Grano Salis - Svatost a nepravost

poslal Nepřihlášený

Svatost. Co to vlastně je? Něco čeho dosáhne za pozemského života málokdo? Něco co je jako zlatá medaile za celoživotní asketismus a utrpení? Něco co si musí člověk musí zasloužit heroickými výkony při spolupráci s Bohem?

Tak mi katolicismus pojem svatost presentoval, tak mne naučili v katolicismu pojem svatost chápat, chápat ne-pravým způsobem. Je mnoho katolických nepravostí. Z těch největších nepravostí jsou to nepravosti o svatosti a hříchu.

Katolická nepravost o hříchu uvede člověka v omyl, že prý po celý život je neustále kajícím se hříšníkem. Nepravost o hříchu zamezuje očistnému působení Krista, a kajícný hříšník pak zůstává stále po celý svůj život hříšníkem.

Katolická nepravost o svatosti uvede člověka v omyl, že svatost je mu nedosažitelná kvůli tomu, že je neustále kajícím se hříšníkem. A protože je hříšník neustále kajícím se hříšníkem, tak se musí ještě více snažit aby svůj hřích přemohl stále vyšší intenzitou pokání. Nepravost o svatosti uvedla hříšníka v omyl, když mu vsugerovala, že si svatost musí zasloužit svým pokáním a záslužnými bohu libými skutky.

Tyto dvě nepravosti o hříchu a svatosti jsou strašlivou pastí, ve které jsem po mnoho let vězel. Do této pasti jsem byl chycený při dětské náboženské výuce. Dětem se tyto nepravosti vtloukají do hlav velmi snadno, a výsledkem toho je poškození vztahu s Kristem, či neschopnost tento vztah navázat, žel u někoho až na celý život.

Co to tedy svatost je.

Svatost je přirozená vlastnost lidského ducha. Není to nic neobvyklého, ani zvláštního. Jako svaté nás Bůh stvořil, jako svaté nás chce.

Hřích svatost bere. Hřích nese smrt. Hřích je nepřirozený. Hříšnost lidskému duchu nepřísluší.

Smrt ustanovil Bůh, protože si hřích nepřeje, protože si nepřeje hříšnost která porušuje svatost.

Pro člověka je nemožné aby sám sebe zbavil hříchu, aby sám opět nabyl přirozené svatosti.

Hříšník potřebuje někoho, kdo z něho hřích sejme, kdo za něj ponese jeho hříšnost, kdo mu navrátí svatost, a kdo ho bude posilovat v jeho slabosti aby znovu nehřešil.

Ten někdo již přišel. Je to Ježíš Kristus Spasitel. Mnohá apoštolská a nejenom apoštolská svědectví svědčí o tom, že Kristus z nás hřích snímá, že za naši hříšnou slabost nám dává svou sílu, očišťuje nás od nepravostí a tím nás činí svatými. Působením Krista se náš lidský duch opět stane přirozeně svatým. A to jestli svatým napořád záleží na tom komu a čemu nasloucháme.

Pokud neustále odevzdáme Kristu každou naši hříšnou slabost, tak selhání již možné není. Pokud však neodevzdáváme Kristu všechnu naši hříšnou slabost, tak selhání možné je, přesněji řečeno je velmi pravděpodobné. Ale i po takovém selhání je stále možný proces pokání, odpuštění, očištění. Odevzdávání hříšných slabostí Kristu se nenaučíme ze dne na den. Je to proces sebepoznání a postupného získávání zkušeností ve vztahu s Kristem. A je to samozřejmě taky o víře, která se každou zkušeností prohlubuje, a mezi tyto zkušenosti patří zkušenost kterou jsem nikdy v katolicismu neměl.

