vyústěním do svobodného rozhodnutí nespokojeného člověka věci
od základů změnit k lepšímu. Změnit od tohoto okamžiku a už navždycky.
Když
tedy hovořím o lítosti nad hříchem, hovořím právě o tomto druhu
lítosti, spojeném s vůlí člověka (s rozhodnutím člověka) začít žít
jinačím způsobem života.
|
]
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 11. říjen 2021 @ 08:07:43 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ |
Jistěže se vztah rodí v jednom konkrétním okamžiku. Ale je jako klíčící semínko, z počátku slabé a zranitelné.
Může být, Stando. Ale nemusí.
Třeba vztah rodičů k dítěti je od počátku hodně silný.
Pokud jsou tedy rodiče normální.
Takový "vztah" nemůže zatím v člověku vypůsobit žádnou zásadní změnu v jeho chování a přístupu k životu. Nemůže být tedy motivem pro opuštění zlé cesty.
To nevím. Neřeším tvoje vztahy, které nemůžou v člověku vypůsobit žádnou zásadní změnu v jeho chování a přístupu k životu. Pokud takové vztahy máš a žiješ, tak je to škoda - tvoje škoda.
Já psal o vztazích, které mohou působit změnu a také jí působí - to jsou vztahy rodičů a dětí, vztahy zamilovaných, manželů, vztahy přátel, ale i vztahy učitelů k dětem, nadřízených v práci...
Jak jsem už napsal, není lítost, jako "lítost".
Když píšu o lítosti, myslím tím obsah toho slova jak se běžně používá v životě: " Lítost je pocit (ve zvláštních případech afekt) nespokojenosti, hnusu, bolesti a politování nad vlastními nebo cizími špatnými činy nebo opominutími jednat". Nemyslím tím tvoje nápady na to, že " zloděj lituje, že se mu nedostalo příležitosti někoho okrást".
Mimochodem - i tohle ale zkoumali ti norští výzkumníci a je to popsané v tom članku. A u hříchu zjistili, že " Ženy litovaly, že sex byl, muži že nebyl".
Výsledek obou těchto lítostí na praktické chování a jeho změnu byl stejný: 0 (slovy 𝓷𝓾𝓵𝓪). Doslova: "V jednom se však respondenti i respondentky setkali. Lítost nijak nevedla k tomu, že by své chování změnili. "
V tom se lítost a litování liší například od vztahu s Bohem: Když lidé uvěří Bohu, přijmou oběť Pána Ježíše Krista, dají Bohu svůj život a žijí s ním, žijí v životě i změnu. A ta změna spočívá v tom, že hřích opustí. Nebo je hřích nucen opustit je.
Když tedy hovořím o lítosti nad hříchem, hovořím právě o tomto druhu lítosti, spojeném s vůlí člověka (s rozhodnutím člověka) začít žít jinačím způsobem života.
Tak o tom někdy něco napiš, něco konkrétního, konkrétní příklad, svědectví, jak to prakticky probíhalo.
Toník
|
]
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pondělí, 11. říjen 2021 @ 08:42:56 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) |
Od jakého "počátku"? Od narození, od početí, nebo ještě dřív? Nebo po narození už společně prožívanými chvilkami a událostmi?
Jak jsi to měl ty doopravdy?
Když tedy hovořím o lítosti nad
hříchem, hovořím právě o tomto druhu lítosti, spojeném s vůlí člověka (s
rozhodnutím člověka) začít žít jinačím způsobem života.
Tak o tom někdy něco napiš, něco konkrétního, konkrétní příklad, svědectví, jak to prakticky probíhalo.
Domnívám se, že jsem toto už popsal vyčerpávajícím způsobem - i hloupý může porozumět - když bude ovšem sám chtít!
Je přece obecně známo, že city a pocity (lítost, pocity znechucení, odpor, hněv, nebo naopak sympatie....) ovlivňují zásadním způsobem lidské chování a rozhodování. Tato vlastnost je pro lidské chování přímo typická. City a pocity jsou (spolu s rozumovou úvahou a rozhodnutím vůle se změnit) příčinou (hybatelem) lidského rozhodování v životě.
