Posadili jsme se tam na lavičku. V reproduktorech byla slyšet hudba a všechny projevy z kostela. Pan farář měl velmi pěkné kázání. Žádné politické štvaní, ale mířil k lidskému srdci. Vedle nás na další lavičce seděl mladý hubený tatínek a v náručí měl asi šestiletého synka. Vedle něho asi devítiletá dcerka. Skromné oblečení svědčilo o tom, že pro rodinu smyslem života rozhodně není bohatství a hon za penězi. A právě o tom kázal pan farář. Sledoval jsem neúplnou rodinu a brzy pochopil, proč  tatínek nešel dovnitř kostelíčka. Synek byl  totiž neklidný a jeho hlasité projevy ukazovaly spíše na syndrom dítěte s autistickou poruchou. Když pan farář vyzval, aby dopředu si přišly děti pro pastelky a obrázky, vyzval tatínek svoji  dcerku, aby vběhla dovnitř . S radostí se vracela  a přinášela dvoje pastelky  a omalovánky. Sedla si na kolena, na lavičce omalovánky a soustředěně je vymalovávala. S bratříčkem to bylo horší. Obdivoval jsem  trpělivost tatínka, se  kterou synka při záchvatu afektu přitiskl k sobě a laskavě hladil po hlavičce.  Synek se  tím aspoň na chvilenku zklidnil. 

        Když zazněla z kostela modlitba, tatínek hlasitě  ji odříkával. Postavil se a my jsme pochopili, že tohle se sluší, a postavili jsme se také.  Ke konci bohoslužby pak následovala další a poslední modlitba. Tentokrát si tatínek klekl, dcerka také a také  modlili se v kleče. Stojící synek se přitulil k tatinovi  a opíral se o něj.       

    Stáli jsme vedle podobně jako ostatní kolem v ambitu. Neklekl jsem a manželka by asi s nemocným kolenem to ani nezvládla. Vyhrkly mi slzy do očí. Cítil jsem obrovskou úctu k tomuto muži. Uvědomil si i jeho bolest nad nemocným synkem a přitom, ten člověk je Bohu tak vděčný. Jak jsem proto němu duchovně slabý??!! A myslím si, že mnozí mladí manželé s dětmi šli na bohoslužbu právě proto, aby jako tento otec Bohu za vše poděkovali.   Ke konci bohoslužby pan farář vyzval přítomné, aby si podali ruce  a popřáli pokoje.On i jeho dcerka se obrátili napřed k nám a vzájemně jsme si popřáli. Když pak tatínek se synkem v náručí a s dcerkou odběhli dovniř k svatému přijímání, vydali jsme se manželkou k odchodu. Na lavičce zůstaly  na tu malou chvíli opuštěné omalovánky, pastelky a svetřík tatínka. Manželka navrhla. Položíme jim sem naši tabulku čokolády, co jsme měli na cestu.   

   Odcházíme pomalu  z kopce do údolí.  Bolí nohy, ale i něco v srdci. Přemýšlím a cítím se něčím vinen. Nekatolíci včetně mne často si pyšně myslí, že jsou duchově dál a setkal jsem se i s pohrdáním  s katolickými věřícími. Ale tohoto katolíka, i když ho vůbec neznám,  si vážím a všech takových lidí a takové víry. Tito lidé s takovou vírou se určitě nechovají tak, jako štváči  z církve českobratrské. Dostal jsem od Boha lekci.