Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Rudolf.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 16651, komentáře < 7 dní: 241, komentářů celkem: 429504, adminů: 60, uživatelů: 5252  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 70 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

oko

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
116446850
přístupů od 17. 10. 2001

Historie: Teorie vzniku Pentateuchu II.
Vloženo Pondělí, 15. duben 2019 @ 09:05:29 CEST Vložil: Tomas

Studijní materiály poslal karels

Pentateuch byl podle tradičního pojetí napsán Mojžíšem. O tom svědčí již např. Josef Flavius a tento názor zastává celá antická a středověká židovská i křesťanská obec. V textu se však objevuje příliš mnoho rozporů.


Zpochybnění Mojžíšova autorství

V době patristiky bylo Mojžíšovo autorství celého Pentateuchu přijímáno. Důraz se však kladl daleko více na teologický a apologetický charakter spisu, nikoli na jeho historickou hodnotu. Kromě toho k připsání autorství Mojžíšovi přispělo patrně i helénské myšlení, které každé velké literární dílo připisovalo nějaké velké postavě z dějin.

Podobně ve středověku byl kladen důraz na alegorický a duchovní význam textu Pentateuchu, byly v něm hledány předobrazy Krista a novozákonní ekonomie, historický aspekt zůstával obvykle stranou. Proto nebyly s historičností a autorstvím Pentateuchu žádné vážné problémy.

Prvním mužem, který racionálně zpochybnil Mojžíšovo autorství Pentateuchu, byl židovský učenec Abrahám Ibn Ezra (1092-1167). Kladl si zásadní, prosté, ale zcela logické otázky jako: Proč Mojžíš hovoří osobě ve třetí osobě? Jak může vyprávět o své vlastní smrti? Proč o době, kdy žije, hovoří pojmem „tehdy“ (viz Gen 12,6)? apod., neměl však v tomto následovníky.

Podobné otázky, vedoucí ke zpochybnění klasického chápání Mojžíšova autorství Pentateuchu, kladli až v humanismu na přelomu 17. a 18. století Baruch Spinoza (byl exkomunikován a jeho knihy se dostaly na index mezi židy i mezi křesťany) či Thomas Hobbes. Podle nich závěr Pentateuchu napsal nikoli Mojžíš (nemohl psát o své smrti), ale až později písař Ezdráš.

Podobně Richard Simon sice připouštěl Mojžíšovo autorství, ale dodával, že text prošel několika změnami, z nichž poslední nastala za doby Ezdrášovy. Henning Bernhard Witter (1683-1715) řeší problém jinak, podle něj je autorem Mojžíš, ale ten při psaní použil různé prameny.

Zlom v bádání představoval francouzský dvorní lékař Jean Astruc (1684-1766), který při četbě hebrejského textu zjistil, že se v něm používají dvě Boží jména: tzv. Tetragrammaton (יהוה) a Bůh (אלהים). Na základě rozlišení těchto dvou termínů rozlišil i několik nezávislých autorů a jejich spisy, z nichž později text vznikl.

I v této době zůstávali stále lidé, kteří zastávali Mojžíšovo autorství, i když připouštěli, že Mojžíš použil starší, již existující prameny.

Celkově se tedy objevily tři druhy teorií: teorie dokumentů (Pentateuch je složen z několika samostatných a úplných literárních pramenů); teorie zlomků (Pentateuch je složen z velkého množství nezávislých zlomků a krátkých příběhů); teorie doplňků (Pentateuch je složen z jednoho základního spisu, který byl postupem času doplňován různými menšími celky).

Dalším převratným zlomem v bádání byly objevy de Wetteho. Wilhelm Martin Leberecht de Wette (1780-1849) tvrdil následující:

Pentateuch obsahuje projekce dob daleko pozdějších, než jsou vyprávění v něm obsažená. Svět textu a svět reálný se od sebe liší. Tuto skutečnost lze pozorovat např. při srovnání Knih královských a Knih paralipomenon; oba celky popisují totéž, ale z jiného úhlu pohledu. Autor promítal do dějin svůj svět a své problémy, které tímto způsobem řešil.

Daleko vhodnější a přesnější než vycházet z příběhů, je založit studium na zákonících v Pentateuchu obsažených, neboť ty daleko lépe odrážejí svou dobu a jsou lépe datovatelné.

Jádro deuteronomického zákoníku je shodné s Jóšiášovou politicko-náboženskou reformou v roce 622 př. Kr., prosazující mimo jiné centralizaci kultu do Jeruzaléma. Proto ty zákony a instituce v Pentateuchu, které tuto reformu předpokládají, jsou pozdějšího data; naopak ty, které ji neznají, jsou starší. Tím de Wette položil základ pro dataci textů Pentateuchu.