Ty nám zde ale tlačíš do hlav přímo opak: " Lítost nijak nevedla k tomu, že by své chování změnili.... "
Chováš se typicky podle schématu, že předem zamýšlenému záměru je třeba podřídit veškeré výsledky zkoumání. Nikoli naopak.
|
]
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pondělí, 11. říjen 2021 @ 19:00:10 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | | Stando, chápu, že se chováš typicky podle schématu, že předem zamýšlenému záměru je třeba podřídit veškeré výsledky zkoumání. Nikoli naopak. A jak převracíš, přehazuješ tvůj stav na druhé. To už je ale tvoje věc, jak se chováš.
Ty nám zde ale tlačíš do hlav přímo opak: " Lítost nijak nevedla k tomu, že by své chování změnili.... "
Domnívám se, že jsem toto už popsal vyčerpávajícím způsobem - i hloupý může porozumět - když bude ovšem sám chtít!
Stando, čtu poměrně podrobně tvoje příspěvky a nezaznamenal jsem, že bys napsal jeden jediný konkrétní praktický příklad ze života jak se stalo, že by tě lítost nad hříchy dovedla ke změně života.
Zato jsi tu mnohokrát propagoval, že jsi hříšník, že máš "svobodu" hřešit, že máš náklonnost ke hříchu a ke zlému a stále hřešíš a že to tak bude i nadále až nadosmrti a nic na tom nezměníš. A dokonce sis k tomu vymyslel boha, co ti hřích dovoluje, schvaluje, souhlasí s ním a dokonce ti hřích umožňuje.
Je přece obecně známo, že city a pocity (lítost, pocity znechucení, odpor, hněv, nebo naopak sympatie....) ovlivňují zásadním způsobem lidské chování a rozhodování.
Stando, rozhodně je známo, že city velmi zásadním způsobem ovlivňují lidské chování. To je moje osobní a jednoznačná praktická zkušenost ze života a o tom také byl skoro celý můj článek.
Že by zásadním způsobem ovlivňovaly lidský život pocity - a mezi nimi speciálně lítost nad hříchy - to jsem nikdy v životě nezažil ani v praxi neviděl.
Pokud jsi po té vší prezentaci tvého života přeci jen měl nějakou situaci, kdy tě lítost nad hříchy dovedla ke změně, přivítal bych, kdybys konkrétně a jasně napsal, kdy, v čem a jak se to stalo.
Od jakého "počátku"? Od narození, od početí, nebo ještě dřív? Nebo po narození už společně prožívanými chvilkami a událostmi? Jak jsi to měl ty doopravdy?
Tohle bys ale Stando mohl vědět, jestli jsi v ŘKC jen trochu poslouchal, a dával jen o trochu lepší pozor, než když se učil očistec z katechismu nebo když se mluvilo o pravidlech všeobecných sněmů a jejich platnosti.
A nemusel by ses ptát.
Toník
|
]
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Myslivec v Pondělí, 11. říjen 2021 @ 23:16:45 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Cizinec: To tak ale je, že vládnoucí náboženství se snaží zmanipulovat i děti, snažit se je znormovat, získat jako kompars pro jejich divadlo.
Že by zásadním způsobem ovlivňovaly lidský život pocity - a mezi nimi speciálně lítost nad hříchy - to jsem nikdy v životě nezažil ani v praxi neviděl.
