Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Igor.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 9, článků celkem: 16224, komentáře < 7 dní: 379, komentářů celkem: 399214, adminů: 60, uživatelů: 5084  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 27 návštěvník(ů)
a 4 uživatel(ů) online:

oko
cizinec
Akuzativ
Willy

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
109601554
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: O univerzální spáse podle sv. Izáka Syrského
Vloženo Středa, 29. květen 2019 @ 18:19:04 CEST Vložil: Tomas

Ekumenismus poslal Nepřihlášený

Poslední příspěvek uživatele Leonet mi připomněl učení Izáka Syrského, jednoho z největších světců raně křesťanského Blízkého východu. Žil v 7. století, narodil se v Kataru, ale většinu života prožil v Iráku, kde byl krátce biskupem v Ninive, a pak v západním Íránu (podle jiného pramene v Egyptě). Náležel k Církvi Východu, která vyznává diofyzitismus (nestorianismus), ovšem Izák tuto nauku vyznával v její umírněné podobě, takže byl přijatelný i pro ortodoxii a je uctíván a respektován i v pravoslaví.   Posílám sem část svých výpisků o Izákově teologii, jejich zdrojem je Ilarion Alfejev: IZÁK SYRSKÝ A JEHO DUCHOVNÍ ODKAZ. Духовный мир преподобного Исаака Сирина, The Spiritual World of Isaac the Syrian, (1. vyd. 2000, český překlad podle 2. vyd. Sankt-Peterburg 2002), Červený Kostelec 2010.

