poslal Nepřihlášený SPASENÍ
Spasení je otázkou lidského myšlení.
Bůh již člověka spasil dokonale skrze jediného člověka, není k tomu ostatními lidmi potřeba nic dodávat, ani doplňovat. Kdo si myslí, že ano, ten se plete, a tak sám u sebe není spasen, protože o Božím spasení nepřemýšlí v Božím světle, ale ve tmě lidského myšlení. Spasení a jeho dokonalost je pouze ve světle myšlení Ducha.
Protože se lidé tomuto světlu brání, tak si vytvořili velmi složitý systém, jak může být člověk spasen.
Žádný lidský systém, kterému se nejvíce daří v náboženských spolcích lidí, nemůže člověka spasit, ale může mu zabránit vejít do již uskutečněného spasení člověka Bohem.
2.Korintským 5,19
,,Bůh v Kristu uzavřel se světem mír! Přestal lidem počítat viny a zprávu o tom smíření svěřil nám."
Vinu si člověk připisuje sám, a tak se snaží očistit svým dobrým chováním, čemuž říká "budování charakteru", a svými dobrými skutky. Mnoho lidí nepochopilo Boží spasení, a tak nevědí, že člověk nemá ve své moci dobré skutky, ani své, ani Boží. Snaží se tedy, dalo by se říci, zbytečně.
Není to však zbytečně, protože to vede k poznání vlastní slabosti konat jakékoliv dobro.(Římanům 7,18-19)
2.Petr 3,9
,,Pán neotálí splnit svůj slib, jak si někteří myslí, ale prokazuje vám svou trpělivost. Nechce totiž, aby někdo zahynul, ale aby všichni došli k pokání."
Pokání zde zmíněné je v řeckém originálu Bible slovem metanoja, to je doslovně česky změna myšlení.
O nezměněném a změněném myšlení existuje výstižný vtip, zde je:
,,Muž přichází k příslovečné nebeské bráně a neví, co má udělat. "Mám prostě vejít?" ptá se v duchu. Svatý Petr, který má v takových příbězích zřejmě vždycky službu, si všimne zmatku na mužově tváři, přijde k němu a zeptá se, jestli nepotřebuje pomoci. "Nejsem si jist, co mám udělat," řekne muž. "Mám jít prostě dovnitř?" "To záleží," odpoví s úsměvem Petr. "To záleží?" Muže to překvapí. "A na čem?" "Záleží na tom, kolik jsi nasbíral bodů," vysvětluje Petr. "Bodů? Já potřebuji nějaké body? A kolik jich musím mít?" "Sto." "Sto? To nemůže být tak těžké," pomyslí si muž. Určitě dám dohromady sto bodů. Znovu se obrátí k Petrovi. "Takže... Posledních patnáct let jsem každou sobotu večer sloužil ve vyvařovně a pomáhal rozdávat polévku chudým..." Uvádí to s nadějí a slova znějí spíše jako otázka než konstatování. "To je skvělé!" zvolá Petr. "Dám ti bod." "Jeden bod?" Muž šokovaně hledí na Petra, který nadšeně přikyvuje. V tu chvíli si muž uvědomí, že to nebude tak snadné. "Tak tedy, " váhá "pětatřicet let jsem byl pastorem. dělal jsem všechno, co to ode mě vyžadovalo. Kázal jsem, oddával, poskytoval poradenství, sloužil na pohřbech..." Petr se zachmuří. "Tak to nevím..." "Prosím tě, Petře, pětatřicet let..." Petr chvíli tiše přemýšlí a pak se usměje. "Dobře, dám ti za to bod!" Teď je muži jasné, že má problém. Celý jeho život je v podstatě shrnut do dvou bodů, přičemž ještě devadesát osm ještě zbývá. Zahlédne nějaký pohyb. Pohlédne přes cestu a spatří muže, který žil ve stejném městě, v němž on sám sloužil jako pastor. Moc dobře ho neznal. Byl to typ člověka, který chodil na bohoslužbu jen na Vánoce a Velikonoce. Pamatoval si však, že muž měl ve městě kavárnu nebo v ní pracoval. Vždycky byl milý, ale nikdy se do křesťanské komunity moc nezapojoval. Muž se k jeho překvapení usmál, zamával a bez zaváhání rovnou prošel nebeskou bránou. "Cože?" vykřikl pastor a obrátil se na Petra. "Chceš mi říct, že ten člověk dosáhl sto bodů? Petr se rozesmál. "To ne, ale on tu hru prostě nehraje."