Tak to je zvláštní Cizinče že jsi to neviděl ani nezažil, když jsi přitom psal o své katolické minulosti a jinde píšeš o náboženských manipulacích na dětech. Můžeme vynechat tvůj alibisticko-korektní pojem "vládnoucí" náboženství a dosadit správný výraz- katolické náboženství v našich končinách ponejvíce rozšířené, náboženství známé tím, že si svou členskou základnu (gardu) vytváří náboženskou výukou zaměřenou na děti. A kdo tuto výuku zažil, tak ví jak zásadním způsobem ovlivnily jeho život pocity, které se při výuce v dětech záměrně vyvolávají. Začíná to krásnými vánočními pocity z Ježiška, pocity strachu z čerta, pocity z (ne)hříchů a následně pocity z prvního (ne)odpuštění ve zpovědi, ve které se dítě nezpovídá ze hříchů, ale z něčeho co mu natloukli do hlavy. Motorem řk náboženství jsou pocity. Pocity často velmi intenzivní, a to až natolik, že mnohým setřou rozdíl mezi rozlišováním citu a pocitu, což se pak neblaze projeví v jejich mezilidských vztazích. Pocit, respektive příjemný pocit, je pro praktikujícího katolíka chvilkovou odměnou, kterou pociťuje při modloslužebném rauši. Řk náboženství není o víře, nikdy nebylo. Je o pocitech, které nestojí v pravdě. Pravda osvobozuje, neosvobozuje pocit. U pocitu je důležité co ho vyvolalo. Příjemný pocit může mít člověk který dokonal dílo v boží vůli, a příjemný pocit může mít bestiální vrah z utýrané oběti. O příjemném pocitu se dá říct, že je to odměna od duchovní mocnosti které člověk slouží. Nepříjemný pocit může být varováním od Boha přede zlem. Nepříjemný pocit, pocit strachu může být vězením, řetězy pro modloslužebníka, který má nepříjemný pocit ze všeho co přichází od Boha, ze všeho co by ho mohlo osvobodit. Za odporem k pravdě, stojí u modláře pocit strachu. Krásnou víru nám darovanou Bohem, víru ve které jsme poznali jistoty spásy, poznali Krista, který nás nikdy neopustí, Krista ve kterém máme jistotu, že veškerou naši slabost promění ve svou sílu, tak tuto krásnou víru proměnily modlářské pocity na neustálý pocit vlastní slabosti, pocit nejistoty spásy, zneklidňující pocit o možnosti vlastního selhání, pocit dlužníka za spásu platit, sžíravé pocity nevíry, pocity bezradnosti, permanentní pocit opuštěnosti a strachu ze smrti. Copak sis Cizinče ještě nevšiml, že zdejší náboženští fanatici se řídí svými modlářskými pocity a ne logikou?
Stále jsi názoru, že pocity neovlivňují lidské životy? |
]
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Úterý, 12. říjen 2021 @ 06:23:45 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | Stále jsi názoru, že pocity neovlivňují lidské životy?
Myslivče, ne nejsem. To je jen špatné a necelé vyjádření z mé strany, omlouvám se.
Píšu k tématu článku, v jeho kontextu a tím je "Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty?". Píšu tedy k tomuto dotazu.
K tomu také byla moje poznámka:
V náboženství je jistě hodně pocitů a psal jsem o tom i článek. Vím, že se náboženství soustředí hlavně na pocity a o pocitech také lidé z náboženství hodně píší. A viděl jsem mnoho lidí, kteří měli různé pocity, pozitivní i negativní.
Že by ty pocity vedly k opuštění zlé cesty člověka, to jsem neviděl a ani lidé, co o pocitech stále dokola píší, nesvědčí o tom, že by zlou cestu opustili. Naopak svědčí o tom, že na zlé cestě jsou a chtějí tak zůstat až do smrti a nebudou na tom nic měnit. V horším svědčí o tom, že se jim zlá cesta líbí a vyhovuje jim.
Můžeme vynechat tvůj alibisticko-korektní pojem "vládnoucí" náboženství a dosadit správný výraz- katolické náboženství v našich končinách ponejvíce rozšířené
To ne.
Pokud šlo o můj výrok "To tak ale je, že vládnoucí náboženství se snaží zmanipulovat i děti, snažit se je znormovat, získat jako kompars pro jejich divadlo." tak ten se vztahoval k vědeckému náboženství. K náboženské víře v člověka a jeho schopnosti definovat Jedinou Pravou Pravdu a k člověkem vymyšleným bohům typu Evoluce vzniklým personifikací přírody.
Hezký den Cizinec
|
]
]
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Středa, 13. říjen 2021 @ 06:51:52 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | | Tak. To je i moje zkušenost.
To, co nedokážou pocity, byť sebesilnější a hlubší, to dokáže Bůh.