BŮH JE LÁSKA     „Myšlenka o Bohu-Lásce dominuje Izákovu myšlení, je základním pramenem všech jeho teologických názorů, asketických rad a mystických vidění.“ Bez ní nelze Izákovu teologii pochopit. Téma Boží lásky se pro syrskou teologii stalo ústředním od sv. Efréma Syrského.   Boží láska je hlavní příčinou existence světa. „Světy, stvořená jsoucna a přirozenosti z něho plynou jakoby z pramene, bez počtu nebo mezí.“ Z lásky Bůh svět stvořil, s láskou ho řídí a „nese, laskavě snáší jeho tvrdošíjnost, rozličné hříchy a zlovolnosti a hrozná rouhání démonů a zlých lidí“, a na konci svět pohltí.   Jen ze své lásky nám Bůh umožňuje, abychom ho poznali prostřednictvím jeho jmen. Některá jména jako Bůh Všemohoucí (’él šaddaj ’aláhá) poukazují na jeho působení ve vztahu ke stvoření, jiná jako Jsoucí (’ehjeh ’ašer ’ehjeh) mluví o Bohu o sobě. Oba druhy jmen jsou jen jakýmisi náznaky skutečnosti, která přesahuje lidské chápání a slova. Všechna jména si Bůh přivlastnil pouze z lásky k nám, abychom jej skrze ně mohli poznávat a přibližovat se mu. Žádné z nich není jeho jméno osobní, podstatné, a byla a znovu bude doba, kdy Bůh nebude mít žádné jméno, protože o sám o sobě je „nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.“ (Ef 1,21)   Bůh není pouze Stvořitelem a prvním Hybatelem světa, ale protože své stvoření miluje, je jeho Otcem. O vše, co žije, lidi a zvířata, anděly i démony, pečuje jako milující Otec, miluje je ve stejné míře a nic není vyjmuto z jeho všeobjímající lásky. Už před stvořením ve své mysli udělil Bůh všemu místo v hierarchickém uspořádání univerza a toto místo mu nevezme ani když ono stvořené Boha odpadne. Boží láska k padlým andělům a hříšníkům se nezmenšila a zůstává stejná jako k andělům, kteří nepadli, a spravedlivým a světcům. Bůh věděl, že lidstvo zhřeší, a přesto je stvořil, svou lásku k němu nezměnil jen proto, že ono se změnilo, „jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.“ (2Tm 2,13) Říci, že Boží láska k padlému stvoření se zmenšila nebo zmizela, znamená považovat Boha za neschopného a vrtkavého, protože v jeho postoji došlo ke změně.   Nelze mluvit o Boží spravedlnosti, jen o jeho milosrdenství. „Milosrdenství je v protikladu k spravedlnosti. Spravedlnost je rovnováha na obou miskách vah, protože dává každému, co zasluhuje“, zatímco milosrdenství „neodplácí člověku, který si zasluhuje zlo, a tomu, kdo si zasluhuje dobro, dává dvojitou dávku.“ Proto „spravedlnost a milosrdenství nemůže přebývat v jedné duši.“ Protože Bohu není vlastní soudit, odpouští nám mnohé slabosti a hříchy vykonané z nutnosti. Pokud člověka trestá, činí to z lásky, nikoli z hněvu, pro naši nápravu a spásu, nikoli ze msty a pro odplatu.   Protože Bůh je láska, není v něm místo pro nenávist, zlo, mstu, hněv, prchlivost a soud. „Bylo by úplně odporné a nejvýš rouhavé myslet si, že v Bohu je nenávist nebo zášť, a to ani vůči démonským bytostem.“ „Ať nikoho ani nenapadne, že by kdy mohla v Prameni lásky a v Oceánu přetékajícím dobrotou být nalezena pomstychtivost!“   „A stejně jako silně vytékající pramen není zakalen hrstí prachu, tak Stvořitelovo milosrdenství nezastaví neřesti jeho tvorů.“   Starozákonní pojetí Boha jako hněvivého, prchlivého, žárlivého a mstivého neodpovídá jeho zjevení, které jsou skrze Ježíše Krista v Novém zákoně. Po pádu se Bůh lidem zjevoval jako Soudce a pak jako Pán (Hospodin), ale z důvodů pedagogických a ve skutečnosti jim chtěl byl vždy Otcem. Starozákonní texty, kde se o Bohu takto mluví, nesmí být chápány doslovně, ale jen přeneseně, jde o neodpovídající a slabá pojmenování, která neodrážejí skutečnou Boží přirozenost, neboť on nikdy nic nečiní z hněvu, nenávisti aj.   