Pentateuch byl podle tradičního pojetí napsán Mojžíšem. O tom svědčí již např. Josef Flavius a tento názor zastává celá antická a středověká židovská i křesťanská obec. V textu se však objevuje příliš mnoho rozporů, které ukazují na to, že text nemá jednoho jediného autora ani nebyl napsán v jedné době. Mezi tyto jevy patří například:

Více různých zákonů řešících tentýž problém. Tento problém je nejvíce patrný při srovnání tří hlavních zákoníků Pentateuchu, tj. Knihy smlouvy, deuteronomického zákoníku a zákonu svatosti.[*] Narativní problémy – tentýž příběh na více místech. Mnoho příběhů se opakuje jen s minimálními variantami. Jeden příběh složený ze dvou propojených, původně samostatných příběhů (viz prodání Josefa do Egypta). Redakční vsuvky (Přerušený Mojžíšův výstup na horu). Spadá sem i uvozování dvojí či dokonce trojí Boží řeči v jednom příběhu. Redakční vysvětlivky (např. „to je Edóm“, časté vysvětlování autora pro čtenáře, který již výrazu nebo jménu nerozumí).

Všechny tyto indicie vedou k tomu, že autorem Pentateuchu není jediný člověk. Vznik tohoto textu byl velmi složitý a dlouhodobý. Různé teorie se snaží vysvětlit, kdy byly které části napsány a jak byly spojovány, a kdo stojí za vznikem jednotlivých částí i Pentateuchu jako celku.

Z nejnovějších poznatků vyplývá, že Pentateuch je složen primárně ze dvou základních tradic (pravděpodobně dokumentů). Na jedné straně tu je deuteronomické dílo, obsahují základ Deuteronomia, a deuteronomistické dějiny Izraele a Judy, na druhé straně kněžský kodex. K tomu je třeba připočíst ještě další dodatky a doplňky, zvláště Zákon svatosti aj. Obě tyto základní vrstvy, které později vytvoří dohromady Pentateuch, vnikly za a po exilu.

Můžeme formulovat několik praktických závěrů pro četbu a interpretaci Pentateuchu jako celku.

1. Stávající Pentateuch pochází z poexilní doby, je dokumentem, který byl napsán obnovenou poexilní komunitou žijící v sepjetí okolo nového, druhého chrámu.

2. Jedná se o dílo složení z různých částí, o jakýsi „kompilát“, spojující staré s novým. Mnohé části mají předexilní původ a spadají svým vznikem do různých dob života Izraele.

3. Pravděpodobně neexistoval žádný ucelený předexilní dokument, existovaly však sbírky vyprávění, výpravné cykly a sbírky zákonů. Tyto jednotlivé prvky však lze jen s obtížemi nebo vůbec přesněji datovat. Tzn. že propojení jednotlivých tradic do uceleného vyprávění pochází až z pera deuteronomisty a kněžského kodexu, tj. z doby okolo 620 př. Kr. a později a zvlášť po roce 586 př. Kr. Důvodů pro toto tvrzení je více, uveďme jako příklad následující: Jednotlivá vyprávění jsou špatně propojena a navzájem se nepředpokládají (Ex 3-4, povolání Mojžíše, nehovoří o zaslíbení země, i když tam spěje celý P.); mlčení proroků, kteří znají jednotlivé tradice, ale nikdy je nepropojují (zvlášť problematické jsou u nich tradice patriarchů); o propojení patriarchů a exodu je tedy možné hovořit až od Deuteronomia; aj.

Jean Luis Ska představuje jakousi alegorii vzniku Pentateuchu, která velmi stručně, ale výstižně popisuje vznik, a tím povahu Pentateuchu. Pentateuch přirovnává k městu Jeruzalému.

Pentateuch je budova či město, které prošlo dvěma zemětřeseními: první z roku 721 př. Kr., druhé z roku 586 př. Kr. Po prvním, ale hlavně po druhém zemětřesení, došlo k obnově města (a to jak Jeruzaléma doslovně, tak i komunity jako takové). Bylo potřeba 1) zachovat staré tradice a navázat na ně, zachovat kontinuitu, 2) dokázat, že se podle starých tradic a pramenů dá žít i dnes, po dvou zemětřeseních. Měla to být obnova, ne novostavba.