Jestliže se proviníš proti vztahu, nedoprovází nápravu tohoto provinění lítost nad vlastním selháním? Pokud ne, proč se vlastně napravuješ?
Jestliže člověk pozná pravdu, jestliže se napraví jeho život, napraví se rozbité vztahy, situace, cokoliv, určitě to doprovází pocity - většinou to je ale radost až nadšení, vděčnost, ...
Tak jako u každé dobré věci, když se děje něco, co je správné, dostaví se dobré pocity.
Lítost (a strach, beznaděj, rozčarování,..) naproti tomu provází něco, co se děje špatně, co se nepovedlo, co člověk zvoral. Ne to, co se povedlo.
OK, řekněme třeba kult.
Pokud si někdo vytvořil personifikací bohyni Evoluci, co vymyslela, vytvořila, vyvinula, dokázala, nadělila, darovala, přinesla a kde co dalšího dokázala ... a tuhle Evoluci všude násilím prosazuje, tlačí, manipuluje s ní a to jen proto, že nerozumí ději, tak si za něj dosadí nějakou jakoby osobu, říkalo se tomu vždy náboženství.
Ale klidně se může použít jiné slovo - kult, ideologie.
Hezký den Cizinec |
]
Pocit potřebnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Myslivec v Středa, 13. říjen 2021 @ 08:25:55 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Jestliže člověk pozná pravdu, jestliže se napraví jeho život, napraví se rozbité vztahy, situace, cokoliv, určitě to doprovází pocity - většinou to je ale radost až nadšení, vděčnost, ...
Ano, a k tomu doplním. A když člověk pravdu pozná, a následně napraví svůj život, je náprava prvním projevem naplňování boží vůle, projevem toho že člověk vstoupil na cestu v Kristu. To doprovází uvedené pocity jako radost, vděčnost, nadšení, jistota. Je to i jedna z prvních zkušeností ve vztahu víry, ve které získáváme absolutní jistotu v Bohu. No a pak nastane doba po nápravě života, doba ve které se dáváme do služeb Boha, respektive naplňování Jeho vůle. No a za to pak od Boha přichází jeden z nejlepších pocitů, pocit potřebnosti. S pocitem potřebnosti zároveň přichází síla ke službě ve formě nevyčerpatelné energie i motivace k různým alternativám služby.
Náboženští fanatici si pod pojmem naplňování boží vůle představují striktní vyplnění rozkazu ze strany jejich podivného boha generála. Rozkazu povětšinou jim nepřijemného ke kterému se musí sebeznásilňovat a často i úmorně vyčerpávat. Ostatně tuto mylnou představu army boha pěstují gurové, kteří pak vyžadují poslušnost a vojenskou kázeň.
A přitom naplňování boží vůle má většinou mnoho alternativ, je to úžasně svobodné. A pocit potřebnosti je krom výše uvedeného i potvrzením naplňování boží vůle a návěstidlem které potvrzuje správný směr po cestě Krista. |
]
Re: Pocit potřebnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Sobota, 16. říjen 2021 @ 10:29:37 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | | Náprava života - pokud člověk byl na zlé cestě - je mnohem důležitější, než pocity, které nápravu provází. Často se taky bezbožní a zlí lidé staví proti napravování a nápravě života, proti změně k lepšímu, ať už z důvodu vlastní vzpoury, z vlastního charakteru, že si připadají lepší než ti, kdo si život zvorali, nebo z neznalosti či z jiných důvodů - i tady v diskuzi to probíhalo, když jsme si psali o tak silném tématu, jako jsou vztahy v manželství a rozvody a psal jsem o nápravě života.
Když člověk zažije změnu k lepšímu, zažije nápravu, smíření, odpuštění, ať už s lidmi, nebo s Bohem, doprovází to určitě mnoho různých pocitů. Naprostá většina z nich je pozitivní - ale mohou přijít i negativní pocity, třeba lítost ze ztraceného času, který mohli být lidé spolu a nebyli.
Díky za sdílení.
Pro mne byl nejdůležitější pocit pokoj s Bohem. Pokud se to tedy pokoj Bohem dá nazvat pocit - spíše je to stav.