Boží otcovství se s maximální úplností uskutečnilo ve Vtělení. „Od Kristova příchodu a dále začala zjevení, která představovala otcovský stav – je vskutku Otcem a nechce se ve vztahu k nám chovat jako Hospodin nebo Soudce.“ „V Kristově učení se nikde nemluví o soudu.“ Ježíš dosvědčil Boží milosrdenství a nesouzení v podobenstvích o pracovnících na vinici a o marnotratném synu, a hlavně svým vykupitelským činem. Novozákonní chápání nás přiblížilo ke správnému chápání Boha.   Člověk, který dosáhl dokonalé lásky a milosrdenství ke všemu stvoření, je podoben Bohu. Jeho „srdce slitovné“ je obrazem Božího milosrdenství. „A co je srdce slitovné? Je to srdce hořící pro celé stvoření, pro lidi, ptáky, živočichy, démony a pro každou stvořenou věc; a při vzpomínce na ně oči milosrdného člověka prolévají mnoho slz. Silným a mocným milosrdenstvím, které svírá jeho srdce, a svým velikým soucitem je jeho srdce pokořeno a on nemůže snést, když slyší nebo vidí nějakou křivdu nebo přehlížené trápení stvoření. Z toho důvodu vysílá ustavičně vzhůru lkavou modlitbu i za nerozumná zvířata, za nepřátele pravdy ... dokonce za různé druhy plazů z velkého soucitu, který bez míry hoří v jeho srdci k Boží podobě.“     JEŽÍŠ KRISTUS     Ve Vtělení se Boží láska k člověku a celému stvoření projevuje v nejvyšší míře a přímo člověka vyzývá, aby na ni odpověděl horoucí láskou k Bohu. V Ježíši Kristu nás Bůh učinil sobě blízkými, dal nám vše, co nám mohl dát, „kdyby měl něco vzácnějšího, dal by nám to“. Díky Vtělení může člověk dosáhnout dokonalosti v lásce do té míry, že se stane podobným Bohu. Vtělení mělo velký význam i pro anděly, protože stejně jako lidé i oni mají díly zbožštěnému Kristovu lidství účast na zbožštění a díky němu se mohli ponořit do tajemství božské kontemplace, které jim dosud bylo nedostupné.   Ve starozákonní době byl Hospodin od stvoření vzdálený, Izraelci ho nemohli nejen spatřit, ale ani uslyšet jeho hlas. Ve Vtělení „sestoupil nikoli v zemětřesení, ani v ohni, ani v hrozném a mocném zvuku, ale ,jako déšť na rouno a jako dešťové kapky, které padají na zemi‘, jemně, a bylo ho vidět, jak rozmlouvá s námi jiným způsobem.“   Svou obětí na kříži Kristus sjednotil svět s Otcem a osvobodil nás z nadvlády démonů. Lidé před Kristovým příchodem se třásli před démony, křesťané už se nemusí ničeho bát.   Kristovo utrpení na kříži nebylo nutné pro vykoupení našich hříchů, ale proto, aby Bůh projevil člověku svou lásku. „A proč byl pověšen na kříži za hříšníky a vydal své svaté tělo za svět? Říkám, že Bůh tak neučinil z jiné příčiny než pouze proto, aby světu zjevil lásku, kterou má v sobě. Kladl si za cíl, aby, až si to uvědomíme, naše láska vzrostla a my abychom byli uchváceni jeho láskou... smrt našeho Pána se nestala pro naše vykoupení z hříchů nebo cokoliv jiného, nýbrž jedině proto, aby svět poznal lásku, kterou Bůh chová ke stvoření. Pokud by se toto velkolepé dílo událo pouze kvůli odpuštění hříchů, stačilo by vykoupit nás jiným způsobem. Co by bylo možné namítnout, kdyby to vše uskutečnil prostřednictvím obyčejné smrti? On však zemřel neobvykle – a to proto, abys pochopil smysl tajemství: zakusil smrt ve strašném utrpení na kříži. Bylo-li nutné toto pohanění a poplivání? Pro naše vykoupení by stačila smrt – jeho smrt! – bez všeho ostatního, co se událo.“   Izák neodmítá dogma o vykoupení, jen je chápe jinak než Západ (pro který jde o zadostiučinění Boží spravedlnosti), jako „obnovu onoho prvenství lásky ve vztazích mezi Bohem a stvořeným světem, které bylo přerušeno prvotním hříchem“. Vzpourou se lidé odmítli chovat k Bohu jako děti, on však stále zůstal jejich Otcem a člověkem se stal proto, aby se jim ukázal jako Otec, odpustil jim a volal je zpět k sobě.   