Různé budovy byly poškozeny v různé míře: některé úplně zničené, některé částečně, některé skoro zachovalé. Při rekonstrukci došlo k opravě těch poškozených, některé už znovu nevyrostly, na místech některých byly postaveny budovy nové... často byl starý materiál použit pro stavbu nových domů.

Staré materiály v Pentateuchu navazují na minulost a uchovávají ji, nové materiály odpovídají na potřeby nové doby.

Vše je tedy třeba interpretovat v poexilním kontextu a podle zájmů a potřeb této epochy.

První zákoník je Kniha smlouvy (Ex 20,22–23,33), po ní následuje Deuteronomický zákoník (Dt 12,1–28,68) a nakonec Zákon svatosti (Lv 17–26).

V prvním případě jsme v době, kdy většinu problémů řešila (široká) rodina, v druhém případě je spravedlnost a její vykonávání centralizováno; třetí zákoník usiluje o oddělení Izraele od národů, o udržení čistoty krve a víry, o oddělení čistého a nečistého: Izrael mezi národy.

Dvě hlavní teologie jsou deuteronomistická a kněžská. Deuteronomistická vychází ze smlouvy po vzoru starověkých smluv mezi panovníky a vazaly, z typu smlouvy, kde obě strany mají své závazky („podmíněná smlouva“). Když Izrael zhřešil, byl potrestán. Existuje nyní ještě pro Izrael nějaká naděje?

Druhá smlouva, kněžská, odpovídá tím, že hovoří o „starší“ smlouvě, o smlouvě s Abrahámem, o smlouvě „nepodmíněné“, kdy jediný, kdo se zavazuje, je Bůh. To, co je středem lidu, není monarchie, ale chrám, kult, náboženství, svatost, Hospodinova Sláva.

Konečně třetí teologií je teologie Zákona svatosti (H). Typická je pro ni harmonizace deuteronomické a kněžské teologie: Smlouva je opět oboustranná, ale obnovená a obnovitelná; Svatost se vyžaduje ode všech (od celého lidu), ale zvláště od kněží. Svatost je Boží dar v okamžiku vyvolení (exodus), ale současně je třeba, aby si ji Izrael udržel svými činy. Konečně H zná rituál odčinění, možnost smíření s Bohem a tím periodicky nový začátek (popis rituálu dne smíření představuje střed Levitiku a tím celého Pentateuchu).

Hlavním smyslem Pentateuchu v době, kdy nabyl své konečné podoby, bylo zodpovědět otázku, kdo je Izrael, kdo je (a kdo není) Izraelita. Na tuto otázku lze odpovědět na více rovinách, a Pentateuch na více rovinách odpovídá.

1. Genealogie – Izraelita je ten, kdo pochází z jedné konkrétní osoby, z eponymního předka, v našem případě z Izraele (tj. z Jákoba). Postavení Izraelity ve společnosti je dáno jeho postavením v genealogii. To vysvětluje značnou starost o rodokmeny ve starověkém Izraeli. Zatímco rodokmeny v knize Genesis popisují vznik Izraele a jeho (genealogický) vztah k okolním národům, pozdější rodokmeny vymezují mezi sebou různé skupiny uvnitř Izraele. Rodokmeny hrály významnou roli i při návratu z exilu a jsou nedílnou součástí knih Numeri, Paralipomenon či Ezdráše a Nehemjáše.

2. Rituály – Izraelita je ten, kdo se od svého okolí vymezuje prostřednictvím izraelských rituálů. Ty se v případě Izraele týkají těla (obřízka), stravy (zákaz jíst nečistou stravu, maso), zachovávání svátků aj. Tyto rituály se staly významnými zvláště v dobách krize, kdy se zvýšila potřeba uvědomění si vlastní identity (babylonské zajetí) a vymezení od okolí, nebo v dobách pronásledování (makabejské povstání).

3. Zákony – izraelská společnost je jednotná ve svých zákonech, které ji řídí. Zákony ve svých principech ukazují na povahu společnosti.

4. Společná identita – Izraelita je ten, kdo se hlásí ke společné izraelské minulosti a ke stejnému odkazu. V našem případě je to především smlouvy s Hospodinem.

* Termínem Kniha smlouvy se v biblistice označuje zákoník v Exodu 20,22–23,33. Deuteronomický zákoník (včetně požehnání a zlořečení) Deuteronomium 12,1–28,68. Zákon svatosti se označuje celek kapitol 17–26 knihy Levitikus.