Po letech prožitých v temnotě, depresi a beznaději slzavého údolí byl pokoj s Bohem a smíření určitě to nejdůležitější, co jsem měl možnost s Bohem žít.
To je možné. S tím moc nemám zkušenost.
Určitě, to je i moje zkušenost.
Vždy mne Bůh jasně vedl z otroctví a zlé cesty do svobody. A vždy mne jasně vedl ke svobodě, svobodnému rozhodování. A to i když jsem po něm chtěl, aby rozhodl za mne, řekl mi, jak se rozhodnout, tak mne často v rozhodování nechal a nechal mne rozhodnout. A když se mi rozhodovat ve svobodě nechtělo, postavil mne na místo, kde celý den nedělám nic jiného, že jen rozhoduju. A například v případě cestovní agentury a COVIDu je to docela neveselé rozhodování ;-)
Hezký den Cizinec |
]
Re: Pocit potřebnosti. (Skóre: 1)
Vložil: Myslivec v Pátek, 22. říjen 2021 @ 18:22:22 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Pro mne byl nejdůležitější pocit pokoj s Bohem. Pokud se to tedy pokoj Bohem dá nazvat pocit - spíše je to stav.
Ano, přesně tak, je to stav duše. Pokoj Krista není pocit. Pokoj Krista vyvolává pocity. Ve velkých bolestech dává pokoj Krista jistotu a naději, a říká- jsem s tebou, neboj se. Když je člověk v pohodě, dává mu pokoj Krista právě onu pohodu a radost, která je "nakažlivá" a přenáší se na druhé. Pokoj Krista je duševním stavem konzervativním, je to taková boží květinka trvalka. Na pokoji v Kristu je patrné to, že Kristus si stojí ve svém slovu. Jan 14:27
M7:24, Gal 5:13 Pocit potřebnosti který vychází z poznané a naplňované boží vůle není trvalý, postupně sílí se silou ke službě přicházející od Boha a pak umaluje, ale nikdy úplně nezaniká. Diference intenzity se dá přirovnat k radosti prožívané sólo a radosti prožívané v kruhu dobrých přátel. Pocit potřebnosti dává životu smysl.
- Skutky apoštolů 20, 35 [biblenet.cz]Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere. ‘“
Vždy mne Bůh jasně vedl z otroctví a zlé cesty do svobody. A vždy mne jasně vedl ke svobodě, svobodnému rozhodování. A to i když jsem po něm chtěl, aby rozhodl za mne, řekl mi, jak se rozhodnout, tak mne často v rozhodování nechal a nechal mne rozhodnout. A když se mi rozhodovat ve svobodě nechtělo, postavil mne na místo, kde celý den nedělám nic jiného, že jen rozhoduju.
V mé službě je se parametry k rozhodnutí mění velmi rychle, rozhoduji se většinou rychle operativně. A nebývá to lehké rozhodnutí když musím někoho kvůli větší naléhavosti upřednostnit před jiným. Důvody neupřednostněným samozřejmě sdělím, a oni velmi často a obětavě na svůj vlastní úkor souhlasí s tím, že někdo potřebuje pomoc mnohem naléhavěji a počkají. Hezké pak je, že až na ně přijde řada, tak se vyptávají jak to u těch upřednostněných dopadlo, přejí jim dobro, a přitom je ani neznají. Svým lidským přístupem se pak nepřímo na mé službě podílí. Vidím jak Bůh mezi lidmi mocně působí, tam je církev Krista.
Pokoj Kristův
Myslivec
|
]
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: oko v Úterý, 12. říjen 2021 @ 09:20:10 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Škoda času dál reagovat!
|
]
|
|
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Vota v Pátek, 08. říjen 2021 @ 11:59:04 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | << Ten základní motiv pro opuštění vlastní zlé cesty se jmenuje 𝓿𝔃𝓽𝓪𝓱.