Je to zkušenost s tím, že Kristem zahlazený hřích je skutečně zahlazený, a že jeho následky se promění v pozitivum, a že za odevzdanou hříšnou slabost Kristu dostávám od Krista sílu, která zcela zamezuje působení nepravosti vedoucí k hříchu, tím že navždy odstraňuje nepravost samou. Po odstranění nepravosti na původním místě nepravosti začne působit Kristus. Takto to v těch našich chrámech Ducha funguje, respektive může fungovat. Buď se v nějaké oblasti řídíme nějakou nepravostí, anebo se řídíme Kristem. Obojí se vylučuje. Nelze naráz naslouchat nepravosti o věčně kajícím se hříšníku a přitom naslouchat Kristu který nám ve své milosti navrací svatost.

Není těžké ve víře od Krista přijmout odpuštění a očištění navracející svatost ducha.

Těžké je najít sám v sobě nepravost, nepravost která se usídlila na místě Boha, nepravost které nasloucháme namísto Boha, nepravost která nám svatost bere a tím že nám naši svatost bere nás vzdaluje od Boha.

Není lehké najít nepravost v sobě samém, nepravost která se mistrně zakamuflovala abychom ji těžko hledali. Nepravost se však dá zpětně vystopovat. Každá nepravost nám v životě způsobuje nějaký problém. Třeba to, že se někdo považuje za neustále kajícího se hříšníka. Při cestě do svého duchovního nitra, může ve světle pravdy Ducha věčně kající se hříšník uvidět tu mistrně zakamuflovanou ne-pravost, která mu namísto Boha lživě tvrdí aby se pořád jenom kál, a že jeho pokání je stále nedostatečné na to aby mu Kristus navrátil svatost.

Kdo sám v sobě poprvé objeví nějakou nepravost, záhy na to objeví i další nepravosti a KAŽDÉ této nepravosti se může rychle zbavit.

1. Janův 1, 9Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Na tomto výroku je patrné že Kristus nám odpouští a očišťuje nás (průběžně). Ne, že jednou provždy nás očistil a basta. Kristus očišťuje od každé nepravosti se kterou se na něho obrátíme, a očišťuje v daném "sektoru naší hříšnosti" tak, že se daný hřích už nikdy neopakuje. Něco takové jsem v katolicismu nikdy nezažil. Vyznané hříchy ve zpovědnici se zakrátko vrátily. Nebyly zahlazené následky hříchu, ani katolická zpověď neodstranila NEPRAVOST která hřích způsobovala. A já musel neustále bojovat s něčím, co mělo být dávno pryč, a vést marný boj jako neustále kající se hříšník.

Pokud je zde nějaký katolík, který se vyznáním nějakého hříchu ve svátosti smíření hříchu nadobro zbavil a to tak, že se mu tento konkretní hřích již nikdy nevracel, a zbavil se přitom i všech hříšných sklonů k tomu konkrétnímu hříchu, tak ať zde o tom podá svědectví. Já doposud neznám nikoho, a nefungovalo to ani u mne.

Oproti tomu Bohu vyznané hříchy v prosbě za odpuštění ve Jménu Kristově, s hříšnou slabostí odevzdanou Kristu, se již nikdy nevrací.

A nyní mám otázku.

Mám se vrátit tam, kde je boj s hříchem vysilující marností a hříšník je pořád kajícím hříšníkem, anebo mám zůstat tam, kde se vyznaný hřích skutečně odpouští a hříšník se očišťuje, hřích se nevrací a nepravost vedoucí k hříchu nadobro zmizí?

Která volba je lepší?

Vrátit se k "jedinému pravému" svátostnému humbuku, který duněním zastírá to, že nic z toho co hlásá nikdy nefungovalo a nefunguje, který je zdrojem vší nepravosti?

Anebo mám zůstat tam, kde to o čem apoštolové svědčí skutečně funguje, a to všude kde je třeba, bez vyzdobených kostelů, bez dunění varhan a velkohubých prázdných slov, kde to funguje jenom na tom prostém a opomíjeném základě víry v Osobu našeho Spasitele Ježíše Krista, kterému za všechno děkuji.

Píšu o tom co jsem zažil a žiji.

Myslivec

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace