poslal Frantisek100 V neděli se nám
přihodila zvláštní věc. Po několika letech jsme navštívili poutní kostelíček, kde jsme měli před
čtyřiceti šesti léty svatbu. Cesta z údolí
do kopečku nás vyčerpala. Ale na konci cesty již mezi stromy svítily bílé zdi kostelíčka.
Zaslechli jsme i začátek církevní pobožnosti, která zněla z reproduktorů na
kostele. Kolem parkovalo mnoho automobilů a překvapilo nás, kolik mladých
rodičů s dětmi mířilo na bohoslužbu. Vešli jsme vstupní brankou do nádvoří. Vedle
seděli dva mladí bezdomovci. Pozdravili nás, ale nežebrali.
Prostor okolo
kostela obklopují zastřešené, dovnitř otevřené chodby, tzv. ambity,
s osmibokými kaplemi v rozích, které jsou stejně jako na kostele
zakončeny kopulemi s cibulovitými báněmi. Věží je v areálu celkem
deset a každá nese svůj zvon, jejichž chorál tvoří neodmyslitelnou zvukovou
kulisu místa. Kostelíček byl plný a lidé
stáli či seděli i v ambitech.
Posadili jsme se tam na lavičku. V reproduktorech
byla slyšet hudba a všechny projevy z kostela. Pan farář měl velmi pěkné
kázání. Žádné politické štvaní, ale mířil k lidskému srdci. Vedle nás na další
lavičce seděl mladý hubený tatínek a v náručí měl asi šestiletého synka. Vedle
něho asi devítiletá dcerka. Skromné oblečení svědčilo o tom, že pro rodinu
smyslem života rozhodně není bohatství a hon za penězi. A právě o tom kázal pan
farář. Sledoval jsem neúplnou rodinu a brzy pochopil, proč tatínek nešel dovnitř kostelíčka. Synek byl totiž neklidný a jeho hlasité projevy
ukazovaly spíše na syndrom dítěte s autistickou poruchou. Když pan farář
vyzval, aby dopředu si přišly děti pro pastelky a obrázky, vyzval tatínek svoji
dcerku, aby vběhla dovnitř . S radostí se
vracela a přinášela dvoje pastelky a omalovánky. Sedla si na kolena, na lavičce
omalovánky a soustředěně je vymalovávala. S bratříčkem to bylo horší. Obdivoval
jsem trpělivost tatínka, se kterou synka při záchvatu afektu přitiskl k
sobě a laskavě hladil po hlavičce. Synek
se tím aspoň na chvilenku zklidnil.
Když zazněla z
kostela modlitba, tatínek hlasitě ji
odříkával. Postavil se a my jsme pochopili, že tohle se sluší, a postavili jsme
se také. Ke konci bohoslužby pak
následovala další a poslední modlitba. Tentokrát si tatínek klekl, dcerka také
a také modlili se v kleče. Stojící synek
se přitulil k tatinovi a opíral se o
něj.
Stáli jsme
vedle podobně jako ostatní kolem v ambitu. Neklekl jsem a manželka by asi s nemocným
kolenem to ani nezvládla. Vyhrkly mi slzy do očí. Cítil jsem obrovskou úctu k
tomuto muži. Uvědomil si i jeho bolest nad nemocným synkem a přitom, ten člověk
je Bohu tak vděčný. Jak jsem proto němu duchovně slabý??!! A myslím si, že
mnozí mladí manželé s dětmi šli na bohoslužbu právě proto, aby jako tento otec
Bohu za vše poděkovali.
Ke konci bohoslužby pan farář vyzval přítomné, aby si podali
ruce a popřáli pokoje.On i jeho dcerka
se obrátili napřed k nám a vzájemně jsme si popřáli. Když pak tatínek se synkem
v náručí a s dcerkou odběhli dovniř k svatému přijímání, vydali jsme se
manželkou k odchodu. Na lavičce zůstaly na tu malou chvíli opuštěné omalovánky, pastelky
a svetřík tatínka. Manželka navrhla. Položíme jim sem naši tabulku čokolády, co
jsme měli na cestu.
Odcházíme pomalu z kopce do údolí. Bolí nohy, ale i něco v srdci. Přemýšlím a
cítím se něčím vinen. Nekatolíci včetně mne často si pyšně myslí, že jsou
duchově dál a setkal jsem se i s pohrdáním s katolickými věřícími. Ale tohoto katolíka, i
když ho vůbec neznám, si vážím a všech
takových lidí a takové víry. Tito lidé s takovou vírou se určitě nechovají tak,
jako štváči z církve českobratrské.
Dostal jsem od Boha lekci.