Vykoupení, Vzkříšení a Nanebevstoupení otevřely možnost vzestupu lidské přirozenosti k Bohu. Lidství Kristovo se sjednotilo s Božstvím a v jediné osobě Ježíše Krista a díky tomu je celá lidská přirozenost zbožštěna. „Cesta, kterou Ježíš Kristus prošel – od země k nebi, od lidství k Božství –, je po jeho Nanebevstoupení otevřena každému člověku.“ S Bohem není skrze Krista sjednocen jen člověk, ale celý svět. Sjednocení světa s Bohem nazývá Izák smíšení (hultáná): „Ty jsi dal celý svůj poklad světu: jestliže jsi dal Jednorozeného ze svého náručí a z trůnu svého Bytí pro dobro všech, co máš ještě, co bys svému stvoření nedal? Svět se s Bohem smísil a stvoření a Stvořitel se stali jedno!“ V této nauce stírající hranici mezi Božstvím a světem možná u Izáka jde o ne zcela vědomé překonání krajností diofyzitismu. „Izák neučí o sjednocení ani o ,smíšení‘ dvou přirozeností v Kristu, nenalezneme však u něj ani onu přesnou hranici mezi Božstvím a lidstvím, jež bylo typické pro školu Theodórovu.“   Izák trvá na nutnosti rozlišovat mezi Kristovou lidskou a božskou přirozeností, i když tak Písmo nečiní. „Pán Kristus je Prvorozený i Jednorozený ... ,Prvorozený‘ předpokládá mnoho bratří, zatímco ,Jednorozený‘ nepřipouští jiné bytí zrozené před ním a po něm.“ Prvorozený náleží ke Kristově lidské přirozenosti, Jednorozený k božské. „... Prvorozený ze všeho stvoření – tj. ze všech myslících bytostí, a to jak viditelných, tak neviditelných – neboť se narodil jako první do života jiného světa po svém vzkříšení z mrtvých. Je Prvorozený ve vztahu k nám, protože před ním nebylo nikoho, kdo by byl zrozen do jiného světa. Po právu je nazýván Prvorozeným nejen ve vztahu k nám, ale i k netělesným bytostem (tj. andělům), protože ony rovněž očekávají zrození.“   Izák má před očima jednoho Krista, jednu osobu vtěleného Boha ve dvou přirozenostech a proto člověku Ježíši adresuje stejná jména jako Bohu-Slovu. Proto neváhá připisovat vlastnosti jedné přirozenosti Krista druhé (communicatio idomatum), což radikální diofyzité odmítali. Neváháme „na něj (člověka Ježíše) v božském smyslu vztahovat výrok, že ,jeho rukama byly ustaveny věky a všechno bylo stvořeno‘. Neboť ten (Bůh), na něhož se všechna ta slova vztahují, rád v něm (člověku Ježíši) přebýval a udělil mu důstojnost svého božství a moc nade vším kvůli dobrodiní, která stvoření mělo skrze něj přijmout a která mají svůj počátek v kříži. On také přikázal andělům, aby se mu klaněli, podle slov blaženého Pavla: ,když uvádí Prvorozeného do světa, říká: Budou se mu klanět všichni Boží andělé‘. On (Bůh) mu udělil, že se mu má dostávat stejného klanění jako jemu, bez rozdílu; jediný úkon klanění patří Člověku, který se stal Pánem, a současně Božství, přičemž obě přirozenosti se svými vlastnostmi jsou zachovány, aniž by se činil rozdíl v poctě. Věříme totiž, že všechno, co se na něho (člověka Ježíše) vztahuje, je povýšeno k tomu (Bohu), který to přijímá na sebe se záměrem dát mu (člověku Ježíši) účast na té důstojnosti.“     GEHENNA A JEJÍ KONEČNOST     Peklo je nemožnost účasti na Boží lásce, ale ona je i tam, dává se zavrženým stejně jako spaseným, ale v jiné podobě: spaseným jako blaženost, zavrženým jako utrpení. „Také tvrdím, že ti, kdo jsou potrestáni gehennou, jsou bičováni bičem lásky. Vždy co je tak hořké a prudké jako trýzeň lásky? Myslím tím, že vědomí těch, kdo zhřešili proti lásce, jim přináší větší trýzeň než jakýkoli strach nebo trest. Neboť zármutek způsobený v srdci hříchem proti lásce je palčivější než jakákoli trápení. Bylo by nesprávné si myslit, že hříšníci v gehenně jsou zbaveni Boží lásky. Láska ... je dána všem. Ale moc lásky působí dvěma způsoby: trýzní hříšníky, jako je tomu v případě, kdy přítel trpí od přítele. Ale stává se zdrojem radosti těm, kdo zachovávali její povinnosti.