Tento vtip nádherně a výstižně popisuje nezměněnou mysl člověka a změněnou mysl člověka.
Ten první člověk prostě nevěděl zdali může vejít, jestli je toho hoden, nebo ne. Porovnával to podle toho, jak žil a co dělal. On nevěděl, že žádný člověk na celém světě, v celé historii země hoden není.
Nevěděl, že na projití nebeskou branou potřebuje jedinou vstupenku.
Tou vstupenkou je víra v to, co udělal Ježíš na kříži, nic víc, nic jiného.
Ten druhý člověk z toho vtipu to věděl a byl si tím jist, a tak bez sebemenšího zaváhání prošel.
Co je na tom krásné, nikdo ho nezastavil.
A nikdo nezastaví projít nebeskou branou toho, kdo má tuto vstupenku, kterou je bezvýhradná víra v Ježíšovu oběť na kříži, která přebohatě stačí na to, aby člověk prošel bez sebemenšího zaváhání.
Nikdo totiž nezastavoval ani toho prvního člověka, on se zastavil sám, protože si nebyl jist sám sebou, a to se stalo proto, že měl ve své mysli náboženské myšlení, to je myšlení vlastních dobrých skutků, jako vstupenku na projití nebeskou branou.
Každý člověk, který chce projít nebeskou branou s touto vstupenkou, se před branou zastaví, protože žádný lidský skutek, ani charakter nedává člověku jistotu, že může projít.
Ten člověk mohl klidně projít, nic a nikdo mu v tom nebránil, jen jeho svědomí jej obviňovalo, že asi není dost dobrý na to, aby prošel branou.
Dneska žije mnoho lidí, kteří by mohli klidně a bez výčitek projít nebeskou branou do nebe, nikdo by je nezastavil, ale oni nevědí, že můžou, protože nehledí na Ježíše trpícího na kříži za ně, ale hledí na sebe a na svou nedostatečnost.
Sami sebe, skrze svou vůli a svou neobrácenou mysl, zastavili před vstupem do nebeského království.
Boží vůle skrze oběť Ježíše Nazaretského otevřela doširoka vstup do Božího království každému, kdo věří, že může vejít bez svých zásluh.
A tak ten první člověk z toho vtipu bude stát skoprnělý svou nedokonalostí před nebeskou branou tak dlouho, dokud nepochopí, že jediná vstupenka do ráje je víra v Ježíše a jeho dobré skutky.
Jan 14,13-14
,,O cokoli poprosíte v mém jménu, to udělám, aby byl Otec oslaven v Synu. Když mě budete o něco prosit v mém jménu, já to udělám.“
O tom druhém člověku z toho vtipu je napsáno v písmu:
Židům 10,19-23
,,Nová a živá cesta
Bratři, díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest své tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem, a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou.
Držme se neochvějné naděje, kterou vyznáváme – vždyť Ten, který dal zaslíbení, je věrný." O tom velikém knězi a jak to jeho kněžství působí je zde:
Židům 7,11-28
Lepší kněžství
,,Kdyby levitské kněžství vedlo k dokonalosti (kvůli níž byl lidu dán Zákon), proč by ještě bylo potřeba, aby povstal jiný kněz podle Melchisedechova řádu, a nebyl jmenován podle Áronova řádu? Se změnou kněžství ovšem nutně nastává i změna Zákona. Ten, o kom se tu mluví, přece patří k jinému pokolení, z něhož nikdy nikdo u oltáře nesloužil. Jak známo, náš Pán pochází z Judy, a ohledně toho pokolení se Mojžíš o kněžích vůbec nezmínil.
Je tedy nade všechnu pochybnost zřejmé, že nastupuje jiný kněz, podobný Melchisedechovi, ne podle tělesných pravidel Zákona, ale podle moci nesmrtelného života. Jak dosvědčuje Písmo:
„Jsi knězem navěky
podle řádu Melchisedechova.“
Tím se ruší to staré přikázání jako nedostatečné a neúčinné (Zákon přece nikoho k dokonalosti nepřivedl) a zároveň se zavádí něco lepšího: naděje, která nás přibližuje k Bohu.
A navíc, nestalo se to bez přísahy. Oni se totiž stávali kněžími bez přísahy, on však skrze přísahu. Bylo mu přece řečeno:
„Hospodin přísahal a nebude litovat:
Jsi knězem navěky.“
A tak se Ježíš stal ručitelem mnohem lepší smlouvy.