Wellhausenova teorie dokumentů

Mezitím se Astrucova intuice stále rozvíjela. Tzv. Elohista, tj. autor používající pro Boha označení „Elohím“, byl rozdělen na dva prameny, tzv. E1 a E2. Autory tohoto rozdělení byli nezávisle na sobě Karl David Ilgen (v roce 1798) a Hermann Hupfeld (v roce 1853). Riehm v roce 1854 začal navíc hovořit o nezávislém pramenu pro knihu Deuteronomium. Tím se objevilo rozdělení na čtyři základní prameny Pentateuchu, jak je později nalezneme v klasické Wellhausenově práci.

Vrcholem této teorie byla studia Julia Wellhausena (1844-1918). Wellhausen, silně poznačený romantismem a jeho láskou ke všemu starému a původnímu, svým obdivem k pruské monarchii a svým odporem ke všemu, co bylo poznačeno legalismem, rozlišuje v starověkých dějinách Izraele tři období:

1) monarchii (cca. 1000–622 př. Kr.);

2) Jóšiášovu reformu (622 př. Kr);

3) dobu po babylonském exilu (po 532 př. Kr.).

Do těchto období také rozvrhl jednotlivé hypotetické autory různých dokumentů, které jsou obsaženy v Pentateuchu:

Jahvista (používající pro Boha označení JHVH יהוה) působil v 10./9. století v Jeruzalémě za časů spojené monarchie a napsal první, nejstarší dějiny. Dějiny podle něj směřují k davidovské dynastii, která je završením Božích příslibů Izraeli. Označuje se písmenem J.

Elohista (kdysi E2; pro Boha používá označení Elohím אלהים) žil v 8. stol. v severním, Izraelském království a napsal na Jahvistovi nezávislé dějiny. Elohista již zná neúspěch jednotné říše a davidovské dynastie, proto naplnění Božích příslibů neklade do ní, ale do dvojího daru potomstva a země. To jsou nepodmíněné dary, vše ostatní je podmíněno věrností smlouvě. Elohista popisuje např. odlití zlatého telete a spojuje tuto událost s vystavením svatyň s býčky za Jarobeáma I. Označuje se písmenem E.

Deuteronomista, autor Deuteronomia, je svázán s Jóšiášovou reformou v roce 622 př. Kr. Reaguje na situaci ohrožení Judska a snaží se obnovit zákon a přimět lid k jeho zachovávání. Předkládá lidu znovu smlouvu a vyznačuje se charakteristickým dualismem dvou cest: před lidem se otevírá cesta života a cesta smrti, je na lidu, aby si vybral. Označuje se písmenem D.

Autor tzv. kněžského kodexu, označovaný písmenem P (z německého Priestercodex), působil po exilu a jeho dílo je silně poznačeno poexilním legalismem. Působil někdy na přelomu 6. a 5. stol. př. Kr. Vyznačuje se silnou schematizací. Jádro jeho teologie smlouvy vychází z toho, že autor (autoři) znal obnovení Jeruzaléma po návratu ze zajetí a hovoří proto o nepodmíněném Božím příslibu: Bůh daroval zemi lidu ještě před darem zákona, totiž daroval ji patriarchům, proto její vlastnictví je nepodmíněné zachováváním zákona.

Pentateuch podle této teorie vznikal následovně: Jahvista napsal své dějiny, po něm je nezávisle na něm napsal i Elohista. Jistý redaktor pak obě vyprávění spojil, pravděpodobně po pádu Izraelského království v roce 722 př. Kr., a to tak, že text J doplnil textem E. Text E je proto neúplný. Později byl napsán deuteronomický zákoník, připojený opět redaktorem k celku JE. Nakonec během exilu a po něm působící kněží sepsali svůj „kněžský kodex“ a připojili jej k celku JED, čímž vznikl dnešní Pentateuch.

Tato Wellhausenova teorie vysvětluje mnoho nesrovnalostí v dnešním textu Pentateuchu.


Zpochybnění Wellhausenovy teorie

Wellhausenova teorie má několik velmi slabých bodů. Tyrol je vyjmenovává následovně:

Náboženské evolucionistické schéma: W. teorie předpokládá vývoj židovského náboženství ve čtyřech stádijích: předmojžíšské animistické, totemické a fetišistické náboženství; mojžíšské náboženství založené na monolatrii; prorocký etický monoteismus; poexilní nomické náboženství. Toto schéma je však teoretické, ideologické a těžko dokazatelné.

De Wetteho předpoklad spojení Dt a Jóšijášovy reformy též je pouze předpoklad. Není jisté, že by nalezená kniha obsahovala „jen“ části Deuteronomia nebo že by se jednalo o pia fraus.

Obecné tvrzení, že starozákonní legislativa je mladší než prorocké hnutí, je též neudržitelná (existuje mnoho starších a rozpracovanějších zákoníků z jiných zemí; i některé zákony Pentateuchu jsou velmi staré a pocházejí z dob monarchické). Nelze dokázat, že by levitské oběti existovaly až za exilu nebo dokonce po něm; různost stylu jednotlivých autorů též není jednoznačné kritérium a totéž platí i pro použití různých Božích jmen.