“   Ze svého stěžejního názoru, že Bůh je Láska a jeho milosrdenství překonává spravedlnost, Izák vyvozuje, že gehenna nemůže být věčná. Rozhodně odmítá jakýkoli dualismus stavící zlo ontologicky na roveň dobru. Ve shodě s obecnou křesťanskou vírou učí, že Bůh nestvořil zlo a i ďáblové a démoni byli stvořeni jako dobří, ale ze své svobodné vůle odpadli, a z toho Izák vyvozuje, že není důvod předpokládat, že se s tím Bůh smíří. Hřích, gehenna a smrt nepocházejí od Boha a tudíž nemohou být věčné. „Hřích, gehenna a smrt u Boha vůbec nejsou, protože to jsou účinky a ne podstaty. Hřích je plod svobodné vůle. Byla doba, kdy hřích nebyl, a bude doba, kdy nebude. Gehenna je plod hříchu. V určitém okamžiku v čase začal, ale není známo, kdy skončí. Ale smrt tu je z ustanovení Stvořitelovy moudrosti. Ona bude vládnout nad přirozeností jen na krátkou dobu a potom bude úplně zničena.“   A dále: kdybychom připustili, že část lidstva a démoni budou navždy zatraceni, znamenalo by to, že stvoření bylo neúspěšné a Bohu se vymklo, že se zlem nepočítal a nebyl schopen mu zabránit, aby způsobilo takovou zkázu. Znamenalo by to, že když se stvoření vzbouřilo, musel Bůh opustit svůj původní plán a vytvořit jiný, a to by zase znamenalo, že je slabý.   Jak už bylo výše napsáno, za vším co se nám zdá být Božím trestem, je skrytý, výchovný účel, jehož smyslem není člověka poškodit, ale napravit. A podobně je tomu s gehennou. „Domnívám se, že (Bůh) hodlá zjevit nějaké úžasné východisko, kdy se projeví nesmírné a nevýslovné milosrdenství slavného Stvořitele... Slitovný Tvůrce nestvořil rozumné bytosti k tomu, aby je nemilosrdně vydal nekonečnému soužení kvůli věcem, o kterých věděl ještě dřív, než je stvořil, jak se převrátí, až je stvoří – a přesto je stvořil. Navíc plánovat předem zlo a mstít se jsou charakteristické rysy vášnivých stvořených bytostí, ale Stvořiteli nepřísluší.“ Tresty gehenny přinášejí zavrženým skrytý užitek; „v něm je poučení, které činí člověka moudrým, a nepopsatelný prospěch, který je skrytý andělům i lidem a rovněž těm, kdo byli potrestáni, ať už jsou to démoni nebo lidé, a bude tak dlouho skrytý, dokud neuplyne stanovený čas.“   Svatosti může dosáhnout jen jeden z deseti tisíc, ale protože Bůh chce, aby byli všichni spaseni, dal ostatním možnost pokání, aby se očistili od hříchu. Nezapomene ani na jediné své rozumové stvoření a nakonec je přivede k sobě. „On v dobrotě své přirozenosti, kterou všechno stvořil, a kterou ve svém nesmírném slitování dál nese, vede a stará se o světy a všechny stvořené věci, stanovil, že založí nebeské Království pro celé společenství rozumových bytostí.“   Nadějeplné jsou i další Izákovy výroky: „Jaká je to nesmírná laskavost k naší přirozenosti, že přivádí znovu k bytí i hříšníky! ... Kde je gehenna, která by nás mohla sužovat? ... A co je gehenna ve srovnání s milostí jeho vzkříšení, až nás vzkřísí ze šeólu a obleče naši porušitelnou přirozenost do neporušenosti a vyzdvihne do slávy to, co padlo do šeólu? ... Pojďte a užasněte nad štědrostí našeho Stvořitele! Místo spravedlnosti odplácí hříšníkům odměnou vzkříšení, a těla, kterými pošlapávali jeho zákon, obleče slávou dokonalosti. Milost, kterou budeme vzkříšeni poté, co jsme hřešili, je větší než milost, kterou nás uvedl v bytí, když jsme nebyli.“   Většina lidí se dostane do Království nebeského a jen malá číst jich se bude očišťovat v gehenně. „Skrze tento plán milosti vejde většina lidstva do nebeského Království bez zkušenosti gehenny. Ne však ti, kdo pro tvrdost svého srdce a proto, že se zcela oddali zlu a chtíči, neprojevili v utrpení lítost nad svými selháními a hříchy; a také proto, že jim naprosto chyběla kázeň. Ale Boží přirozenost je v tom tak dobrá a slitovná, že se stále snaží nalézat nějaké drobné prostředky, jak nás napravit a jak lidem odpustit jejich hříchy – jako celníkovi, který byl ospravedlněn pro sílu své modlitby, nebo ženě s dvěma drobnými mincemi, nebo muži, kterému se dostalo odpuštění na kříži. Vždyť Bůh chce, abychom žili, a nemyslí na to, jak nás týrat.