Když si vzpomenu na svůj život, co v něm vedlo ke změně, motiv ke změně, nebo na svědectví lidí okolo mne o tom, jak v jejich životě proběhla změna a co k té změně vedlo, jde tam vysledovat jeden základní motiv: Vztah. Dobrý vztah, osobní vztah k někomu, komu dotyčný věřil, koho znal, žil s ním. Nebo vztah někoho, kdo věřil danému člověku. <<
??? Tedy pokud byste neměl ten vámi definovaný základní motiv, který nazýváte vztahem, ač nevím proč to nejen Vy, Cizinče, tak nazýváte vztahem, pak byste nebyl tedy motivován ke změně? Nic jiného by Vás nevedlo k tomu, abyste opustil svou zlou cestu?
Vztah, znamená k někomu se(be) vztáhnout. Natáhnou ruku k někomu, spojit se tedy s ním, stát se jedním s ním.
No a z toho jasně vyplývá, že nemusím mít k dané osobě ten Vámi definovaný vztah, který máte s těmi, které znáte, se kterými máte dobré vztahy, komu věříte, kdo věří Vám či s kým žijete.
Stačí se(be) do druhého vcítit, do jeho situace, aby člověk pocítil onu lítost nad tím, co zlého učinil. Ne nad sebou, ne nad druhým, ale nad tím, co zlého udělal komukoliv, nejen tomu, ke kterému máte Vámi definovaný vztah. A bez tohoto vztahu, o kterém píšu já, není té lítosti, bez politování toho, co zlého člověk udělal, nemá ani potřebu nápravy. To o čem píšete Vy, to jsou motivy k nápravě dost sebestředmé. A protože to tak s lidmi prostě bývá, vzniká nutnost potřeby Vámi definovaného vztahu. Nicméně opravdu toto není to nejlepší a ani cílem. Cílem je konat dobré. A k tomu je tu zase ten mnou definovaný vztah, který není závislý na podmínkách vámi definovaného vztahu.
PS: V náhledu se mi příspěvek zobrazuje celý ve ztučnělém písmu, ač klikám na tlačítko B jak klikám ;) Sorry
|
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Neděle, 10. říjen 2021 @ 09:09:15 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ |
Tedy pokud byste neměl ten vámi definovaný základní motiv, který nazýváte vztahem, ač nevím proč to nejen Vy, Cizinče, tak nazýváte vztahem, pak byste nebyl tedy motivován ke změně? Nic jiného by Vás nevedlo k tomu, abyste opustil svou zlou cestu?
Voto, lásku mezi manželi, pouto mezi rodiči a dětmi, přátelství mezi lidmi, víru někomu, ale i nenávist a další věci nazývám vztah, protože se to tak obvykle nazývá. Je to význam toho slova "vztah" mezi lidmi.
K otázce - nevím. Cobypokudby nedokážu odpovědět.
Vztahy jsem měl v životě vždy, vždy mne vedly ke změně zlé cesty. Kdybych neměl rodiče, prarodiče, kamarády, kdybych nežil s Bohem, neměl manželku a žádné vztahy s lidmi, je možné, že bych neměl motiv ke změně.
Často to tak bývá, když sleduju lidi, co už na světě ztratili všechny své blízké, že už nemají motiv ke změně a jsou někde pod mostem ve špatné situaci. Je klidně možné, že bych na tom byl podobně.
Ale je taky možné, že by mi zbylo kousek zdravého rozumu a ten by mne ke změně vedl. Nebo by mi někdo pomohl, byl příkladem, i když bych k němu neměl vztah.
Vztah, znamená k někomu se(be) vztáhnout. Natáhnou ruku k někomu, spojit se tedy s ním, stát se jedním s ním.
Také, ale ne nutně.
I k učitelům ve škole mají děti vztah a učitelé k dětem a nestanou se jedním spolu. Jsou různé vztahy, různě silné, různě hluboké, různě trvající.
No a z toho jasně vyplývá, že nemusím mít k dané osobě ten Vámi definovaný vztah, který máte s těmi, které znáte, se kterými máte dobré vztahy, komu věříte, kdo věří Vám či s kým žijete.
To nevím, jak to z toho vyplývá, ale určitě nemusíte.
Stačí se(be) do druhého vcítit, do jeho situace, aby člověk pocítil onu lítost nad tím, co zlého učinil.
Klidně může být. Ale není to nutné.