Wellhausenova teorie doplněná a rozvinutá dalšími badateli je od 70. let 20. století zpochybňována, zvláště v některých aspektech. Zatímco se s menšími obměnami udržely prameny P a D, prameny J a E byly značně zpochybněny.


Nové teorie

Wellhausenova teorie tedy od 70. let 20. století je značně zpochybňována, nicméně stále tvoří základ pro teorie nové. Nové přístupy je možno rozlišit celkem 4:

1. Zřeknutí se snahy o rozlišení pramenů: Složení Pentateuchu je natolik komplikované, že není možné za stávající situace pátrat úspěšně po jeho dějinách. Proto se autoři omezují na synchronní výklad textu, tj. tak, jak text vypadá dnes, bez ohledu na jeho vývoj. Tento výklad sice není s to čelit věcným rozporům uvnitř textu, zato přikládá stěžejní roli konečné podobě, která vznikla v konkrétní době pro potřeby konkrétní komunity. Tuto klasickou pozici zastávají např. W. H. Schmidt, F. Kohata, H. Seebass, L. Ruppert či L. Schmidt.

2. Doplňování Wellhausenova schématu: Jelikož Wellhausenovo schéma má mnoho „děr“, pokoušejí se někteří badatelé toto schéma zachovat a doplnit o nové prvky, prameny a dokumenty. Schéma se však komplikuje a ve své konečné, velmi složité formě se zdá mnohým velmi nedůvěryhodné.

3. Návrat k teorii doplňků: Někteří badatelé (M. Rose, J. van Seters, N. Whybray) se vrací k jinému pojetí, než je teorie dokumentů, a to k teorii doplňků. Předpokládají základní spis, doplňovaný postupem doby o další vrstvy a doplňky. Základním spisem jim je kolem roku 560 př. Kr. existující „Deuteronomistické dějepisné dílo“, skládající se z knih Dt – 2 Král. Jakousi „představbou“ či „přípravou“ pro tento text jsou ne-kněžské texty knih Gn – Nm, v nichž se v dnešní podobě objevují deuteronomické prvky. Následně byl tento ucelený „deuteronomický“ text doplněn a rozšířen o texty kněžského kodexu, které jsou tedy nikoli samostatným dílem, ale redakční vrstvou.

4. Návrat k teorii zlomků: Jiní badatelé (R. Rendtorff, E. Blum, R. Albertz) se domnívají, že je nejlepší vzít za svou teorii, že Pentateuch se skládá z velkého množství různých nezávislých fragmentů. Vycházejí ze skutečnosti, že větší i menší části jednotlivých knih mají vlastní povahu a strukturu a jsou na jiných částech nezávislé. Vznikly tedy nezávisle a později byly spojeny do tématických celků, z nichž později vznikl dnešní Pentateuch. Podle Rendtorffa existuje celkem pět tématických okruhů (tradic), do nichž lze rozdělit výpravné texty Pentateuchu: vyprávění o počátcích (Gn 1-11), vyprávění o praotcích (Gn 12-50), východ z Egypta (Ex 1-15), Putování pouští (Ex 16-18; Nm 11-20), sinajská perikopa (Ex 19-24) a obsazení země (Jz).

Celková teologie, kterou text získal po svém spojení, je úzce příbuzná s duchem Deuteronomia, kterým se inspiruje. Otázkou, která rozděluje tyto badatele, je, jaké povahy jsou texty P. Pro některé se jedná o samostatný dokument, vytvořený paralelně nebo dokonce jako protiváha k vzniklému komplexu a později k němu připojený (Blum a Albertz), podle jiných se jedná o další redakční vrstvu vedle deuteronomické (Rendtorff)

Všechny tyto přístupy mohou být různě kombinovány. Někteří badatelé pod vlivem nových archeologických i literárních objevů přehodnocují Wellhausenovo schéma a kombinují ho s dalšími prvky, aby jeho platnost mohli i nadále zachovat. Zenger například redukuje teorii dokumentů na tři prameny (J, P a D) a kombinuje ji s teorii zlomků. Snaží se zachovat základní Wellhausenovo pojetí, ale doplňuje je o další prvky, aby vysvětlil co nejvíce nesnází, která tato teorie vykazuje. J. L. Ska však tuto Zengerou teorii označuje za překombinovanou a zbytečně složitou.

Složení Pentateuchu je natolik komplikované, že není možné za stávající situace pátrat úspěšně po jeho dějinách. Proto se autoři omezují na synchronní výklad textu, tj. tak, jak text vypadá dnes, bez ohledu na jeho vývoj. Tento výklad sice není s to čelit věcným rozporům uvnitř textu, zato přikládá stěžejní roli konečné podobě, která vznikla v konkrétní době pro potřeby konkrétní komunity.

Zdroj: skripta vytvořená Adamem Mackerlem, který je vyučujícím na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, kde vyučuje Starý zákon a latinu, hebrejštinu.

"Teorie vzniku Pentateuchu II." | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.17 sekundy