“ Stačí jen, když se člověk v modlitbě obrátí k Bohu s prosbou o slitování, a v tu chvíli je mu odpuštěno. Zárukou odpuštění je Vtělení Slova, které sestoupilo na zem, aby vykoupilo veškerenství.   Gehenna sice není věčná, ale její utrpení je veliké. „Dávejme si pozor, milovaní, a uvědomme si, že i když má gehenna své meze, je velmi hrozné okusit ji, a rozsah jejích mezí uniká našemu chápání.“ Izák gehennu nijak nepodceňuje, samotná možnost přijít do ní ho nutí modlit se za sebe i za všechny ostatní.   Své učení o tom, že gehenna není věčná, Izák více nerozvíjí, jen konstatuje, že byla ustavena proto, aby napomohla mravní dokonalosti těch, kteří jí nedosáhli v pozemském životě, a hříšníci i démoni z ní budou mít prospěch, v tomto čase je to však pro nás i pro ty, kteří v ní trpí, zakryto tajemstvím. Nepopisuje ani, jaký bude její konec. I to je tajemství, které překračuje hranice lidského rozumu i církevní nauky, a Izák o něm nechce spekulovat. Jeho eschatologické představy jsou plné optimismu a blíží se Pavlovým slovům: „A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!“ (1K 15,54) a nakonec „bude Bůh všecko ve všem.“ (1K 15,28)   Učení o konečnosti gehenny neoslabuje bázeň Boží, ba naopak podněcuje v člověku synovskou lásku k Bohu, v němž poznává svého milujícího Otce, zatímco představa o krutém a mstivém Bohu plodí jen otrocký strach a hrůzu. Ani to, že Bůh spasí všechny, neznamená, že jim spásu vnutí, démoni i hříšníci zavržení v gehenně duchovně dospějí a nakonec se k němu obrátí z vlastní vůle a budou spaseni, „démoni nezůstanou ve svém démonském stavu a hříšníci ve svých hříších; on je hotov dovést je do jedinečného rovného stavu dokonalosti ve vztahu k jeho vlastnímu Bytí – do stavu, v kterém jsou nyní svatí andělé, v dokonalosti lásky a mysli, která je prostá vášní.“ A nejen to: protože je Boží milost nekonečná, „možná budou povzneseni k dokonalosti ještě větší, než jakou mají nyní andělé.“   V odvážném názoru na univerzální spásu není Izák osamocen, ale jen navazuje na tradici Církve Východu. Theodóros z Mopsuestie se domníval, že pekelná muka nejsou nekonečná, a Diodóros z Tarsu je dokonce považoval za krátkodobá. Ve všeobecnou spásu lidí i démonů věřil i sv. Řehoř z Nyssy a možnost spásy všech lidí připouštěli i sv. Řehoř z Nazianzu a sv. Jan Klimak.   Pro Órigena apokatastáze neznamená úplný konec dějin, ale přechodné období před objevením se nového světa, po němž bude následovat další atd. do nekonečna, stejně jako před tímto světem existoval jiný a před ním také až do nekonečna. Odpadnutí lidstva a jeho návrat k Bohu se budou stále opakovat a také Bůh se vtělí mnohokrát, aby na sebe vzal lidské hříchy a lidstvo spasil. Tento a další názory origenistů, např. o převtělování, byly v VI. stol. církví odsouzeny (na sněmu v Konstantinopoli r. 543 a V. ekumenickém koncilu také v Konstantinopoli r. 553). Žádné takové myšlenky u Izáka nenajdeme a vůbec není nutné se domnívat, že se inspiroval u něj (není pravděpodobné, že se mohl dostat k jeho spisům). Kvůli origenistickým sporům byl odsouzen i názor o všeobecné spáse, individuální názory obou Řehořů a Jana Klimaka však nebyly nikdy výslovně zavrženy. V VI. stol. byla Církev Východu už více než dvě století od byzantské církve oddělena a její vývoj ji nezasáhl.     P. S.: Na Grano salis nepřispívám, takže nemám nic společného s jinými Nepřihlášenými, kteří sem píší.  