A dále: levitských kněží muselo být mnoho, protože jim smrt bránila zůstat v úřadu, ale jeho kněžství je trvalé, protože žije navěky. Proto také může dokonale spasit ty, kdo skrze něj přistupují k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval.
Přesně takového velekněze jsme potřebovali! Je svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad sama nebesa. Nemusí jako tamti velekněží denně obětovat nejprve za své vlastní hříchy a potom za hříchy lidu, neboť to udělal jednou provždy, když obětoval sám sebe. Zákon ustanovuje za velekněze lidi, kteří mají své slabosti, ale slovo přísahy, jež přišla po Zákonu, ustanovuje Syna, který je dokonalý na věky."Kdo v něho věří, je dokonalý v něm a s nim na věky, bez svých-tělesných dobrých skutků.
Jan 17,20-24
,,Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo. Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět věřil, že jsi mě poslal. Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.
Otče, chci, aby ti, jež jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval před stvořením světa." Věřím, že Otec vyslyšel tuto Ježíšovu modlitbu, a tak jsem již nyní tam, kde je Ježíš.
Židům 10,1-23
,,Konec všech obětí
Zákon je pouhým stínem dobra, jež mělo přijít, nikoli jeho skutečným obrazem. Neustálé každoroční obětování přece nikdy nemůže ty, kdo je přináší, přivést k dokonalosti. (Jinak by je účastníci této bohoslužby už dávno přestali přinášet, protože by byli jednou provždy očištěni od hříšného svědomí.) Těmito oběťmi se ale hříchy jen každoročně připomínají; krev býků a kozlů přece nemůže hříchy nikdy odstranit.
A proto Kristus, když přichází na svět, říká:
„Oběti ani dary sis nepřál,
místo toho jsi mi tělo připravil;
zápaly a oběti za hřích neoblíbil sis.
Tehdy jsem řekl: Zde jsem, Bože,
jako je o mně v Knize napsáno,
přicházím konat vůli tvou.“
Nejprve řekl: „Oběti ani dary, zápaly ani oběti za hřích“ (jež se obětují podle Zákona) „sis nepřál a neoblíbil,“ a potom dodal: „Zde jsem, abych konal tvou vůli.“ Tak ruší to první, aby ustanovil to druhé. A to je ta vůle, v níž jsme jednou provždy posvěceni skrze obětování těla Ježíše Krista.
Každý kněz denně pokračuje v bohoslužbě, při níž znovu a znovu přináší stejné oběti, které nikdy nemohou odstranit hříchy. Kristus však obětoval za hříchy jedinou oběť a usedl navždy po Boží pravici. Od té doby čeká, až mu budou nepřátelé položeni k nohám, neboť jedinou obětí přivedl ty, které posvěcuje, k věčné dokonalosti.
Totéž nám dosvědčuje i Duch svatý. Nejdříve totiž říká:
„Toto je smlouva, kterou s nimi
po těch dnech uzavřu, praví Hospodin:
Své zákony vložím do jejich srdce
a vepíši jim je do mysli,“
a potom dodává:
„Už nikdy nevzpomenu
na jejich hříchy a zločiny.“
Tam, kde jsou hříchy odpuštěny, nejsou už za ně potřeba oběti.Nová a živá cestaBratři, díky Ježíšově krvi teď máme svobodný přístup do té pravé svatyně tou novou a živou cestou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest své tělo. Máme také velikého kněze nad Božím domem, a proto přistupme s opravdovým srdcem, v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od špatného svědomí a s tělem omytým čistou vodou.
Držme se neochvějné naděje, kterou vyznáváme – vždyť Ten, který dal zaslíbení, je věrný. Ten člověk, který projde branou s vědomím svých skutků, že jsou dobré, ten bude vyhozen ven, kde je tma, pláč a skřípění zubů. (Matouš 22,1-13)-(Zj.20,12, protože:
Zjevení 19,7-8 a Římanům 3,23-24
,, Radujme se, a veselme se, a chválu vzdejme jemu. Neboť jest přišla svadba Beránkova, a manželka jeho připravila se. A dáno jest jí, aby se oblékla v kment čistý a stkvoucí, a ten kment jsouť ospravedlňování svatých."
,,Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva. Jsou však zdarma ospravedlňováni jeho milostí, skrze vykoupení v Kristu Ježíši"