Jsou lidé, kteří cítí lítost od přirozenosti, je to jejich hlavní emoce. Litují kde čeho a pořád. Říká se jim melancholici. Nepotřebují se ani vciťovat do druhých, aby pocítili lítost nad tím, co zlého učinili. Jde jim to "samo". A lítost cítí nad kdečím dalším.
A pokud jde o zlé skutky: Myslím, že je přirozená a dobrá záležitost stvoření, že člověk cítí lítost nad tím, že něco zlého udělal. Že to tak Bůh stvořil. A že člověk musí být narušený, když necítí lítost nad tím, co zlého udělal a musí se vciťovat, aby cítil lítost nad tím, co zlého udělal. Že takový člověk potřebuje nápravu i v lítosti, aby cítil lítost přirozeně.
A bez tohoto vztahu, o kterém píšu já, není té lítosti, bez politování toho, co zlého člověk udělal, nemá ani potřebu nápravy.
Pak je mi takového člověka líto a je to škoda.
To o čem píšete Vy, to jsou motivy k nápravě dost sebestředmé.
To je možné, že pro vás jsou vztahy soběstředné.
A vše z toho, co popisuji jako motiv pro změnu, je pro vás soběstředné jako motiv pro nápravu? Vztahy mezi lidmi, mezi rodiči, dětmi, manželi, výchova v rodině, víra, osobní příklad, Boží slovo či Boží moc jsou pro vás tedy také soběstředné motivy pro změnu?
A protože to tak s lidmi prostě bývá, vzniká nutnost potřeby Vámi definovaného vztahu.
Je možné, že to tak máte, tedy opačně než popisuji v článku a než mám zkušenost. To byste musel popsat blíže, co konkrétně žijete, jaké nutnosti potřeby vztahu máte.
Já mám v této věci zkušenost opačnou než píšete a také ji popisuji podrobně v článku - ze vztahu lidí či ze vztahu s Bohem vzniká potřeba změny, vztahy lidí a vztahy s Bohem jsou motivem ke změně člověka i jeho cesty. Vzniká potřeba změny nejen ve zlém, ale často i v jiných věcech.
Proto lidé, kteří žijí ve vztahu, mají motiv ke změně a mění svůj život.
Nicméně opravdu toto není to nejlepší a ani cílem. Cílem je konat dobré. A k tomu je tu zase ten mnou definovaný vztah, který není závislý na podmínkách vámi definovaného vztahu.
To máme pak opět jiné cíle.
PS: V náhledu se mi příspěvek zobrazuje celý ve ztučnělém písmu, ač klikám na tlačítko B jak klikám ;) Sorry
Jo, to mi taky dělá. Editor GS je hodně ořezaný a často ne úplně funkční. To určitě není důvod na omlouvání...
Hezký den Cizinec
|
]
|
|
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Myslivec v Středa, 13. říjen 2021 @ 09:05:00 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | - Jak jste to měli vy, pokud jste v životě zažili nějakou změnu v dobrém? Co pro vás bylo motivací, jaký podnět vedl ke změně života? Co vás vedlo k opuštění vlastní zlé cesty?
Popsal jsi v článku mnoho alternativ vedoucí ke změně, nápravě života. A aby každá z těch proměň nestála jako dům na písku, ale stála na skále, musí stát na poznané pravdě která osvobodila otroka hříchu.
A jak tomu bylo u mne, přesně podle slov Krista. Osvobodila mne poznaná pravda a pak to šlo podle různých alternativ které uvádíš v článku.
- Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“
- Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?“
- Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.
|
Re: Znáš snad nějaký motiv pro opuštění vlastní zlé cesty? (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Sobota, 16. říjen 2021 @ 10:33:38 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) )http://www.cizinec.com/ | | Tak, to je základní změna života, obrácení člověka, odvrácení od zlého. Ta se děje Božím slovem, Boží pravdou, která má moc zasáhnout člověka v nitru, proniknout až na rozhraní duše a ducha, nepůsobí jen povrchně na pocity člověka.
Živé Boží slovo, Boží pravda, je určitě nejmocnější motiv k opuštění zlé cesty člověka.
Hezký den Cizinec |
]
|
|
|
|