"O univerzální spáse podle sv. Izáka Syrského" | Přihlásit/Vytvořit účet | 32 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: O univerzální spáse podle sv. Izáka Syrského (Skóre: 1)
Vložil: leonet v Středa, 29. květen 2019 @ 19:08:35 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Díky neznamý nepřihlášený, o Izáku Syrském slyším poprvé v životě a poprvé jsem četl to, co jsi tady dal.

   "Učení o konečnosti gehenny neoslabuje bázeň Boží, ba naopak podněcuje v člověku synovskou lásku k Bohu, v němž poznává svého milujícího Otce, zatímco představa o krutém a mstivém Bohu plodí jen otrocký strach a hrůzu."

Mne tato věta zaujala, tím, jak jednoduše a prostě vypovídá o Boží lásce, a jak jednoduše a srozumitelně odhaluje všechny ty, kdo místo svědectví o milujícím Bohu a jeho milosti v Ježíši Kristu spíše straší všechny lidi.



Re: O univerzální spáse podle sv. Izáka Syrského (Skóre: 1)
Vložil: rosmano v Středa, 29. květen 2019 @ 19:26:05 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Ne nadarmo ap. Pavel varoval např starší v Efezu:

  • 28 [biblenet.cz]Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.
  • 29 [biblenet.cz]Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo.
  • 30 [biblenet.cz]I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.
  • 31 [biblenet.cz]Buďte proto bdělí a pamatujte, že jsem se slzami v očích po tři roky ve dne v noci každému z vás neustále ukazoval cestu.
  • 32 [biblenet.cz]Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.




Re: O univerzální spáse podle sv. Izáka Syrského (Skóre: 1)
Vložil: Myslivec v Středa, 29. květen 2019 @ 23:47:43 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
V článku jsou zajímavé filosofické myšlenky. 
Žel celým článkem se line fatální omyl. 
Bůh je láska. Správně je i láska. U Boha je vše v harmonii. A proto je láska spravedlivá. Boží spravedlnost i boží láska jsou ve vzájemné harmonii, tak jako všechny ostatní projevy Boha. Nelze proto stavět lásku nad spravedlnost, ani spravedlnost nad lásku. Pro zradu lásky uděluje spravedlnost trest. Pro páchání nespravedlnosti se z lásky stane milosrdenství. 
Bůh je Stvořitelem a je i tvořitelem zla. SZ  "drsný" Bůh není jiný jako nyní, je obětí Krista usmířený, a to boží trest odkládá, ale neruší. 
A všichni kdo Kristu neuvěří, kdo pohrdnou boží milostí božímu trestu neujdou! 
Strach z božího trestu je božím nepřátelům Bohem implantováný do svědomí, a to k jejich záchraně! 




Re: O univerzální spáse podle sv. Izáka Syrského (Skóre: 1)
Vložil: Dzehenuti v Čtvrtek, 30. květen 2019 @ 12:04:24 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu | Blog)
OK čistě hypoteticky. Co udělá milující Otec když jeho děti začne někdo zabíjet a usilovat jim o život ?
Myslím, že je to easy....odebere jim ducha. Protože bůh je duch a bůh je láska. Kde není láska, není ani boha a nebude ani duch.



Re: O univerzální spáse podle sv. Izáka Syrského (Skóre: 1)
Vložil: Cizinec (info@cizinec.com) v Pátek, 31. květen 2019 @ 10:53:19 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) http://www.cizinec.com/
  Když jsem na to před lety narazil, překvapilo mne, jak mnoho církevních autorit zastávalo podobné názory a spekulace. 

  Z časových důvodů nebudu hodnotit celý článek, jen něco málo.

Nelze mluvit o Boží spravedlnosti, jen o jeho milosrdenství. „Milosrdenství je v protikladu k spravedlnosti. Spravedlnost je rovnováha na obou miskách vah, protože dává každému, co zasluhuje“, zatímco milosrdenství „neodplácí člověku, který si zasluhuje zlo, a tomu, kdo si zasluhuje dobro, dává dvojitou dávku.“ 

  To jsou dost podivné spekulace.

  Milosrdenství nemusí být nutně v protikladu ke spravedlnosti - a v případě Božím ani v protikladu není. 

  Spravedlnost není nutně v tom, že každému je dáno to, co zasluhuje. Takové chování je spíše tvrdost, kamennost, nemilosrdnost, bezcitnost.


  Spravedlnost je v rovném zacházení s lidmi, zacházení za stejných podmínek: Pokud se všem lidem dává stejné milosrdenství za stejných podmínek, je to spravedlivé, je to spravedlnost. Pokud se milosrdenství za stejných podmínek jednomu poskytne a jinému ne, je to nespravedlivé. 

  Samozřejmě lze vymyslet bezpočet způsobů nespravedlivých a nesmyslných milosrdenství, na kterých se dají dále argumentovat další nesmyslné úvahy, ale je otázka, k čemu takové chování je. 


  Lepší je zabývat se Božím milosrdenstvím, které je ke všem spravedlivé - Bůh chce, aby všichni lidé byli spaseni, došli poznání pravdy. Všem dává štědře a nevyčítá. Boží milost přináší záchranu všem lidem. Zalíbilo se mu, aby všechny smířil se sebou. Za všechny přinesl stejnou oběť. Na všechny přešlo ospravedlnění k životu. Všem lidem Bůh nařizuje, aby činili pokání.

  To je spravedlivá milost, spravedlivé milosrdenství, protože je ke všem stejné. Lze tedy snadno mluvit jak o Boží spravedlnosti, tak o Božím milosrdenství - protože Boží milosrdenství je k lidem spravedlivé.

Proto „spravedlnost a milosrdenství nemůže přebývat v jedné duši.“ 

  Tato myšlenka pochází od někoho konkrétního, nebo je to jen chybná dedukce ze špatných předpokladů?

  Spravedlnost a nespravedlivé milosrdenství nemůže přebývat v jedné duši - to se vylučuje.

  Není ale důvod, aby v jedné duši nepřebývala najednou spravedlnost a spravedlivé milosrdenství.

  Toník

  



Re: O univerzální spáse podle sv. Izáka Syrského (Skóre: 1)
Vložil: leonet v Pátek, 31. květen 2019 @ 22:27:41 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Sleduji vaše diskuse a mám takový dojem, že dělate účet bez hostinského, což znamená  rozhodovat o něčem, když chybí dotyčná či zodpovědná osoba.



Stránka vygenerována za: 0.65 sekundy